„Co vám mám říkat, Slováci byli někteří neřádi. Oni nás prozrazovali Němcům. My jsme se třeba přesunuli na jiné místo, ještě jsme nebyli zakopaní, a už nás Němci bombardovali. Pak v Nižní Porubě jsme byli ubytovaní v barácích. My jsme tam s jednou sousedkou byly takové dosti známé a ona říká: ‚Dejte si pozor na toho vašeho, co jste ho ubytovali, on prozrazuje Němcům, kde Češi jsou.‘“
„Tady jsem se potom vdala a měli jsme takové menší hospodářství, drželi jsme koně, krávu, kozy, prasata – tady ve Vestci. Manžel dělal na dráze, byl strojvedoucím a já jsem víc hospodařila, byla jsem na poli, dělala jsem všecko. Sekala, orala, hnůj vozila, všechno jsem dělala.“
„No a byly také chvíle, kdy jsme ani neměli co jíst. Nemohli se k nám dostat dodavatelé skrz frontu, takže jsme neměli co jíst. A když jsme někde třeba uviděli brambory – už to bylo v létě – tak jsme k večeru šli. Jenomže bohužel po nás stříleli němečtí snajpři. Takže ani ty brambory jsme si nemohli nakopat.“
„V Rusku byla hromada našich lidí na práci, ale tam jich dost poumíralo hlady. Tam byl po válce hrozný hlad, protože Němci tam všechno vydrancovali, takže tam nebylo nic. Moje nevlastní matka měla sestru až na Urale. Ta nám potom psala, že zůstala ještě na živu, ale že jezdili třeba dvacet kilometrů nákladním vlakem do lesů a tam sbírali plané hrušky a jablka a ty sušili. A březovou kůru a dubovou kůru a tak to všechno mleli dohromady. Tak se živili, tak zůstali naživu.“
„Tam (u Banské Bystrice, pozn. autora) byli Němci opevnění na kopci a my jsme byli pod kopcem. Samozřejmě jsme tam byli kolik týdnů. Tam byla zem smíchaná s krví a s mrtvolama. Tam to bylo hrozné. Tam jsem byla i raněná, na kótě 538.“
„Polská armáda, ta byla na pohled krásná. Ale do války nebyla. To když jela kavalerie, to byla radost se dívat - všecko na nich jen svítilo. Ale ve válce byli hotoví za třináct dní. Nebyli nějací bojovníci.“
„My jsme dělaly výcvik jako chlapi. Poskoky, připlížení, všechno. Na střelbě jsme byly, střílely jsme, granáty jsme se učily házet, všechno. Jak vojáci. Z protitankových pušek jsme střílely. A byly tam i děvčata –zakarpatské Ukrajinky, které byly už v Rusku, bojovaly u Sokolova a Bílé Cerkve. Měly jsme tam jeden celý ženský protiletadlový oddíl u dělostřeleckých pušek. A že sestřelily kolik letadel. Nebyla to žádná slast.“
Marie Chudá se narodila v roce 1920 na Volyni. Její otec byl truhlář, který zůstal na Volyni po první světové válce. Po založení československé armády v Rusku do ní vstoupilo mnoho Volyňáků včetně žen, paní Chudá mezi nimi. Prošla tvrdým měsíčním vojenským výcvikem a narukovala rovnou na frontu. Zúčastnila se krvavých bojů na Krosně a především na Dukle. Tam byla raněná německým granátem, takže strávila dva týdny v nemocnici. Na Slovensku byl problém s místními, kteří pozice Čechů vyzrazovali Němcům. Zároveň trpěli nedostatkem potravin, protože zásobování se k nim nemohlo dostat. Konec války Marii Chudou zastihl u Ostravy. Po válce spolu s dalšími Volyňáky emigrovala do Československa. Zde pracovala v hospodářství a později v JZD. Do strany nikdy nevstoupila.
