Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Čiperová (* 1926)

• narodila se 1. ledna 1926 v Manětíně

• její teta byla popravena za heydrichiády

• osmiměsíční sestřenici odvezli Němci neznámo kam

• na konci války pomáhala Američanům vést improvizované zdravotní středisko v Manětíně

• zažila posun demarkační linie a výměnu amerických vojáků za ruské

• za komunismu perzekvována kvůli švagrovi, který odešel do USA

• v roce 2013 žila v Plzni

Válka na dohled

Olga Čiperová se narodila 1. ledna 1926 v Manětíně. Svůj příběh vypráví od roku 1938, kdy jí bylo dvanáct let a začala mobilizace. Vzpomíná si, jak houkaly sirény a všichni byli vyzýváni (hlavně muži), aby se přihlásili k obraně republiky. Poukazuje na to, že mobilizace byla zbytečná, protože nám Němci stejně nakonec zabrali Sudety, kterými byl obklopen celý Manětín, bylo to ze dvou třetin německé město. Okolní obce byly rovněž německé nebo se všichni přihlásili k Němcům.

Olga Čiperová vzpomíná, že v jejím rodném městě žily dvě židovské rodiny Lébelových, které měly obchody se smíšeným zbožím. Do jedné z rodin v noci přišlo gestapo a sebralo manžela se synem. Zůstala tam pouze samotná paní, která přišla za rodiči pamětnice a prosila je, jestli by u nich Olga nemohla spát, že se tam sama bojí. Olga Čiperová tedy každou noc byla s ní a bály se obě.

Atentát a konec rodiny Vojtíškových

Pamětnice vypráví o své tetě (nejmladší matčině sestře) Kristě, která byla provdána v Lázních Bělohrad za pana Vojtíška. Oba byli sokolové a udržovali spojení se sokoly, kteří utekli před Hitlerem do Velké Británie.

Pan Vojtíšek vlastnil velkou knihtiskárnu, kam mu posílali zprávy, které šifrovaně distribuoval dál. V červnu roku 1942 po atentátu na Heydricha přišlo k Vojtíškovým gestapo. Odvedli pan Vojtíška, jeho sestru, bratra, tchyni s tchánem a také jednoho nebo dva zaměstnance tiskárny. Doma zůstala pouze Krista s osmiměsíční dcerou Janou.

Rozhodla se proto odjet za svými rodiči do Benátek nad Jizerou. Pamětnice jela s ní, aby jí pomohla s miminkem. Hned první noc u rodičů malá Jana zlobila a Olga Čiperová ji dostala na starost, aby se Krista mohla trochu vyspat. Znovu ale přijelo gestapo a chtělo s ní mluvit. Oba muži se omlouvali, že ji ruší, ale že si u nich v domě v Lázních Bělohrad zapomněli seznam a že by byli rádi, kdyby s nimi Krista jela. Slíbili jí, že se hned vrátí. Krista se tedy oblékla; Olga Čiperová si dodnes pamatuje, že měla šedivý kostýmek, fialovou halenku, kabelku, rukavice a fialové boty. Babička jí ještě připravila snídani. Auto gestapa však i s Kristou vyrazilo od domu opačným směrem než na Lázně Bělohrad, tedy na Prahu.

Pamětnice už Kristu nikdy neviděla. „Dostali jsme zprávu, že můžeme Kristě přinést balíček, nějaké osobní věci. Tak jsme se sestřenicí, která mluvila velmi dobře německy, já jsem neuměla tak dobře, tak jsme se sebraly a jely jsme do té Petschkárny s balíčkem. Když jsme tam přijely, tak nás postavili čelem ke zdi. Musely jsme za sebe dát ten balíček a oni nám zase dali balíček Kristiných osobních věcí. Ty věci byly tak zkrvavený a v takovým stavu... takhle oni zničili celou tu rodinu.“

Ani ne roční Janu si k sobě nejdříve vzali dobří známí rodičů, kteří neměli děti. Za čtrnáct dní si však pro ni přijelo červené auto německého Červeného kříže a od té doby ji neviděli.

Konec války

Přišel duben roku 1945. Jeden lesní dělník přišel a hlásil, že po lese pobíhají lidé v hrozném stavu. Olga Čiperová proto zašla za panem děkanem, který uvědomil ředitele panství, jež patřilo Lažanským, a upozornil paní hraběnku. Domluvili se společně s několika lidmi, že vezmou vozík a lidi nakrmí. Byli to uprchlíci z koncentračního tábora.

Když se jim je podařilo najít, snažili se je rychle nasytit. Tím jim ale spíš ublížili a většina uprchlíků dostala úplavici. Poschovávali je proto po domech lidí, kterým důvěřovali. V rodině pamětnice byly dvě Židovky – sestry z Podkarpatské Rusi. U dalších se ukrývali Poláci, Belgičané, Francouzi a také Rusové.

5. května 1945 osvobodili Manětín Američané. „Šestnáctá tanková divize, kterou vedl generál Harmon. Přijel a ty čtyři shermany, ty jejich tanky, postavil na náměstí a já jsem je vítala. Tenkrát jsem je vítala v kyjovským kroji, dávali jsme jim chleba a sůl, na to koukali úplně vyjeveně, to asi nikdy nepoznali. Až když dostali koňak, tak se to všechno spravilo a věděli, o co se asi jedná.“ Američané otevřeli Hnědý dům, původně dům německého Červeného kříže, a všichni poschovávaní lidé skončili tam. Docházel k nim místní lékař, byla tam také sociální pracovnice, lékárník a pamětnice, která byla pověřena vedením celého zařízení. 

Židovky, které byly ukryté v rodině Olgy Čiperové, pocházely z početné rodiny, jež měla na Podkarpatské Rusi statek s velkým množstvím včel, a tudíž byla zámožnější. Z celé rodiny se z koncentračního tábora vrátily pouze tři sestry a jeden bratr. Díky repatriačnímu úřadu se obě sestry dostaly do Izraele. Pamětnice si s jednou z nich až do roku 2012 psala, telefonovala, a dokonce se s ní i setkala. Původně se jmenovala Františka Horáková a po příjezdu do Izraele se z ní stala Eisen Zipora.

Msta

Terezie Lažanská, která pomáhala se záchranou lidí v místních lesích, byla uvězněna. Její syn padl ve válce na německé straně, a tak s ní bylo zacházeno jako s Němkou. Olga Čiperová si ji nakonec spolu s ostatními vyžádala na pomoc do Hnědého domu, díky čemuž se dostala z vězení. Vysídlení se však nevyhnula. Odešla do Rakouska, kde 1. ledna 1979 zemřela v nedožitých devadesáti letech.1

Američany vystřídali v Manětíně vojáci Rudé armády. Podle Olgy Čiperové byla výměna armád pro místní obyvatele šok. Kultivované Američany nahradili vojáci, kteří pili denaturovaný líh, kradli náramkové hodinky a znásilňovali ženy. 

Docházelo i k rabování. Vojáci se například snažili dostat se do statku na okraji Manětína. Žila tam matka se synem, která odmítla vojáky pustit dovnitř. Ti ji začali bít a na pomoc jí přiběhl syn, jemuž vzápětí prostřelili obě nohy. Zraněného donesli do Hnědého domu, kde zůstal ležet na chodbě. Potřeboval buď operaci, nebo amputaci – obojí se dalo provést nejblíž v Plzni, ale na cestu nebyl benzin. Olga Čiperová se tedy pro něj vydala na kole. Když se vrátila do Hnědého domu, byli tam Rusové. „Před mýma očima ho na dvoře zastřelili. Strašně dlouho jsem se z toho vzpamatovávala.“  

Rok 1948

V roce 1948 byla Olga Čiperová na svém prvním a posledním sletu v Praze. Tančili Rej před prezidentem Benešem, který si ho přál. Byla tam spousta žen a málo míst, takže propukl boj o značky.

Rodina pamětnice neměla klid ani za komunismu. Švagr Dominik totiž uprchl do Spojených států amerických, kde pracoval jako strojní inženýr a specialista na ropné vrty. To se v Československu neodpouštělo, a za jeho útěk proto pykali všichni, kteří tu zůstali. Manžela Olgy Čiperové například vyhodili z podniku, kde v té době oba pracovali. Ředitel jí nakonec slíbil, že pokud dá výpověď ona, vezme jejího muže zpátky. „Před ním jsem napsala žádost o propuštění z rodinných důvodů a on říkal: ‚Tak, a teď vás mám oba.‘“

Olga Čiperová končí své vyprávění se slovy, že už se na nikoho nezlobí, že se jen na všechny křivdy, které rodina během nacismu a komunismu zažila, nesmí zapomínat.

1) Šimánová Veronika, Didaktická aplikace dějin Manětína na 1. stupni ZŠ, Západočeská Univerzita v Plzni, 2014, s. 18.