Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Cihlářová (* 1940)

• narodila se 18. března 1940 v Proseči na Chrudimsku

• rodiče součástí protinacistického odboje

• otec vstoupil a zase vystoupil z komunistické strany

• kvůli maturitě musela vystoupit z církve

• svědkyně natáčení filmu Všichni dobří rodáci v Bystré

• v roce 2024 žila v Rožnově pod Radhoštěm

„Vzdávám se své víry a zároveň vystupuji z církve,“ musela napsat vlastní rukou a odeslat na úřad, aby ji, jako budoucí učitelku, která bude vychovávat socialistickou mládež, vůbec připustili k maturitě. Její spolužačka to odmítla. „Studovala čtyři roky a těsně před maturitou, protože nechtěla podepsat své vyrovnání se s náboženskou otázkou, jak se tomu tehdy říkalo, ji ze školy vyhodili,“ dodává Bohumila Cihlářová (*1940).

Střelba na pasekách

Když přišla na svět, světem již druhým rokem otřásala válka. Rodiče Bohumily Cihlářové, Jiřina a Bohumil Cachovi, patřili k těm, kdo s nasazením vlastního života pomáhali protinacistickému odboji. Rodina žila v Proseči na Chrudimsku, kde během roku 1942 našla útočiště slavná partyzánská skupina Rada tří, která vyrostla na torzech gestapem dekonspirovaných skupin Obrana národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme. Postupně se tato skupina stala největší odbojovou organizací protinacistické rezistence v Protektorátu Čechy a Morava.

Bylo prvního listopadu 1944 a slunce toho dne ještě nestačilo vyjít. Obyvatelé Proseče zaslechli z nedalekých Pasek střelbu – v kulometné palbě zahynul velitel Rady tří Josef Svatoň, ale také jeho pobočník Eduard Soška. Nacistům se tehdy podařilo zlikvidovat velení silné organizace, jež měla, po vylodění spojenců v Normandii, jít do otevřeného střetu s nacistickou mocí. „Tam blízko Proseče, na Pasekách, dodnes stojí pomník. Maminka mi vyprávěla, jak partyzánům nosila jídlo,“ vypravuje Bohumila Cihlářová. Partyzáni se tehdy ukrývali přímo v Proseči. Je doloženo, že konkrétně u poštmistra Jana Hartmanna, kde byla také uložena vysílačka pro udržení kontaktu s exilovou vládou v Londýně.

Co jsou to šlajfky

Když válka končila, měla Bohumila pět let. V paměti jí uvízla vzpomínka na sáně tažené čerstvým sněhem: „Rodiče nás děti tehdy vezli a my jsme seděli na velkém pytli s moukou. Vezli jsme ji načerno od mlynáře.“ Dalším střípkem paměti je konec války – v Proseči u Cachových se usadili sovětští vojáci. Bohumila Cihlářová vzpomíná, že ji povozili na koni. Do země vešla svoboda.

Poválečné dětství bylo krásné. „Vánoce se tehdy slavily jen chudě, ne tak jako dnes, kdy se dávají drahé dárky. My jsme se sourozenci měli obrovskou radost, když jsme pod stromečkem našli lyže anebo šlajfky,“ vzpomíná Bohumila Cihlářová. Šlajfky byly brusle, želízka, jež se musela přidělat k normální botě.

Loupež století

V roce 1946 nastoupila Bohumila Cihlářová do první třídy. Dva roky nato proběhl únorový komunistický puč. Bohumil Cach, její otec, vstoupil v poválečném nadšení do komunistické strany. „Nejspíš pod vlivem nešťastných událostí a politických procesů padesátých let potom tatínek zase z té strany vystoupil,“ upřesňuje Bohumila Cihlářová. Padesátá léta se nesla v duchu likvidace živnostenského, ale i řeholního stavu. Režim své odpůrce krutě trestal mnohaletými rozsudky odnětí svobody, řada lidí skončila na popravišti. A v roce 1953 proběhla „loupež století,“ jak mnozí dodnes označují měnovou reformu, která tehdy přivedla spoustu lidí na mizinu anebo ještě hůř, k rozhodnutí dobrovolně odejít ze světa.

Cachovi měli tehdy štěstí. Měnová reforma, jíž se komunisté snažili vypořádat s přídělovým systémem, černým trhem a zároveň tak chtěli dosáhnout snížení poměru poptávky v chudé poválečné nabídce, proběhla dne 1. června 1953. Oficiální tisk ji prezentoval jako „úder buržoazii a vítězství pracujícího lidu“ – ovšem došlo jen k tomu, že miliony lidí přišli o své úspory.

„Tatínek ještě předtím dokázal našetřit hodně peněz a chtěl stavět dům. Pamatuji si, jak pořád odněkud vozil cihly a my jsme je čistili. Ale nakonec se naskytla příležitost koupit dům přímo v Proseči na náměstí a ten tatínek koupil právě těsně před měnovou reformou od jednoho člověka z ministerstva, který tedy jasně nemohl vědět, že měna padne. Takže my jsme na tom hodně vydělali, ale tatínkovi to vůči původnímu majiteli bylo trapné,“ vypravuje Bohumila Cihlářová.

Všichni dobří rodáci

V roce 1954 nastoupila pamětnice do Vysokého Mýta na střední pedagogickou školu, kterou jí vybral otec. Zbylí sourozenci, Milan, Oldřich a Věra, už směli jen do učení – na další studia nebyly v rodině peníze. Aby vůbec směla odmaturovat, musela Bohumila vystoupit z církve. Po úspěšně složené zkoušce dospělosti se život otevřel. „Jako učitelka jsem dostala umístěnku do Jedlové, to je v okrese Svitavy, kde jsem učila první až čtvrtou třídu,“ vypravuje pamětnice, která se o rok později provdala za Ottu Cihláře, a první dítě na sebe nenechalo dlouho čekat. Po mateřské dovolené se mladá rodina usadila v Bystré na Svitavsku, kde v roce 1968 českoamerický scenárista a režisér Vojtěch Jasný natočil legendární film Všichni dobří rodáci, kde v hlavní roli režimem uvězněného sedláka Františka Slimáčka exceluje Radoslav Brzobohatý. Součástí sbírky orální historie Paměti národa je pak příběh Františkova syna Josefa Slimáčka.

„O tom, že v padesátých letech probíhala kolektivizace a jak to bylo pro ty lidi strašné, jsem se dozvěděla právě až v Bystré, když se tu Jasného film natáčel,“ vzpomíná Bohumila Cihlářová na to, jak právě za celospolečenského uvolnění na sklonku šedesátých let (Pražské jaro) proudily k lidem necenzurované informace. To ale brzy skončilo. Dne 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Rok nato začala normalizace a všichni dobří rodáci putovali do trezoru, aby spatřili světlo světa až v době svobody po sametové revoluci.

Tak vás tu máme, bratři!

„Každého léta, týden před začátkem školního roku, jsme s manželem a dětmi jezdívali na dovolenou na Vranovskou přehradu. Ale tehdy, v roce 1968, jsme neodjeli. Ráno jsme čekali na známé, s nimiž jsme dovolenou plánovali. Místo toho přiběhl jeden náš kamarád, jestli máme puštěné rádio – a tak jsme se dozvěděli o tom, že nás okupují cizí vojska,“ vzpomíná Bohumila Cihlářová, která se tehdy rozhodla jednat. Jako učitelka výtvarné výchovy měla malbu v ruce. Chopila se štětce a malovala protiokupační plakáty, které pak vyvěšovala na veřejně přístupné plochy. Rok nato se jí u normalizačních prověrek ptali: „Uznáváte vstup vojsk do Československa jako nutnou a bratrskou pomoc?“

„Dodnes doma schovávám ten text, co mi u prověrek dali k podpisu. Prakticky to vypadalo tak, že po nás chtěli, ať uznáme, že tady byla kontrarevoluce. Snažila jsem se z toho vymotat s tím, že tady kontrarevoluce nebyla, a že když se přesvědčili, že je tu vše v pořádku, mohou zase odejít, ale komise mi vysvětlila, že kvůli příchodu Sovětů k nám do země obsadila západní vojska západní hranice a že by to byla nerovnováha, kdyby teď Sověti od nás odešli,“ popisuje Bohumila Cihlářová absurditu nastupující normalizace. Jeden z jejích učitelských kolegů u prověrek prohlásil, že bratrskou pomoc považuje za válečnou invazi. Pozvali si jej ještě jednou: „A tam už dostal rozum a řekl jim přesně to, co chtěli slyšet.“

Tehdy se překotně převlékaly kabáty

Přerod relativně uvolněné svobodné společnosti konce šedesátých let v normalizovanou, pevně sevřenou kazajku, proběhl rychle. Ta doba je dnes typická i tím, jak lidé, jako na písknutí, měnili své názory a postoje. „To byl případ i našeho pana ředitele, který nejprve patřil k dubčekovskému uvolněnému proudu socialismu s lidskou tváří a přitom byl řadový učitel. Po invazi a po prověrkách obrátil – a stal se ředitelem,“ vypravuje Bohumila Cihlářová, která na toho stejného ředitele vzpomíná i z doby po sametové revoluci. Také tehdy se překotně převlékaly kabáty. Někteří, až dosud kovaní straníci, vraceli rudé knížky a vstupovali do Občanského fóra: „Nechápali jsme, jak může někdo tak rychle měnit názory. Po sametové revoluci jsme se jej snažili ze školy vystrnadit, ale držel se tam dlouho. Nakonec přeci jen odešel, když se do toho po čase vložili mladí kolegové, kteří mezitím nabyli převahu,“ dodává Bohumila Cihlářová, která v době natáčení rozhovoru žila v Domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm.