Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Chrobáková (* 1935)

• Božena Chrobáková, roz. Veselková, se narodila 11. května 1935 v obci Velká Dobroň na Podkarpatské Rusi českému otci a maďarské matce

• ve svých čtyřech letech, poté, co Podkarpatská Rus padla pod nadvládu Maďarů, se musela spolu s rodiči rychle přesunout do Čech

• v Čechách se usadili v západočeské Sušici, kde její otec získal pracovní místo úředníka

• bydleli tam v bytě, který jim pronajala židovská rodina Gutmannových, jimž otec pamětnice schovával jídlo, a tím rodinu vystavil nebezpečí

• stala se svědkem transportu Gutmannových do koncentračního tábora, dokonce se předtím spolu rozloučili

• i přes svůj nízký věk intenzivně vnímala válečné události a Němců se bála

• stala se také obětí šikany ze strany německého chlapce, který ji z nudy zfackoval

• po válce se její rodina už na Podkarpatskou Rus nevrátila

• její otec, Václav Veselka, po válce vstoupil do KSČ, avšak už po dvou letech sám vystoupil, což se stalo pro celou rodinu stigmatem

• po maturitě vystudovala učitelství a celý život pracovala jako učitelka

• v roce 2024 žila v Lipníku nad Bečvou jako jedna z nejstarších tamních obyvatelek

Božena Chrobáková, roz. Veselková, se narodila 11. května roku 1935 v obci Velká Dobroň na Podkarpatské Rusi maďarské matce a českému otci. Když začala druhá světová válka, byly jí pouhé čtyři roky. Ačkoli její rodiče mysleli, že jako malé dítě válečné události a společenské změny kolem sebe moc nevnímá, dle svých slov toho věděla docela dost. Poté, co Podkarpatská Rus padla pod nadvládu Maďarů a uspořádání světa se začalo měnit, se její rodiče museli rychle přesunout do Čech. Otec získal pracovní místo v Sušici, městě hraničícím s nacistickým Německem. Zde bydleli v bytě, který jim pronajímali Židé, jež byli přesunuti do skladišť. Během války zažívala strach z německého obyvatelstva, byla svědkem transportu Židů do koncentračního tábora a stala se obětí šikany ze strany německého chlapce.

Do roka jsem se narodila

Otec Boženy Chrobákové, Václav Veselka, pocházel z Čech. Když však ukončil střední vzdělání a úspěšně odmaturoval, ukázalo se, že není dostatek pracovních míst. Proto se přesunul na Podkarpatskou Rus, kde získal místo notářského adjunkta. „Musel se naučit řeč místa, kde pracoval, a proto se také velmi rychle naučil maďarsky,“ vypráví pamětnice. „Moje maminka se tam narodila – v maďarské části Podkarpatské Rusi, v obci Kosino [1]. Bylo to krásné místo. Hory tam už nebyly, nacházely se tam vinohrady a ovocné sady. Tam byl otec přeložen. Máma s tátou se tam někde potkali, zamilovali se, vzali se a do roka jsem se narodila já.“ Pamětnice rané dětství prožívala klidně a vyrůstala v bilingvní rodině. S tatínkem mluvila česky a s maminkou maďarsky, protože ta česky neuměla. „Někdy se mě snažili nachytat. Táta na mě občas promluvil maďarsky. Ale já jsem se nenachytala nikdy, vždy jsem mu odpovídala v češtině.“

Nasedli jsme do náklaďáku a vezli nás

Ještě než vypukla druhá světová válka, uspořádání některých částí Evropy se začalo měnit. V roce 1938 se tyto události dotkly i pamětnice a její rodiny. „Tatínek nejprve odjel do Čech na mobilizaci, naši počítali s tím, že se budou stěhovat, chystalo se nové rozdělení hranic. Už na podzim začali Čechy a české úřady přesunovat do území, která ještě neobsadili Maďaři. I my jsme museli opustit maďarskou část země, ve které jsme bydleli, a museli jsme jít do nezabrané části, tam, kde bydleli Rusíni,“ vzpomíná pamětnice. „Na podzim přijely náklaďáky a přivezli tatínkovi nový dekret. Musel okamžitě nastoupit na místo notáře v obci Malý Berezný, blízko polských hranic. Tak jsme nasedli a odvezli nás tam. Maminka byla zrovna v jiném stavu. Ale fungovat se muselo. Máma tam chodila nakupovat – chodívala pod horami, i když se tam střílelo. Na noc jsme si dávali do oken ložnice matrace, asi se věřilo, že se to neprostřelí.“  V březnu 1939 však musel otec Boženy Chrobákové místo opustit a vrátil se do Čech. Pamětnice s matkou zatím zůstaly v Podkarpatské Rusi. V roce 1939 přes Polsko odjely do Čech k příbuzným, otec je tam již čekal. „Vzpomínám na tuto dobu nerada. Pořád jsem jenom někde seděla a brečela, nikdo na mě neměl čas,“ dodává pamětnice.

O válce jsme věděli hodně

Usadili se v západočeské Sušici, kde otec pamětnice získal místo na tehdejším okresním úřadě. Jde o město, které leží v dnešním Plzeňském kraji. Ve své době leželo přímo na hranicích s nacistickým Německem. Ubytovali se v pěkném bytě, jehož majiteli byli Židé, rodina Gutmannových. „Pan Gutmann měl velký obchod s textilem, pronajal nám byt, který se uvolnil po jeho příbuzných. Vycházeli jsme s nimi dobře, měli dva dospělé syny,“ vzpomíná Božena Chrobáková. V té době již plně zuřila válka. „Začala silná protižidovská propaganda. Naši si mysleli, že je nesledujeme, ale my jsme bedlivě poslouchali, co si dospělí povídali, takže jsme toho hodně věděli. I to, co jsme vědět nemuseli.“ Pamětnice vzpomíná na to, jak Němci vystěhovali židovské rodiny do skladišť velkoobchodů a sami zabrali jejich krásné domy. Vše v nich si přivlastnili. I Gutmannovi museli do skladiště odejít. „Tatínek byl dobrý člověk, dělal vše, aby pomohl. I jim nabídl pomoc. Schovali si u nás potraviny, naši je měli v komodě jídelny.“

Pořád se zatýkalo

Božena Chrobáková měla v sousedství spolužáky, Čechy i Němce. Blízký vztah udržovala s kamarádkou německého původu, již si nepřála jmenovat. Šlo o spolužačku, která musela opustit českou školu a začala chodit do školy německé. Jednoho dne nastala situace, která ukázala, jak mohou být přátelství mezi znepřátelenými národy nebezpečná. „Já jsem na Vánoce dostala nádobíčko a byla jsem z něj velmi nadšená. Běžela jsem ven a každému jsem vyprávěla, co jsem dostala. Potkala jsem i tu kamarádku. Ta se chtěla na to nádobíčko podívat. Šly jsme tedy k nám, já jsem je měla schované v komodě, kde měli Gutmannovi u nás ukryté to své jídlo. Když to kamarádka viděla, divila se, kolik jídla máme. Já jsem jí na to odpověděla: ,Ale prosím tě, to není naše, to si u nás schovali Gutmannovi!´ Maminka to slyšela. Dostala jsem tehdy obrovský výprask, dodnes si ho pamatuju. Večer jsme všichni čekali, jestli tatínka dojdou zatknout. Pořád někoho zatýkali, každý se bál, že půjde do vězení. Naštěstí pro něj nikdo nepřišel. Té kamarádce jsem se pak už vyhýbala. Za nějaký čas chodila po ulici a hajlovala. Některé děti se podařilo hrozně zfanatizovat.“

Všichni jsme plakali

Nakonec ani rodina Gutmannových, která rodině pamětnice pronajala byt, neunikla transportu do koncentračních táborů. Stalo se tak roku 1942. „Když dostali příkaz do transportu, přišli se večer před odjezdem k nám rozloučit. Všichni plakali, i muži. Na druhý den jsem je viděla, jak jdou dvorem a nesou zavazadla. To jsem je viděla naposled. Pak přišlo oznámení. Nejprve zemřeli staří v Terezíně. Jejich synové zahynuli v Osvětimi, krátce před koncem války.“ Na internetové databázi Holocaust.cz je možné tři členy z rodiny Gutmannových dohledat. Všichni zemřeli roku 1943. Nejstarší člen, otec rodiny, Karel Gutmann (*1875) zahynul už v Terezíně. Jeho manželka Karolina (*1877) zemřela v Osvětimi, stejně jako její syn Ota (*1904). O druhém synovi, kterého pamětnice jmenovala jako Rudolf, v této databázi záznam neexistuje [2].

Jaké to je, když se mlátí podřadní

V Sušici, jakožto v pohraničním městě, bylo Němců vždycky dost, chodili tam například i obyvatelé Šumavy nakupovat. Nosili na hlavě myslivecké klobouky, a jelikož jim tam ve vodě chyběl jód, měli z jeho nedostatku velký lalok u brady. „Podle toho jsme je hned poznali,“ vzpomíná Božena Chrobáková. Němců se převážně bála. „Němec, to pro mě byl zlej čaroděj, potvora, radši od nich dál.“ I přes svůj přirozený odstup se však nejednou stala obětí jejich ústrků. „V naší ulici bydlel německý kluk, pěkný prevít. Byl tak starý jako já, tatínka měl na frontě. Já jsem si jednou hrála před domem u řeky a šel tam ten kluk se svojí matinkou. Přišel ke mně, rozpřáhl se a takovou facku mi ubalil! Ne, že bych na něj houkla nebo něco řekla. On si to prostě zkusil, jaké to je, když se mlátí podřadní lidi. Obrátila jsem se na jeho matku, co udělá. Neřekla ani slovo, šli dál.“

Zdravili, až když jim teklo do bot

Když se druhá světová válka chýlila ke konci, nálada ve společnosti se začala měnit. „Najednou i Němci začali zdravit, když jim teklo do bot.“ Do Sušice se před koncem války začali sjíždět uprchlíci. Šlo o německé obyvatelstvo z Rumunska a Slovenska, které utíkalo před sovětskou armádou, jež obsazovala východ a táhla dál. „Chtěli se prý všichni dostat k Američanům, nevím, co si od nich slibovali,“ vzpomíná pamětnice. Sušice se tak začala plnit povozy s naloženými pytli mouky a jídla. „Byli tam německé Rumunky, dost si na ně vzpomínám, ty měly takové široké sukně, snad dvacet sukní, vypadaly jako makovičky.“ Najednou se ocitla v městě spousta dětí. „Já jsem si s nimi chtěla hrát, blízko nás se usadila rodina se dvěma dětmi, ten chlapec se jmenoval Hans. Já jsem byla nejstarší, chtěla jsem je dirigovat a určovat, na co si budeme hrát. Na to mi ten kluk odpověděl: ,Nein! Ich bin ein deutscher Knabe!´ Že je prý německý chlapec a že mě rozhodně nebude poslouchat.“

Nebylo hezké to vidět

Netrvalo to dlouho a druhá světová válka skončila porážkou Německa, načež se Češi začali Němcům za válečné útrapy mstít. Tato pomsta zahrnovala i odsun Němců, na který si Božena Chrobáková velmi dobře pamatuje. „Na náměstí vodili Němce, jako dítě jsem to sledovala, vždycky to byly takové divné existence. Cestou do nich bušili a kopali, nebylo hezké se na to dívat, ani pro dítě. I přes to, že jsme z Němců měli takový obrovský strach. Co se mstili, to byli takoví zlí známí, většinou to vedly ženské a strkaly je.“ Popravu prý v Sušici žádnou nezažila, ale ví, že probíhaly v Plzni. „Popraveni tam byli nějací staří Němci, kteří si tam za války udělali nepřátele,“ vzpomíná.

Byli to fešáci a smáli se

Sušici od západu osvobozovali Američané a místními byli přijati s velkým nadšením. Do města přijela 4. pancéřová divize americké armády, jíž velel generál William Morris Hoge. Obyvatelé Sušice popadli do rukou československé vlaječky a narychlo ušité prapory a utíkali na náměstí svým osvoboditelům mávat. „Přijel první tank, seděli v něm takoví fešáci a usmívali se. Dětem házeli čokoládu a žvýkačky. Byla to hrozná euforie, lidi jim lezli na tanky, líbali je a objímali,“ vzpomíná pamětnice. V obci zůstali až do podzimu, s místními se bavili, hlavně s dětmi, které je měly rády. Několik z nich v Sušici našlo nevěstu, kterou si pak odvezli za oceán. „Pár slovíček jsme se naučili anglicky, například ,How do you do?´ Oni nám za to pak dali žvýkačky. To jsme si mysleli, že svět bude pořád tak krásnej.“ První skupina Američanů odjela koncem prázdnin a zanedlouho je vystřídala další. „Přijeli černoši. Také byli milí, ale už se s námi tak často nebavili, drželi si odstup.“

Doufali, že se vrátíme

O prázdninách roku 1945, krátce po válce, se pamětnice s matkou a bratrem vydala na Podkarpatskou Rus navštívit příbuzné, kteří tam zůstali a které několik dlouhých let neviděli. Cesta byla nesmírně náročná a zdlouhavá, jeli tam tři dny a přespávali na nádraží. „Lidé byli po válce hrozně hodní, nikdo nás ani neokradl.“ Na Podkarpatské Rusi byla sovětská armáda, kterou pamětnice popisuje tak, že byli jiní než Američané, které znala ze Sušice. Zejména nebyli milí ani kamarádští. „Do domu babičky přišel ruský voják a zalíbilo se mu její rádio. Usmyslel si, že si ho vezme. Babička mu bránila. Někdo známý šel kolem a zavolal důstojníka. Ten, jak to viděl, chtěl toho mladého vojáka zastřelit, ale babička ho ochránila vlastním tělem. Toho, který ji chtěl okrást,“ vzpomíná Božena Chrobáková. Někteří příbuzní, kteří na Podkarpatské Rusi po válce zůstali, neměli lehký osud. „Vím, že tamní lidé do Sovětského svazu nechtěli. My jsme se jich tak jednoduše vzdali, kdyby aspoň někdo řekl…“ Kvůli připojení k SSSR mělo být zřízeno referendum, pamětnice ale vzpomíná na to, že řadu lidí odsunuli, aby se ho nemohli zúčastnit. „Doplatil na to také můj strýc. V obci jim vyhlásili, aby se všichni muži dostavili na určené místo a vzali si jídlo na tři dny, měli u obce Čop spravovat rozbitou trať. Vrátil se za dva roky. Odvezli je tehdy na nucené práce a museli pomáhat stavět zničená města.“ Rodiče pamětnice celou dobu doufali, že se po válce na Podkarpatskou Rus budou moci vrátit. ,,Ale už to nešlo. Velice brzy pochopili, že svět bude vypadat úplně jinak. Hranice byly neprodyšně uzavřené a my jsme své nejbližší nesměli navštívit ani v jejich těžké nemoci a před smrtí.“

Vyloučili jej

Otec pamětnice, který byl v euforii z konce dlouhé druhé světové války, v návalu radosti, který pramenil z toho, že Rusové pomohli válku ukončit, vstoupil do rozšiřující se KSČ. Velmi brzy však jejich praktiky prohlédl a už v roce 1947 z vlastní vůle ze strany vystoupil – tehdy to ještě bylo legální. Neobešlo se to samozřejmě bez následků. Bylo to něco, co rodinu pamětnice provázelo celý život a působilo jejím členům, stejně jako řadě jiným v podobné situaci, problémy. Pamětnice však úspěšně odmaturovala v roce 1951, poté nastoupila na dálkové studium učitelství a celý svůj další život pracovala jako učitelka. Vychovala dva syny a má několik vnoučat. V roce 2024 žila v Lipníku nad Bečvou jako jedna z nejstarších obyvatelek obce.

[1] Obec Kosino, o které pamětnice mluví, se nachází na dnešní západní části Zakarpatské Ukrajiny. Maďarský název zní Mezőkaszony, jenž se zkracoval na Kaszony (výslovností ,,Kasoň“). Název Kosino byla počeštěná verze, dříve užívaná v Československu. Je možné ji nalézt na mapách, jež se dochovaly z období první republiky. V dnešní době lze město najít pod jménem Koson.

[2] Členové židovské rodiny Gutmannových: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/136642-karel-gutmann/ – https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/91429-karolina-gutmannova/ – https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/91453-ota-gutmann/