Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Cihelka (* 1927  †︎ 2020)

• narozen 1927 v Mokrovratech u Dobříše

• vyučen obchodním příručím v Praze u Kulíka ve Spálené ulici

• v roce 1945 nasazen na nucené práce na kopání zákopů na jižní Moravě

• po roce 1948 pracoval tři roky v uranových dolech v Příbrami

• vedl Jednotu v Novém Kníně a v Boroticích

• zemřel v roce 2020

Josef Cihelka se narodil v roce 1927 v Mokrovratech u Dobříše jako nejstarší ze tří dětí. Jeho tatínek měl v Mokrovratech koloniál, ve kterém mu pomáhala i jeho žena a později jeho děti. Josef navštěvoval obecnou školu v Mokrovratech, poté přešel na měšťanskou školu do Nového Knína, kam chodil každý den za každého počasí pěšky. Rád vzpomíná na své dětství, které na vesnici trávil povětšinou venku s partou dětí, které hrály fotbal, v zimě se koulovaly. Musely ale také pomáhat odklízet sníh z cest, pro občany to byla povinnost. Jeho dědeček dělal hajného, měl doma i srnečka nebo pávy, Josef vyrůstal obklopen zvířaty.

Strach, že nás zabijí

Josef Cihelka začínal s prací u svého otce v koloniálu, bavilo ho setkávání s lidmi. Vyučil se obchodním příručím a zkoušky skládal v Praze v jednom z nejžádanějších obchodů, u Kulíka ve Spálené ulici. V době studií pobýval v Nuslích u tety. Ke konci války nastoupil na Dobříš do obchodu pana Dietla v Pražské ulici. Spolu s ostatními příručími bydlel v malém bytě za koloniálem. Měli na starost úklid obchodu nebo příjem nového zboží, což byla často velmi fyzicky namáhavá práce. Složit metrákové žoky cukru stálo hodně sil. Vzpomíná, jak ho děsily jednotky Hitlerjugend, které s bubny chodily po Dobříši, jak se v lesích kolem skrývali partyzáni a jak na zámku na Dobříši byla německá posádka.

Na jaře roku 1945 přišel rozkaz o nuceném nasazení ročníků 1927 a 1928 na zákopové práce na Moravě. Blížila se fronta, Sověti v dubnu 1945 bombardovali Brno. „Doručil nám to starosta, nešlo tam nejít. Ubytovali nás u sedláků na slámě, byl jsem u Brna v okolí Židlochovic a Nosislavi. Nebylo tam bezpečno, bál jsem se, že mě zabijí. Kamarád se rozhodl utéct, přidal jsem se k němu, sám bych na to odvahu neměl. Šli jsme pěšky, občas jsme chytili nějaké auto, ale to bylo hodně riskantní. Lidé se nám cestou snažili pomáhat a měli jsme štěstí, že jsme se bezpečně dostali domů.“

Když válka skončila, Josef začal opět pracovat v koloniálu na Dobříši. V průběhu roku 1945 začaly do obchodů proudit dodávky potravinové pomoci z mezinárodní organizace UNRRA (Správa spojených národů pro pomoc a obnovu). Josef vzpomíná, jakým hitem byly rybičky v oleji a především mleté burské oříšky v plechovkách. Najednou byla k dostání kvalitní káva, obchody si mezi sebou navíc vypomáhaly.

V koloniálu na Dobříši se seznámil i se svojí ženou, také tam pracovala. Chodili spolu na zábavy a tancovačky, po svatbě se jim narodily tři děti.

Usnadnili jsme si práci

V roce 1948 nastoupil Josef Cihelka do uranových dolů v Příbrami. Přesvědčil ho kamarád, který tam také pracoval, že si vydělá lepší peníze než v obchodě. Pracoval jako odbíhač na šachtě 5 a 6, měl tedy na starost svážení vozíků s rudou. V únoru 1948 převzali moc komunisté, pamětník vypráví, že po nějakém čase doly navštívil i budoucí komunistický prezident Antonín Zápotocký.

Josef ještě s kamarádem tahali vozíky a snažili se všemožně si práci usnadnit. Napadlo je tedy zapřáhnout si za sebe více vozíků, aby nemuseli chodit tolikrát. „Povoleny byly maximálně čtyři za sebou, my jsme si jich zapojili asi patnáct. Vozíky nám ale ujely, a i když jsme je brzdili pajcry, už jsme je nezastavili. Spadly do svážné jámy na šachtě 5. Báli jsme se, že to bude pokládáno za sabotáž a že nás zavřou. Naštěstí se nás zastal tehdejší vedoucí pan Sirotek.“ Josef strávil na šachtě celkem tři roky, ke konci dokonce zkusil jít kutat rudu, ale neměl pro to vlohy. Spadl do šachty, zlomil si ruku i nohu a práce horníka tím pro něj skončila. S radostí se vrátil do koloniálu, kde ho práce bavila a stala se mu celoživotní náplní.

Po roce 1954 se obchody začaly sdružovat do Jednot, kde pracoval i Josef Cihelka. Stal se vedoucím Jednoty v Novém Kníně, tam s ním dělala i jeho žena. Později vedl také prodejnu v Boroticích, a jelikož neměl auto ani motorku a nemohl dojíždět, byl nucen tam přes týden bydlet. Tím se musel vzdát i svého chovu králíků, protože se o ně neměl kdo starat. Josef Cihelka mnohokrát zdůrazňoval, že ho práce v obchodě a setkávání s lidmi velmi bavilo. Stěžoval si jen na to, že nedostatek zboží v době komunismu dělal mezi lidmi velké rozbroje, skutečnost, že se zboží dávalo takzvaně pod pult a někteří ho měli a jiní ne.

Josef rád cestoval, ale podíval se jen do zemí východního bloku. Pamatuje si ještě Drážďany rozbité po bombardování, podíval se i k moři do Bulharska nebo Rumunska. V době natáčení rozhovoru ovdovělý pamětník žil v Domově pro seniory na Březových Horách v Příbrami. Rád zpíval a na svět se díval převážně optimisticky. Na závěr rozhovoru pořízeného v rámci žákovského projektu Příběhy našich sousedů vyjádřil své krédo: Člověk by hlavně neměl lhát a být neupřímný. A dodal, že je vděčný svému dědovi, který ho naučil hledat v lidech jejich lepší stránky.