Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálmajor v. v. Ing., CSc Stanislav Chromec (* 1931)

• narozen 26. září 1931 v Těšeticích, vyrůstal v Jičíně

• otec Jan Chromec kapelníkem vojenské hudby, matka Zdena v domácnosti

• za druhé světové války nemohl studovat na gymnáziu kvůli otcovu částečně židovskému původu

• 1945 nastoupil do kvinty Raisova reálného gymnázia v Jičíně

• 1949 přestoupil do oktávy Vojenského gymnázia v Moravské Třebové

• 1950–1952 studoval Vojenskou akademii, poté přejmenovanou na Vojenské učiliště protivzdušné obrany

• 1953–1956 studoval Fakultu vyšších velitelů Vojenské technické akademie v Brně

• 1955 vstoupil do KSČ

• 1956–1967 pedagog a vědecký pracovník Vojenské politické akademie Praha

• 1961–1965 studium elektrotechnické fakulty ČVUT (při zaměstnání)

• 1967–1971 pracoval ve Výzkumném ústavu 401 Generálního štábu ČSLA

• v roce 1968 obhájil dizertační práci na téma algoritmizace a počítačové řešení rozhodovacích procesů v armádě

• 1969–1973 evidován jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky; podle svých slov závazek spolupráce nepodepsal (spis byl skartován)

• 1971 postgraduální studium systémového inženýrství na VŠE

• 1970–1971 bylo mu zrušeno členství v KSČ a byl propuštěn z Výzkumného ústavu 401

• 1971–1975 systémovým inženýrem v Agroprojektu Praha

• 1972 trestní stíhání pro údajné zneužití přísně tajných materiálů; obvinění staženo pro nedostatek důkazů

• 1975–1980 vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu strojírenské technologie a ekonomiky

• 1980–1990 zakladatelem a poté vedoucím pražského detašovaného pracoviště Ústavu technologie a racionalizace Bratislava

• 1990 vrátil se do armády v hodnosti plukovníka, povýšen na generálmajora

• 1991–1992 náčelníkem správy strategického rozvoje armády na ministerstvu obrany

• 1994 odešel z aktivní služby v armádě

• dále se věnoval odborné práci a armádním tématům

„Nesl jsem to těžce, armáda byla můj život,“ říká Stanislav Chromec o svém vyhození z armády na začátku sedmdesátých let. V ČSLA do té doby sloužil jako vědecký pracovník se zaměřením na kybernetiku, automatizaci a řízení. Po roce 1989 dostal příležitost uplatnit své kompetence v armádě znovu. 

Vojenská kapela odmítla odevzdat Němcům nástroje

Narodil se 26. září 1931 v Těšeticích u Olomouce. Jeho rodokmen ho předurčoval spíše pro povolání hudebníka: dědeček z matčiny strany Stanislav Otruba byl varhaník a skladatel chrámové hudby, strýc Oldřich Leftus byl klavírním virtuosem a skladatelem, otec Jan Chromec před druhou světovou válkou působil jako vojenský kapelník. Maminka Zdena Chromcová, rozená Otrubová, byla v domácnosti. Stanislav vyrůstal se svým mladším bratrem Janem. 

Vzhledem k otcovu povolání se rodina před válkou často stěhovala, otec Jan Chromec byl postupně přidělován k různým útvarům. Nakonec zakotvili v Jičíně, kde je roku 1939 zastihla německá okupace. „Dodneška vzpomínám, jak němečtí vojáci pochodovali a zpívali Wir Fahren Gegen England. Pravda je, že se nechovali nijak odpudivě. Ale my jsme jich měli plné zuby a v průběhu protektorátu se nenávist k Němcům zvětšovala,“ říká Stanislav Chromec. Hrůzy nacistického režimu podle něho nelze srovnávat s režimem komunistickým: „Ten nacistický byl řádově horší. V době heydrichiády v rozhlase vyhlašovali, že když Češi nevydají vrahy SS Obergruppenführera, každý desátý Čech bude popraven. Denně jsme četli na plakátech, koho popravili. Byla to prostě hrozná doba.“ 

Jeho otec jako kapelník vojenské hudby v Jičíně odmítl německým okupantům odevzdat hudební nástroje a noty. Podařilo se mu prokázat, že hudebníci si je zakoupili z vlastních peněz. Asi dva měsíce působil v takzvaném Vládním vojsku, ozbrojených složkách protektorátu, ale když vyšlo najevo, že jeho babička byla židovského původu, byl z Vládního vojska propuštěn jakožto „Vierteljude“, tedy čtvrtinový Žid. Za války pak pracoval jako úředník v mlékárnách, přivydělával si hrou na housle lekcemi hudby pro děti. Hudby se nevzdával ani ve volném čase, založil dva symfonické orchestry a pořádal mnoho hudebních akcí. 

Stanislav Chromec vzpomíná, že jednou jim gestapo udělalo domovní prohlídku: „Nic bližšího o tom nevím. Každopádně nenašli nic, kvůli čemu by tatínka odvedli.“ 

On sám kvůli otcovu částečně židovskému původu nemohl po absolvování páté třídy nastoupit na reálné gymnázium. Hrál fotbal za žáky a dorost Čechie Jičín a, jak říká, jejich mužstvo bylo někdy navenek prezentováno jako členové Kuratoria pro výchovu mládeže, protektorátní mládežnické organizace po vzoru Hitlerjugend. „Ale bylo to naprosto formální, nenutili nás k aktivnímu členství,“ dodává Stanislav Chromec. 

Nejkrásnějším okamžikem války pro něj byl pátý květen, památný okamžik, kdy v Československém rozhlase zaznělo „je sechs hodin“ a další hlášení už pokračovalo jen v češtině. Zakrátko se obyvatelé Jičína dozvěděli o vypuknutí Pražského povstání. „Za chvíli jsme slyšeli sokolské pochody a už to bylo nádherné. Kolem projížděly zbytky německé armády. Skupina mladých kluků se je snažila zastavit kulometem. To bylo zbytečné hrdinství, neměli proti nim naději.“ Stanislav Chromec popisuje obrovskou radost z osvobození a euforii při příjezdu Rudé armády. „Tehdy jsme nevěděli, že Stalin je nějaký totalitní vůdce. Vnímali jsme jenom, že Němci jsou pryč a Sověti nám přivezli svobodu.“ 

Odpověz ano a jinak nic neříkej

Stanislav Chromec udělal po válce přijímací zkoušky do kvinty Raisova reálného gymnázia v Jičíně. Roku 1949, poslední rok před maturitou, se rozhodl přestoupit do Vojenského gymnázia v Moravské Třebové. K tomuto rozhodnutí ho neinspiroval otcův příklad, právě naopak, otec ho od vstupu do armády odrazoval. „Vztah mladých lidí k armádě byl tehdy jiný, než je teď, kdy se povědomí o sounáležitosti s armádou vytratilo,“ říká o své motivaci.  

Na vojenské gymnázium se přihlásil společně se třemi spolužáky, kteří v té doby již byli členy KSČ. On sám vstoupil do strany až o několik let později. 

Jednou z osobností, které ho na vojenském gymnáziu ovlivnily, byl velitel roty štábní kapitán Balanda, Rusín, který přišel na Moravu se Svobodovou armádou. „Neuměl dobře česky, ale my studenti jsme ho uctívali. Byl to skvělý chlap,“ vzpomíná Stanislav Chromec. Kapitán Balanda žákům často vyprávěl válečné historky z bitvy o Dukelský průsmyk, kde prý „zabil obsluhu německého kulometu polní lopatkou“. 

Po maturitě na vojenském gymnáziu šel Stanislav Chromec studovat protivzdušnou obranu na Vojenskou akademii, jež byla později po sovětském vzoru přejmenovaná na Vojenské učiliště protivzdušné obrany. Studenti trénovali s německými kanony, ukořistěnými v druhé světové válce. Sovětské zbraně, jimiž byly později nahrazeny, se jim prý zdaleka nevyrovnaly. 

Po absolvování akademie Stanislav Chromec nastoupil jako velitel baterie protiletadlové baterie v Hluboši, odkud byl převelen jako velitel roty velkorážních protiletadlových kulometů 4. mechanizovaného pluku v Jincích. Zároveň se připravoval na přijímací zkoušky na Fakultu vyšších velitelů Vojenské technické akademie v Brně. 

„Samozřejmě jsem vnímal, co se dělo, a doléhalo to na mě tísnivě,“ říká Stanislav Chromec o politických procesech padesátých let. „Hrozné bylo, že tolik lidí se podepisovalo pod výzvy, aby Milada Horáková dostala trest smrti. S tím jsem se nemohl vyrovnat, to bylo těžké.“ 

Na Fakultě vyšších velitelů byl jako jediný nestraník a tím pádem se ocitl pod silným tlakem, aby vstoupil do KSČ. V roce 1955 ho oslovil šéf fakultní stranické buňky: „Stando, já tě pozvu na schůzi. Ty odpovíš na jednu moji otázku ,ano‘, jinak nebudeš říkat vůbec nic.“ Ta otázka zněla, zda souhlasí s měnovou reformou. Stanislav Chromec odpověděl „ano“ a do KSČ byl přijat. 

V následujícím roce fakultu ukončil s výtečným prospěchem a nastoupil jako pedagog do skupiny PVO (protivzdušné obrany) na Vojenské politické akademii. Jeden rok strávil v Jaroměři na operačním oddělení protiletadlové divize a poté se na akademii vrátil jako šéf skupiny taktiky a operačního umění bojišť protivzdušné obrany. 

Řekl nahlas pravdu, dostal důtku 

V roce 1961 začal při zaměstnání studovat elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor elektrického měření neelektrických veličin, později přejmenovaný na technickou kybernetiku. 

Začátkem šedesátých let na sebe upozornil nekonformním vystoupením na vojenské konferenci: „Všichni mluvili o tom, že přeskupení vojsk z mírových posádek do operační sestavy je dokonale chráněno protivzdušnou obranou. Já jsem to poslouchal a věděl jsem, že to je lež. Protože jsem byl mladý, přihlásil jsem se a řekl jsem, že to není pravda. Řekl jsem doslova: ,Proti tomu, čím disponuje protivník, je naše výzbroj pouhá hračka.‘“ Po skončení konference si ho zavolal náčelník Soukal, který mu soukromě sdělil: „Teď ti uděluji důtku za to tvoje nešťastné vystoupení. Za to, že nejsi vyhozen z armády, vděčíš komunistům ze 7. armády letectva PVOS, kteří na konferenci konstatovali, že je třeba přezbrojit. Nebýt tohoto usnesení, tak už v armádě nejsi. Dávej si bacha.“ 

Po absolvování ČVUT Stanislav Chromec přešel do Výzkumného pracoviště teorie řízení VPA a poté do Výzkumného ústavu automatizace a řízení 401 podřízeného Generálnímu štábu. Současně pracoval na své disertační práci na téma „Algoritmizace a počítačové řešení informačních a rozhodovacích procesů velení protiletadlové raketové brigádě“, kterou obhájil v červnu 1968. 

Ve Výzkumném ústavu 401 pracoval na úkolech jako modelování vševojskového boje, digitalizace map a dlouhodobá předpověď počasí. Ale, jak říká, „než jsem se mohl do práce dobře zapojit, tak jsem byl vyhozen“. 

I kdybych měl zabít tři miliony Čechů!

Předehrou jeho vyhození z armády byla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Tušili jsme, že se to stane, všechno tomu nasvědčovalo. Pražské jaro bylo pro Sověty nebezpečím. Zahraniční komunistické strany, například ve Francii, z něj čerpaly velkou naději, protože ukazovalo, že je možné dělat socialismus s lidskou tváří, jak se tehdy říkalo,“ uvádí Stanislav Chromec. V noci na 21. srpna 1968 ho vzbudil telefonát jeho kolegy Eduarda Valacha. „Říkal mi, Stando, otevři si okno. Bylo půl třetí ráno a už jsem slyšel tanky přijíždějící z Ruzyně.“ 

Jakýkoli odpor československé armády by byl podle jeho slov marný. „Nemohli jsme nic dělat. Kdybychom se jak armáda postavili proti, byli bychom smeteni. Došlo by k obrovským ztrátám, a naprosto zbytečně, protože nebyla žádná naděje na úspěšný odpor proti téhle zvůli.“ Přijíždějící sovětští vojáci podle něho nic netušili o smyslu jejich invaze: „Armáda je nástroj v rukou politiků, obyčejní vojáci nevědí nic.“ 

Jeho nejsilnějším emotivním zážitkem z těch dnů bylo sdělení Jiřího Kmenta z ministerstva obrany. Ten prý slyšel, jak generál Ivan Pavlovskij, sovětský velitel invaze do Československa, říká: „Splním úkol, i kdybych měl zabít tři miliony Čechů.“ Sám Jiří Kment zanedlouho poté spáchal sebevraždu. 

„Zúčastnil jsem se všech demonstrací, které tehdy proběhly,“ vzpomíná Stanislav Chromec. „Byla to zvláštní situace, která se opakovala až v roce 1989, kdy naprostá většina Pražanů a zřejmě všech občanů naší země smýšlela stejně. Byl jsem denně venku a prožíval jsem to velmi těžce, jako skoro každý z nás.“ 

Ještě těžší však byly měsíce, následující po okupaci: „Bylo to horší, než jsme si uměli představit. Nejhorší bylo, že k normalizátorům se přidali i někteří lidé, kterých jsem si vážil a měl jsem je rád.“

Rok musel čekat na svůj vyhazov

Do Výzkumného ústavu 401 dorazila normalizace záhy, v roce 1969: „Přišla komise náčelníka generálního štábu a vyhodila komplet celé vedení ústavu.“ Jednotliví zaměstnanci potom byli zváni na pohovor, kde jim komise kladla otázku: „Co víte o politických chybách vedení ústavu?“ „Řekl jsem jim, že nevím nic, a protože jsem byl blbej, dodal jsem, že i kdybych něco věděl, za situace, v níž se vedení ocitlo, bych jim nemohl nic sdělit. Takže hned druhý den jsem byl zbaven funkce.“ 

Stanislav Chromec požádal o propuštění do zálohy, ale nebylo mu vyhověno. „Celý rok jsem musel čekat, než mě vyhodí. Byl jsem odložený v takové místnosti, kde se ani netopilo. V podstatě jsem jenom sledoval, jak sedmdesát procent tvůrčích pracovníků postupně odchází.“ 

V roce 1970 bylo Stanislavu Chromcovi zrušeno členství v KSČ. Formálně uvedené důvody pro vyhození ze strany byly vskutku obskurní. Jedním z nich bylo jeho údajné vyjádření, že československé stokoruny se navzájem liší. Dalším byla jeho účast na oslavách hokejového vítězství Československa nad Sovětským svazem na jaře 1969, které zřejmě pod vlivem policejních provokatérů vyvrcholily rozbitím výlohy Aeroflotu na Václavském náměstí . „Prohlásil jsem, že jsem necítil potřebu se toho účastnit. Ale oni napsali, že jsem prohlásil, že kdybych byl býval cítil potřebu, že bych do výlohy Aeroflotu taky kopl.“ Třetím důvodem bylo, že jako člen vědecké rady ústavu souhlasil s odesláním soustrastného telegramu prezidentu republiky ve věci Jana Palacha. 

V tomto psychicky náročném období se na Stanislava Chromce obrátil pracovník vojenské kontrarozvědky major Hedea: „Soudruhu podplukovníku, já vím, že nemáte kontráše rád, ale chtěl bych se dozvědět o tom, jak probíhá reorganizace, očima druhé strany.“

Stanislav Chromec se s ním podle svých slov třikrát sešel a popisoval mu, jak jsou z ústavu vyhazováni vědečtí pracovníci. Věřil, že major Hedea se s ním schází v dobrém úmyslu mu pomoci. Na poslední schůzku v srpnu nebo v září 1970 ho pozval do vinárny Demínka, kde ho přivítal se slovy: „Dneska mi tady podepíšeš dvě věci.“ První z nich měla být spolupráce v oddílu házené v Dukle, ta druhá závazek spolupráce s kontrarozvědkou. Stanislav Chromec uvádí, že obojí odmítl a nic nepodepsal: „Řekl jsem mu, že to ani náhodou, to se bavíme naposledy. Ale on si byl jistý, že mě zachrání, a on si mě zapsal.“ 

Stanislav Chromec byl potom až do 22. června 1973 registrován jako spolupracovník kontrarozvědky v kategorii „důvěrník“. (Jeho spis reg. č. 59250 VKR byl podle záznamů Archivu bezpečnostních složek skartován dne 23. října 1974.) Major Hedea začátkem sedmdesátých let zemřel. V roce 1973 navštívil Stanislava Chromce jeho nástupce, který ho opět žádal o spolupráci s kontrarozvědkou. „Já jsem řekl, ani náhodou. Takže potom to zrušili,“ dodává Stanislav Chromec. 

Celá situace kolem normalizačních čistek v ústavu ho natolik zasáhla, že musel vyhledat psychiatrickou pomoc: „Tam se mě ptali, jestli jsem se chtěl zabít. Řekl jsem, že tak daleko ještě nejsem. Posoudili mě jako člověka se středně těžkým neurotickým syndromem a poslali mě na doléčení do zařízení Volareza na Slapech. A tam mi přišel kádrovák oznámit, že jsem z armády vyhozen.“ 

Za smyšlené obvinění osm let až doživotí

„V civilu jsem se musel životem probíjet jako občan nižší kategorie,“ pokračuje Stanislav Chromec. V době, kdy byl vyhozen z ústavu, končil postgraduální studium systémového inženýrství na Vysoké škole ekonomické. Nicméně hledání nového zaměstnání bylo obtížné, podle svých slov zažil pětatřicet odmítnutí: „Byl jsem absolvent vojenských i civilních škol, ale nic nepomohlo. Všude se báli zaměstnat člověka vyhozeného z armády.“ Teprve na šestatřicátý pokus našel uplatnění jako systémový inženýr na odboru racionalizace generálního ředitelství Agroprojektu Praha. Zde ho podpořil ředitel Agroprojektu, inženýr Klasna. „Okamžitě se mezi námi vytvořilo pouto vzájemné důvěry,“ říká Stanislav Chromec. 

Jeho perzekuce tím ale neskončila. Tehdejší náčelník generálního štábu Karel Rusov na něj podal trestní oznámení za „zneužití pravidel pro práci s přísně tajnými materiály zvláštní důležitosti“. Jeho skutek se měl týkat zprávy, v níž Stanislav Chromec analyzoval systém řízení a velení v armádě a prognózoval další vývoj. Zpráva však byla psána v době, kdy k žádným utajovaným skutečnostem už neměl přístup. 

„Šel jsem to ohlásit panu řediteli Klasnovi a měl jsem slzy v očích,“ vzpomíná Stanislav Chromec. „Hrozilo mi osm let odnětí svobody až doživotí. Nebyla to žádná legrace.“ Ředitel Klasna mu však důvěřoval. Stanislav Chromec se domnívá, že využil svých stranických kontaktů a postavil se za něj. Trestní řízení pak bylo zastaveno pro nedostatek důkazů. 

V následujících letech pracoval Stanislav Chromec jako samostatný vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky (1975-1980). Jedním z jeho úkolů bylo vést tým, který měl v TOS Hostivař zavádět automatické systémy řízení pro dva integrované výrobní úseky. 

V roce 1978 mu z rozhodnutí vědecké rady Fakulty vyšších velitelů VTA odňali hodnost kandidáta věd pro údajnou „zpronevěru občanské a vědecké cti“. 

V letech 1980 až 1990 byl zaměstnancem bratislavského Ústavu technologie a racionalizace, pro který založil a posléze i vedl detašované pracoviště v Praze. 

Generálem v půjčené uniformě

Pád komunistického režimu se podle Stanislava Chromce dal očekávat. On sám v něj věřil od chvíle, kdy si přečetl knihu amerického matematika a filozofa Norberta Wienera: „Ten zařadil komunismus mezi víry, protože komunistický režim je založen na popření zpětných vazeb. Systém, který nerespektuje zpětné vazby, neumožňuje včas odstraňovat chyby a ty se hromadí tak dlouho, až to krachne.“ 

V listopadových dnech roku 1989 se účastnil všech demonstrací: „Prožíval jsem to plnými doušky, protože to byl závan svobody.“ 

V roce 1990 mu byla navrácena hodnost plukovníka (z armády odcházel jako podplukovník) a v roce 1991 byl slavnostně jmenován generálmajorem. Vzpomíná, že tuto ceremonii absolvoval ve vypůjčené uniformě, protože vlastní už neměl. „To není vaše uniforma, viďte?“ povšiml si protokolář. „Proč, nesedí mi?“ ptal se Stanislav Chromec. „To ne, ale máte na ní stranická vyznamenání.“ 

Od roku 1991 působil na ministerstvu obrany jako náčelník správy strategického rozvoje armády. Jeho hlavním úkolem bylo zavádění systému logistiky, který měl odstranit dosavadní roztříštěné zásobování jednotlivých armádních útvarů. Zejména se soustředil na vybavení armády soudobou výpočetní technikou. 

Po ukončení aktivní vojenské služby roku 1994 zastával řadu dalších funkcí v oborech propojujících informatiku a armádní tematiku, na toto téma také psal odborné publikace. 

Probouzet v mládeži zodpovědnost za obranu vlasti

Stanislav Chromec byl dvakrát ženatý. Jeho první manželství s Annou Chromcovou, rozenou Předešlou, skončilo v sedmdesátých letech rozvodem, když při práci v Agroprojektu potkal svou budoucí druhou manželku Martu. Má dvě děti, z prvního manželství dceru Jitku, z druhého manželství syna Stanislava. S druhou ženou vychovával také svého nevlastního syna Daniela Kalu. 

Velmi důležitou roli v jeho životě hrál sport. Již od dětství hrál fotbal, závodně lyžoval a byl certifikovaným lyžařským instruktorem, věnoval se horolezectví, basketbalu i ragby. 

Závěrem hovoří Stanislav Chromec o tom, jak důležité je získávat mládež pro práci v armádě. „Jestliže má mít armáda nějaký smysl, musíme docílit toho, aby mladá generace znovu cítila spoluzodpovědnost za obranu vlasti,“ říká. On sám se proto v posledních letech podílí na organizaci branné soutěže Československý triathlon. „Mládež získáme jedině tehdy, když se nám podaří něčím ji zaujmout,“ dodává.