Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Chromý (* 1922  †︎ 2024)

• narodil se 1. listopadu 1922 v Třešti

• vyučil se truhlářem a před válkou pracoval v Praze

• za války byl totálně nasazen v továrně ve Vratislavi

• v prosinci 1944 odtamtud utekl domů

• konec války prožil v Praze

• po válce se oženil a s manželkou se v roce 1946 přestěhoval do pohraniční Martiněvsi u Děčína

• v roce 1948 se i s rodinou přestěhoval do Jičína, kde pracoval u truhláře Vojtíška

• od roku 1952 až do penze pracoval jako vedoucí výroby v Dřevotvaru Jičín

• v roce 2022 žil v Jičíně

• zemřel 4. listopadu roku 2024

V prosinci 1944 byla už i v říšském městě Breslau vidět a slyšet blížící se fronta. „Nebe na východě bylo rudé a země se nám třásla pod nohama, říkali jsme si, že Rusové už jsou za Odrou a musíme utéct,“ vzpomínal Miroslav Chromý na poslední dny totálního nasazení ve městě, které po válce připadlo Polsku a jeho název se změnil na Wroclaw (Vratislav). Báli se jet vlakem, a tak s kamarády svařili sáňky, na ně přivázali kufry a vydali se přímo k hřebenu Krkonoš. Neměli žádnou mapu, ale věděli, že musí přes hory, protože na druhé straně leží Protektorát Čechy a Morava „My tenkrát nemysleli na to, že tam jsou Sudety a že budeme muset překonat ještě padesát kilometrů, než se dostaneme do protektorátu,“ vyprávěl pamětník.

Silnice byly plné prchajících Němců, vojáků i civilistů. Přes Kamennou a Jelení Horu mířili na západ. Miroslav se dvěma kamarády se od uprchlického davu oddělili v Kamenné Hoře, saně nechali pod hřebenem a s kufry v rukách se po kolena ve sněhu drápali vzhůru. Šli za měsícem, který jim pomohl udržet správný směr.  Na druhé straně se jich ujal sudetský železničář, který je nechal usušit se a ohřát ve strážním domku. A také jim poradil, kudy dál.

Došli až do Trutnova, ale byli tak unavení, že se rozhodli pokračovat vlakem. Neměli nutné doklady, a tak mohla případná kontrola vést k jejich zatčení. Nádraží ale bylo plné lidí a nikdo si jich nevšímal, koupili si tedy jízdenky. Ještě toho dne večer vystoupili v Praze. Tam Miroslav Chromý zůstal až do jejího osvobození, i když se bojů v ulicích nijak aktivně neúčastnil. Po válce se oženil a odešel se ženou do pohraničí, kde se jim narodila dcera. Kvůli zdravotnímu stavu manželky se rodina přestěhovala do Jičína, kde přišel na svět jejich syn. Pamětník pracoval jako truhlář a později jako vedoucí výroby ve firmě Dřevotvar Jičín.

Vždycky chtěl být truhlářem

Miroslav Chromý se narodil 1. listopadu 1922 v moravské části Vysočiny v Třešti. Otec se jmenoval Julius Chromý, matka byla Marie, za svobodna Tomanová. Oba pocházeli z velkých rodin, tatínek měl dvanáct sourozenců a maminka pět. Veřejně známá byla maminčina sestra Antonie (Táňa) Tomanová, operní pěvkyně Národního divadla a manželka hudebního publicisty Emanuela Kopeckého.

V Třešti žila poměrně velká židovská komunita, která čítala kolem tří set lidí. Ve městě byla synagoga a Židé vlastnili většinu velkých podniků. „Například Meisnerovi vyráběli upomínkové předměty ze dřeva a měli čtyři kluky. Když přišli Němci, tak jejich nejstarší syn, stejně starý jako já, byl právě na zkušené v Dánsku a díky tomu jediný z celé rodiny přežil. Po revoluci se pak přijel i se svými syny do Třeště podívat,“ vyprávěl pamětník. Vzpomínal také, že děti ze židovských rodin s nimi do školy nechodily, že měly své učitele a učily se doma.

Miroslava Chromého lákala truhlařina, ale tatínek s jeho výběrem nesouhlasil, raději by z něj měl holiče nebo zámečníka. Nakonec ale podlehl synovu naléhání a nechal ho vyučit se truhlářem. Po škole mu vyjednal práci v Praze a bydlení zajistil u své starší sestry. Miroslav Chromý odjel do hlavního města s proutěným kufrem, ve kterém měl košili a jeden oblek. Šlo o jeho druhou návštěvu československé metropole. Na tu první si ušetřil sám, když chtěl zažít atmosféru během Všesokolského sletu v roce 1938.

„Bylo to moc krásné, viděl jsem třeba večerní cvičení, které bylo celé nasvícené. Viděl jsem různé cizince, Jugoslávce a Srby. A strýček mi tehdy ukázal i hrad a Daliborku a Národní divadlo i muzeum. Dodnes si uchovávám v paměti, jak tenkrát Praha vypadala,“ vzpomínal Miroslav Chromý.

Musel odjet na nucené práce do Vratislavi

Čerstvě vyučený Miroslav Chromý přišel do Prahy v roce 1939, bydlel ve Vršovicích a teta Tonička Tomanová mu vyjednala práci ve Strašnicích. Po dvou letech, už v době německé okupace, ho pracovní úřad poslal na stavbu tunelu u hlavního nádraží. Stavbyvedoucí si ale netroufl nechat odvádět tak těžkou práci devatenáctiletého mladíka, a tak v teple a suchu opravoval kancelářský nábytek. Miroslav Chromý pak vystřídal několik truhláren, až mu v srpnu 1942 přišel dopis z pracovního úřadu, aby se 13. září dostavil na hlavní nádraží, že musí na práci do Německé říše.  „Žádné známosti jsme neměli, abychom to nějak obešli, a tak jsem musel do rajchu jet,“ konstatoval Miroslav Chromý.

V den odjezdu se nejmladší sestře Stáně, která už žila také v Praze, narodila dcera, a tak se ještě se starší sestrou Vlastou šli na holčičku podívat. Stáňa bratra poprosila, aby vybral její dceři jméno. „Mně se líbilo jméno Janička a oni ji tak skutečně pojmenovali,“ vzpomínal Miroslav Chromý. Nemohl tenkrát tušit, že až Janičku uvidí příště, bude už jeho neteř chodit i mluvit. Z porodnice jel rovnou na nádraží. V hale i na nástupištích bylo plno mladých mužů, nastupovali do vlaků podle označení, které měli na pozvánkách. Vlak Miroslava Chromého vyjel vpodvečer směrem na Vratislav, po cestě přistoupili mladíci v Olomouci a v Ostravě.

„Bylo nás asi tři sta padesát a do Vratislavi jsme dojeli druhý den kolem desáté dopoledne. Museli jsme vystoupit a seřadit se a pak nás vedli přes celé město až na dvůr nějakého hotelu, ze kterého udělali ubytovnu, postele byly všude. A pak přijel doktor a všem nám po řadě vytřel pusu nějakou dezinfekcí. Potom přivezli obrovské hrnce plné ajntopfu. Dostal jsem ešus a do něj každý naběračku té jejich polívky. Byl jsem tam tři roky a oběd jsme měli pokaždé stejný. Jen v neděli brambory a masa tak pět deka,“ vzpomínal.

Půl roku se ve Vratislavi zaučoval

Ve Vratislavi pracovali v továrně známé jako Samowerke, kde Němci vyráběli pásová vojenská auta. Miroslava Chromého spolu s šedesáti dalšími muži vybrali jako budoucí soustružníky, půl roku je dvanáct hodin denně zaučovali. Pak poslali pamětníka do výroby. „Pásová výroba byla z velké části automatizovaná, díly byly těžké, tak jsme s nimi jezdili na výtazích,“ vyprávěl.

V nové moderně vybavené továrně se šatnami i sprchami s teplou vodou tvořili většinu zaměstnanců Poláci a Češi. Ze začátku s nimi pracovalo i několik starších Němců, ale v létě 1944 odešli a do továrny přišla německá děvčata z Hitlerjugend (Hitlerová mládež). Pamětník dostával pravidelně výplatu, ale po zaplacení ubytování a stravy mu vždy zůstalo jen pár marek, které stejně neměl kde utratit, neboť v hospodě prodávali jen pivo a čaj.

Domů šli přes zasněžené Krkonoše

V půli prosince roku 1944 se Miroslav Chromý se dvěma kamarády rozhodl, že utečou domů. „Šli jsme po silnici na Kamennou Horu, která byla plná vozů. Protože Němci už utíkali z Polska, z Ukrajiny a kdoví odkud. Asi padesát kilometrů jsme šli dva dny a spali po cestě. V Kamenné Hoře jsme pak zůstali celý den a ráno okolo čtvrté jeli až pod Krkonoše. Nejdřív bylo takové nízké mlází, ale sněhu nad kolena a my se jen těžko hrabali vzhůru. Ale věděli jsme, že až přejdeme Krkonoše, že budeme doma,“ vzpomínal.

Mládenci úspěšně překonali hřeben a po odpočinku v železničářském domku došli druhý den dopoledne do Trutnova. „Na nádraží byl strašný chaos, všude Němci, všude plno kufrů, koupili jsme si lístky a čekali, kdy přistaví vlak. Když pak přijel, tak se tam Němci nahrnuli a vlak byl v mžiku plný. Taky jsme se tam nacpali a stáli v uličce až do Prahy,“ uvedl Miroslav Chromý. Do hlavního města dorazili až za tmy. Miroslav Chromý zamířil k sestře, u které bydlel před odjezdem do Německé říše. Několik týdnů u ní zůstal, než mu opět přišlo pozvání z pracovního úřadu, jemuž se doneslo, že je z Vratislavi zpátky doma.

Pražské povstání přečkal u sestry v Michli

Od pracovního úřadu sice dostal umístěnku do vojenské fabriky v Michli, ale současně dostal také přídělové lístky na potraviny a tabák. „Nespěchal jsem a šel jsem tam až za tři neděle a tamního mistra přesvědčil, že nechci k soustruhu, že chci jít dělat zpátky truhlařinu. Tak jsem se vydal na pracák, ale oni mě poslali na dráhu, tam jsem taky nechtěl, tak to bylo až do dubna 1945, kdy mi řekli, ať si jdu, kam chci. Vrátil jsem do své fabriky v Holešovicích,“ vzpomínal. Tam ho zastihl konec války a Pražské povstání. „Když končila páteční směna, tak jsme udělali schůzi a dohodli se, že dokud se situace ve městě neuklidní, tak nepůjdeme do práce. Jel jsem pak domů tramvají devatenáctkou, a na Václavském náměstí jsem viděl, jak Němci na balkóně [Národního] muzea rovnají kulomety,“ popisoval.

Většinu času pak strávil doma, jen jednou se šel podívat do Vršovic ke kasárnám, kde byli němečtí vojáci. Tam potkal jednoho z kamarádů, sr kterým utíkal z Vratislavi. ‚Ležel za kulometem a hlídal ta kasárna, tak jsem mu říkal: ‚Dej pozor, když už jsme to všechno přečkali, ať se ti ještě nakonec něco nestane!‘ A víc už jsem ho pak nikdy neviděl,“ vyprávěl pamětník.

Během bouřlivých květnových dní roku 1945 podnikl ještě jednu cestu po Praze. Navštívil svoji mladší sestru s malou neteří Janičkou v Michli, ale zpátky už se nedostal. Na Pankráci stály tanky, které přes Michli ostřelovaly vršovické nádraží. „Sestra bydlela ve čtvrtém patře a já jsem z okna viděl, jak střely zasáhly obrněný vlak na mostě. A už jsem nemohl zpátky do Vršovic. Evakuovali nás od Botiče na Vinohrady, kde jsme spali v nějaké sokolovně. Po návratu už byla německá vojska odražena, protože situaci zachránili vlasovci s těžkými zbraněmi,“ popisoval pomoc Pražskému povstání Miroslav Chromý.

Květnová Praha byla podle něj chmurná, hodně domů poškodily boje, především na Václavském náměstí a Vinohradské třídě blízko budovy Českého rozhlasu. Život se ale rychle vrátil do normálních kolejí. Dvaadvacetiletý Miroslav Chromý dál pracoval v truhlárně holešovické fabriky.

Kamarád Šrůtek zůstal ve Vratislavi

Krátce po válce kontaktovali pamětníka rodiče jeho kamaráda Karla Šrůtka, který byl také totálně nasazen ve Vratislavi, zda o Karlovi něco neví, protože se nevrátil. „Karel uměl německy, a tak dělal na výdejně, když jsme se saněmi z Vratislavi odcházeli, tak on šel ještě na směnu. Víc jsem o něm nevěděl. Domů se vrátil až v srpnu a vyprávěl, co se stalo. Po našem odchodu město uzavřeli a pouštěli jen uprchlíky, musel tam tedy ještě pět měsíců do konce války zůstat. Při obraně města ho přidělili k dělostřelecké baterii, a když přišli Sověti a Vratislav kapitulovala, tak vojáci všechny chlapy bez rozdílu hnali až za Krakov do sběrných táborů. Vyprávěl potom, jaká to byla hrůza – cesta v horku bez jídla a pití. Ve sběrných táborech je postupně třídili a Karel tam byl až do srpna, než prověřili, že je Čech. Války měl plné zuby,“ vyprávěl o kamarádovi.   

Po válce odjel pracovat do vysídleného pohraničí

Brzy po válce si Miroslav Chromý namluvil dívku a spolu s ní se přestěhoval za rodinou starší sestry do Martiněvsi u Děčína. Dostali zařízený dům po odsunuté německé rodině, kam se za nimi přistěhovala ještě mladší sestra s rodinou. Pamětník pracoval jako skladník v továrně na výrobu elektrických součástek. V roce 1946 se oženil a o rok později se jim narodila dcera. Manželka ale začala trpět zdravotními problémy a německý lékař, který ji pravidelně ošetřoval, jim doporučil dlouhodobou změnu prostředí. 

„Tak jsme si podali inzerát a hledali práci s bytem. A našli. V Benátkách nad Jizerou nabízeli k práci v truhlárně i krásný domeček se zahradou. Naložili jsme nábytek, který jsem už dělal já, a odjeli do Benátek. Ale po první noci jsme zjistili, že dům je plný štěnic. Přitom jsem je od totálního nasazení strašně nesnášel. Tak jsem šel za truhlářem a vysvětlil mu, že nebudu ani vybalovat věci a že k němu nenastoupím. Odjeli jsme s manželkou k jejím rodičům do Bílska u Kopidlna a hledali dál,“ vzpomínal.

Práci nakonec našel v nedalekém Jičíně u truhláře Vojtíška, u kterého zůstal až do roku 1951, kdy musel majitel podstoupit svoji truhlárnu výrobnímu družstvu Vesec. Po půl roce špatného hospodaření vytvořili samostatné výrobní družstvo Dřevotvar. „Brzy jsme měli přes dvě stě zaměstnanců a mě vybrali jako vedoucího výroby, což nebylo moc výhodné, protože u ponku jsem si tehdy vydělal víc,“ vzpomínal Miroslav Chromý, který ve firmě zůstal dvaatřicet let, než odešel do penze.

Jako straník musel pomáhat zakládat družstvo

Po válce vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a jako straníka ho v roce 1953 vyslali na venkov zakládat jednotné zemědělské družstvo (JZD). Miroslav Chromý protestoval, už byl vedoucím výroby a měl své práce dost. „Oni mi ale řekli, že je to důležitější politická funkce, a poslali mě do Čejkovic. Přijel jsem tam a těžko jsem rozeznal pšenici od žita, ale zakládal jsem družstvo. Nevěděl jsem, co tam mám dělat. Tak jsem si vždycky půjčil od předsedy koně, on mi je zapřáhl, a já si vzal třeba obraceč a jezdil po těch loukách a obracel seno. Na podzim mi řekli, že mi dají prase. Ale já ho neměl čím krmit, tak mi k němu dali i několik pytlů kukuřice. Dovezl jsem ho do Bílska k babičce a tam jsme ho vykrmili,“ poznamenal pamětník. Po roce ho přesunuli do jiného zemědělského družstva Slatiny, které hospodařilo už se ziskem. Po dalším roce se Miroslav Chromý vrátil ke své práci do jičínského Dřevotvaru.

Sovětskému důstojníkovi jsme museli vyrobit sedačku do obýváku

Ve tři hodiny ráno 21. srpna 1968 rodinu Chromých vzbudil hluk z ulice. „Dům se celý klepal, otevřel jsem okno a pod námi se táhla kolona tanků. Naproti otevřel okno městský tajemník Pepík Bartošů a oba jsme na pomalované ruské tanky koukali a nevěřili vlastním očím. Ráno jsem šel do práce a v osm hodin jsme všichni ředitelé podniků měli schůzi a tam nám řekli, co se stalo, že nesmíme pouštět lidi ven, že je máme držet v závodech až do konce pracovní doby,“ vzpomínal na vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, jehož cílem bylo potlačit údajnou kontrarevoluci. Ve skutečnosti chtěl Sovětský svaz zastavit snahy pokrokových komunistů o demokratizaci a obrodu společnosti.

Sovětská posádka se v Jičíně usadila ve starých kasárnách a Miroslav Chromý s ní později obchodoval. Vojáci chodívali rovnat prkna vždy, když zjara přivezli nové řezivo. „Museli jsme za to jejich veliteli vyrobit sedací soupravu a osobně jsem ji musel dovézt jejich generálovi do Milovic. Vynesli jsme mu ji do zasedačky a musel jsem s ním vypít jednu vodku,“ vzpomínal na sovětskou okupaci.

Člověk by měl být poctivý, pracovitý a svědomitý

Výrobní družstvo Dřevotvar se po roce 1989 rozpadlo, část podniku se vrátila původním majitelům a zbytek noví majitelé rozprodali. Tehdy už Miroslav Chromý v podniku nepracoval, byl už více než pět let v důchodu. V Jičíně ale zůstal a v listopadu roku 2022 oslavil s celou svou rodinou své sté narozeniny. Na závěr svého vyprávění pro Paměť národa řekl: „Nejdůležitější je, aby člověk byl poctivý, pracovitý a svědomitý. A když se mu podaří získat nějaký kapitál, měl by dobře zvážit, jak ho investuje, tak jako prvorepublikoví podnikatelé. A lidé by si měli vážit jeden druhého, neměli by si závidět. Závist je zlá!“