Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Cihlářová (* 1934  †︎ 2020)

• narodila se 16. února 1934 v Sušici

• v květnu roku 1945 zažila osvobození Sušice americkou armádou

• vystudovala gymnázium v Sušici

• stala se vychovatelkou

• z kádrových důvodů směla působit pouze ve venkovských školách v okolí Sušice

• zemřela roku 2020

„Nepřestávejte! I když se nedaří, tak někdy bude, když se plahočíte do kopce, který se zdá nekonečný, když finanční prostředky jsou nízké, dluhy vysoké. A chcete se smát, ale musíte si povzdychnout. Když starost, péče vás tlačí dolů, odpočívejte, dokud musíte, ale nikdy nepřestávejte.“ Tohle poselství napsal Haně Cihlářové do jejího dívčího památníku jeden z amerických důstojníků, se kterým se v roce 1945 setkala v Sušici. Bylo jí tenkrát jedenáct let a kapitán Barney se jí navždy vryl do paměti.         

Hana Cihlářová se narodila v roce 1934. Živě si vybavuje, jak za války rodiče pod dekami a peřinami poslouchali rozhlasové vysílání z Londýna a báli se, že je uslyší sousedi. Ti byli německého původu a měli pověst udavačů. Poslech z Londýna byl v době protektorátu přísně zakázán, dokonce pod trestem smrti.

S onou sousedkou měla rodina pamětnice patálie během celé války. Při osvobození si to s ní ale starší kluci a sušická mládež náležitě vyříkali. Eva totiž neváhala, v rychlosti převlékla kabát a s nadšením a trikolorou na klopě na náměstí vítala americké vojáky. Hoši jí ale nemilosrdně trikoloru strhli a hnali ji celým městem až k místu jejího bydliště vedle domku rodiny pamětnice. 

Nejšťastnější a nejživější vzpomínky má Hana na jaro roku 1945, kdy v  osvobozeném městě pobývali američtí vojáci. Nosila jim buchty s tvarohem a vždy musela nejdříve sama ochutnat. Během války, doby přídělů a lístků se jí takových dobrot nedostávalo.

Kapitán Leonard Barney byl po celou dobu pobytu amerických vojáků v Sušici ubytovaný v rodině pamětnice. Přijali jej za svého a na krátký čas mu nahradili jeho vlastní rodinu, o kterou částečně během války přišel. Byl to krásný a hodný člověk a poselství, které napsal mladičké Haně do památníku, je nejsilnějším místem vyprávění.

Starosta Sušice Čeněk Vašek byl Haniným strýcem, a tak se pamětnice často ocitala v centru dění. Na úřadě byla zřízena nemocnice, prádelna a kuchyně a Hana od Američanů dostávala žvýkačky a lívance s masem a javorovým sirupem… Nebylo divu, že několik sušických děvčat včetně švagrové Hany se do amerických vojáků zamilovalo a provdalo se do Ameriky. Hana je stále s rodinou své švagrové v kontaktu, dopisují si a volají si přes Skype.

Po válce pamětnice zůstala ve své rodné Sušici. V roce 1952 se provdala za Tomáše Cihláře. Svatbu měli v kostele, což už tou dobou přestávalo být běžné. Pracovala jako vychovatelka a učila na venkovské škole, ve městě prý z kádrových důvodů učit nesměla právě kvůli svým příbuzným v Americe.

Na americké vojáky si pamětnice uchovala po celý život ty nejkrásnější vzpomínky a památník, plný věnování, citací a životních mouder Američanů. Stojí zde například vzkaz: ,,Buďte hlavně sví, buďte charakterní, stůjte si za svými názory a stůjte za pravdou, která je někdy prostě krutá.“