Čestmír Císař (* 1920  †︎ 2013)

Čestmír Císař – příběh pamětníka

 

 

+ narozen 2. ledna 1920 v Hostomicích nad Bílinou

+ gymnázium v Duchcově, lyceum v Dijonu

+ po Mnichovu odchod do Prahy

+ za války práce v pojišťovně, pak ve velkoobchodě s vínem

+ 1945 vstup do KSČ

+ 1945–48 studium na FF UK

+ různé stranické funkce

+ 1963–1965 ministr školství ČSSR

+ 1965–1968 čs. velvyslanec v Rumunsku

+ důležitá postava pražského jara

+ 1970 vyloučen z KSČ, odchod do ústraní

+ Klub za demokratický socialismus Obroda

+ poradce ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera

+ zemřel 24. března 2013

 

Motto: „Německý lékárník řekl otci: ‚Vy jste na seznamu, radím vám, zmizte odsud!‘“

 

V pohnutých dobách naší novodobé historie byl Čestmír Císař dvakrát navrhován do funkce československého prezidenta, poprvé během událostí pražského jara, podruhé krátce po sametové revoluci. Dlouholetý člen KSČ, reformní politik 60. let a velvyslanec v Rumunsku se narodil 2. ledna 1920 v Hostomicích nad Bílinou v severních Čechách, již v oblasti Sudet.

 

Dětství

„Můj otec byl malířem pokojů a lakýrníkem.“ Byl také nadšeným členem ochotnického divadla. „Matka byla Jihočeška, která byla celý život v domácnosti, i když v mládí pracovala, jak to bývalo zvykem za Rakouska-Uherska, jako taková pomocnice na nějakém statku nebo na nějakém hospodářství.“ Kromě Čestmíra již manželé Císařovi žádné další děti neměli.

Obecnou školu navštěvoval malý Čestmír v Hostomicích, od šesti let cvičil v Sokole. Po obecné škole odešel na gymnázium do sousedního Duchcova. „Otec mi koupil kolo, abych mohl jezdit na kole, protože pěšky to bylo přeci jen daleko, do duchcovského gymnázia. Tehdy se tomu říkalo reformní reálné gymnázium. To znamená, že tam byly ještě ty staré předměty, jako bývaly ve starých gymnáziích, ale už tam taky byly ty nové dnešní, bylo tam víc chemie, už tam byly takové ty věci, které dneska, myslím, jsou užitečné.“

„Duchcovské gymnázium mně dalo hodně – právě ten široký okruh předmětů. Tehdy bylo takové heslo: ‚Studovat podle Komenského.‘ Co nejširší znalosti všech možných lidských, řekl bych, poznatků. Dneska by se řeklo vědeckých oborů. Tomu jsem vděčen, protože ty dva jazyky, které jsem se tam naučil – němčinu, frančtinu, ty mně pomohly potom na dalších studiích.“

 

Hospodářská krize

Krize 30. let se dotkla také rodiny Císařových. „Otec se v roce dvacet devět rozhodl, že si postavíme rodinný domek: dole kuchyň, dva pokojíčky, nahoře kuchyň, dva pokojíčky, aby měli kde bydlet taky můj dědeček s babičkou. Otec je tam chystal. Takže přízemí, patro a malá zahrádka u toho byla. Celkem žádný veliký pozemek, akorát byl tedy vjezd, táta se s tou károu táhl, když chodil malovat, takže potřeboval nějaký dvůr, kde to složí.“ Otec si nemohl dovolit zaplatit celou stavbu, a tak stavební firmě splácel tím, že v novostavbách zadarmo maloval. „Jenže přišla krize a byla katastrofa, otec přestal dělat. Bylo to tak: přišel kamarád (…) a říkal: ‚Karle, půjč mi kýbl a štětku, já si vybílím, já nemám, abych ti to mohl zaplatit.‘ Buď mu to táta šel udělat zadarmo, nebo mu půjčil ten kýbl se štětkou.“ Rodiny živnostníků neměly navíc nárok na žebračenky, což byly týdenní poukázky na jídlo pro nezaměstnané v hodnotě 30 korun na člena rodiny. „Starosta říkal: ‚Karle, já ti nemůžu ty lístky dát, kdyby na to přišla kontrola, tak mě tady budou trestat, protože živnostníky nemám... Já to můžu dát jenom dělníkům.‘ Potom asi za týden přišel, přinesl nám žebračenky a říkal: ‚Nikomu to neříkejte!‘“ Otec pracoval jen příležitostně. Stejně tak však pracovali i místní dělníci – havíři a skláři. Práce pro ně byla jen na několik dní v týdnu. Otec tudíž neměl na splácení domku a v roce 1933 nebo 1934 byl rodinný dům vydražen.

 

Sladký život v Dijonu

V kvintě roku 1936 dostal Čestmír možnost studia na francouzském gymnáziu v Dijonu. Učitel francouzštiny tehdy Čestmírovi nabídl stipendium, které vypisoval dijonský starosta. „Tak jsem se dostal do Dijonu, kde bylo československé oddělení. (…) Každý rok nás tam jelo šest, takže nás tam bylo osmnáct, samí kluci.“ O žáky z Československa se staral český učitel. Celkem Čestmír strávil v Dijonu tři roky a v roce 1939 zde maturoval. Zajímal se o humanitní obory.

V Dijonu bydlel na internátu, který byl součástí lycea. „Nezapomenu nikdy na to, když jsem tam byl hned první den, tak Francouzi měli zvyk ty nováčky nějakým způsobem – já bych řekl potrestat, ale proč potrestat a ne uvítat – vyhákovali vám tu drátěnku a vy, když jste si na ní lehl, tak s vámi spadla na zem. My jsme to neznali jako nováčkové a oni se chechtali, ale pak přišli a říkali, že budeme kamarádi a tak.“

Na lyceu spoluzaložil s jedním Čechem a dvěma Slováky československý časopis Kroky, Čestmír do něho přispíval poezií a úvahami. Poslední rok v Dijonu navázal kontakt s lokálními novinami. Čestmír byl, stejně jako další Čechoslováci, také členem hudebního sboru, hrál na housle, vynikal v gymnastice.

Celé jeho stipendium však spolklo studium a ubytování, a tak mu rodiče posílali trochu peněz na přilepšenou. „Táta prostě s celou rodinou, s příbuznými a přáteli se skládali po desetikoruně, dvacetikoruně, aby mně mohl poslat tak třikrát za ten školní rok 200 korun. Dostal jsem za to 170 franků, které jsem utrácel například za stříhání u holiče, to stálo asi 3 franky, nebo (za lístky – pozn. aut.) do divadla.“ Zamiloval si také tehdejší francouzskou kinematografii s tehdejší velkou hvězdou stříbrného plátna – Francoisem Gabinem.

Odchod ze Sudet

Prázdniny roku 1938 trávil Čestmír Císař doma, pak přišla mnichovská dohoda. Prvního října měl být sice ve Francii, ale z Prahy přišla zpráva, že se odjezd odkládá. Do Dijonu se dostal až v polovině listopadu. Hostomice, i když byly většinově českou obcí, se dostaly do odstoupeného pohraničí. V noci na 30. září 1938 navštívil otce německý lékárník. „Přišel lékárník a říkal: ‚Pane Císař, prosím vás, místní henleinovci vás mají na seznamu těch, kdo tady v obci...‘ Prostě táta byl angažován v tom divadle a v živnostenském klubu, který tam existoval, a říkal: ‚Vy jste na seznamu, já vám radím, zmizte odsud. Protože je nebezpečí, bůhví kam vás můžou...‘ Už tehdy existovaly koncentráky v Německu. Takže to od něj byl, abych tak řekl, hrdinský čin, takový férový. Ještě tátovi říkal: ‚Syna vemte s sebou!‘ Tak jsme sedli na kola a ještě v noci jsme jeli do Prahy.“ Otec měl ve slepecké domovině ve Vysočanech vdanou sestru. Uprchlíci ze Sudet byli v Praze organizováni. Z Hostomic odjelo několik desítek rodin. Prvních několik dní utečenci spali ve vinohradské sokolovně na žíněnkách. Poté si otec pronajal větší obchod v Dejvicích, kde mohla rodina i bydlet. „To bylo hrozné bydlení.“ Zde Císařovi strávili celou válkou.

Poslední rok v Dijonu dokončil Čestmír již za německé okupace. „Okamžitě se nás ujali rodiče těch studentů, se kterými jsme tam chodili do stejné třídy. Kantoři nám pomáhali, jak jen mohli.“ Jeden učitel s manželkou bral Čestmíra občas na výlet. Rodiče spolužáků Čechoslováky zvali na nedělní oběd. „I ten můj holič, ten hrozně nadával na to, že se Francie podílela na zradě Československa, a přestal ode mě brát peníze za stříhání.“

 

Život v protektorátu

Po návratu do Čech se Čestmír zapsal na studium sociologie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Jenomže krátce poté byly české vysoké školy zavřeny. Na radu svých profesorů vstoupil do sociologického klubu, kde mohl dále pod vedením vyučujících studovat svůj obor. „Celou válku ten klub opravdu přežil, až skoro do konce války.“ Členové klubu se scházeli v různých kavárenských salóncích. „Během války jsem pořád studoval literaturu.“ V jedné knihovně na Vinohradech se dostal dokonce k literatuře, která byla zakázána, četl tak díla Palackého, Masaryka, Lenina, Stalina a dalších.

Během války Čestmír dával kondiční hodiny v Dejvicích, našel si místo v České vzájemné pojišťovně. V roce 1942 byl však povolán na práci do Říše. Pracovní úřad jeho nástup dvakrát odložil. Třetí odklad nedostal. Když ale seděl na chodbě na pracovním úřadu, setkal se zde s Chorvatem, který v Praze šéfoval velké vinařské firmě Braća Kristović. On nakonec Čestmíra zachránil před nasazením tím, že si ho vzal k sobě do firmy jako účetního: „Tak mu říkám, že čekám, že mám jít do Reichu na práci. On říká: ‚A co jste?‘ Já říkám: ‚Účetní pojišťovny, do teďka jsem byl.‘ On říkal: ‚Vy jste účetní.‘ Chorvat nakonec na pracovním úřadu řekl, že za dveřmi čeká jeho budoucí účetní, kterého nutně potřebuje jako náhradu za účetní, která odešla na mateřskou. „Tak jsem se stal účetním ve velkoobchodě vínem.“ Víno odebírala i jednotka wehrmachtu umístěná v Praze. Platit chodil voják původem Rakušan. „Nadával, kde mohl na válku. Říkal, celý jeho příbuzenstvo, říkal, kolik lidí už má padlých na frontě. Já jsem si říkal, ještě že nenadává na Hitlera, já bych se vezl s ním, že to poslouchám.“

 

Poválečný život

Čestmír Císař si vysokoškolské vzdělání doplnil až po válce, promoval v roce 1948. Již v roce 1945 se stal členem Komunistické strany Československa a od roku 1946 postupoval po stranických funkcích. Pracoval v kulturně propagačním oddělení KSČ, byl tajemníkem Krajského výboru KSČ v Plzni, působil jako zástupce hlavního šéfredaktora Rudého práva a vykonával funkci hlavního redaktora Nové mysli. V roce 1963 se krátce stal tajemníkem ÚV KSČ pro otázky ideologie a mezinárodních vztahů. V letech 1963 až 1965 byl československým ministrem školství, byl vnímán jako liberální a reformní politik. V roce 1965 byl proto odklizen jako velvyslanec do Rumunska. Vrátil se až v roce 1968 a zapojil se do pražského jara, byl pověřen vedením úseku školství a vědy ÚV KSČ. Část studentstva ho navrhovala do funkce prezidenta po odchodu Antonína Novotného. V červenci 1968 se stal předsedou České národní rady. Odsoudil okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy a na mimořádném vysočanském sjezdu KSČ byl zvolen členem ÚV KSČ. V letech 1969 až 1970 byl poslancem Sněmovny národu Federálního shromáždění a České národní rady. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a odešel do ústraní. Celkem 12 let pracoval v Památkovém ústavu. Do politiky se opět zapojil koncem 80. let v Klubu za demokratický socialismus Obroda, občas publikoval v samizdatu pod jménem Laureatus. Po sametové revoluci se snažil neúspěšně zapojit Obrodu do vlády, byl navrhován jako kandidát na československého prezidenta, působil ve funkci poradce prvního porevolučního ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a krátce jako československý velvyslanec u Rady Evropy.

 

Pan Čestmír Císař poskytl rozhovor Post Bellum krátce před svou smrtí. Zemřel 26. března 2013. Bohužel nahrávka, která popisuje jeho poválečný život, byla zcizena, a proto vyprávění pana Císaře končí druhou světovou válkou.

 

Podle nahrávky Martina Reichla pro Post Bellum v roce 2013 zpracoval Vladimír Kadlec.