Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Chrástek (* 1953)

• narozen 29. června 1953 v Uherském Brodě

• pochází z rodiny politických vězňů Aloise (dědeček) a Ivana (strýc) Barlogových

• od mládí se věnoval fotografování

• v srpnu 1968 fotil v Uherském Brodě pouliční výjevy spojené s okupací vojsk států Varšavské smlouvy

• několik let trvalo, než byl přijat na pražskou FAMU

• po absolvování učil několik let na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně

• roku 1986 si zvolil svobodné povolání a roku 1991 založil studio a reklamní agenturu Q studio

• během sametové revoluce v Praze krátce dokumentoval revoluční dění v ulicích Prahy

• v době natáčení v roce 2022 žil a tvořil v Uherském Brodě

„Kdyby se tatínek nestal lékařem, byl by fotografem,“ říká František Chrástek (* 1953), když vysvětluje, odkud vychází jeho výtvarné cítění a kdo ho k fotografii od mala svým příkladem vedl. Vzpomíná na otcovu temnou komoru s červeným světlem, která pro něj v dětství představovala tajemné místo zázraku zrození latentního obrazu. Díky úspěchu v soutěži již na gymnáziu získal přesvědčení, že se fotografování má stát jeho profesí.

Kořeny

Rodina Františkovy matky žila za druhé světové války ve Vsetíně. Matčin otec Alois Barlog se zapojil do ostrahy hranic v severozápadních Sudetech a posléze se přidal k odboji. Za poslech zahraničního rozhlasu a přechovávání zbraní a letáků ho na udání zatklo gestapo. Zemřel v koncentračním táboře Auschwitz. V době komunistické totality se perzekuce nevyhnula ani jeho synovi, Františkovu strýci Ivanovi, který v osmnácti letech, tedy roku 1948, vystoupil na schůzi ČSSM proti komunistickému režimu a následně strávil tři roky v jáchymovských dolech a po propuštění sloužil u PTP.

Ani rodina ze strany Františkova otce nešla komunistům na ruku. Pocházeli z Bořetic, kde obhospodařovali vinohrad a další polnosti a těžce na ně dopadla především kolektivizace. Přesto se podařilo Františkovu otci vystudovat medicínu a celý život pracoval jako obvodní lékař – ve Vsetíně, Uherském Hradišti a nejdéle v Uherském Brodě. I Františkova matka byla původně profesí zdravotnice, ale nakonec po roce 1968 pracovala jako úřednice ve strojírnách. Chrástkovi žili společně s ovdovělou babičkou Boženou a po návratu ze služby u PTP také se strýcem Ivanem.

Osmašedesátý jako zlom

František vyrůstal ve věřící rodině. Otec původně směřoval ke studiu teologie na velehradském gymnáziu, ale nakonec si našel svoji vlastní cestu. Malého Františka brával na Štědrý den na půlnoční, proti čemuž on ale tehdy protestoval. Později v době normalizace, když na otce nadřízení kvůli jeho nedělním návštěvám kostela tlačili a hrozili personálním opatřením, zastupoval otce na bohoslužbách dobrovolně.

Velkým mezníkem se pro Františka, podobně jako pro další příslušníky jeho generace, které pražské jaro zastihlo v době dospívání a často i revolty vůči vedoucí komunistické garnituře, stalo právě krátké období od ledna 1968 do srpna téhož roku. Končil tehdy právě devátou třídu na základní škole, několik let fotil a nemohl si nevšimnout změny, která se ve společnosti udála. Atmosféra tzv. uvolnění se projevila jak ve škole, kdy se k aktuální politice začali vyjadřovat i učitelé, což bylo dříve nemyslitelné, tak i v kulturním dění v Uherském Brodu. František se coby teenager připojil ke skupině mladých, kteří navštěvovali tamější nově založený Cavern Club.

Kousek Liverpoolu v Uherském Brodě

Klub – pojmenovaný po legendárním liverpoolském nočním podniku, kde ve svých začátcích hráli například Beatles – sídlil od roku 1967 v uherskobrodském Panském dvoře a navázal na aktivity Klubu mladých při tamějším Závodním klubu pracujících (ZKP). Stáli za ním hudebníci jako Jan Sluka, Oldřich Kopunec nebo další nadšenci – Milan Bouda, bratři Jiří a Petr Rosenfeldovi nebo Tomáš Graja. Svobodný kulturní kvas na prknech klubové scény představovaly koncerty bigbítových kapel, jako třeba skupiny Flamengo nebo Blue Effect, pořádal se Folkový hudební festival nebo literární večery s tvůrci a vydávalo se také periodikum Klec (Klubovní lejstra Cavernu). Pro mladého Františka Chrástka znamenal takový prostor jednak příležitost k setkávání s hudbou a umělci, jednak možnost fotit atmosféru místa a jeho návštěvníky. Vlivem politického vývoje po srpnové okupaci bohužel neměl klub dlouhého trvání. Když roku 1971 přišel o záštitu v osobě ředitele ZKP J. V. Krista, ostrov svobody spláchlo normalizační moře a hudebníci, kteří tam zkoušeli, i kluboví příznivci si museli najít jiný přístav…

„Iditě domoj!“ a důsledky okupace

 „Tanky se v Uherském Brodu objevily asi až za dva dny. (…) Ven jsem šel se sestrou. Naši nám zakázali jít přímo do ‚pohybu vojsk‘, ale to jsem samozřejmě neposlechl. V té době jsme bydleli přímo na tehdejším náměstí Míru, dnešním Masarykově náměstí, v městském bytě, a tam bylo to centrum psaní a vzkazů. Kluci z gymplu to tam pomalovávali,“ vzpomíná na dny po srpnové okupaci roku 1968. „Dole, jak je přejezd, jsem cvakl nějaký ten záběr tanku a rozvědčíka, kterého se všichni místní snažili přemluvit, že je to špatně,“ dodává.

Otec se s nenadálým pocitem nejistoty, kterou okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy přinesla, vypořádal po svém. Pod dojmem blížící se devalvace koruny nebo další měnové reformy dal svému synovi pět tisíc s tím, aby pořídil domů gramofon a pro sebe pořádný foťák. Aparát, se kterým již následující rok vyhrál fotosoutěž vyhlášenou Unií středoškoláků a učňů (USU) a později s ním skládal taky zkoušky na FAMU, má doma dodnes – východoněmeckou středoformátovou zrcadlovku Pentacon Six.

Nové obzory

Úspěch v soutěži Františkovi odhalil svět, do kterého chtěl od té chvíle patřit. Cenou se totiž stal desetidenní pobyt v Praze bohatě naplněný kulturním programem završeným vernisáží výstavy vítězných tvůrců v Obecním domě. Sérii fotografií, se kterými František Chrástek zapůsobil, fotil s přáteli v rodném Brodě. Jednalo se o intimní aranžované snímky mladého páru, které i dnes hodnotí jako nadčasové. Jedna z fotografií z jeho série se pak také objevila na titulní straně časopisu Mladý svět. Tehdy byl teprve studentem druhého ročníku uherskobrodského gymnázia. V ročníku čtvrtém ale přišlo zklamání. Přijímací zkoušky na FAMU zvládl, přesto nebyl přijat. Až po několika po sobě jdoucích pokusech zjistil, že překážkou není nedostatek talentu nebo volných míst, ale chybějící doporučení uherskobrodského uličního výboru KSČ. Během tří let, kdy stále čekal na svou šanci stát se profesionálním fotografem, to nikdy nevzdal. Ačkoliv by pro to mohl mít řadu důvodů – krátce po maturitě se oženil a stal se mladým otcem. Uspěl ale jako asistent kamery a svět filmu a umění neopustil – pracoval pro Krátký film Praha v Ostravě.

Katedra fotografie na FAMU

V roce 1976 byl přijat na katedru umělecké fotografie. Studium zvládal především díky podpoře své manželky a rodičů. Františkova žena Jana tehdy totiž také studovala – pro změnu psychologii v Brně. Výrazně jim rovněž pomáhalo prospěchové stipendium. Na FAMU se František Chrástek potkával s řadou lidí, kteří se pak prosadili v rámci filmového oboru, jako např. s režisérem Emirem Kusturicou, produkčním Michalem Pavlíčkem, scenáristkou Halinou Pawlowskou. Výraznými osobnostmi a spolužáky byli např. Tono Stano, Miroslav Švolík, Jan Hudeček, Libuše Jarcovjáková nebo Tibor Huzsár. Z pedagogů na něj měl zásadní vliv Ján Šmok, Vladimír Rajzík, Pavel Štecha, František Dvořák. FAMU ale pochopitelně neznamenala jen hodiny přednášek a debat s pedagogy. Studentský život se odehrával v blízké kavárně Slávia nebo v Orlíku a po zavírací době také ještě na pokojích Hlávkovy koleje nedaleko nábřeží v sousedství Jiráskova mostu.

Střet s realitou

„FAMU byla skutečně oáza [svobody], (…) že by na nás někdo tlačil, to ne,“ vzpomíná na tvůrčí atmosféru na škole. „Jen jednou za námi přišel jeden kantor, jestli bychom stáli o kandidaturu ve straně. Odmítli jsme to na místě se vším všudy a tím to skončilo. Jediný problém jsem tehdy měl, že jsem si chodil půjčovat fotografické časopisy na americkou ambasádu – tam byla veřejně přístupná knihovna. A jelikož to o mně věděli, tak si mě pak pozvali na okrsek [uherskobrodskou služebnu StB].“ Návštěvy ambasády – slovy tehdejší propagandy: kapitalistického a nepřátelského státu – ale policie nakonec přešla. Přetahovaná s komunistickým režimem pamětníka dohnala po absolvování FAMU a přechodu na brněnskou střední uměleckoprůmyslovou školu: „Byla tam parta bezvadných kantorů, ale ředitel byl estébák se vším všudy. V ročníku jsem měl nasazeného studenta, který donášel. Na tu dobu vzpomínám velice nerad. Tam jsem cítil ten politický tlak. (…) Samozřejmě když jsem učil, tak jsem na to zapomněl – že mám za sebou nasazeného estébáka, ale bylo to nepříjemné. Proto jsem potom ze školy odešel.“

Režim se rozpouštěl…

Takzvaně na volné noze se tedy pamětník ocitl roku 1986. Ve stejné době uvažoval i o emigraci, ale nakonec byl rád, že se se ženou rozhodli zůstat. Režim za několik let padl a v nových časech se mu podařilo dokončit ateliér a postupně vybudoval i grafické studio a reklamní agenturu.

Několik dní po zásahu proti studentům na Národní třídě 17. listopadu 1989 se František Chrástek vydal za přáteli do Prahy a zpovzdálí sledoval vznikající Občanské fórum. Zúčastnil se i největších demonstrací na Letné, kde ho tak jako tisíce dalších účastníků dojala slova modlitby Otčenáš, která pronesl kněz Václav Malý. „Těch deset dnů v Praze bylo úžasných. Byla to taková škola svobody, protože jsme si zvykali, že můžeme. Že můžeme mluvit na veřejnosti, že se nemusíme dívat, jestli tam ten estébák je, nebo není,“ říká.

V souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině (natáčelo se v březnu 2022) své bohaté vyprávění nakonec František Chrástek uzavírá přáním: „Aby to, co jsme žili od války, tak i zůstalo. Že jsme se od té doby nepotkali s válkou.“