Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Čipáková (* 1941)

• narodila se 16. dubna 1941 v Brně

• vystudovala filozofickou fakultu – obor český jazyk a dějepis

• v roce 1966 nastoupila v Brně do rozhlasu po drátě jako redaktorka

• při okupaci v srpnu 1968 vysílala nepřetržitě celý týden z podzemí a informovala o událostech ve městě

• v době normalizace ji z rozhlasu vyhodili, perzekvována byla celá rodina

• za normalizace měli existenční problémy

• do rozhlasu se vrátila po revoluci 1989

• do důchodu odešla v roce 2002, kdy skončilo rozhlasové vysílání po drátě

• celý život se věnovala folkloru, umění a dějinám Brna

Jana Čipáková, rozhlasová redaktorka a brněnská patriotka, se narodila 16. dubna 1941 v Brně. Patřila k hrstce statečných, kteří v době příchodu ruských okupantů vysílali tajně z brněnského sklepního studia rozhlasu po drátě.

Práci v rozhlase milovala

Vystudovala filozofickou fakultu, obor český jazyk a dějepis, a poté učila dva roky na venkovské škole ve Velkých Němčicích. Nebyla to však práce, která by ji zcela naplňovala. „Protože jsem si ráda povídala s lidmi, nejen s dětmi, a vždy jsem měla blízko k jazykovému a písemnému projevu, navíc jsem od šestnácti let pěstovala folklor ve valašském kroužku v Brně, hledala jsem jiné uplatnění. To se mi podařilo v roce 1966 v malém rozhlasovém studiu, které patřilo městu Brno, ale řízeno bylo Československým rozhlasem,“ vypráví pamětnice.

Vysílání po drátě nebylo zaměřené na politiku a Jana Čipáková v něm jako jediná redaktorka a hlasatelka připravovala pro obyvatele Brna tři vstupy denně po dvaceti minutách. „Šlo o nejrůznější zprávy o tom, co se děje v Brně, zvali jsme rozmanité hosty na rozhovory a dělali jsme soutěže pro posluchače,“ vzpomíná na práci, pro kterou žila. Celkem poklidné časy ale přerušil srpen 1968, kdy do republiky vtrhla vojska Varšavské smlouvy.

Srpen 1968: nejdelší směna v životě

„Vzbudil nás hluk letadel, běželi jsme k oknu. Manžel, který na letišti pracoval, rozpoznával typy letadel, která přistávala na brněnském letišti, a bylo jasné, že je zle. Pak zazvonil telefon, volal šéf z rozhlasu, kam jsme všichni redaktoři přijeli. Ani na okamžik jsem nezaváhala a nastoupila jsem do toho svého malého studia, kupodivu se dostavil sám od sebe i technik a spustili jsme podzemní rozhlasové vysílání,“ vzpomíná Jana Čipáková.

Ve studiu, které se nacházelo skutečně v podzemí pod Novou radnicí, zůstali dokonale skryti. Navíc šlo o rozhlas po drátě, který na rozdíl od rozhlasových vln nebylo možné zaměřit. „Viděli jsme vůz s anténkou, jak se točí a hledá, kde asi tak to naše vysílání může sídlit, ale Rusové měli smůlu, drát prostě nelze zaměřit,“ říká pamětnice.

Jana Čipáková netušila, jak dlouhá směna ji čeká, a byla ochotná vysílat, dokud bude potřeba. Ve sklepě nakonec zůstala spolu s technikem a manželem, který jim přišel pomoci, dlouhých sedm dní, aniž ho opustila. Kolegové z rozhlasu a lidé z radnice přinášeli zprávy o tom, co se ve městě děje, a pamětnice je vysílala. Informovali o celkové situaci, ale například také, v jaké ulici zrovna hoří tank, aby tam lidé nechodili, nebo do kterého obchodu přivezli chleba. Lidé jim přinášeli do vysílání petice, prohlášení a projevovali jim podporu. Informace z „dráťáku“ se dostaly nejen do přijímačů v domácnostech, ale také do pouličních tlampačů.

Na strach nebyl čas

Od posluchačů dostávali také jídlo, protože lidé věděli, že jsou zavření v rozhlase 24 hodin denně a nemají možnost vyjít ven. „Někdo nám tam dokonce přinesl šedesát růží, celého upečeného králíka i dort,“ vzpomíná. Na strach nebyl čas. Ten přišel pouze ve chvíli, kdy se pamětnice za tmy odvážila vyjít do ulic a plížila se podél zdí až domů k mamince a manželovi, kteří se zatím starali o malou dceru a Jana Čipáková toužila je aspoň na chvíli vidět.

Netrvalo dlouho a manžel Pavel se rozhodl přidat se ke své ženě. „K nám do studia nikdo z mých kolegů během našeho vysílání nepřišel. Vysílání jsme odbavovali jen my tři. Já, můj muž a technik. Nechci nikoho soudit, každý si to musí srovnat sám se svým svědomím, asi ostatní tehdy dostali strach, a proto se k nám nepřidali. Naštěstí jsme měli přístup k vodě a k toaletám. Spacáky nám přinesli příbuzní. Jednou nám ale vzduchotechnika selhala a neumíte si představit, jakou rychlostí nám ji přišli spravit. Volali jsme ve vysílání o pomoc a do hodiny byli u nás.“

Švábenský ruské velitelství do města nepustil 

Mezi zpovídané hosty podzemního vysílání patřil například primátorův náměstek Švábenský, který se zachoval statečně, když odmítl umístit velitelství ruských vojsk do budovy ve městě.

„Velitel ruských vojsk Ivanov trval na tom, že nejsou žádní okupanti, a chtěl vpustit do města. Dosud byli na letišti. Švábenský se za nimi na letiště vypravil a Ivanova postavil do latě. Řekl, že je za okupanty považuje, do města jejich velení v žádném případě nevpustí a žádnou budovu a zázemí jim neposkytne.“ Tanky jinak městem projížděly či spíše bloudily, protože Brňané schválně obraceli směrovky a posílali je jinam.

Nikdo z obyvatel nás neudal

Ačkoli obyvatelé Brna věděli, odkud podzemní rozhlas po drátě vysílá, nikdo studio Rusům neudal, včetně komunistů, kteří zasedali v městské radě. „Nakonec, když už bylo takřka po všem, se ale jeden práskač přece jen našel. Agent Státní bezpečnosti Pavel Minařík nás udal ve Svobodné Evropě, kam se dostal jako redaktor,“ vzpomíná Jana Čipáková.

Podzemní vysílání skončilo po zásadním projevu Ludvíka Svobody, v němž vyzval lid, aby ukončil veškeré protestní akce a vrátil život do starých kolejí. „Svobodův text jsme odvysílali a pak jsme pustili hymnu. Kamarádka mi přišla říct do studia, že posluchači stojí u tlampačů v pozoru a pláčou. Rozplakali jsme ale i sami sebe. Byli jsme smutní a unavení.“

Normalizace a existenční živoření

Jana Čipáková působila v rozhlase po drátě ještě dva roky. Tehdejší vedení omezilo vysílání jen na dva vstupy týdně a pamětnici postupně odstavovali od práce. Například jeden z jejích kolegů prohlásil, že je koulí na noze pro celou redakci. Po prověrkách byla v roce 1970 z rozhlasu propuštěna a nesměla dokončit ani dálkové studium kunsthistorie. Své zaměstnání musel opustit také manžel Pavel a jejich dcera nedostala možnost vystudovat střední školu s maturitou. „Nakonec ale přece jen vystudovala zemědělskou školu, do které musela poměrně daleko dojíždět. Učitelka nás totiž včas varovala, že na školu, kterou si zvolila, ji kvůli posudku nevezmou, a zemědělka se nakonec ukázala jako jediná možná alternativa.“ 

Jana Čipáková neúspěšně obešla celkem šestadvacet pracovních míst. Všude ji z politických důvodů odmítali. Nakonec díky maminčiným známostem našla práci prodavačky v knihkupectví, ovšem z důvodu nemoci musela po nějaké době odejít.

Vzali ji v administrativě Ústředí lidové umělecké tvorby, ale po roce dostala hodinovou výpověď, neboť ředitel v kádrových materiálech odhalil její „hříchy“ z roku 1968. Nastalo další zoufalé období hledání jakékoli práce, která by do rodinného rozpočtu přinesla pár korun.

„Nebyla jsem rozmazlená a nestěžovala jsem si. V dětství jsme to vůbec neměli lehké a dobře jsem znala maminčino pořekadlo: ‚Kdo skuhrá, tomu patří ubrat.‘ Tím jsem se řídila celý život. Manžel vykládal vagony a ani já bych nepohrdla čímkoli,“ vzpomíná Jana Čipáková na krušné roky, kdy rodina musela vyjít s minimem.

Potřetí se jí poštěstilo nastoupit jako hlídačka v galerii Moravského muzea města Brna. „Ale bylo to strašné. Ta práce byla bez jakékoli aktivity. Pouhé sezení nebo stání a dívání se do zdí bylo pro mne, mladou holku, často nesnesitelně ubíjející,“ říká pamětnice, která se postupně vypracovala na správkyni depozitáře a v muzeu zůstala osmnáct let.

Janě Čipákové zpestřovala život záliba v moravském folkloru. Organizovala setkání, uváděla představení folklorních souborů, a co bylo nejzajímavější – dostala se s nimi také na Západ. „Někdy jsem si říkala, že je to hodně zvláštní, že mě tam nikdo neobjevil. Nějak jsem se mezi folkloristy zamíchala, aniž by mi někdo připomínal minulost,“ uvažuje pamětnice, která s folklorem navštívila Holandsko, Německo a země východního bloku. O emigraci nikdy neuvažovala. Neuměla si představit, že by opustila maminku a své milované Brno.

Rozhlas po drátě skončil v roce 2002

Jana Čipáková se po roce 1989 ještě na pár let vrátila před mikrofon do rozhlasu po drátě, který skončil vysílání v roce 2002, právě když odcházela do důchodu. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa se starala o nemocného manžela a externě vypomáhala v Moravském muzeu. Mimo jiné například sepsala medailonky 205 polozapomenutých osobností města Brna, o jejichž osudech bádala v archivech.