„V říjnu 1953 jsem nastoupil na vojnu. Očekával jsem, že se dostanu do pracovního tábora jako moji vrstevníci zemědělci. Nevím, jestli omylem, nebo náhodou jsem nastoupil k dělostřelcům do Jičína. Tvrdý výcvik, noční služby dvakrát půl roku ve stanu ve vojenském prostoru v Brdech mi vůbec nevadily. Oproti tomu, co jsem musel zažívat v jednotném zemědělském družstvu, to vlastně nic nebylo. Vcelku jsem se měl dobře, jen mě trápily obavy, jak je to u nás doma. Sestra se provdala a její manžel, zvěrolékař, dostal po studiích umístěnku do Velvar. Matka zůstala v chalupě sama a dále byla terčem útoků. Jednou mi napsala, že po návratu z pole našla otevřený dům, moje věci naházené do chodby a v mém pokoji byli nastěhovaní nájemníci. Na místním národním výboru jí sdělili, že potřebovali ubytovat prodavače Jednoty, kovář násilím otevřel domovní dveře a dál už se s ní nepotřebovali bavit.“
„Za nesplnění dodávek, i když jsme byli členy JZD, jsme byli odsouzeni. Jednalo se o malé množství pšenice – asi 5 metráků – z několikanásobného plnění dodávek. Dalším oblíbeným kouskem mocných byl předpis nesplnitelných dodávek. Určili osobní plochy, zařadili plodiny náročné na ruční práci. Samozřejmě, že jsme nedokázali plnit plán. Ohrozili jsme tím výživu pracujících. Lidovým soudem v Mladé Boleslavi jsme byli odsouzeni každý k šesti měsícům odnětí svobody. Chtěl jsem celý trest vzít na sebe, ale nebylo mi to dovoleno.“
„A tak to pokračovalo a nějak jsme to zvládali až do roku 1952. To už nás začali zvát k soudu za neplnění dodávek, ale ty dodávky jsme nemohli plnit z jednoduchých důvodů. Nejdříve nám bylo vyvlastněno… říkám ‚vyvlastněno‘, ale byl na to doklad – vykoupeno – devět strojů. Kompletní mláticí souprava, traktor s nářadím a třeba i šrotovník, takže když jsme chtěli šrotovat, museli jsme si dojet do mlýna. Všechno se ztěžovalo. Byli jsme jenom tři, a tak někteří příbuzní a známí, i cizí lidé, k nám jezdili pracovat za potraviny, protože v té nové republice bylo stále málo potravin. Za práci jsme museli platit mlékem, moukou a různými jinými produkty. Nemohli jsme tedy plnit dodávky a za to byly postihy. Nakonec to dopadlo tak, že v roce 1952 na podzim se lidé dohodli, nebo nevím, jak se to stalo, ale všichni vstoupili do jednotného zemědělského družstva – i ti drobní zemědělci, kteří to zvládali. Mně bylo v roce 1948 patnáct let, v roce 1952 už tedy víc, ale jelikož jsem se stal po otcově smrti spolumajitelem, tak jsem byl nazván, bez vlastní zásluhy, jako venkovský ‚boháč‘.“
Josef Cihelník se narodil 15. října 1933 v Libichově nedaleko Mladé Boleslavi jako druhé dítě Stanislava a Marie Cihelníkových, libichovských rodáků. Rodiče měli pronajatý statek s hospodářstvím a obdělávali 21 hektarů. V únoru 1944 se museli Cihelníkovi do 48 hodin vystěhovat, aby se ve statku mohla ubytovat rodina německých uprchlíků. Cihelníkovi do konce války bydleli v Libichově u babičky. Josef vzpomíná na další „národní hosty“, ale i na události z konce války, zejména na očekávaný příchod Rudé armády a na popravy dvou německých vojáků. Po válce se rodina vrátila do původního statku a v roce 1946 jej odkoupila. Po roce 1948 čelili Cihelníkovi nátlaku v souvislosti s kolektivizací zemědělství, navíc v říjnu 1948 náhle zemřel pamětníkův otec Stanislav. V roce 1952 matku i tehdy devatenáctiletého Josefa Lidový soud v Mladé Boleslavi odsoudil k šesti měsícům odnětí svobody za neplnění povinných dávek a „ohrožení výživy lidu“. Do výkonu trestu však nenastoupili díky amnestii nastupujícího prezidenta Antonína Zápotockého. V době, kdy Josef plnil základní vojenskou službu, byla matka nadále terčem útoků, protože odmítala podepsat členství v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Národní výbor jí bez ptaní a v její nepřítomnosti nastěhoval do domu cizí nájemníky. Po návratu z vojny v roce 1955 Josef podepsal členství v JZD a pracoval v něm až do důchodu. Se svou ženou vychovali dva syny. Josef Cihelník zemřel v roce 2022.