„Hrál jsem s německými dětmi fotbal. Nebyly žádné problémy ani národnostní třenice. Na to jsme vůbec nepomysleli. Takže to soužití Čechů a Němců bylo až do určité doby velice mírumilovné. Byl tady klid až do doby, kdy přišel v roce 1933 k moci Hitler a v Sudetech vůdce sudetoněmeckých nacionalistů Henlein. Pak se situace zhoršila a nastaly události, které vedly k druhé světové válce.“
„Totiž já jsem měl taky na Vysoké škole ekonomické jeden obrovský stranicko-politický průšvih. Jako šéf katedry jsem navrhl odchod jedné sovětské občance. Ta nelenila a stěžovala si na obvodním odboru KSČ. Následně se mnou bylo zahájeno disciplinární řízení, následkem čehož jsem byl vyloučen z KSČ, z vedení katedry a bylo mi zastaveno řízení k dosažení hodnosti doktora věd a profesury. Takže mě to osobně zasáhlo velice citelně. I přes toto všechno je moje práce kladně hodnocena. Jsem vlastně jediný autor monografií z oblasti oborových didaktik, ne jen didaktiky výuky cizích jazyků, která je mým vlastním oborem, ale oborových didaktik vůbec.“
„Ten odsun: tak jednak jsem byl svědkem pochodu německých mužů – čet, které byly nasazovány na odklízení trosek. To probíhalo v naprostém klidu, nikdo si jich nevšímal. Stejně tak si nikdo nevšímal německých občanů, kteří stáli na Hoře Sv. Kateřiny a čekali na odvoz. Nikdo jim nenadával. Žádnému násilí jsem nebyl přítomen, probíhalo to zcela v klidu. Mohlo se stát, že někde došlo k excesům, ale když si uvědomíte, co se stalo během okupace, jaké hrůzy jsme museli prožít. Navíc jsme se od vězňů z koncentračních táborů dozvídali, jaké hrůzy se tam děly. Takže pak se nelze divit, že k excesům docházelo. Ale to byly excesy, výjimky. Jinak odsun vcelku probíhal v podstatě spořádaně, tak jak určily velmoci. Rozhodnutí o odsunu Němců padlo na Postupimské konferenci a rozhodly velmoci, prezident Beneš byl jen úředník, abych tak řekl. Prezident Beneš dal podpisem zákonů o československém občanství tomu všemu pouze formální ráz.“
„Vznik izraelského státu jsem vnímal prostřednictvím svého švagra a švagrové pozitivně. Hledali tam vlastně útočiště. Švagr si stěžoval na antisemitismus, který u nás byl do určité míry rozšířený po válce a je dodnes, je nepochopitelný, ale existuje. Švagr a švagrová nechtěli být občany státu, kde se toto děje. A když na Středním východě vznikl stát určený přímo jim, tak této situace využili. A pokud jde o mou ženu, ta opakovaně říkala, že by v Izraeli být nemohla, a to kvůli horku. To byl jediný důvod.“
Radomír Choděra se narodil 20. února 1925 v Ústí nad Labem. V říjnu roku 1938 s rodiči kvůli podpisu mnichovské dohody opustil rodné město a půl roku žil v Českém Brodě u prarodičů. Nakonec se rodina usadila v Praze. Jako gymnazista se na konci 2. světové války zapojil do osvobození Prahy a pomáhal stavět barikády. Vystudoval ruštinu a filozofii na FF UK v Praze a stal se vysokoškolským pedagogem. Je předním odborníkem v oblasti oborové didaktiky a především didaktiky výuky cizích jazyků.
