Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Cimrman (* 1935)

• narozen 30. října 1935 v Benešově Jarmile Cimrmanové, za svobodna Rybkové, a Václavu Cimrmanovi

• rodina se kvůli tatínkovi, zaměstnanci Československých státních lesů a statků, často stěhovala

• rodina pomohla k útěku dvěma chlapcům z koncentračního tábora v Bystřici u Benešova

• ke konci války pozoroval nad statkem v Mariánovicích hloubkaře, piloty amerických stíhaček

• na statek do Krukanic je pomáhali stěhovat osvobozující američtí vojáci

• v roce 1950 nastoupil jako zednický učeň do Československých stavebních závodů Plzeň

• roku 1955 složil maturitu na vyšší průmyslové škole stavební a jako stavař nastoupil do Prahy do národního podniku Těžba štěrkopísku

• vstoupil do Komunistické strany Československa, kde setrval až do roku 1989

• vyjádřil souhlas s okupací Československa 21. srpna 1968 proto, aby jeho syn Pavel mohl studovat

• v roce 1969 jeho sestra Libuše emigrovala do Ameriky

• později pracoval jako inspektor přes štěrkopísek v podniku Západočeský průmysl kamene

• v letech 1959–1977 byl zaměstnán v projekčním středisku stavebního družstva Stavopodnik

• do roku 1990 pracoval jako stavař v projekci státního podniku Silnice se sídlem v Plzni-Liticích

• do odchodu do důchodu v roce 1995 pracoval opět jako stavař v České pojišťovně

• v době natáčení (2023) žil s manželkou Růženou, za svobodna Soukupovou, v Plzni-Křimicích

Politice se vyhýbal, ona si ho však našla. Jiří Cimrman vyrůstal jako prostý chlapec, jehož rodina se kvůli tatínkovi často stěhovala za prací. Zažil těžkosti druhé světové války, ale také se skamarádil se dvěma vězni z koncentračního tábora v Bystřici, kterým rodiče pomohli uprchnout. Prvním černochem, kterého spatřil, byl pilot amerického hloubkového letadla. Z prostého chlapce z Benešova, kterého s příchodem svobody pohladil i sám prezident, se stal vzorný voják, úspěšný pracovník i straník. Byť svého vstupu do Komunistické strany Československa po celý život lituje.

První krůčky v Pomněnicích, škola v Benešově, volný čas v Mariánovicích

Jiří Cimrman se narodil 30. října 1935 v Benešově u Prahy. Jeho prarodiče z obou stran pocházeli z Lounska. Maminka Jarmila Cimrmanová, za svobodna Rybková, pečovala o domácnost. „A když byla zaměstnána, tak na statku, kde pracoval tatínek. Většinou dělávala v kravíně u zpracování mléka,“ uvádí své vyprávění Jiří Cimrman. Jeho tatínek Václav Cimrman vystudoval zemědělskou školu v Českých Budějovicích a nastoupil jako praktikant na statek knížete Karla VI. Schwarzenberga. V letech 1919 až 1938 probíhalo několik etap pozemkové reformy, při které třetina půdy změnila své majitele. Zatímco venkov hladověl po půdě, třetina veškeré půdy na území nové republiky patřila především velkostatkům šlechty. Z důvodu zabránění sociálním nepokojům mezi velkostatkáři a malorolníky byly statky šlechticů nad 150 hektarů zemědělské a nad 250 hektarů celkové půdy převedeny do státního majetku a vznikly Československé státní lesy a statky. Tatínek Jiřího Cimrmana do nich přešel a působil zde v různých funkcích po většinu svého života. „Tenkrát se funkce u státních statků jmenovaly: poklasný, šafář, správce a vrchní správce. A zajímavostí je, že měli uniformy, a to podobné uniformy vojenského střihu jako Československé státní dráhy. Čepice měla tvar těch čepic, které mívali výpravčí na nádražích, akorát to bylo v zelené barvě. Měli parádní opasek se zlatou přezkou a po boku měli dýku. To byla slavnostní uniforma zaměstnanců státních statků. Jejich hodnosti se na klopě nebo na čepici označovaly hvězdičkami,“ vysvětluje Jiří Cimrman.

Otec byl pak jakožto státní zaměstnanec přeložen z jižních Čech na Benešovsko. Spolu se svou ženou se přestěhoval do Pomněnic na státní statek vzdálený asi dva kilometry od Benešova. Zde působil jako poklasný. V té době se v benešovské nemocnici narodil Jiří a k rodině do Pomněnic se přistěhovala jeho babička z tatínkovy strany. Byt přidělený státním statkem byl najednou pro rodinu malý. Na nějaký čas se tak přestěhovali na Konopiště. „Pod zámkem je takový dlouhý dům, ve kterém jsme bydleli. Vzpomínám si jedině na velká kachlová kamna, která byla tak krásná, že mi i v tomto věku zůstala v paměti,“ říká zasněně Jiří Cimrman. Když ale 16. března 1939 došlo k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, stala se oblast Neveklova včetně Konopiště součástí výcvikového střediska SS. „V tom prostoru zůstávali jen lidé, kteří tam pracovali, a tak jsme museli být přestěhováni.“ Zakotvili na dalším státním statku u Benešova, a to v Mariánovicích. „Je to unikátní[1] statek, protože je to kruh sestavený ze všech možných typů zemědělských i bytových staveb. V prostředku statku byla taková delší budova, ve které bydleli zaměstnanci.“ Jiří začal chodit do první třídy v roce 1941. Každý den docházel z Mariánovic po cestě dlouhé tři kilometry do školy v Benešově. Dodnes si uchovává vzpomínku jen na druhou budovu školy na Karlově, do které chodil. V její těsné blízkosti se totiž dodnes nachází nádherné gotické oblouky torza kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ve škole se mu líbilo také proto, že s ním do třídy chodila parta chlapců, se kterou v Mariánovicích vyrůstal. Byly to děti ostatních zaměstnanců státního statku. Ve volném čase spolu hráli různé hry, například špačka. „Což je svým způsobem první český baseball, protože se při něm odpaluje špaček, na dvou koncích seříznutá větev.“ Hráli také kuličky, čáru a na jukanou. Doma však panoval přísný režim. Jak tatínek řídil věci na statku, řídil také domácnost. „Tátu jsem poslouchal, snášel. Mámu jsem měl vyloženě rád,“ říká Jiří Cimrman.

Soudržnost za války

Rodině se prý za války vedlo celkem dobře. Zaměstnanci Československých státních lesů a statků totiž měli deputát, což znamenalo, že dostávali příděly obilí a mléka. Jednou za rok si mohli porazit čuníka, ale museli ze zabijačky odvést určitou část masa a sádla. Velkou výhodou bylo, že se lidé na statku v Mariánovicích dobře znali a drželi při sobě. „A tak se tyto porážky dělaly načerno. Takže si každý ještě nejméně jednou v roce zabil dalšího čuníka. Bylo to riskantní, protože se o tom nesměl nikdo jiný dozvědět, jelikož za to byl kriminál,“ říká Jiří Cimrman. Za války také doma poslouchali rádio, které bylo v té době v domácnosti vzácné. Nápis na žlutém papírku na rádiu přitom varoval, že se poslouchání cizího rozhlasu trestá smrtí. Jelikož to ale bylo porušováno, byla povinnost nechat si z rádia vyndat krátké vlny, na kterých vysílala stanice BBC Londýn. Ale česká hlavička si s tím pomocí drátku a špendlíku dokázala poradit. Na statku měli rádio jen oni a ještě jedna rodina, místní se k poslechu scházeli hlavně u nich doma.

Zákopy kolem Mariánovic a dva zachránění Jirkové

Mariánovice rozkládající se na mírném vršku představovaly ideální místo, které by mohlo sloužit při obraně tehdejšího protektorátu. Německá armáda se opravdu rozhodla, že zde vznikne obranné hnízdo. Kolem statku se začaly kopat zákopy. Tuto těžkou práci měli na starosti lidé, kteří byli internováni v nedalekém koncentračním táboře[2] v Bystřici u Benešova. Vznikl v červnu 1944 a jako mladík jím prošel třeba i herec Miloš Kopecký. „Podle táty to byl lágr, kde byli internováni lidé, kteří měli za manželku Židovku, takže nebyli spolehliví.“ Jejich ostraha nebyla velká. „Nějaký voják s nimi chodil, ale de facto docházeli na tohleto pracoviště sami a vraceli se rovněž sami.“ Jiří se na ně ze své chlapecké zvědavosti chodil dívat, jak kopou zákopy. Zaujalo ho, že dva chlapci, kteří ostřili krumpáče v malé kovárně, měli stejné křestní jméno jako on, a tak se s nimi skamarádil. Když se blížil konec války, oba Jirkové z tábora utekli a schovávali se na seníku u Cimrmanových. „Druhý den se prostě vypařili. Vím, že mi maminka říkala, že měla velký strach, protože to bylo v době, kdy ještě napadl sníh, a že tam byly z toho místa vidět stopy, které odcházely a nepřicházely.“ S tatínkem tak vyšlapali stopy nové, a to několikrát tam a zpět, aby to tím zamaskovali.

První černoch, kterého v životě viděl

Jiří prožil na státním statku v Mariánovicích a v jeho blízkém okolí své válečné dětství. Bombardování naštěstí nezažil, pamatuje ale na kotláře, kteří se začali na českém nebi objevovat v rostoucí míře od února roku 1945. Piloti amerických stíhaček, mustangů, létali nízko nad tratí a útočili na vlaky. „Ničili dopravu, která víceméně fungovala ve prospěch Německé říše. Mně zůstalo v paměti to, že jsem přímo viděl pilota této stíhačky, protože jsme na tom kruhovém dvoře byli zrovna vprostředku a on byl zřejmě zvědavý, co to tam je, takže letěl nízko, pomalu kroužil a smál se na nás. A byl to černoch, proto si to pamatuju, protože jsem viděl jeho bílé zuby. Takže to byl první černoch, kterého jsem v životě viděl.“

Američtí vojáci je svezli, sovětští se dobývali na jeho maminku

Po válce došlo k odlivu obyvatel z pohraničí. Tatínek Jiřího Cimrmana, který mezitím na statku v Mariánovicích povýšil z poklasného na šafáře, byl přeložen do Krukanic. Na státním statku ležícím u Pernarce v západočeském kraji pracoval jako správce. V té době už měl Jiří mladší sourozence, bratra Václava a sestru Libuši. Oba byli ještě hodně malí, a tak bylo stěhování do nového domova náročné. Už na cestě do Krukanic se Jiří poprvé setkal s americkými vojáky, kteří měli v tamějším zámku základnu. „Jeli tam džípem. Zastavili nás, naložili a odvezli přímo do těch Krukanic.“ Na první setkání s vojáky Rudé armády má naopak negativní vzpomínky. Ještě když bydlel s rodiči v Benešově, ukradli mu jeho nové kolo. „Když byli sovětští vojáci ubytováni poblíž Mariánovic, dobývali se na mou matku. Naštěstí tam byl velitel, který je zahnal. Jinak jsem se s nimi nesetkal, protože brzy z toho statku zmizeli,“ dodává Jiří Cimrman.

Americký baseball a pohlazení od prezidenta

V Krukanicích opět bydleli v domě poskytnutém Československými státními lesy a statky. Ten však byl pro ně připraven až později, takže nejprve bydleli v tamějším pivovaru. Jiří se tu jako malý chlapec denně setkával s americkými vojáky, od kterých dostal svou první žvýkačku a čokoládu. „A oni si zase užili bramboračku. Tu jim vařila moje máma a měli ji hrozně rádi.“ Jiří také poprvé viděl americký baseball, který hráli na dvoře před zámkem. Z doby v roce 1945 má ještě jednu, byť mlhavější vzpomínku. „Bylo mi asi deset let. Od rodičů vím, že prezident Edvard Beneš měl v Benešově na náměstí nějaké vystoupení.“ Ze školy se na něj přišli podívat. „A mě snad i pohladil…“

V té době už měl za sebou čtyři roky obecné školy a chodil zde také do Junáka vedeného místním farářem. Ve studiích pokračoval na reálném gymnáziu ve Stříbře. Po dvou letech studií však roku 1948 ministr kultury Zdeněk Nejedlý nižší třídy gymnázia zrušil. Jiří tak přešel do Pernarce na měšťanskou školu, na které dochodil poslední dva roky. Jako kluk snil o tom, že bude hajným. „Jenže můj otec se neměl rád s tehdejším předsedou národního výboru v Pernarci, který mi dával posudek. Takže bylo rozhodnuto, že půjdu na horníka.“ Toto rozhodnutí však tatínka rozčílilo. Nakonec se mu podařilo prosadit, že se Jiří mohl jít učit zedníkem.

Nástup komunistického režimu

Dne 25. února 1948 nastolili komunisté v Československu totalitní režim. „Můj otec byl národní socialista. Ale asi vlažný, protože se o tom doma moc nemluvilo,“ podotýká Jiří Cimrman. Z nástupu komunistického režimu Jiřímu utkvěl okamžik, kdy je ze stříbrského gymnázia vyhnali na náměstí, aby se zúčastnili demonstrace ve prospěch převratu. Změna režimu prý na rodinu a tatínkovo zaměstnání neměla velký vliv. Skauting byl zakázán a do Pionýra Jiří nevstoupil.

Bydlení na zámku a ochotnické divadlo

Další otcovou profesní štací se staly Úlice nedaleko Plzně, kde pracoval jako agronom. V Úlicích bylo v té době ředitelství Československých státních lesů a statků. Rodina se tak kvůli tatínkově zaměstnání opět přestěhovala. Dostali zde od statků byt v Hracholuskách. „Říkalo se tomu ‚zámek‘. Byla to jednopatrová budova se třemi byty.“ Když bydleli v Hracholuskách, naučil se Jiří plavat, a to v řece Mži. V roce 1950 nastoupil jako učeň do Československých stavebních závodů Plzeň. V rámci učební stavby se dostal ke všem druhům práce, které jsou na stavbě budovy třeba. Nesnášel omítání stropů, zato miloval obsluhování výtahu. Zřejmě byl tak šikovný, že jej závody v roce 1950 vyslaly na čtyřleté studium pozemního stavitelství do vyšší průmyslové školy stavební[3], dostal i stipendium. Studium úspěšně zakončil maturitní zkouškou v roce 1955. Jiří Cimrman se v 50. letech ve svém volném čase věnoval ochotnickému divadlu. Ve spolku složeném ze zájemců z okolních vesnic nastudovali asi tři hry, které hráli na malých hospodských jevištích v Úlicích či Plešnicích. S nastudovanou Lucernou vyjeli až do Sulislavi.

Bral jsem je jako lepší lidi, a tak jsem kývl

Když došlo 1. června 1953 k měnové reformě, v jejímž rámci došlo ke znehodnocení vkladů a úspor občanů, docházel Jiří Cimrman do Vyšší průmyslové školy stavební na Chodském náměstí v Plzni. Když šel toho dne na hlavní nádraží, procházel po třídě 1. máje. „A viděl jsem tu manifestaci, která na tom náměstí byla a která pak měla na ty účastníky negativní dopady. Já jsem jen prošel, protože jsem se zajímal, o co jde, a šel jsem na vlak.“ Nenapadlo ho, aby se zapojil. „Já jsem člověk nekonfliktní, nikam jsem se nehrnul. Navíc jsem měl v té době jiné zájmy.“ Postupem času si začal utvářet názor na komunistický režim, k čemuž přispěla i všudypřítomná propaganda. „Já jsem apolitický typ, mně politika nikdy nezajímala. Ale bohužel jsem skončil tak, že jsem se politikou musel zabývat,“ říká. V té době už byl v Hracholuskách členem Československého svazu mládeže, a to z ryze praktických důvodů. „Dostali jsme na tu organizaci peníze, a tak jsme si mohli koupit míč, síť a hrát volejbal.“ Členem zůstal až do roku 1955, kdy vstoupil do Komunistické strany Československa. Sám říká, že jej k tomu víceméně přivedla smůla. Po vystudování stavební průmyslovky dostal umístěnku do Prahy, kde začal pracovat v národním podniku Těžba štěrkopísku, který zajišťoval těžbu veškerého betonového písku po celém Československu. Byl zde zaměstnán jako stavař, který měl provádět dozor na stavbách, případně zajišťovat vlastní výstavbu sociálních zařízení či skladů. „Bral jsem čtrnáct set devadesát korun hrubého. Už tehdy byl v Praze vysoký plat,“ říká. Také tam docházel do Československého svazu mládeže. „A jednou si mě zavolali na kádrové oddělení a začali mě tam vychvalovat, že jsem dobrý a tak dále, a že bych měl vstoupit do strany. No, a já jako dobrák… Teď si představte, že přijdete z Hracholusk, vesnice, která měla patnáct lidí, na Václavské náměstí do pasáže Lucerna, kde bylo ředitelství. Přijde venkovský chlapeček… A samozřejmě Pražáci byli vždycky trošku víc než Plzeňáci.“ Vnímal je jako „lepší lidi“, kteří jeho, prosťáčka, chtějí vzít mezi sebe. Na jejich nabídku tudíž kývl. V červnu 1955 se stal kandidátem komunistické strany a za dva roky se měl stát členem. Než k tomu však došlo, musel na podzim téhož roku nastoupit základní vojenskou službu.

Vojna za Čepičky

Jiří Cimrman sloužil v Brně-Židenicích u protiletadlového pluku. „Tam mi za ty dva roky uběhla kandidátská lhůta. A co si pamatuju, na vojně to bylo takové vlažné. U pluku byla stranická organizace, která pořádala schůze. Občas mě na ně pozvali, ale byl jsem pro ně obyčejný vojáček,“ říká. O nějaké politické práci se mu prý na vojně ani nesnilo. Občas prý akorát na schůzi navrhl, co by se pro vojáky mohlo udělat. Vojnu sloužil v době, kdy byl ministrem národní obrany Alexej Čepička. „Byl to strašný trouba, protože ta vojna za Čepičky se vyloženě skládala ze samého politického školení.“ Jiří Cimrman měl jít jakožto absolvent stavební průmyslovky do poddůstojnické školy. Jakmile ale jeho velící důstojník v rámci cvičení zjistil, že umí kreslit mapy, ponechal si ho u sebe v pluku. Koncem prvního roku získal hodnost svobodníka a před odchodem do civilu byl povýšen na desátníka.

Ve věznici na hradě Špilberk

Na hradě Špilberk s pohnutou historií byla mezi lety 1945 až 1960 vojenská věznice, do které se posílali vojáci s různými delikty, mezi něž patřily zejména pozdní příchody z vycházky či dovolenky. Vězně hlídala stráž, ve které se střídaly jednotlivé baterie. Párkrát tak vězně strážil i Jiří Cimrman. Nejprve dělal vyvaděče vězňů, to když byl čas k jídlu. „A chodil jsem po chodbě se samopalem. Ale normálně jsem se s těmi vězni bavil.“ Sám se potom stal velitelem stráže. Jednoho dne si však na něj počíhal velitel věznice Jirásek, který všeobecně neměl vojáky rád. Když ho načapal spolu s dalšími strážnými, kteří nesloužili, jak se v oblaku cigaretového dýmu povaluje na kavalci, vyfasoval den za mřížemi. „Takže já jsem vlastně byl zavřený na Špilberku jako Babinský,“ říká s úsměvem Jiří Cimrman. „Ale asi jenom tři hodiny, protože kapitán zrovna potřeboval nakreslit mapu.“ Opušťák pro změnu dostal za to, že nadřízenému jakožto vyučený zedník vymaloval kuchyň. „Ta korupce už tehdy byla i na vojně,“ říká. Především za kreslení map si vysloužil odznak Vzorný voják. Do civilu šel na podzim roku 1957.

Vztah ke komunistickému režimu

Jiří Cimrman je od útlého věku levicového smýšlení. Když se v roce 1955 stal kandidátem Komunistické strany Československa, byl jako řada jiných plný ideálů. „Ty hlavní myšlenky mi celkem nevadily, ty mě spíš zajímaly. Jenomže teorie je teorie a život je trochu jiný... Takže jak jsem byl pak dlouho ve straně, prohlédl jsem to, co tam je. V padesátých letech se ani nevědělo, co se tu děje. A ty procesy byly zdůvodněné tak, že tomu lidé pomalu věřili,“ říká Jiří Cimrman, kterého prý politika nezajímala. Sám na socialismus nahlížel spíše z filozofického hlediska. Vadila mu teze, že u strany je vedoucí úloha dělnické třídy. „Proč? No, buď jsem straník rovnocenný, nebo nejsem.“ Podle něj si v zásadě protiřečila i takzvaná stranická demokracie, která byla podřízená řadě stranických povinností. Přesto v komunistické straně setrval až do roku 1989. Odůvodňuje to tím, že chtěl být zkrátka užitečný. Stejně tak činil ve svém zaměstnání. Několikrát byl na pozici vedoucího, k čemuž možná dopomohla i jeho stranická příslušnost. „Ale já se nikdy nikam necpal. Většinou jsem se nechal ukecat,“ říká. Dle Archivu bezpečnostních složek byl od roku 1978 veden jako osoba určená ke styku se státním tajemstvím, což vypovídá o tom, že se musel těšit určitému stupni důvěry.

Profesní růst, ale i perzekuce za současného režimu

Po vojně nastoupil zpět do národního podniku Těžba štěrkopísku, kde pracoval ve vývojovém středisku. Potom co se podnik v rámci reorganizací zrušil, stal se jeho pracovní štací Západočeský průmysl kamene, n. p. Blatná, kde nastoupil na pozici inspektora přes štěrkopísek. V té době už byl ženatý s Růženou, dívčím jménem Soukupovou, z Vochova. Nedostal však slíbený byt, a tak dal výpověď ještě ve zkušební době. Když se v roce 1959 zakládalo projekční středisko u stavebního družstva Stavopodnik, nastoupil tam a setrval dlouhých osmnáct let až do roku 1977. Když vedoucí odešel do důchodu, převzal s ohledem na své pozitivní pracovní ohodnocení jeho místo a současně pracoval i jako rozpočtář. V té době se jako projektant podílel na rekonstrukci známého plzeňského bufetu Fénix, který se nacházel na jižní straně náměstí Republiky.

S prvním předsedou stavebního družstva si dobře rozuměl. Když ho však vystřídal nový předseda Šafařík, poměry se změnily. „Dostal jsem se s ním do rozporu. Byl to člověk bezcharakterní a do všeho mi mluvil.“ To si Jiří Cimrman nenechal líbit a v roce 1977 ukončil pracovní poměr. Poté nastoupil jako stavař do projekce ke státnímu podniku Silnice se sídlem v Plzni-Liticích. „Dělal jsem tam lomy, obalovny, sklady a sociální zařízení.“ Prošel zde několika funkcemi až do roku 1990. Za rok vyhrál konkurz na referenta stavebního úřadu ÚMO 4 – Doubravka. Bohužel byl ale ve zkušební době propuštěn. „Dozvěděl jsem se, že to bylo z politických důvodů. Bohužel si tedy musím stěžovat i na tento režim, protože jsem byl vlastně perzekvován.“

Vědomostní soutěž o Sovětském svazu a Petr Jančařík

Při podniku byl založen Svaz československo-sovětského přátelství[4], který pořádal zájezdy a také znalostní soutěže. Té se se dvěma kolegy z podniku zúčastnil i Jiří Cimrman. Jejich tříčlenné družstvo soutěžilo s jinými zástupci podniků. „Soutěžilo se v otázkách kolem Sovětského svazu a já tam zazářil s tím, že jsem věděl, kde je Abcházie, protože jsme tam předtím s manželkou byli. A možná proto jsme to i vyhráli,“ říká s úsměvem. Vědomostní soutěž konferoval Petr Jančařík, první ročník se uskutečnil v tehdejší plzeňské Státní studijní knihovně, druhý v Komorním divadle. Jiří Cimrman se zúčastnil obou.

Asi po třech měsících od propuštění z pozice referenta stavebního úřadu ÚMO 4 – Doubravka vyhrál konkurz České pojišťovny, kde začal pracovat jako stavař. Zajišťoval výstavbu závodu pojišťovny. Přibral si ještě další náplň práce, jako například propagaci či zábranu škod. Na tomto místě se mu velice líbilo. Setrval zde až do penze v roce 1995, do které odešel v devětapadesáti letech.

Neblbni a podepiš to

Nedlouho poté, co 21. srpna 1968 došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, začaly probíhat prověrky členů komunistické strany. „V době, kdy sem ti Rusáci vtrhli, jsem byl nemocný. Měl jsem zánět sítnice a byl jsem doma.“ Dnes to Jiří Cimrman považuje za štěstí. „Já jsem s tím samozřejmě nesouhlasil. A asi bych proti tomu řečnil… Ale takhle jsem byl doma, chodil jsem akorát k doktorovi.“ Nesměl se dívat na televizi ani číst. „Sledoval jsem onu armádu, která tam před námi zakopala tank. V Chebské ulici, která se tenkrát otevírala, si udělali obranné bodové hnízdo. Když odjeli, tak mi to hnízdo z lesních klád a slámy prospělo. Vydal jsem se tam, milou konstrukci jsem rozboural, naložil na kolečko a odvezl domů. Měl jsem metr dřeva, slámu jsem zapálil. To byla pro mě jediná užitečná věc z okupace sovětské armády.“ Před jeho domem hlídal voják se samopalem a sbíral padanky. Až mu ho bylo líto, že měl hlad. Slepice ale před vojáky zavíral. Do práce se vrátil, až když probíhaly prověrky. Když si ho předvolali, aby dal najevo svůj názor na okupaci, řekl, že se mu to nelíbí. Předseda prověrkové komise, kterého díky profesní spolupráci znal, si ho však vzal bokem a řekl mu: „Hele, Jirko, neblbni, nic nezmůžeš. Chceš aby ti děti šly studovat? Doplatíš na to. Podepiš to. Neblbni!“ Jiří Cimrman tak dal na jeho radu. Neřekl však přímo, že s okupací souhlasí. „Prohlásil jsem, že když tedy strana a vláda uznala, že to je nutné, tak že to asi bylo nutné...“ Zůstal tedy nadále členem strany a jeho syn Pavel mohl studovat.

Emigrace sestry

„Moje sestra Libuše v roce 1969 utekla se svým hochem do Ameriky. Ještě žije, a to v Los Angeles. Vždycky v květnu za mnou přiletí a zůstane až do září, a to v domku v Hracholuskách, který jsme si dříve pořídili.“ Sestře měl emigraci za zlé. Nikomu o svém úmyslu neřekla a zmizela. „A moje maminka byla hodně citlivá a brala si to tak, až z toho dostala infarkt. Potom v roce 1972 na druhý infarkt zemřela,“ říká se smutkem v hlase Jiří Cimrman a dodává: „Jednou za mnou kvůli emigraci sestry přišli z StB, aby to prověřili. Pak už ale nepřišli, protože jsem jim říkal, že naše vztahy jsou vyloženě formální.“ Myslí si, že důvody, které ji vedly k emigraci, byly napůl politické a ekonomické.

Politická kariéra s odporem k politice

Jakmile se Jiří Cimrman vrátil z vojny a nastoupil do zaměstnání, byl po dvouleté lhůtě kandidáta strany přijat jako člen komunistické strany. V době, kdy pracoval v národním podniku Silnice, byl zvolen do podnikového stranického výboru. „Zřejmě zjistili, že jsem člověk přizpůsobivý.“ Po několika letech odešel do důchodu tehdejší předseda výboru a Jiří Cimrman byl zvolen na jeho místo. „I když jsem se tomu dost bránil,“ podotýká. Už nebyl vedoucím, nýbrž zastupujícím vedoucím kontrolního oddělení. „Což zdůvodnili tím, že mám sestru v Americe.“

Když mohl v roce 1989 odevzdat stranickou legitimaci, byl rád. „Protože politická činnost mě absolutně nebavila.“ Podle něj stejně jako tenkrát slouží i dnes jen určité vrstvě lidí. Protirežimní demonstrace v roce 1989 sledoval jen z televize. „Já už jsem tenkrát byl moc starý na to, abych v tom viděl nějaké iluze,“ říká. „A nevzpomínám si v rámci své politické činnosti, že by si na mě někdo stěžoval, že jsem mu ublížil. Já toho vstupu do komunistické strany lituji. Litoval jsem toho už od začátku. Litoval jsem toho celý život. Byli lidé, kteří tam vstoupili z prospěchu, to já jsem nebyl. Já jsem se celý život snažil vyhýbat funkcím.“

Rodinný život

Jiří Cimrman oslavil se svou manželkou Růženou, za svobodna Soukupovou, z Vochova pětašedesát let společného života. Seznámili se o pouťové zábavě v Hracholuskách. Společně vychovali syna Pavla, který vystudoval vysokou dopravní školu a pracoval u ČSD. Jiří Cimrman svého syna přežil. V šestapadesáti letech bohužel podlehl vážné nemoci. Jeho rodiče v současnosti bydlí v Plzni-Křimicích v domku, který postavil v roce 1939 manželčin tatínek. Snacha Helena Cimrmanová je pořád ráda navštěvuje. Jiří Cimrman si bydlení v Plzni-Křimicích pochvaluje. Stará se o manželku, která už hůře chodí, a také o zahrádku, která jim dělá společnou radost. Navíc se osobně zná s knížetem Jaroslavem Lobkowiczem i s jedním z jeho synů, kteří opečovávají svůj zámek v Křimicích. „A starosta bydlí vedle mě, mám ho za souseda,“ říká s úsměvem Jiří Cimrman. „Mé životní zkušenosti mi napovídají, že je dobré brát věci minulé i současné, pokud to jde, spíše s humorem než vážně. Já jsem pro srandu, protože být starý, nemocný a ještě smutný, to je blbost,“ uzavírá své vyprávění Jiří Cimrman.

 

[1] Zemědělský dvůr Mariánovice je od 3. května 1958 zapsán do státního seznamu kulturních památek. (https://www.pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/zemedelsky-dvur-marianovice-151859)

[2] „Na stavbě pracovali vězni, které sem přivážely vlaky. Nejprve museli vybudovat oplocení, po němž následovala stavba ubytoven. Následně zde bylo internováno až dva tisíce vězňů. Jedna část vězňů dělala na železniční dráze, další byli umístěni do muničního skladu v nedalekých Tvoršovicích. Do bystřického tábora směřovali hlavně lidé, kteří neměli zcela čistý židovský původ, což jim zřejmě zachránilo život. Sice se tu nenacházely plynové komory, nicméně vězni se zde nevyhnuli fyzickým trestům, které doprovázely jejich práci.“ (https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/vzpominky-na-bystricky-koncentrak-jeli-jsme-na-praci-byl-to-sok-136524)

[3] „Když jsem si v současné době koupil slovník významných českých architektů, tak jsem tam našel několik svých profesorů, kteří mě učili. Byly to de facto velké kapacity. Například ředitel této průmyslové školy doktor Černý navrhoval v Plzni kino Elektra. Můj třídní profesor Ing. Čada navrhoval školu na Masarykově náměstí. A můj profesor Ing. Svoboda, kterého jsme měli na beton, navrhoval například most přes Berounku u čisticí stanice v Plzni.“

[4] „Svaz československo-sovětského přátelství byl založen 22. února 1948 na I. manifestačním sjezdu sloučením Společnosti pro kulturní a hospodářské styky se SSSR (založena v roce 1925) a Svazu přátel SSSR (založen 1931). Prvním předsedou byl profesor Zdeněk Nejedlý. Největší aktivitu SČSP vyvíjel v 50. letech. Během pražského jara 1968 a zvláště po srpnové okupaci byla jeho činnost utlumena. Avšak s nástupem normalizace byl jeho vliv opět uměle zvyšován. Zatímco v 50. letech bylo členství v SČSP převážně srdeční záležitostí jeho členů a dobrovolné, v 70. a 80. letech šlo o členství formální a kariérní. V roce 1989 měl zhruba 2,5 milionu členů a více než 10 tisíc kolektivů.“ (https://www.totalita.cz/vysvetlivky/scsp.php)