Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Barbara Anna Chobocky Kmenta (* 1950)

• narozena 9. prosince 1950 v Curychu

• otec ze smíšeného židovského manželství

• rodina emigrovala roku 1948 do Švýcarska a poté do Austrálie

• v roce 1975 navštívila poprvé svou rodinu v Praze

• v roce 1990 desetiměsíční pobyt v Praze

• v roce 2004 svatba s Janem Kmentou

• v roce 2023 žila v Austrálii

Barbara Chobocky se narodila ve Švýcarsku po emigraci rodičů z Československa, poté odcestovali do Austrálie. Do Prahy se poprvé vrátila při pátrání po svých rodinných kořenech v roce 1975. „Všechno bylo šedé a zchátralé,“ vzpomíná na první dojmy z Prahy. U svých strýců objevila matčiny dopisy a otcovy filmy natáčené 8mm kamerou. S těmito poklady odjela zpět do Austrálie, stala se dokumentaristkou, ale trvalo dlouho, než rodinnou minulost zpracovala ve svých filmech i sama pro sebe.

Otec byl v táboře pro židovské míšence

Barbara Chobocky, provdaná Kmenta, se narodila 9. prosince 1950 v Curychu otci Janu Chobockému a matce Marii, rozené Machkové. V Curychu matka čekala, až se bude moci připojit k manželovi, který odjel napřed do Austrálie. Dědeček Chobocký byl Žid, babička nikoliv, rodinným tajemstvím bylo, že se babička s dědečkem dala za války rozvést a on pak zahynul v koncentračním táboře. Před válkou měli malý obchod s prádlem na Václavském náměstí, kde babička prodávala i šila zboží, bydleli však v Karlíně.

Jan Chobocký byl za války jako dítě ze smíšeného manželství poslán do pracovního tábora u Benešova. Šlo nejspíše o Sonderlager Bystřice u Benešova, určený pouze pro muže od 16 do 60 let, židovské míšence prvního stupně a manžele židovských žen.[1] Otcova sestra Eva internována nebyla, musela se jen registrovat v Praze. Podle rodinného vyprávění Jan Chobocký ke konci války z tábora uprchl pomocí převleku, když odešel společně s návštěvou. Následně mu svou identitu, doklady a potravinové lístky poskytl významný surrealistický básník Karel Hynek, který byl dobrým přítelem rodičů pamětnice.

Matka Maria Machková se narodila v Herrnhutu v Sasku, na československých hranicích. Její rodina byla velmi nábožensky založená a jako malá musela v duchu církve Moravských bratří chodit po domech a přesvědčovat k víře. Později však rodina žila v Praze v Žitné ulici, na rohu Legerovy, a vedla prvotřídní krejčovský salon. „Byla to velmi citlivá, inteligentní žena s liberálním přístupem k životu a byla velmi atraktivní,“ popisuje svou matku Barbara Chobocky. Otec byl o osm let mladší a s matkou se poznali přes jejího nejstaršího bratra Otakara, měla ještě bratry dvojčata Sáma a Dáňu. Jan Chobocký neměl moc dobrou pověst ve škole. „Můj strýc ho neměl brát domů, ale přivedl ho, a když ho dědeček Machek uviděl, ptal se ho, jak se jmenuje, zda snad není Jan Chobocký, a on řekl jiné jméno,“ vzpomíná Barbara Chobocky na rodinnou historku. Rodiče se vzali v roce 1948.

Otec vyměnil matčin lodní lístek za dopravu svého BMW

Po komunistickém převratu v roce 1948 rodiny přišly o své živnosti, sestra Jana Chobockého Eva se provdala za amerického pilota žijícího v Izraeli a odešla tam za nimi později i jejich matka, ač nebyla Židovka. Zřejmě kvůli tomu, že se matka s otcem rozvedla a tím umožnila, aby byl poslán do koncentračního tábora, kde zemřel, neměl Jan Chobocký s matkou dobré vztahy. Babička Chobocká byla však nakonec paradoxně pohřbena na židovském hřbitově. 

Rodiče pamětnice odešli z Československa legálně. Jelikož byl Jan Chobocký po svém otci židovského původu, zažádal si o vystěhování do Izraele přes Švýcarsko. Popudem k odchodu bylo hlavně antikomunistické smýšlení obou rodičů, matka byla sociální demokratka, otce navíc v roce 1948 krátce zatkli za šíření protivládních plakátů. Zatčeni byli i bratři matky, nejstarší strýc Otakar si odseděl pět let na Pankráci a na Slovensku, údajně kvůli tomu, že ukrýval britského agenta, který jej pak vyzradil při výslechu. 

Do Curychu odjeli rodiče pamětnice vlakem, pak se rozhodli odcestovat do Austrálie. Matka byla tou dobou šest měsíců těhotná, čekala staršího bratra Barbary Chobocké, proto ji na loď nepustili a otec šikovně vyměnil její lodní lístek za dopravu svého auta BMW, které levně zakoupil. „Bylo to jeho milované auto, nevím, jak ho dostal do Švýcarska, s jeho pomocí si tam pak založil byznys,“ vypráví pamětnice. Otec tedy odplul sám.

Bratr se narodil 27. července 1949 v Curychu, Barbara Chobocky pak 9. prosince 1950. Matka strávila dva roky sama s dětmi, poté se připojila k otci v Austrálii. Situace ve Švýcarsku nebyla pro matku lehká. Když se narodila malá Barbara, musela dát svého staršího syna na nějakou dobu do sirotčince pro uprchlíky, protože se o něj nemohla sama starat. „Bylo mu něco přes rok, a když si pro něj pak přišla po několika týdnech, odmítal kontakt s ní, bylo to pro něj traumatizující,“ dokládá Barbara Chobocky složitou situaci matky v Curychu.

S bratry jsme používali sprosté výrazy v češtině, když jsme chtěli naštvat rodiče

Po dvou letech odcestovala rodina do Austrálie za otcem, odkud má Barbara Chobocky svou první dětskou vzpomínku. „Byly mi asi dva roky, matka uklízela kuchyň, já jsem si hrála a viděla jsem, že moje nejoblíbenější modrobílé puntíkované šaty, ze kterých jsem asi vyrostla, matka používá jako hadr,“ popisuje pamětnice své tehdejší zděšení.

Rodina byla zpočátku v těžké finanční situaci, v Austrálii panovala rasistická politika White Australia Policy (Politika bílé Austrálie)[2], kdy přednost měli uprchlíci z Evropy, vstřícně však nebyli přijímáni ani Italové a Řekové. Odmítána byla imigrace z Asie a oblasti Pacifiku, byla to také doba útlaku původních obyvatel Austrálie. Sama pamětnice nepoznala šikanu, možná i proto, že byla blonďaté dítě s modrýma očima. Spíše si vzpomíná, jak s ostatními dětmi napodobovala „směšný“ italský přízvuk. Pro imigranty nebylo jednoduché najít jinou než podřadnou práci, ale otec mohl vyjíždět mimo Sydney do menších měst. „Otec tam ve svém malém BMW přijel, lidé se přišli podívat a on začal nabízet hodinky, zejména v holičstvích je nechával do komisního prodeje, lidé tam jinak neměli kde hodinky koupit,“ vysvětluje Barbara Chobocky otcovu obchodní strategii.

Otec odjížděl za obchodem často mimo domov a matka byla sama na čtyři děti, které se jí během pěti let narodily. Po Barbaře ještě bratr Viktor v roce 1951 a sestra Charlotte v roce 1954. Ta byla pojmenována anglickou ženskou variantou odvozenou od jména Karel na počest básníka Karla Hynka. Matka neuměla dobře anglicky, otec jí ze žárlivosti nedovolil večerní školu, učila se tedy s dětmi, se kterými česky příliš nemluvila. „Moje čeština je na úrovni šestiletého dítěte, špatná gramatika i slovní zásoba, lidé se na mě občas divně dívají,“ směje se Barbara Chobocky. „S bratry jsme používali jenom sprosté výrazy v češtině, když jsme chtěli naštvat rodiče.“

V Sydney existovala česká komunita okolo Sokola, tenisu a volejbalu. Zejména ve škole Fourth High School se scházeli děti i rodiče v tělocvičně. „Učili nás tam gymnastiku, hodiny začínaly pochodem a zpěvem českých národních písní, což jsme neměli moc v oblibě, ale gymnastika byla výborná.“ S některými známými udržuje Barbara Chobocky styky dodnes. Vzpomíná si zejména na Martina Barhoně, jehož rodina dříve vlastnila domy na Václavském náměstí, nebo Béďu a Vlastu Vohralíkovy, jejichž část rodiny pracovala v Baťových továrnách v Indii.

Rok 1968 uvrhl rodiče do zoufalství

Kontakty s rodinou v Československu udržovat mohli, jednou například poslali penicilin matčinu strýci, když byl ve velice špatném zdravotním stavu. Matka psala babičce Anně Machkové dopisy, kde popisovala život v Curychu a Sydney, a protože se zachovaly, využila je později Barbara Chobocky ve svém filmu, který o matce natočila.

V roce 1963 přijela na návštěvu babička Anna Machková. „V té době se rodiče hodně hádali, matka se cítila izolovaná a využívaná, otec si žil svobodně a dobrodružně,“ vysvětluje Barbara Chobocky důvody manželských problémů v době, kdy jí samotné bylo 13 let. Otec byl dominantní, autoritářský, rozkazovačný, podle jeho sestry Evy se takto změnil během pobytu v pracovním táboře u Benešova. Babička byla ze situace v rodině a z otcova chování k matce v šoku, ale jejím příjezdem se vztahy zlepšily, otec si jí velmi vážil. Naopak příjezd jeho matky, které zazlíval chování k otci za války, způsobil jeho odjezd a odmítání.

V roce 1968, kdy došlo nejprve k uvolnění během pražského jara, sledovali rodiče pozorně události v Československu s optimismem. Původně se domnívali, že se za tři nebo čtyři roky vrátí domů. Konec všem nadějím udělala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Matka mi řekla, že všichni Češi spáchají sebevraždu. V té době mi bylo 18 a vzala jsem to doslova, byla jsem zděšená, že se Češi a Slováci budou sebeobětovat, měla jsem noční můry,“ vzpomíná na hrozné okamžiky Barbara Chobocky.

Celý život se snažím pochopit, proč si matka vzala život

Vztahy mezi rodiči byly nadále turbulentní, nesly se ve znamení otcovy agresivity, výhrůžek, dluhů a neustálých odchodů a návratů. Matka se nemohla odhodlat k rozvodu, ale trpěla konflikty a k tomu i několik let trvajícími depresemi, které jí mimo jiné léčili krutými elektrošoky. Své trápení sdílela s dcerou Barbarou, ta již nemohla napětí v rodině déle snášet a odstěhovala se. Nikdo nevěděl, že otec má nemocné srdce a jeho náhlé úmrtí na infarkt během ranního plavání bylo pro rodinu šokem.

Trauma ze smrti manžela zhoršilo matčino duševní zdraví a právě v době, kdy Barbara Chobocky začala studovat televizní a filmovou školu, spáchala matka v roce 1975 sebevraždu skokem pod vlak. Pamětnice se od té doby snažila se smrtí matky vyrovnat a pochopit, proč k ní došlo, pomocí nahlížení do rodinné historie i studiem psychologie. Problémy s duševním zdravím se později projevily i u bratra Viktora a sestry Charlotte.

Praha byla šedá

Škola ji v těžké chvíli vyslala na stáž do Vídně, odkud Barbara Chobocky vlakem poprvé mohla jet do Prahy za svou rodinou. Postarali se o ni matčini bratři, zejména dvojčata, se kterými měla matka velmi dobré vztahy. „Říkala o nich, že jsou milí a inteligentní a oni opravdu takoví byli,“ vzpomíná si Barbara Chobocky. Zato dojem z Československa roku 1975 popisuje jedním slovem: „Šedé.“

Tehdy si cizinci museli povinně měnit cizí měnu na koruny, tím ovšem získali několik tisíc korun na den, které nebylo za co utratit. „Strýcové mě vzali do Kotvy, abych si koupila oblečení na lyže, že máme spoustu peněz, ale všechno to bylo šedé, žádná barva, nemohla jsem si vybrat, bylo to obyčejné, ošklivé,“ vzpomíná pamětnice na svoje zklamání z nabídky obchodního domu.

V Praze učinila Barbara Chobocky dva objevy, cenné pro ni osobně i pro její budoucí povolání. Jednak strýc našel kufr s filmy, které otec natáčel 8mm kamerou v Sydney, když byly děti malé. Posílal je pak do Československa v padesátých letech jako ukázku hezkého a bohatého života v Austrálii. A za druhé Barbara Chobocky objevila i dopisy své matky, které posílala Anně Machkové, babičce pamětnice. Byly vlastně formou jejího deníku, kde se rozepisovala o dětech a o svém trápení s otcem. Tyto materiály Barbaře Chobocky později posloužily jako podklad pro dokumentární filmy o otci, matce i rodině žijící v komunismu. 

V sedmdesátých letech bylo běžné, že cizinci ze západních zemí byli sledováni během pobytu v Československu a návštěvy cizinců udávali i sousedi, toho si však pamětnice nebyla vědoma. Její domněnky potvrzuje i neexistence svazků nebo záznamů o nedochovaných archiváliích vedených na její jméno. Dokonce se jí povedlo bez problémů vycestovat s kufrem 8mm filmů, po prohlídce zavazadel na hranicích se zřejmě celníci přesvědčili o jejich neškodnosti.

Chodila jsem každý den do archivů

Po návratu do Austrálie vystudovala Barbara Chobocky filmovou a televizní školu a stala se dokumentaristkou. V roce 1989 obdržela z grantu peníze na film, který chtěla natočit o své matce a komunismu, a tak mohla hned začátkem roku 1990, po sametové revoluci v Československu, odletět do Prahy. Deset měsíců bydlela v bytě svého strýce na Barrandově a docházela každý den do archivů Krátkého filmu v barrandovských ateliérech. „Pokoušela jsem se propojit dějiny s historií naší rodiny a to byl námět mého filmu, reflexe dějin a jejich vliv na naši rodinu,“ vypráví, jak ve svém filmu o rodině využila jak dokumentární záběry, tak i dopisy, které matka psala z emigrace. Po návratu do Austrálie pak při přípravě filmu vycházela z propojení radostných záběrů z dětství, které natočil otec v padesátých letech, s realitou australské tehdejší politiky.

Dne 30. října 2004 se Barbara Chobocky provdala na Staroměstské radnici v Praze, stejném místě jako její matka v roce 1948, za Jana Kmentu, česko-amerického ekonoma a pedagoga (1928–2016). V době natáčení v roce 2023 žila pamětnice v Austrálii a občas navštěvovala Českou republiku.

 

[1] HOŠKOVÁ, Anežka. Sonderlager Bystřice u Benešova. Online, Bakalářská práce, vedoucí doc. PhDr. Alena Míšková, Ph.D. Dspace.cuni.cz: Pedagogická fakulta UK, 2014. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/70329/BPTX_2012_2_11410_0_353231_0_135099.pdf?sequence=1&isAllowed=y. [cit. 2023-12-29].

[2] White Australia policy. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2024, 2023-12-28. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/White_Australia_policy. [cit. 2024-01-01].