Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Čihař (* 1935)

• narozen 27. dubna 1935 v Michalovcích

• v květnu 1945 byl svědkem osvobození Plzně americkou armádou

• roku 1950 se účastnil tzv. Lánské akce, náboru chlapců do dolů

• nastoupil do hornického učiliště Dolu Dukla na Karvinsku

• v roce 1953 poprvé sfáral do dolu

• červenec 1961 – neštěstí v Dole Dukla (108 mrtvých)

• léto 1961 – svědkem asanačních prací v dole po neštěstí

• v roce 1965 dokončil hornickou průmyslovku, vedoucím úseku rubání

• roku 1966 vstoupil do KSČ

• 1969 – vyloučen ze strany během prověrek po okupaci

• 1990 – odchod do penze, věnuje se hornické historii na Karvinsku

• v roce 2011 spoluautorem knihy „50 let od tragédie na Dole Dukla“

• žije v Havířově

Poprvé v podzemí

Ty klády byly deset i patnáct metrů dlouhé a navíc často mokré. Někdo je šachtou tahal na drátě, jiný tlačil před sebou. Jaroslav Čihař smýkal stojky, jak se dalo. Pot mu stékal po pažích, po tváři i zádech a umouněný kluk byl úplně na dně.

V roce 1953, kdy do podzemí sfáral na svou první šichtu, měl za sebou hornické učiliště, a tak už dobře věděl, jak se v Dole Dukla maká. Nejednou padl do postele rozhodnutý, že z hornictví uteče, a ostatních pět chlapců v jizbě na tom nebylo lépe. Budíčky, večerky, nástupy na práci, nástupy do učení, pochodování, drezura, kázeň. „Co slíbili, to jsme měli. Fešácké uniformy, jídlo i peníze,“ vzpomíná. „Nikdo nám ale neřekl, jak strašná to bude dřina.“

Přes zámek do šachty

Jaroslav Čihař je urostlý muž hustých bílých vlasů, s hlubokým hlasem, bez známky po tvrdém dialektu hornického Slezska. Když roku 1950 přijel na Karvinsko ze svých Rokycan, bylo mu patnáct let. Doma prožil válku a osvobození, v Plzni běhal po náměstí, když tam lidé vítali generála Pattona, a mezi americkými vojáky se sháněl po čokoládě.

Otec měl malou dopravní firmu a právě se vrátil z totálního nasazení. Se svým náklaďákem odklízel suť vybombardovaného Norimberku. Po válce rozvážel led pro plzeňský Prazdroj, ovšem přišel únor 1948 a s živností byl konec.

Těžko říct, zda by pamětník zůstal ve firmě svého otce, kdyby svobodnému podnikání neučinili komunisté přítrž. V deváté třídě základní školy se však každopádně nechal naverbovat na práci v šachtě. Náboráři přijeli do Rokycan a lákali deváťáky do takzvané Lánské akce.

Na zámek v Lánech, tam, kde před válkou Masaryk rozmlouval s Peroutkou a Čapkem, svolal prezident Gottwald zástupy sotva odrostlých hochů z celého Československa, kteří se tam upsali k práci v podzemí. Socialistické hospodářství plnilo úkoly prvního pětiletého plánu a doly v Kladně, v severních Čechách, na jižní Moravě a především na Ostravsku potřebovaly tisíce mladých mužů, aby pětiletka běžela na plné obrátky.

Dvakrát se nadechli a byli mrtví

Jaroslav Hudousek ze Seče ve východních Čechách, Miroslav Hejtman z Dlouhé Loučky nedaleko Šternberka i Bronislav Szymsza z Dolních Bludovic na Karvinsku byli v roce 1961 stejně staří jako Jaroslav Čihař. Julius Nagyvathy z Okoličné v okrese Komárno byl ještě o tři roky mladší a Dominiku Patkanovi ze Skalité u Čadce bylo teprve sedmnáct let.

Většina ze sto osmi horníků, kteří 7. července 1961 sfárali v Dole Dukla naposledy, byla tehdy ve věku mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Na Karvinsko přišli za podobných okolností a s podobným odhodláním jako pamětník. Pracovat pod zemí, vydělat peníze a založit rodinu. Režim pro ně vystavěl nové město Havířov a sliboval světlé zítřky.

„Ucítili kouř a začali utíkat. Ten kouř byl ale tak silný, že neměli šanci,“ vypráví Jaroslav Čihař. „Našli jsme je po celém tom úseku, pět set až šest set metrů dlouhém. Dvojičky, jedinci i celé skupiny. Věděli, že když budou mít potíže, pustí si z hadic vzduch, který se používal na pohon sbíječek. Jenže při havárii se v dole musí vypnout elektrika, vzduch i voda, aby nedošlo k výbuchu. Našli jsme skupinu asi třiceti lidí kolem jedné hadice. Snažili se nadechnout, ovšem v hadici už žádný vzduch nebyl.“

Začátkem léta 1961 povolala Československá lidová armáda Jaroslava Čihaře na vojenské cvičení. Schylovalo se ke Kubánské krizi, vztahy mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými se přiostřovaly a horník z Dolu Dukla se v západních Čechách cvičil pro případ jaderné války. Skutečné peklo však mezitím vypuklo na šachtě, na kterou o jedenáct let předtím jako učeň nastoupil.

Aby doly dokázaly chrlit uhlí stále rychleji, začala ve druhé polovině padesátých let jejich modernizace. Staré nátřasné žlaby, kterými se uhlí i vytěžená hornina dopravovaly v podzemí už v době První republiky, byly nahrazeny novými pásovými dopravníky.

Nic na tom, že pásy byly vyrobené z hořlavé gumy. Nic na tom, že se guma na ledabyle konstruovaných strojích často zahřívala, až začala hořet. Nic na tom, že původní větrací systémy na šachtách nebyly přizpůsobeny tak intenzivnímu rabování uhlí, které si nová doba žádala, a že dýchací masky horníků, jejich poslední naděje, neplnily svou funkci. Celý Ostravsko-karvinský revír řídili tehdy poradci z Moskvy a pro ně, stejně jako pro stranické kádry ve vedení dolů, neměly životy horníků valnou cenu.

Nejdřív uhlí, potom lidé

„Když si nasadili ty masky, doufali, že je zachrání,“ vypráví Jaroslav Čihař. „Jenže v tak hustém kouři byly masky k ničemu. Naopak. Doktoři potom zjistili, že ti kluci se v maskách dvakrát nadechli a už byli mrtví.“

Na jednom z úseků Dolu Dukla už odpoledne 7. července 1961 nikdo nebyl, ale pásový dopravník běžel. Horníci v okolních porubech sice spálenou gumu ucítili, zprvu však zápachu nevěnovali velkou pozornost. A když o tom konečně podali zprávu dispečerovi na povrchu, řetězec liknavosti pokračoval. Nejprve totiž muselo vyfárat uhlí a potom třeba také lidé. Směna, která překročila normu nejméně o deset procent, nemusela v sobotu do práce a dispečer nesebral odvahu, aby těžbu přerušil. „Co by mu potom všichni řekli, kdyby se zjistilo, že si tam dole jenom někdo prdnul,“ vysvětluje pamětník.

V době neštěstí byl sice na vojenském cvičení, ale když se vrátil, asistoval při vyprošťování ostatků svých kolegů a přátel, chystal zdevastované úseky šachty k další těžbě a v roce 2011 vydal s dalšími autory knihu – 50 let od tragédie na Dole Dukla.

„Horníci měli čas sbalit si nářadí, takže jsme dedukovali, že nespěchali,“ popisuje pravděpodobnou situaci v podzemí. „To znamená, že tam byla nějaká prodleva. Když vám někdo řekne, utíkej, no tak všeho necháte a utíkáte. Jenže my jsme tam našli nářadí uklizené. To znamená, že jim někdo řekl, aby si to uklidili, sedli si a vyčkali na další povel. Jenže další povel nedostali, protože to přišlo u obou stran.“

Dělnický ředitel

Důl v Dolní Suché založili roku 1907 bratři Wilhelm a David Guttmannovi a pojmenovali ho po císaři Františku Josefovi I. Se vznikem Československé republiky dostala šachta jméno Důl Suchá a v říjnu 1949 potom Dukla, na počest vojákům padlým v Dukelském průsmyku v Karpatech při osvobozování Československa. Pro tehdejší poměry v socialistickém, centrálně řízeném hospodářství bylo typické, že do vedoucích funkcí dosazovali komunisté své kádry bez odpovídajícího vzdělání i patřičných zkušeností.

V roce 1955 nastoupil do vedení Dolu Dukla takzvaný „dělnický ředitel“ Ladislav Klimša, který o složitých systémech důlního větrání věděl jen velmi málo. A jelikož tehdy expert na větrání pro tuto šachtu nebyl k mání, zůstal tento odborný post neobsazený a měl ho řídit ředitel. Skutečnost, že tomu nerozuměl, nehrála roli. Šachta překonávala jeden rekord těžby za druhým, Důl Dukla, jeho ředitel i úderníci byli slavní.

Avšak plameny, které v den neštěstí přeskočily z hořícího dopravníku na výdřevu chodby, způsobily v podzemí požár nebývalých rozměrů. Horníci a záchranáři, kteří se sem dostali až za několik týdnů, po neštěstí zjistili, že žár proměnil černé uhlí v koks, a to se děje při teplotách okolo osmi set stupňů Celsia.

K uhašení tak mohutného požáru nebyla proto jiná možnost než chodby v okolí neprodyšně zazdít a udusit oheň nedostatkem kyslíku. V uzavřených prostorách zůstala těla mrtvých horníků, kteří se předtím do jednoho udusili. Ať už přímo hustým dýmem, nebo se zalkli v nedostatečně dimenzovaných maskách.

Jejich ostatky začali záchranáři vyprošťovat v době, kdy se pamětník vrátil z vojenských manévrů. Těla už se rozkládala a záchranáře čekala vyčerpávající práce. S dýchacími přístroji na tvářích se dávili vlastními zvratky. „Pracovali v četách po třech mužích,“ vzpomíná Jaroslav Čihař. „Sbírali mrtvé do igelitových pytlů a potom je dávali do zinkových rakví. Měli základnu pod zemí, na úrovni toho patra a mrtvého horníka museli přenést na vzdálenost tří set, čtyř set metrů.“

Blízcí obětí sice dávno věděli, že své táty, syny, milence a bratry už nikdy neuvidí, přátelé i kolegové věděli, že spolu už nikdy nebudou fárat, nepůjdou po šichtě na pivo a v neděli na fotbal, všichni však čekali, až těla mrtvých opustí smrtonosný důl a oni je budou moci pohřbít. A k tomu bylo nezbytné ostatky identifikovat.

„Prvních deset vzali na patologický ústav do Karviné. To byli horníci, kteří nebyli zazděni přímo v tom úseku. Těch deset se převezlo do Karviné, ti měli pohřeb jako jedni z prvních,“ vypráví Jaroslav Čihař. „A těch ostatních devadesát osm se potom vozilo na Libavou. Tam byly ve vojenském prostoru mrazírny pro skladování střeliva a z celé republiky byli povoláni patologové, aby tam zjišťovali jejich totožnost.“

Čest hrdinům!

Okresní soud v Karviné vynesl 28. srpna 1962 rozsudek nad devíti obžalovanými. Byli mezi nimi ředitel, výrobní náměstek, vedoucí výroby, bezpečnostní technik, dispečer, revírník, vedoucí perspektivního plánování, předák i zámečník.

Není však pochyb o tom, že vedle série nešťastných náhod, nepříznivých okolností a individuálních selhání nese zásadní podíl na kruté smrti horníků v Dole Dukla způsob, jakým komunistická strana řídila národní hospodářství. Budovatelské nadšení spojené s diletantstvím, arogance moci, nedostatek pokory a respektu k lidské důstojnosti vytvořily podmínky k tomu, aby hluboko v podzemí lidé poznali, jak vypadá skutečné peklo.

A bylo pro tehdejší režim typické, že ze svých obětí udělal hrdiny, které oslavoval jako předvoj skutečného vítězství proletariátu nad světovým imperialismem. „Čest hrdinům, kteří položili své životy v mírové práci pro blaho lidu,“ hlásaly titulky v tisku. Už pět dní po neštěstí, 12. července 1961, uspořádalo vedení Ostravsko-karvinského revíru okázalou smuteční tryznu.

„Soudruzi, s nimiž se dnes loučíme, zůstanou navždy zapsáni v dějinách naší země jako hrdinové zápasu za mírovou budoucnost. Jejich odkaz nás zavazuje vynaložit všechny síly v úsilí o mír, zabránění válce, o záchranu stamilionů lidských životů před válečnou zkázou,“ řečnil na pietním shromáždění ve zbrusu novém Domě kultury pracujících v Ostravě člen politického byra ústředního výboru KSČ a místopředseda vlády Jaromír Dolanský.

„Havíři z Dolu Dukla jako vzorní, oddaní, obětaví a příkladní pracovníci, jako členové Brigád socialistické práce ukazovali cestu, jak pracovat a žít. Jejich odkaz nás zavazuje vynaložit všechny síly pro plný, bohatý a svobodný život v naší vlasti,“ horoval Jaromír Dolanský. O otřesných podmínkách, za kterých jeho hrdinové v podzemí pracovali, však nepadlo ani slovo.

Čtyřicet let na Dukle

Nejméně třetinu mrtvých horníků Jaroslav Čihař znal, na neštěstí přesto vzpomíná klidně a bez patosu. Ačkoli přiznává, že byl nejednou rozhodnutý hornickou dřinu opustit, ani po neštěstí z dolu neodešel. „Od rozdělaného díla se neutíká,“ říká k tomu stroze.

Když se roku 1950 na zámku v Lánech upsal náborářům, dělal to s nadějí, že po vyučení bude na Ostravsku studovat. A právě dva měsíce po neštěstí, v době, kdy někteří mladí horníci vyděšení a znechucení tragédií i tehdejšími poměry v hornictví z dolů odcházeli, nastoupil Jaroslav Čihař do Podnikové technické školy Dolu Dukla.

„Do školy jsme chodili v podniku a zkoušky skládali na hornické průmyslovce v Ostravě,“ vypráví o tom, jak se tehdy studovalo. V roce 1966 jako čerstvý absolvent průmyslovky nastoupil na místo vedoucího rubání a tehdy také podepsal přihlášku do komunistické strany. Mezi horníky, kterým měl šéfovat, byli i dlouholetí členové strany a bylo nepřípustné, aby jejich nadřízený ve straně nebyl.

V řadách KSČ však Jaroslav Čihař nevydržel dlouho. Stejně hrůzným zážitkem, jakým byla smrt kolegů v dole, byla pro něj okupace Československa v srpnu 1968. Odporem k sovětským tankům se vedoucí rubání netajil ani před svými kolegy a podřízenými, ani před prověrkovou komisí, kterou tehdy museli projít všichni vedoucí pracovníci. Ze strany se nechal vyhodit, o práci ovšem nepřišel. Začátkem sedmdesátých let byl Důl Dukla na vrcholu těžby v celé své historii a vedení šachty Jaroslava Čihaře potřebovalo.

„Tahle prsa jsou určená pro medaile,“ hulákal nový ředitel Jan Šářec, dosazený do funkce v roce 1969. „Vy jste tu, abyste robili. A kdo mi položí stéblo přes cestu, toho vygumuju!“

Když o tom pamětník mluví, působí stejně smířeně a vyrovnaně, jako když během svého vyprávění vzpomínal na dětství v Rokycanech, na americkou armádu, na strýce kulaka zastřeleného policejním komandem přímo na jeho statku, na svůj nástup do učiliště nebo na mrtvolný pach, který v podzemí svého dolu cítil ještě dlouho poté, co záchranáři vyprostili poslední tělo. Jako chlapec se rozhodl, že bude horníkem, a tak to dodržel. V Dole Dukla pracoval až do své hornické penze, které se dočkal v roce 1990.

V Havířově Jaroslav Čihař založil rodinu, má tři dcery. „Pro své děti musím udělat všechno,“ říkal si celý život. „A hlavně je učit, aby byly pracovité a čestné,“ svěřuje se u stolu v havířovském kulturním domě. Společně s několika dalšími lidmi zde vybudoval stálou expozici věnovanou hornictví, městu Havířovu a Dolu Dukla. „Aby se na nic nezapomnělo,“ říká pod obrazem svaté Barbory, patronky horníků, pověšeném na zdi výstavní síně.