Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálporučík v. v. Josef Činčár (* 1921  †︎ 2013)

• narozen v roce 1921 v Michalovcích

• v letech 1942–1944 sloužil jako řadový voják u leteckého pluku ve slovenské armádě

• v roce 1944 utekl do Polska, kde se formovala československá armáda

• v československé armádě po výcviku působil jako letec

• účastnil se osvobozovacích bojů o Československo

• po válce v armádě působil až do důchodu

• v letech 1970–1973 se stal velitelem letectva a protivzdušné obrany státu a náměstkem ministra obrany

• v letech 1978–1981 byl podpředsedou ÚV Svazarmu pro letectvo

• zemřel 10. srpna 2013

„Já pocházím z východního Slovenska z města Michalovce, tam je původ všech Činčárů, jak jsem já zkoumal rodokmen. Mám ještě jednoho sourozence – sestru, ta je v Michalovcích. Tak dvakrát do roka za ní jezdím. Otec a matka zemřeli. Byli rolníci, otec byl ruským legionářem v 1. světové válce a po návratu do vlasti v roce 1919 se oženil s mojí maminkou. Já jsem se narodil v roce 1921.“

Otec pracoval po návratu jako dělník ve vojenské zásobárně v Michalovcích, v rámci parcelace koupil zhruba tři hektary zemědělské půdy. Situace byla a je na východním Slovensku složitá. Otec se snažil dvakrát emigrovat do USA a Kanady. To se nepovedlo a pokaždé se vrátil s dluhy. Byl legionářem a podle zákona měl nárok na státní službu. Požádal si o práci na poště, a protože měl minimální vzdělání, musel se po večerech učit číst a psát. Nakonec byl přijat jako částečně zaměstnaný poštovní posel do městečka Turji Remety. Na Podkarpatské Rusi byla ještě větší bída než na východním Slovensku. V Turjich Remetách chodil Josef Činčár do české školy do 5. třídy. Rodiče se sestrou zůstali na Podkarpatské Rusi a mladý Josef šel studovat na gymnázium do Michalovců, které úspěšně zakončil maturitní zkouškou v roce 1942.

Rodiče pěstovali averzi vůči Maďarům. Otec pana Činčára se snažil své děti vychovávat k vlastenectví a lásce k Rusku. Tento proruský trend pokračoval i na gymnáziu, kde učitelé vyzdvihovali klasiky ruské literatury. Pan Josef Činčár byl členem Sokola a pravidelně cvičil. Doma na poli museli pracovat všichni včetně jeho, vodil také pást krávu. Po mobilizaci v roce 1938, když odešel strýc, musel vodit koně i s povozem. Odtržení Slovenska od Čech a Moravy nesl mladý Josef velmi těžce. Maďaři začali obsazovat jih Slovenska, jejich děla byla slyšet až v Michalovcích. Slovenští muži chtěli proti okupantům bojovat.

„Když přešla fronta, hned při první příležitosti jsem se přihlásil do 1. československého armádního sboru. Projevil jsem přání jít k letecké divizi, která se tehdy formovala v Przemyslu v Polsku.“ Toto se stalo v listopadu roku 1944, po přechodu fronty a obsazení Michalovců sovětskou armádou. Zvláštnost byla v tom, že otec byl v prostoru Przemysl nasazen jako legionář a jeho syn Josef Činčár za 2. světové války začínal svou bojovou činnost také v oblasti Przemysl.

Základní výcvik pan Činčár neabsolvoval, neboť ho již získal u slovenské armády. Působil tam v letech 1942–1944. „Měl jsem odpor k tomu klerofašistickému Slovenskému státu.“ Musel však narukovat. V Piešťanech vykonával strážní službu na letišti, kde střežil letouny. Většina slovenských letců, navigátorů i techniků přešla na sovětskou stranu. Oni spolu s letci, kteří přišli z Anglie, tvořili základ 1. smíšené československé divize. Ve Slovenském národním povstání byl nasazen 1. pluk. Letci z Anglie byli doplněni o několik slovenských stíhačů. Když se vytvářela divize a formoval se 2. pluk a 3. pluk, tak byl tvořen z přeběhlíků slovenské armády.

 „Přijeli jsme na studebakeru do Přemyšlu a teď se jednalo, kam budu zařazen. Jako maturant jsem měl možnost stát se navigátorem, čekalo se, že bude divize vyzbrojena ještě jedním plukem bombardovacích letounů P2, kde byli třeba navigátoři. Bylo cítit, že válka se blíží ke konci, tak já jsem se rozhodl, že se přihlásím na palubního střelce. Byl jsem zařazen k 3. leteckému bitevnímu pluku, jako palubní střelec a tam jsem také prováděl výcvik. Bylo to poměrně jednoduché i složité, ty podmínky byly v zimě. Tak něco na učebně, něco venku. Po výcviku jsme byli přemístěni celá divize do Krosna.“

Když nastoupil k armádnímu sboru, byl prověřován v krátkém rozhovoru šéfem kontrarozvědky Reicinem. Výcvik trval od ledna 1944 až po duben 1945. „Sovětský svaz vytvořil vynikající podmínky pro vyzbrojení celé divize.“  Dva pluky byly vyzbrojeny stíhacími letouny LA5. Jeden pluk, u kterého sloužil Josef Činčár, byl vyzbrojen letouny IL2 – Němci tomuto letounu říkali „černá smrt“.

Týlové zabezpečení bylo sovětské. Stravování bylo na výborné úrovni, protože letci měli leteckou vysokou normu. Přidělovány byly značkové cigarety Pall Mall. Při bojovém nasazení dostal letec za každou akci 100 g vodky. Ubytování dosahovalo vysokých standardů, protože letci většinou žili ve školách nebo jiných vyhovujících budovách. V Przemyslu pobývala divize na gymnáziu. Důležitá byla nauka o střelbě, znalost materiálů letounu a hlavně kulometu – UBT 20 Berezina. Kulomet byl namontován na letounu IL2 směrem do zadu. „Střelec seděl na popruhu, což nebylo pohodlné ani dobré.“ Strážil zadní sféru, pilot byl obrácen dopředu. Teoretický výklad probíhal v češtině. Chodilo se na letiště, kde se osvojovaly materiály letadel. Nakonec byly ostré střelby v lese u Krosna. Mezi učiteli byl Richard Husman, střelec ze západní fronty, který napsal knihu Nebeští jezdci. S panem Činčárem byli kamarádi, ale po válce se ve zlém rozešli. Vyučovali také dva ruští palubní střelci, kteří měli zkušenosti. Z vyprávění pana Husmana Josef Činčár pochopil, že střelci na Západě v bombardovacích letounech měli velmi těžkou úlohu.

„Podívejte se, když jsme přiletěli do Katovic, tak fronta byla před námi asi 20 kilometrů, ještě bylo slyšet dělostřelecké granáty, jak pálí. Zajímavé bylo, že v tom městě už kypěl život skoro jako v míru. Kavárny byly otevřené, hrála tam muzika a tancovalo se. Nebo i my, když jsme byli nasazeni, když skončila bojová činnost. My jsme lítali jen ve dne, ty letouny nebyly přizpůsobeny pro let v noci. Po večeři ve škole, nebo kde jsme měli tu jídelnu, udělalo se místo a muzika zahrála. Celý režim se snažil být takový, aby se co nejvíce přibližoval k míru. Já to teď chápu, bylo třeba, aby ti lidé zapomněli na to, že zítra zase poletí. Bylo třeba vytvořit situaci radosti a spokojenosti. To se dařilo, protože jsme byli mladí. My jsme nemysleli na to, že můžeme padnout. No jistě, že to nebezpečí hrozilo, na to ale nikdo nemyslel.“

Josef Činčár si první bojovou akci přesně nevybavuje. Jen vzlet a dosed letounu. Pociťoval určitou nervozitu, ale nic závažnějšího. Na frontu se startovalo z polního letiště Poremba, bylo to jen uválcované pole. Letoun se skládal z pilota a střelce. V té době neměli Němci silnou protileteckou obranu, ale nebezpečná byla palba ze země. Létalo se ve výšce 1200 metrů a při útoku se letadlo spouštělo do výšky 200 metrů. „My jsme podporovali pozemní vojska, konkrétně v našem směru působila 1. tanková československá brigáda.“

Většinou odstartovala skupina 8 až 12 letadel (letka). Ze země dostali pokyn, kde byli „návodčíci“. Směrovali je na tanky a další cíle. Letoun IL2 byl silně vyzbrojen: jeden kanón měl 37 mm, dva kanóny měly 23 mm, vzadu byl kulomet, letoun unesl až 200 kg bomb.

„No tak zaútočil, až do výšky 200 m. Potom to vybral, což bylo pro střelce strašně nepříjemný, protože on prováděl tzv. protizenitní manévr – protiletadlový manévr. Přemísťoval se s tím letounem, aby nedostal zásah dělostřelectva nebo kulometu. Pilot seděl v centru letounu, pro něho to nic neznamenalo, kdežto ten střelec, který seděl vzadu na tom popruhu, ten se tam kymácel a bylo to velmi nepříjemné. Prakticky se nic nedalo dělat, jen čekat, až pilot nabere výšku a bude letět v horizontu a srovná se. Taky se mi stalo, že při jednom útoku jsem seděl na popruhu padáku a spadnul jsem dozadu. Popruh se udržel jen u kolen, kulomet mi vypadl z rukou a já jsem tam byl bezmocný, dokud to pilot nesrovnal. To je takový jeden zážitek z této činnosti.“

Když se letoun nacházel ve vhodné poloze, tak střelci mohli zaútočit na pozemní cíle.

Ztráty v boji se vyskytovaly. Jeden ze střelců dostal zásah do padáku. Zadní část letadla byla ze dřeva, předek byl pancéřován. Několik posádek bylo sestřeleno. Jedna dokonce přímo dopadla mezi frontu, kde bojovali Sověti a Němci. Sestřelení vojáci se však zachránili. Ve Slezsku a na Moravě jsou dodnes pomníky padlých letců.

Josef Činčár létal s různými piloty. Jeho bojová činnost trvala jeden měsíc – celkem šest bojových letů. Jeden let trval v průměru jednu hodinu. Každý letoun měl své mechaniky a techniky.

V roce 1945 po válce povýšil na poručíka. Zůstal v armádě jako profesionální voják. V roce 1948 byl vyslán do vojenské akademie v Moninu (SSSR). V roce 1951 ji úspěšně absolvoval. Ustanovili jej náčelníkem oddělení bojové přípravy, po dvou letech povýšil na náčelníka československého vojenského letectva. V roce 1955 až 1957 absolvoval další akademii v Moskvě. V roce 1969 se stal vedoucím odboru obrany a bezpečnosti předsednictva vlády, které předsedal pan Černík. V letech 1970 až 1973 se stal velitelem letectva a protivzdušné obrany státu a náměstkem ministra obrany. V letech 1973 až 1978 působil jako vojenský a letecký přidělenec v Moskvě. V letech 1978 až 1981 byl podpředsedou ÚV Svazarmu pro letectvo. Na generálporučíka byl povýšen v roce 1970.

 „První studium akademie bylo v SSSR v Moninu, to je asi 40 kilometrů od Moskvy. Musím říct, že to byla škola, která mi dala nejvíc. Tam jsem se naučil logicky myslet, dělat závěry. Z toho, co jsem se naučil v této akademii, jsem po celou vojenskou kariéru těžil. Byla to vojenská letecká akademie. Studovali tam takoví vynikající hrdinové jako Kožedub, čtyřnásobný hrdina SSSR, a Pokryškin. Tam jsem se také s nimi seznámil. Druhý pobyt jsem byl jako náčelník štábu letectva, to bylo v Moskvě. To byla dvouletá škola pro vyšší velitele.“

Pan Činčár je aktivním členem Českého svazu bojovníků za svobodu. Usiluje o objektivní pohled na východní odboj, který je podle jeho mínění v současné době v ČR podceňován. Snaží se aktivovat činnost historické skupiny 1. československého armádního sboru. Cílem je publikace, která má přinést pravdivé historické údaje o východním odboji.