František Chytka

„Zase jsme několik dní mašírovali a přišli jsme někam, kam jsme vůbec neměli chodit. Museli jsme utíkat, a když jsme na večer přišli, Rusi byli nedaleko a zase jsme museli utíkat dál. A tak to trvalo celý týden. V poslední dědině jsme už věděli, že neutečeme, že nás Rusi seberou. Celá ta naše divize – celá divize! Dali jsme kvéry do pyramid na dědině. Celá divize jsme měli jenom tři nebo čtyři kanóny. A čekali jsme, že nás Rusi seberou. Byli jsme obklíčeni ze všech stran. Dostal jsem rozkaz s Haxou: ,Běžte a zapalte poslední barák v dědině.‘ Přišli jsme k poslednímu baráku a on to byl nový baráček, menší, otevřeme dveře a byla tam mladá ženská s děckem, myslím tak dvouletým, a její stará matka. Povídám: ,Matko drahá, my vám to jdeme zapálit.‘ Klekla na kolena a volala všechny svaté, abych to nedělal. Tak jsem se sebral a šel jsem za Hartmnnem, to byl takový lotr. Šel jsem za ním a povídám, pane Hartmanne, je tam v tom baráku ženská s dítětem a stará babička. A on na mě zařval: Rozkaz je rozkaz a ten se musí poslechnout! Ježišmarjá, to jsme se dočkali. A ten druhý barák byl starý a prázdný, tam nikdo nebyl! Tak povídám, není to nic platné, my vám to musíme zapálit. A druhý den jsme byli sebraní. To bylo 16. října. Měla tam fůrku žita v kůlničce. S Haxou jsme jí to vynesli ven, aby měla co jíst, žito jsme jí vynesli a barák museli zapálit. Dodnes mě to mrzí, když si na to vzpomenu, proč jsem to dělal. Ale bál jsem se neuposlechnout. Ale neměl jsem to dělat. Tak jsem se rozhodl, že za každou cenu tu rakouskou armádu opustím, ať už to dopadne, jak chce, třeba i se škodou pro mě.“