Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Chromek (* 1956)

• narozen 23. prosince 1956 ve Šternberku

• dětství prožil v Olomouci

• mánička

• jezdil na tajně pořádané koncerty

• organizátor tajně pořádaných koncertů

• několikrát zatčen

• od roku 1991 žije na bývalém statku v Haňovicích, kde pravidelně pořádá hudební festivaly

• člen kapely Špinavé spodní prádlo

Jaroslav Chromek je mezi moravskými máničkami známou osobností. V osmdesátých letech minulého století uspořádal několik podzemních hudebních festivalů, na nichž vystupoval tehdejší výkvět moravského undergroundu. Zažil při nich zátahy bezpečnostních složek, rány obušky i zadržení.

Rodiče ho vyhodili z domu

Narodil se 23. prosince 1956 ve Šternberku. Do jeho tří let rodina bydlela v Bohuňovicích a pak se kvůli otcovu zaměstnání přestěhovali do okrajové části Olomouce. Tam také Jaroslav Chromek prožil dětství. Vzpomíná, že nepatřil mezi poslušné děti a ani jeho školní prospěch nebyl nejlepší. „Byli jsme s bráchou hrozní výlupci. Přišli jsme ze školy, praštili s taškami a hned šli ven.“ S partou kamarádů trávili většinu času na blízkých loukách, polích a lesích. „Když jsme viděli Planetu opic, tak jsme v kukuřici udělali palouk a postavili tam chýši. Potom v pondělí ve školním rozhlase hlásili, že někdo zničil dva hektary kukuřice. Samozřejmě jsme mlčeli a klepali se, že na to někdo přijde. Nebo jsme ve skladu Pozemních staveb ukradli patrony a pak jsme z toho vyráběli výbušniny,“ vzpomíná na dětství.

Rodiče nepatřili mezi odpůrce komunistického režimu a Jaroslav Chromek vypráví, že jeho pohled na svět spíše než oni formovala muzika. Od svých třinácti let poslouchal rockovou hudbu a šetřil si na nová elpíčka. Po základní škole se vyučil tesařem a pak nastoupil do zaměstnání. V roce 1976 si však musel ostříhat své dlouhé vlasy a nastoupit na dvouletou povinnou vojenskou službu, kterou absolvoval v Prostějově a v Bechyni. Během opušťáku ho bratr Karel seznámil s partou olomouckých mániček, která se po vojně stala jeho druhou rodinou. Scházeli se v hospodě U Ančí a pak U Kapličky, kde z magnetofonu poslouchali muziku a pili pivo. O víkendech pak vyráželi do „máničkovských“ hospod po Čechách a do Prahy. V roce 1979 za nimi do Olomouce přijelo asi šest kamarádů z Pardubic. Pamětníkovi rodiče tehdy odjeli na dovolenou, a tak je ubytoval v domě. „Naši se vrátili o dva dny dřív a našli tam spát celou bandu mániček. Když jsem se za tři dny vrátil domů, tak už jsem měl zamčený byt a věci v popelnici,“ vzpomíná Jaroslav Chromek na konflikt s rodiči, s nimiž už se pak nestýkal.

První potíže s režimem

S partou kamarádů poté bydlel ve Velkém Týnci a následně v Olomouci. Jako tesař pracoval u Pozemních staveb. „Pořád jsem pracoval. Zjistil jsem totiž, že když nebudu mít peníze, tak nebudu moct chodit do hospody a nebudu si moct kupovat muziku.“

S kamarády z Olomouce také začali cestovat do Německé demokratické republiky. Zjistili totiž, že je tam levněji než v Praze. Asi šestkrát do roka jezdili za máničkami do Berlína a Drážďan a v létě na dovolenou do přímořského lázeňského městečka Ostseebad Zinnowitz. „V rámci ROH tam jezdily české rodiny. Lidi z továren tam měli obsazené kempy. Jenže oni si dali jedno pivo a šli pryč. My jsme si sedli ke stolu a do večera jsme měli každej třeba dvacet třicet piv, dvacet kořalek a tři obědy. Každej jsme tam nechali sto marek. Takže když jsme přicházeli k hospodě, tak jsme obešli frontu Čechů a hospodský nám otevřel. Už jsme tam měli vlastní stůl. Lidé zuřili, protože jsme měli dlouhý vlasy a zalátaný a špinavý kalhoty. Všude nám otevírali dveře.“

Při jednom návratu z Drážďan je ale československá pohraniční stráž zamkla v kupé, aby svým zjevem a špinavým zevnějškem nepoškozovali pověst Československé socialistické republiky. „Vlak natřískaný, lidi stáli v uličkách a my tři frajeři v kupé. Naštěstí jsme měli PETky, tak jsme čurali do flašek a vyhazovali je z okna. Jenže pak nám sebrali výjezdní doložky,“ vzpomíná Jaroslav Chromek, který si poté dva roky dopisoval s pasovým oddělením, než díky chybě úředníka dostal výjezdní doložku zpět. Bez ní totiž tehdy nebylo možné překročit československé hranice.

Organizátorem podzemních festivalů

V roce 1980 se Jaroslav Chromek oženil a přestěhoval se do Senice na Hané. Po třech letech se manželství rozpadlo a pamětník pak půl roku pracoval jako tesař v Brně a od roku 1986 v Praze. S přáteli jezdil na tajně pořádané koncerty po celém Česku. Seznámil se s lidmi z kapel jako Posádková hudba Marného Slávy, Stará dobrá ruční práce, Absolutní bezedno, Mrtvá dlažba nebo Elektrická svině. V prosinci roku 1986 v Dělnickém domě v olomoucké městské části Černovír uspořádal svůj první podzemní hudební festival, na němž vystoupily například kapely Psí vojáci, Stará dobrá ruční práce, Klikoroh, Moderní doba či Absolutní bezedno. Přišlo na něj přes tři sta lidí. Festival nakonec ukončil zátah policejních složek. „Každou hodinu se tam někdo přišel zeptat na něco podivného. Přišla baba z národního výboru, potom poslali kominíka zkontrolovat komín a pak přišli dva policisté s nějakým borcem, který tvrdil, že mu ukradli peněženku. Jenže ho táhli nějak divně, takže se tam policisté šli podívat, co se tam děje. Asi pak zavolali esenbáky, kteří to obklíčili,“ vzpomíná Jaroslav Chromek, kterého během koncertu zatkli a odvedli k výslechu, kde tvrdil, že vystupující kapely vůbec nezná. Veřejná bezpečnost tehdy odvezla i několik diváků. „Pak jsem se doslechl, že nějaké študáky kvůli tomu vyhodili ze školy,“ dodává.

Následně uspořádal několik dalších tajných koncertů a hudebních festivalů, například v Dubčanech (1986), v hospodě U Potoka v Mariánském údolí (1987), v hospodě Na Pile a U Kaple v Olomouci (1988 a 1989) či v hospodě Na Hrádku v Praze. Několikrát při nich zažil zátahy policejních složek a nejednou skončil v policejním antonu. Například při koncertě Oty Veverky ve Slavoníně, kdy do sálu vtrhli pomocníci Veřejné bezpečnosti. „Staří dědci, kteří nás dokonce chvíli mlátili obušky.“

V létě roku 1987 uspořádal také jednu netradiční akci. Aby se vyhnul nežádoucí pozornosti, pronajal si parník s kapacitou přibližně tří stovek lidí. Na něj pak pozval kapely Stará dobrá ruční práce a Tři sestry. Plně naložený parník vyrazil po Vltavě z centra Prahy. „Bylo to tam šílený. Přišly punkerky a skini a musel jsem to uhlídat. Punkerky chtěly na záchodě zmlátit jakéhosi skina, tak jsem mezi ně musel vlézt a roztrhnout je a uklidnit. V podpalubí chlastaly máničky a na palubě tančili a dupali punkeři. Kapitán mě honil, ať je uklidním, že tancem rozhoupali loď. Takže jsem furt lítal mezi máničkama, punkerama, skinama a kapitánem. Pořád jsem je uklidňoval, ale dopadlo to dobře a nikdo se neutopil,“ vzpomíná Jaroslav Chromek, který během plavby nepil, a tak se mu následně podařilo rychle zmizet a na rozdíl od části osazenstva neskončil v jednom z policejních antonů připravených na břehu.

Na Národní třídu se už nedostal

V Praze se pamětník opět stýkal s máničkami. Chodili do hospod Na Hrádku, ke Zpěváčkům, Pod schody nebo do Blatničky. Zúčastnil se také různých akcí. Vzpomíná například na Lennoniádu, kdy se v prosincových dnech na výročí smrti Johna Lennona lidé scházeli u tzv. Lennonovy zdi na pražské Kampě a vystupovali tam různí umělci. Několikrát se také účastnil protirežimních demonstrací v Praze a od Františka Stárka získával samizdat spojený s hudbou, který pak rozdával přátelům v Olomouci.

O víkendech s partou stále jezdili po tajně pořádaných hudebních festivalech. Vzpomíná například na Akustiádu, letní akustické akce konané v lesích u Koryčan. V září 1989 se také účastnil soukromého koncertu v Orlové, který rozehnaly jednotky Veřejné bezpečnosti posílené vodními děly. „Přijely tam dva autobusy policistů. Udělali kordon kolem zahrady a vytlačili nás. Tenkrát to tam bylo drsný,“ vzpomíná Jaroslav Chromek, kterého následně zavřeli do policejní cely. „Nechali mně somradlo, kde jsem měl litr vína, svačinu a nůž. V cele jsem si to vytáhl a nožem nakrájený chleba jsem jedl a zapíjel vínem. Za půl hodiny nakoukl nějaký policista a viděl to. Tak na mě vlítli čtyři policisté, sebrali mě a zatáhli na záchytku, kde mě připoutaného k posteli na noc zavřeli.“

Když pak o dva měsíce později šel v Praze 17. listopadu 1989 z práce, dozvěděl se o konání demonstrace. Vydal se proto směrem k Národní třídě, ale tu už zatarasila speciální jednotka zvláštního určení a pohotovostní pluk. Pamětník se proto k demonstrantům nedostal. Následný brutální zásah těchto jednotek vyvolal události vedoucí k pádu komunistického režimu. Jaroslav Chromek vzpomíná, že o tři dny později vezl na Palackého univerzitu v Olomouci materiály s informacemi o situaci v Praze. Studenti už je ale měli a zakládali stávkové výbory. Ještě ten den s dalšími máničkami vystoupil Jaroslav Chromek s transparentem na náměstí. „Jen jsme na plátno namalovali: ‚Underground je s vámi.‘ Bylo nás tam asi jen deset.“

Festival v domě

V roce 1991 se Jaroslav Chromek vrátil na Hanou. „Praha se po revoluci změnila. Už to nebylo ono. Party se rozpadly a rozprchly. Každý měl jiné zájmy a v Praze už byla těžká nuda.“ Podruhé se oženil a koupil zdevastovaný statek v Haňovicích u Litovle. Budovu opravil a od roku 1995 v ní pořádá hudební festivaly. Jezdí na ně mimo jiné i jeho staří přátelé a hraje na nich i kapela Špinavé spodní prádlo, kterou s kamarády založil už v roce 1989 a v níž stále působí. „Hudba pro mě znamená všechno, je to styl života spojený se svobodným myšlením,“ dodává na závěr Jaroslav Chromek.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/414235100221008-ostrihat-a-do-dolu/8598-jaroslav-chromek/