Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Cígler (* 1924)

• narozen 12. 7. 1924 v Petrovicích

• otec ruský legionář, za 2. světové války v odboji

• členem skautského oddílu Dvojka v Českých Budějovicích

• studium gymnázia v Klatovech, později v Plzni

• roku 1944 totálně nasazen v Kasselu

• pro pokus o útěk vyšetřován gestapem ve Výmaru

• uvězněn v pobočném táboře KT Buchenwald

• začátek roku 1945 tábor evakuován

• přesun do Erfurtu, později Strakonic

• na jaře 1945 utekl a do konce války se skrýval

• po válce vystudoval ČVUT a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• 25. února 1948 se účastnil studentského pochodu na podporu prezidenta Beneše

• zaměstnán v Tesle

• později externě vyučoval na ČVUT

Otec Karla Cíglera, legionář a účastník protinacistického odboje měl velmi silné vlastenecké cítění. Pocházel ze Šumavy a ve dvanácti letech byl rodiči poslán do učení do Vídně. Jako poslední z pěti sourozenců musel v době vypuknutí první světové války narukovat do armády. Byl odvelen k 35. plzeňskému pluku, se kterým absolvoval cestu do Maďarska, a pak rovnou do bojů. Hned druhý den na frontě se s ostatními vojáky rozhodl k dezerci do ruského zajetí. Dostal se do něj v Gavrilovu, kde museli bojovat proti Němcům, to znamená proti spojencům Rakouska-Uherska, a nechali se po vyhraném boji zajmout Rusy.

V roce 1916 vstoupil v Tarnovu do třetí úderné roty českých legií v Rusku. Měli na starosti rozsáhlá území, která kontrolovali. Rotu vnitřně rozkládala činnost bolševických agentů, ale po jejich odhalení se již žádný problém s loajalitou k vedení jednotky neopakoval. Na Sibiři se setkali s jednotkami admirála Kolčaka, kterého dokonce na rozkaz jednoho z generálů zajímali. Dvakrát mu odebírali carský poklad, kterého se Kolčak zmocnil, a poté ho předávali v Pemze sovětské vládě. Po druhém zadržení Kolčaka byl předán poklad irkutskému sovětu. Sovět se však rozpadl a poklad zmizel. Z Vladivostoku, kde legionáři nechali veškeré vybavení, se zpět do Československa dostávali přes Kanadu a zpět do vlasti přijeli v roce 1920.

Po návratu začal pracovat ve službách ministerstva spravedlnosti jako financ v Komárnu na jihu Slovenska. V pohraničí docházelo k vypjatým situacím a střetům s Maďary, například strýc pamětníka byl nalezen propíchnutý bajonetem. Proto rodiče malého Karla odvezli do Čech a nechali ho vychovávat do tří let u prarodičů v jihočeské Stráži nad Nežárkou. Sám Karel Cígler se narodil v Petrovicích u Klatov 12. července 1924, o tři roky později přišel na svět jeho bratr.

Při povýšení otce se celá rodina musela stěhovat. To se dělo zpravidla v pětiletých intervalech. Po Komárnu se rodina přesunula do Litoměřic a pak následovalo působení v Klatovech, Českých Budějovicích a Plzni.

Mám krásné vzpomínky na toho Schwarzenberga

Začátek nacistické okupace zastihl rodinu v Českých Budějovicích. Otec disponoval množstvím zajímavých kontaktů. Na švestkové knedlíky k Cíglerům docházel i Vojtěch Beneš, bratr Edvarda Beneše. Otec měl i nabídku, ještě před vznikem protektorátu, na odlet do Anglie, ale kvůli rodině nakonec zůstal.

Karel byl ještě v roce 1939 aktivní v budějovické Dvojce, skautském oddílu. „Tábor na Lužnici v roce 1939 byl vybudován s vědomím a za pomoci orlického knížete Schwarzenberga, který nám poskytl nejen místo na tábor, ale i potřebná prkna na vybudování tohoto tábora. Když tábor skončil, jeho syn, mladý Schwarzenberg, ne současný. To byl ten, co zahynul v Anglii. Tak ten nám pomohl společně s hajným zlikvidovat a uvést do pořádku louku po táboření. Vzpomínám si na něj, my jsme mu říkali ,princi‘. Oni se zabarikádovali s nějakým tím páterem. My jsme tomu knězi říkali páternoster. A oni si tam dali šišky a kýble s vodou a my jsme je měli dobýt, když se to likvidovalo. My jsme je dobývali a oni na nás ze shora lili tu vodu a šišky. Celkem dost vítězili, až někdo dostal nápad, že to celé podřízneme, a tak se vzdali. Rozhodli jsme se to podříznout. Já mám právě krásné vzpomínky na toho Schwarzenberga. Skutečně věděl, že je to zakázané. Gestapo jezdilo po republice a chytalo, když objevili tábor. Mlátili ty děti, likvidovali ty tábory.“

Předtím, v průběhu mobilizace, se členové druhého skautského oddílu dnem i nocí střídali ve službách, aby mohli vykonávat funkci spojky mezi radnicí a vojskem. Čtrnáctiletí kluci se tak zařadili po bok vojáků a úředníků z radnice a byli plnohodnotným článkem při organizaci mobilizace.

Již od podzimu 1938 se Karlův otec zapojil do budoucích odbojových sítí, tato činnost se po vzniku protektorátu samozřejmě zintenzivnila. Například díky českým dozorcům věznice, která sloužila jak gestapu, tak normálním vězňům, se dokázal dostat až přímo na cely k zatčeným odbojářům. „Vydrželo nám to rok, že jsme je mátli, že nemohli být zatýkáni lidi. Jednoduše mařili činnost gestapa. Otec tam normálně píše, že mě buď někdo udal, nebo na to Němci přišli. Jednoduše pro mě přišli a byl jsem odsouzen na doživotí. A šel: Budějovice, Pečkárna, Pankrác, Terezín. Dokud z toho nebylo ghetto, do roku 1940.“

Nakonec otce deportovali do koncentračního tábora Dachau, kde strávil pět let. Zbytek rodiny otce během války viděl jen jednou v malé terezínské pevnosti. Návštěva však byla omezená na pouhých pět minut. Celkově tak otec strávil 11 let v odboji a lágrech. Po nastolení komunistického režimu nevstoupil do strany. Byl přeložen do Plzně a nakonec předčasně poslán do důchodu v roce 1952 v 56 letech. S tím se ale nechtěl smířit. Nejdříve pracoval jako brigádník u drah a poté se v 65 letech vyučil zedníkem, tuto práci vykonával ještě dalších deset let.

Pro Němce pracovat nebudu

Rodina za války  procházela těžkým obdobím. Matka onemocněla a zůstala bez prostředků. Na doporučení známých se odstěhovala do klidnějších Petrovic v západočeském Pošumaví. Karel chodil na klatovské gymnázium. Z Petrovic tak chodil každý den 12 kilometrů do školy a stejnou cestu i zpět. V průběhu války zrušili Němci střední školu v Klatovech a Karel musel dojíždět do školy v Plzni. Každý den jezdil vlakem z Klatov do Plzně, to obnášelo vstávat okolo třetí hodiny ráno, dojít zmíněných 12 km do Klatov a poté se vlakem dopravit do Plzně. Na bydlení v Plzni neměla rodina peníze, ale ani na ten vlak – avšak všichni okolo jej podporovali. Profesoři se mu skládali na oblečení i výbavu do školy. Průvodčí ve vlaku mu zas toleroval, když neměl jízdenku. Kvůli rušení středních škol v menších městech se v Plzni nacházelo celkem šest tříd v ročníku.

V lednu 1944 přišel Karlu Ciglerovi příkaz k totálnímu nasazení na práci  v Německu. „Byl jsem rozhodnut, že pro Němce pracovat nebudu. Když jsem přišel do toho Kasselu, tak samozřejmě jsem udělal to, že když mě postavili ke stroji, tak jsem mu nerozuměl. Neuměl jsem to. Frézu jsem pustil obráceně a ona se poškodila. Takže mě Němci dali pryč. Tahal jsem bedýnky od soustruhu k soustruhu a zametal jsem dílnu, čili na leteckých motorech jsem nepracoval. Tam jsem měl ten Abstand. Jsem si držel od nich odstup. Toho si všimli někteří kolegové a přišli za mnou, že když se bude bombardovat, zničíme nějaký ty stroje a zdrhneme. Využijeme ten bordel a zdrhneme. Kluci, to je šílenství. Udělali jsme to, zdrhnul jsem, ale Němci nás ve výsledku chytili. Já jsem říkal, že jsem jen utíkal z práce, že moje maminka je nemocná a že jsem chtěl za ní. Nechtěli mě pustit. Oni samozřejmě mě vyslechli a asi po třech nedělích v Arnstadtu jsem byl odvezen na gestapo a tam to začalo.“

V malé cele bylo 11 vězňů. Museli spát vsedě a měli pouze jeden záchod. Byla to velká změna od vězení v Arnstadtu, které bylo klasickým vězením s relativně pohodlnými celami s pouhým jedním spolubydlícím. Od zkušenějších vězňů se za mohutného bombardování města pamětník dozvěděl, že je výhrou dostat se do Buchenwaldu. Ostatní tábory měly reputaci těch, z kterých se již nevrací.

Výslechy na výmarském gestapu byly tvrdé a začínaly vždy bitím. Jídlo dostávali vězni schválně vařící a museli ho rychle zkonzumovat. Pokud tak neudělali, bylo jim odňato a ještě většinou obdrželi ránu. Voda byla dostupná jen ze záchodu. Karel Cígler strávil na cele přes dva měsíce. Po velkých náletech na Výmar byla věznice evakuována.

Důležité bylo přežít

Zanedlouho byli vězni nákladním vlakem transportováni do pobočného tábora KT Buchenwald. Na nádraží každý dostal do ruky bochník chleba, který musel celý donést až do pět kilometrů vzdáleného tábora. Tam na vězně čekala přijímací procedura – svlékání, mytí, první apel plac, nástup podle národů. Tam museli stát první den až do pěti hodin do rána. Poté se konalo další kolo výslechů, kde dostali číslo a vězeňský šedivý mundúr s čepičkou a dřeváky.

Hned první den po příjezdu začal Karel pracovat v kamenolomu, po Waldkommandu, práci v lese, nejhorší možné místo určení. První den byl pod velením polského kápa, který si myslel, že je Karel Francouz, a celý den ho mlátil. Karel dvakrát omdlel, a to ještě cestou z práce a do práce museli nosit těžké dřevěné postele. Po těžké práci měl zkrvavené ruce plné puchýřů. S těmi byl pak přidělen ke komandu vyvážejícímu mrtvoly. Naštěstí se nakonec dostal ke kápovi Pierrovi, Francouzovi, co vězně nemlátil a jen to před Němci předstíral.

Tábor nebyl velký a od každé národnosti tam bylo jen několik vězňů, Čechů tam bylo jen okolo pěti. Národností tam však nacisté věznili mnoho – nejvíce bylo Srbů, poté Nizozemci, Francouzi nebo izolovaní Rusové. Jenže to nebylo důležité – důležité bylo přežít. Proto se vězni více zajímali o jídlo. Ráno jedli plesnivý malý chleba s meltou a k obědu a k večeři rozvařený špenát – horkou vodu s pampeliškami a lebedou. V zimě pak krmnou rozvařenou řepu. I o to by se ale vězni poprali.

S tím, jak se blížila fronta, se měnilo složení tábora. Na přelomu roku 1944 a 1945 začínali mizet nejvyšší nacističtí hodnostáři a často tyto posty obsadili Ukrajinci a italští fašisté. I celý tábor se začal evakuovat. Vězni byli v lednu 1945 rozděleni na tři skupiny – jedna skončila u Erfurtu a pracovala na železnicích. V ní působil i pamětník. Druhá byla poslána do KT Flossenbürg a třetí, nemocní, byli zahnáni do štol, které byly odstřeleny.

V Erfurtu však vězni dlouho nepobyli. Fronta se blížila, a tak vězně převezli do Strakonic, kde pracovali v továrně na letadla. Domácí prostředí nakonec svedlo sedm vězňů včetně Karla k útěku. Mysleli si totiž, že by byli na konci války odvedeni za město a postříleni. Poslední dva měsíce války tedy prožil skrýváním po lesích. Nejvíce se zdržoval v okolí Blovic jižně od Plzně a po skončení bojů to neměl daleko domů, do rodných Petrovic u Klatov.

Chtěli jsme k prezidentu Benešovi

Karel Cígler se snažil i po válce ctít zásadu jeho otce „nejsme jako oni“ a setkal se s Němci, které čekal odsun, ale často byli mnohem charakternější než Češi. Ti například zneužívali svého postavení a sudetským Němcům u Nových Hradů brali všechny cenné věci. Naopak sami Němci jednou pamětníka varovali, že se werwolfové, nacističtí partyzáni, budou snažit napadnout sousední vesnici a odehnat stádo za hranice.

V letech třetí republiky vystudova Karel Cígler elektrotechnickou školu s maturitou a přihlásil se na ČVUT a souběžně studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tato studia ho opravňovala k učení na středních školách.

V roce 1948 demonstroval spolu s dalšími studenty proti komunistickému převzetí moci. Byli mláceni milicemi pažbami. „Já když jsem normálně přišel na to nádvoří, byli jsme na Karlově náměstí jako studenti a vzpomínám si, jak Pelikán visel z okna posluchárny a řval, normálně jsme byli na tom dvoře, kdo se zúčastní demonstrace na hradě, bez milosti vylítne z vysoké školy. Vidím ho jak dneska, jak tam visel za tem rám a řval z okna. Oni udělali zátaras na Moráni a my jsme vyšli zadním dvorem na Zderaze jako průvod. Na Jiráskově, jestli byl konec a čelo už bylo v Nerudově ulici. Já byl mezi Újezdem a Malostranským náměstím, kdy to popeláři přerušili těmi kukavozy. Někdo vykřikl, že nám zavřou Hrad, tak jsme utíkali tou Hellichovou nahoru. Jak jsme byli mladí. Přiběhli jsme, já byl v třetí řadě. Tam už stáli esenbáci a my jsme chtěli k prezidentu Benešovi, ať pustí naší delegaci. Provolávaly se tam ty hlasy a najednou se tam objevila ta milice v civilu s obušky a to to začalo.“

Pamětník poté uvažoval o emigraci, ale nebyl schopen nechat zde v Čechách rodiče. Dostal i nabídku od srbského kamaráda Milivoje Jugina, aby společně emigrovali do Spojených států. Dokonce do Jugoslávie odjel a v Bělehradě se s ním sešel. Milivoj dal Karlovi na rozmyšlenou – on odjížděl do Ameriky do služeb NASA.

Karel nakonec zůstal a pracoval v hloubětínské Tesle, i když jen na podřadném místě, neurčeném pro vysokoškoláka. Kádrový posudek totiž mluvil jasně – přitížilo mu i to, že po osvobození Plzně trávil čas s americkými vojáky. Dostal dokonce nabídku odjet do USA, ale rodiče a vlastenecké cítění převážili v obou případech. V 70. letech externě vyučoval na ČVUT, ale jen do chvíle, než musel kvůli politickému profilu místo opustit.

I dlouho po válce se stýkal se svými spoluvězni. V roce 2011 žil Karel Cígler v Praze.