Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jaroslav Cihlář (* 1924  †︎ 2014)

• narozen 7. dubna 1924 v Praze

• profesionální cyklista, trenér, popularizátor cyklistiky

• dvacetinásobný mistr Československa v různých kategoriích

• organizátor cyklistické spojky během Pražského povstání v květnu 1945

• kvůli jeho neshodám s komunistickými autoritami se českoslovenští cyklisté nezúčastnili letních olympijských her 1948 v Londýně

• držitel zlaté medaile z akademického mistrovství světa 1951

• pro podezření z úmyslu emigrovat mu byla znemožněna účast na letních olympijských hrách 1952 v Helsinkách

• účastník a trenér reprezentace na letních olympijských hrách 1956 v Melbourne, odkud ČSR přivezla dvě stříbrné medaile, sám obsadil páté místo v dráhové cyklistice

• trenér reprezentace pro letní olympijské hry v Římě 1960 a letní olympijské hry v Mexiku 1968

• iniciátor výroby československých galusek, cyklistické obuvi a kola Favorit

• držitel zlaté medaile Českého svazu tělesné výchovy za celoživotní dílo

• zemřel 2. května 2014 v Praze

Jaroslav Cihlář se narodil 7. dubna 1924 v pražských Nuslích. Otce ztratil ve svých čtrnácti letech, vyrůstal sám s matkou a bratrem Evženem. Poměry doma byly, jak sám říká, „smutnější“. Na okamžik, kdy dostal své první dětské kolo, proto vzpomíná jako na velkou slávu. Jezdit ho na něm učil rodinný známý: „Skončilo to tak, jak muselo – prvními odřenými koleny a lokty.“ Od té doby již z kola neslezl. Cyklistice propadl a stal se profesionálním závodníkem, trenérem a popularizátorem cyklistiky v Československu.

Válka otevřená cyklistům

V Nuslích, kde Jaroslav s rodinou žil, jezdilo již před válkou jen velmi málo automobilů. A ještě méně za války, kdy se auto stalo pro většinu společnosti luxusem užívaným nanejvýše pro služební účely. Jaroslav mohl díky tomu od útlého věku vyrážet bez většího rizika na výlety po okolí. Válka podle něj vedla k celkovému rozvoji městské cyklistiky. Kolo se stávalo jedním z nejdůležitějších dopravních prostředků a po Praze se na něm dalo dostat téměř kamkoliv.

V roce 1941 jej přihlásil bratr Evžen na náborové závody SK Slavia Praha. Ve svých sedmnácti letech Jaroslav poprvé zakusil pocity vítězství a slávy. Když byl 12. října 1941 zakázán Sokol, kde Jaroslav trávíval většinu volného času atletickým tréninkem, začal věnovat všechnu svou energii kolu. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Během posledních dvou let války vyhrával Jaroslav jeden závod za druhým. „Byl jsem ztracen,“ vzpomíná dnes na rychlý vzestup a říká, že mu tehdy sláva až příliš stoupla do hlavy. 

Protináletový výcvik v Luftschutzu

Závodní kariéru musel Jaroslav krátce přerušit, když byl během války pro své znalosti němčiny totálně nasazen na protináletový výcvik k německým jednotkám civilní obrany Luftschutz v Kolíně nad Rýnem. Zde byl s dalšími Čechy školen v poskytování pomoci při bombardování měst a zejména pak v technice a organizaci hašení požárů po spojeneckých náletech. Jaroslav vzpomíná, jak hasičům při náletech rychle docházela voda, až ji museli nabírat přímo z Rýna. S místními Němci navázal dobré vztahy. Většina jej vnímala jako člověka, který je využíván pro „jejich“ válku, jako člověka poškozeného nacistickým režimem. Po návratu do Československa předával své znalosti zdejším „luftschutzákům“, kteří se rekrutovali z řad civilního obyvatelstva a jejichž úlohou měla být v první řadě takzvaně pasivní protináletová obrana, tedy mírnění následků případného bombardování.

Veliký blázinec během Pražského povstání 1945

Koncem války kontaktoval Jaroslava jeho bývalý učitel tělocviku Jaromír Preininger, zakladatel jedné ze skautských odbojových skupin. Požádal jej, aby připravil spojovací službu pro případ „velkého zmatku“, kterého se s příchodem konce války obával. Jaroslav proto dal dohromady kolem patnácti cyklistů ochotných sloužit jako spojky. Jediný, koho nepřizval, byl jeho bratr Evžen, tehdy krátce ženatý a s malou dcerou. Bratr však na sraz u Mánesovy galerie v blízkosti Jiráskova mostu dorazil také. Zatímco čekali na zbraně a instrukce od Preiningera, Evžen si všiml vojáků, kteří na vozech s koňmi vozili k Jiráskovu mostu seno. A neváhal: „Na ten poslední vůz vlítnul a ti vojáci, jak seděli vepředu v té budce, tak tam měli zastrčené pušky. Tak on holýma rukama jim ty pušky vyndal. Oni se celý klepali, protože to byli starý dědci. Tím pádem jsme si začali hrát na revolucionáře.“ Následující události si Jaroslav vybavuje především jako „veliký blázinec“ a „bordel“. Vzpomíná, jak jezdili doručovat zprávy po celé Praze, ale také na absurdní případy lidí vězněných pro podezření, že jsou Němci. Pro Jaroslava měl závěr války nakonec hořkou příchuť, bratr Evžen byl během květnových událostí raněn do spánku a tři týdny nato zemřel.

Hnutí Audax

Posílen předchozími cyklistickými úspěchy na domácí scéně vydal se Jaroslav hned první rok po válce do Francie, kde doufal, že se snadno dostane do profesionálního týmu. K profesionálům se sice nedostal, přesto mu Francie přirostla k srdci, nalezl zde přátele a strávil zde s přestávkami několik let. Z Francie pak do Československa přivezl nejen několik technických inovací včetně galusek, ale také hnutí Audax vznikající v protikladu k filozofii závodní cyklistiky postavené na porážce druhých. Audax sice využívá techniku závodní cyklistiky, kdy vepředu jedoucí cyklista rozráží vzduch a umožňuje cyklistům jedoucím v zákrytu za ním šetřit síly, cílem však není vnímat slabšího jako méněcenného, ale umožnit mu být součástí skupiny a překonat spolu s ní i velmi dlouhé vzdálenosti. Skupiny tak mohou najet vzdálenosti až 1200 kilometrů. Jaroslav s československou odnoží Audaxu vyrážel například na trati Praha–Bratislava nebo Praha–Olomouc.

Odborník na cyklistiku po všech stránkách

Po návratu z Francie nastoupil Jaroslav na studium tělesné výchovy a zeměpisu na tehdejší Ústav pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy při Univerzitě Karlově. Chtěl se stát středoškolským učitelem. Studium však nedokončil a místo toho veškerý svůj čas věnoval závodění. Stal se dvacetkrát mistrem Československa v různých kategoriích, v roce 1951 vyhrál mistrovství světa v akademické cyklistice, účastnil se několika dalších mistrovství světa a roku 1956 skončil pátý na závodě v dráhové cyklistice na letních olympijských hrách v Melbourne. Zároveň trénoval mládež a organizoval závody v Praze. Cyklistikou se zabýval dle vlastních slov také „z filozofického hlediska“. Stal se jedním z předních odborníků a nejvýznamnějších českých popularizátorů jízdy na kole. Sám o sobě hovořil jako o odborníkovi na cyklistiku „po všech stránkách“. 

Výchova Sokola

Sokola si Jaroslav vážil zejména pro jeho výchovný, idealistický charakter. K principům Sokola dle jeho slov patřilo vést mládež nejen ke sportu, ale také k odpovědnosti a péči o mladší, doplňovat odcházející špičky pravidelnými novými nábory a pomáhat členům bez potřebného finančního zázemí zapůjčováním sportovního náčiní nebo přiřazováním osobních sponzorů. Podobný systém pak začal sám uplatňovat jako vedoucí pražské cyklistické základny zřízené pod hlavičkou takzvané sjednocené tělovýchovy na stadionu ve Strašnicích. Během jeho dlouholetého působení se pražská cyklistika dostala na profesionální úroveň. Na letních olympijských hrách 1956 v Melbourne tak slavil i svůj první velký trenérský úspěch. Jeho odchovanec Ladislav Fouček přivezl domů stříbrnou medaili v závodě na jeden kilometr s pevným startem a stejně uspělo i československé družstvo v tandemovém sprintu.

Vztah ke komunistickým autoritám

Jaroslavovy vztahy s režimem poprvé výrazně zaskřípaly již v souvislosti s olympijskými hrami v Londýně roku 1948. Protože si dovolil kritizovat stranické sportovní referenty, o kterých se domníval, že o cyklistice nemají dostatečné povědomí, byla jemu i celému zbytku týmu účast na olympiádě zakázána.

Skutečnost, že svými sportovními výkony propaguje komunistický režim jako takový, však začal vnímat kriticky až s odstupem let. Komunistické autority jednoduše poskytovaly profesionálním sportovcům skvělé podmínky pro přípravu, včetně diet a zájezdů do celého světa, ze kterých Jaroslav jako začínající mladý sportovec rád profitoval: „To se musím zpytovat, že jako dvacetiletému klukovi, který v pondělí kupoval noviny, aby věděl, co kde o něm psali, mi byla politická situace šumafuk.“ Jaroslav se však domnívá, že i dnes jsou sportovci zneužíváni, tentokrát byznysem k reklamním účelům: „Ty bossové z toho mají mnohem víc než ty kluci, kteří se honí, aby byli na Tour de France. Jsou vlastně jenom takovou hračkou všech těch lidí, kteří ovládají vrcholový sport.“

Cyklistika jako společenský jev

Jaroslav přivítal současný rozvoj městské cyklistiky. Města podle něj začínají být opět uzpůsobována kolům a i policie se k cyklistům staví tolerantněji. Za důležité považuje například zřizování speciálních jízdních pruhů pro cyklisty. Cyklistická renesance dneška je navíc podle něj věc přirozeného vývoje a „selského rozumu“ – kola zaberou výrazně méně místa než auta, doprava na nich je rychlejší než cesta pěšky, autem nebo tramvají a pravidelný pohyb na kole je zároveň zdraví prospěšný. Díky mnohostrannému využití za účelem zábavy, dopravy nebo turistiky považuje Jaroslav kolo za jeden z nejvýznamnějších vynálezů lidstva: „Je to úžasná myšlenka, že člověk tu váhu nenese, ale nechá to na tom stroji a zbude mu ohromných sil na to, aby šlapal do pedálů nebo se odrážel.“ Na kole jezdil po Praze až do své smrti v květnu 2014.