Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Chvátalová (* 1945)

• narozena 9. června 1945 v Bzenci na Moravě

• pocházela z rodiny, kterou postihla likvidace živností

• rodina přišla o své postavení a Milada nesměla z kádrových důvodů studovat

• vdala se za Milana Chvátala a roku 1968 společně emigrovali

• nový domov našli v Jihoafrické republice, kde působil Miladin strýc Zdeněk Čížkovský jako misionář

• po pádu totalitního režimu se strýc vrátil zpět do vlasti a obnovil komunitu oblátů v Československu

• roku 2023 žila pamětnice nedaleko Pretorie v JAR

Životní cesty jsou nevyzpytatelné. Člověk se sice narodí a vyroste na Moravě, ale nakonec může většinu života prožít pod africkým sluncem. Osudem se Jihoafrická republika stala jak Miladě Chvátalové, tak jejímu strýci Zdeňku Čížkovskému.

Prarodiče Milady Chvátalové (*1945) Antonín a Marie Čížkovští (původně se jejich jméno psalo Czischkowsky) a zároveň rodiče strýce Zdeňka se poznali v Kyjově, kde byl tehdy Antonín zaměstnán na železnici. Rodina to byla muzikální a nejmladší Zdeněk po otci zdědil jak hudební, tak i výtvarné nadání. Obojí využil, když se ocitl v emigraci a bylo potřeba živit se, jak se dalo.

 „Co si pamatuju, tak se o strýcovi moc nemluvilo, protože jsme měli kvůli tomu dost potíže. Já jsem nemohla studovat, protože byl strýc v Africe,“ říká úvodem svého vyprávění Milada Chvátalová. „Poprvé jsem ho potkala, až když přijel za babičkou, která byla nemocná.“ Tajná návštěva ve Slovenském Martině se odehrála roku 1966.

Dlouhé hledání

Zdeněk Čížkovský (*1921) se narodil v Brně, vyrůstal na Slovensku, dospíval v Bzenci a studoval v Čechách. Jak popisuje ve svých pamětech V Africe mi říkali Sípho (Karmelitánské nakl. 2003), od dětství byl neposeda a docela jiný než bratři Antonín a Bohumír: „Nerad jsem chodil do školy a stával jsem se problematickým dítětem. I přesto mě měli rodiče rádi, i když mě ze všech tří dětí nejvíce trestali. Kolikrát jsem se ztratil třeba na půl dne, i na celý den. Přišel jsem domů jak zmoklá slepice, dostal jsem nářez, slíbil, že to už neudělám, ale v duchu jsem věděl, že to udělám zase.“ Přesto (nebo právě proto) se po válce stal učitelem.

Mezitím ale prožil rok jako totálně nasazený v Berlíně v továrně na akumulátory, odkud po bombardování odjel na dovolenou a už se do Německa nevrátil. Následovalo zatčení a věznění v Uherském Hradišti, krátce v Praze na Pankráci a pak v pracovním táboře v Kunčicích (Ostrava). Těžká práce v dole a několik zásadních zkušeností z tamější táborové korekce mu za třináct měsíců podlomilo zdraví natolik, že musel být propuštěn a léčil se až do konce války. Po vojně nastoupil jako pomocný učitel v Bzenci a poté v Domaníně. Vedle učitelování se naplno také věnoval hudbě – ještě na studiích v Příbrami vedl jazzový orchestr, jinak hrál na klavír a varhany i se slováckou muzikou.

Dva dny po Vítězném únoru (25. února 1948) se dozvěděl o svém vyhození z místa učitele a už na konci března se odhodlal ilegálně přejít hranice do Rakouska a následně do Německa. Tak začalo několik let, kdy se toulal Evropou – zakotvil ve Francii i Španělsku, hrával na piáno a maloval nebo jezdil s cirkusem. Nakonec se řízením osudu dostal na loď do Kapského města a následně do Durbanu. Když se vylodil, pracoval krátce na farmě, ale brzy našel cestu do misijní stanice Montebello, kde se naučil anglicky a díky přátelství s francouzským misionářem oblátem Pierrem Olivierem se seznámil s tamějšími původními obyvateli.

Údolí tisíce pahorků

17. února 1951 vstoupil do noviciátu a přesně za rok byl přijat do řádu. Po studiu v kněžském semináři v Cedaře byl
6. prosince 1958 vysvěcen na kněze a začala jeho misie mezi Zulu (Nebeští lidé), kteří ho pojmenovali Sípho, tedy „dar“. Na roky, kdy žil v buši v Údolí tisíce pahorků a jezdil na koni mezi obyvatele odlehlých vesnic šířit víru, vyučovat katechizmus a sloužit mše, vzpomíná ve své knize jako na to nejšťastnější období ve svém životě. Vypráví například příhodu, jak na Štědrý večer sloužil půlnoční před „živým betlémem“, kde místa Marie, Josefa a Ježíška zastala mladá rodina s čerstvým novorozencem, nebo jak se mu povedlo uprostřed ničeho vystavět kostel: „Od samého počátku bylo mým přáním, aby byl zasvěcen Pražskému Jezulátku. Jeho sošku jsem dostal od jednoho krajana z Chicaga, a když byl malý kostel hotov, přijel arcibiskup Hurley a zasvětil ho Pražskému Jezulátku, v řeči zulu Umtwana kaJezu. Byl jsem na to náležitě pyšný. Pražské Jezulátko na jihu Afriky…“
Pak ale přišel rok 1968.

Bzenec

Mezitím úplně jinak plynul čas v Československu, které strýc Zdeněk roku 1948 opustil. Režim, jenž už od samého počátku začal stíhat své odpůrce a rozdělil společnost na privilegované a méně privilegované třídy, ovlivnil život i Miladiných rodičů. V roce 1947 ještě provozovali v Bzenci prosperující velkoobchod s ovocem a zeleninou, jehož základy vybudovala podnikavá babička Růžena Rosová. Dováželi například pomeranče a mohli si dovolit i dovolenou u moře v Dubrovníku, kterou si Milada vybavuje jako jednu ze svých nejstarších vzpomínek z dětství, když jí byly dva roky. Dům, kde žili, dnes už nestojí. Býval tam ale velký „magacín“, sklad plný dřevěných beden, ze kterých si Milada se sestrou Danou stavěly domečky, a dvůr, kde ve velké garáži parkovalo nákladní auto, se kterým se zboží rozváželo.

Po zákazu živností rodina přišla o zisky z prosperujícího podniku a společenský propad dokonala roku 1953 měnová reforma, která je připravila o úspory. Maminka Milada přišla i o místo učitelky klavíru, o místo v rodinné firmě přišel také otec Antonín a oba měli od té doby potíže sehnat zaměstnání. Jen babička Růžena se nevzdala a přeorientovala své obchodní schopnosti na prodej semen.

Babička říkala: Kdyby šly moje vnučky do Pionýru, tak je snad na tom šátku radši oběsím

Milada by ráda jako dítě chodila do Pionýra, protože se jí líbilo, že jezdili na tábory. Babička, která měla v rodině velké slovo, to ale viděla jinak. „Když jsem nebyla v pionýru, nemohla jsem ani být svazák. Jednou, to mi bylo asi čtrnáct, byl v jednom domě na náměstí v Bzenci svazácký večírek a hráli tam rokenrol. Já jsem tam šla, ježiš, to byl doma cirkus! To bylo něco. Ještě dnes, když slyším rokenrol, tak si říkám, že jsem za to doma dostala,“ říká se smíchem, když popisuje jediný projev své mladistvé rebelie.

Brzy poté ale došlo na slzy, když se ukázalo, že Milada nebude moci kvůli „buržoaznímu původu“ studovat vytouženou hospodářskou školu (dříve Obchodní akademii) v Uherském Hradišti. „Moje kamarádky vystudovaly a to mě strašně štvalo. V duchu to rodičům zazlívám, že trochu neustoupili ze svých zásad…“ lituje ještě i dnes. Někdo rodičům poradil, aby ve Veselí nad Moravou absolvovala devátou třídu, že by mohla pokračovat na jedenáctiletku. Rok jezdila do Veselí a skončila s vyznamenáním. Poté ale následoval pohovor u okresního školního inspektora. „Na to nemůžu vzpomínat, to byl tak hnusný chlap. Řekl: ‚Neexistuje!‘“ vypráví. „Říkala jsem: ‚Všeci blbí šli studovat…‘ A on: ‚Neexistuje!‘ Maminka plakala, já jsem brečela. A dali mi místo do Bzence do JZD.“ Nakonec se povedlo – i z peněz z babiččina obchodu se semeny – zaplatit jazykovou školu v Brně a díky tomu se také pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Milanem.

Okupace jako poslední kapka a důvod k emigraci

Roku 1966 onemocněla babička Marie, matka strýce Zdeňka. Pamětnice vypráví, že díky pomoci známého rodičů a zároveň příslušníka SNB (pamatuje si ho jako pana Machyňku) se podařilo realizovat tajnou návštěvu strýce v Československu. U mladých manželů Chvátalových zkrátka jednou večer zazvonil a zůstal na noc. Druhý den se ze slovenského Martina vydal do Bzence a za maminkou do Kojetína a pak zase zpět do „srdce temnoty“. Nikoho by tehdy ani ve snu nenapadlo, že za dva roky skončí uvolnění a tání totalitního režimu a lidé přijdou během pár hodin a dní o naděje na změnu a svobodu.

O prázdninách roku 1968 měli Chvátalovi v plánu navštívit v Rakousku příbuzné a ochutnat z nabízeného života na Západě. Vyřídili si výjezdní doložku na čtyři dny. Pak ale přišla okupace a rychlé rozhodnutí odejít – už v neděli seděli ve vlaku do Vídně. Překážkou se až v Břeclavi ukázalo, že měli sice platné pasy, ale nebyly v nich zapsané jejich děti. „Hodinu kvůli nám zdrželi vlak,“ vzpomíná. „Zjišťovali, jestli nás můžou pustit.“ Když se ukázalo, že to nepůjde, museli se vrátit zpět. Na Slovensku manžel vyřídil vše potřebné a na druhý pokus o pár dní později už bez problémů projeli. Aby nevzbudili podezření, nechali vše doma, jak bylo, ale třeba peníze z vybraných vkladních knížek uschovali u malé dcerky do plenek.

Na cestě k novému domovu

V Rakousku čekal Chvátalovy osud běženců. Nedostali se do uprchlického tábora, ale získali nouzové ubytování v tělocvičně jedné vídeňské školy. Trvalo nakonec skoro měsíc, než se posunuli dál. Nejdřív do Švýcarska, jelikož se bohužel kvůli byrokratickým obstrukcím nepodařilo vycestovat do Západního Německa (Spolkové republiky Německo), kde měl Miladin manžel příslib zaměstnání ve svém oboru u firmy BMW. I proto nakonec padla volba na Jihoafrickou republiku, kde měli zázemí ve strýci Zdeňkovi. „Přiletěli jsme na Mikuláše 1968, ale strýc na letišti nečekal. Byl tehdy zaneprázdněný přípravou Vánoc,“ vzpomíná. Období po srpnové okupaci Československa se otisklo i v memoárech Zdeňka Čížkovského. Na místě, kde vzpomíná na příchod Čechoslováků do JAR, udává počet zhruba čtyř tisíc uprchlíků: „Nesloužil jsem pro ně jen mše. Společnými silami jsme pořádali koncerty, vydával jsem časopis Jaro, v němž bylo publikováno mnoho užitečných rad pro nově příchozí, zprostředkována mnohá pomoc, ale nechyběly pochopitelně ani vzpomínky na domov, nedosažitelný pro nás všechny.“ O stranu dál (na str. 102) ale otevřeně přiznává, že čas s krajany vidí zpětně jako ten nejztracenější ve svém životě, ačkoliv, jak dodává, jako kněz na takový soud nemá právo. Následuje vysvětlení v podobě výmluvné reflexe z pera jednoho z československých uprchlíků do JAR otištěné v 2. čísle časopisu Našinec až o několik dekád později roku 1991: „Teprve nyní s odstupem času si dovolím položit otázku, kdo z nás byl tehdy víc konsternován: zda my či on sám, po prvním vzájemném setkání? (…) O nějakou posilu duchovní nám šlo pramálo – ruku na srdce, přátelé, ateistickou výchovou posledních dvaceti let v ČSSR odkojení. Jen málo z nás vědělo, co to mše svatá vůbec je (…). Zde tedy musel být otec Čížkovský značně zaskočen a podiven, co za kupu absolutních bezvěrců to dostal na starost.“

Po čtyřech letech s krajany se Zdeněk Čížkovský mezi Zulu už nevrátil kvůli problémům se srdcem. Nové působiště našel v Pinetownu, kde se nezřídka stávalo, že na jeho mše chodili bílí i původní obyvatelé společně, navzdory tehdy platné rasové segregaci, apartheidu.

Někdo zůstal, někdo odešel

Chvátalovi se v Jihoafrické republice zabydleli, „červená země“ jim přirostla k srdci a vychovali zde nakonec tři děti. Manžel mohl pracovat v oboru a později dokonce koupil v Johannesburgu slévárnu. Pamětnice nejprve překládala, později vedla účetnictví rodinného podniku. Žili v Britsu i Kapském městě. Ani dnes nezvažují odchod do Evropy, i když situace se v jihoafrickém státě poměrně dynamicky mění vlivem pandemie covidu-19 a války na Ukrajině. Navíc se JAR potýká s řadou vlastních problémů včetně vzrůstající kriminality a v jejím důsledku narušené infrastruktury. Chvátalovi na farmě nedaleko Pretorie hodlají zůstat už natrvalo, i když v posledních letech museli přijmout do svých životů řadu věcí, které v dřívějších dobách apartheidu neexistovaly. Farmu nyní například musí kromě psů zabezpečit elektrický plot. I proto v posledních dekádách odešla z Jihoafrické republiky většina tehdejších imigrantů z Československa.

Již roku 1991 opustil JAR také Zdeněk Čížkovský, aby s požehnáním rakouského provinciála obnovil v Československu řád oblátů Panny Marie Neposkvrněné. V závěru knihy V Africe mi říkali Sípho (s. 111–112) líčí svůj návrat domů takto: „V březnu roku 1991, tedy po třiačtyřiceti letech v emigraci, jsem se vrátil. Přijel jsme do Vídně, odkud mě odvezl syn mého zemřelého bratra Bohumíra. Jeli jsme na rodnou Moravu přes Mikulov. Před hraničním přechodem jsem ho požádal, aby zastavil, že vystoupím a přejdu pěšky. (…) Synovec s manželkou se v autě klepali strachy, že mě zatknou. Ale ne, mnoho věcí se už přece jen změnilo. A můj pěší návrat to jen potvrzoval.“