(tazatel) „Kolik z těch vojáků umíralo a kolik jste dokázali zachránit?“
„No tak u nás, oni přišli k nám, celou noc se odváželi, my jsme nenechali umřít žádnýho. Co já si pamatuju, tak žádnýho. Cigána, když jsi šla ošetřit, tak chtěl z těch nosítek utíkat. Báli se ošetření. A jak jsme dávali injekce… My jsme nebyli, jak dneska jsou vybavený nemocnice, že. My jsme měli stříkačku jednu, já jsem měla dvě nebo tři. A nebyl žádnej líh, to oni vychlastali, my jsme měli takovou lampičku a tam se to vypalovalo. A potom se potřela tím lihem. Jeden jsem měla případ, kdy jsem mu dala injekci, to nezapomenu, a on to vymačkával a vycucával. Víte, a on dostal otravu. Potom přišel: ‚Sestřička, já vás zabijem!‘ A já povídám: ‚A proč? Ty sviňáku, tys špinavýma rukama to vymačkával. Na tebe si hned stěžovali.‘ A ono potom to bylo dost bolestivý, to museli řezat, poněvadž otrava z toho byla. Ale to si zavinil sám. Ale tak, že by byly nějaký vážný případy, že by u nás umírali, ne. My jsme je museli okamžitě odesílat pryč. A nemohli jsme ve dne, poněvadž když to viděli Němci, tak stříleli po tom, tak po cestě. To víte, zabili nejednoho, rozbili to auto, na minu najeli, že. Ale jinak to odváželi do týlu.“
„Tak to bylo v dubnu 1945. Šla jsem za manželem, to nebyl ještě můj manžel, prostě jsme spolu chodili. Nesla jsem mu kořalu takovou nějakou domácí smradlavou a buchtu. A jak jsme přišli do toho lesíka na Vinčol, přidali se ke mně dva takový hezký šikovný chlapíci – vojáci. Bavili jsme se dost dlouho, až potom jsem zjistila po delší době... Povídám: ‚Ale já mám jít doprava.‘ A oni mi tvrdili: ‚Ne, tady rovně, potom dál.‘ Oni mě už prostě táhli do zajetí. A přišli, jak se oni jmenovali ti první, automatčíci, kteří šli dopředu. Oni prostě vylezli na strom…“
(tazatel) „Jako průzkumníci?“
„Průzkumníci, jo. Průzkumníci, kdyby nebyli průzkumníci… Ti mně zachránili život.“
(tazatel) „A jak? Oni vám to řekli?“
„Oni je sebrali a odzbrojili je. Toho jednoho postřelili nejdřív a ti hupli na ně ze stromu a odzbrojili je. A potom jsem měla ještě jeden případ. V Chodči, tam jsme odváželi raněný. Jak byli v zákopech, tam někde oni takovýma lampama svítili, to byly vystřelený, zmáčkli tam knot, nafta nalítla a popálili se tam. Tak jsme je odváželi na tom džípu. A představte si, ten řidič byl Němec.“
(tazatel) „Jak se tam dostal?“
„Němec se tam dostal tak, že zabil toho našeho řidiče. A to nepoznáte v armádě.“
(tazatel) „A sebral mu uniformu?“
„Sebral mu uniformu, normálně česky mluvil. A toho jsme taky tehdy zneškodnili, tak se ti lidi zachránili.“
„Tak jsem Věra Citterbergová, rozená Větrovcová. Narodila jsem se na Volyni 26. června 1926. Do armády jsme vstoupili ... bratr vstoupil 1943 a já jsem byla 1944. Bratr odešel do letecký školy do Ruska jako pilot. A já jsem byla přidělena nejdříve k protiletecký obraně, tam nás cvičili poměrně dost dlouho, zúčastnili jsme se boje, těžkých bojů. My jako protiletadlový oddíl jsme odráželi Němce. Po delší době potom přišel za mnou nadporučík, protože nebyly zdravotní sestry, zraněných bylo hodně, nadporučík Novikov, to byl ruskej. Dělala jsem školení na felčara, bylo to rychlý strašně. Potom jsem byla přidělena k brigádě k předsunutýmu obvazišti. Byl tam doktor Tekza z Podkarpatskej Ukrajiny, byl tam medik Štilicha, byla jsem já, Novikov a ještě ti dva sanitáři. A my jsme procházeli první linii, kde pak všichni ranění prošli přes naše ruce, všichni. Takže my vám někdy pět šest dní nemohli ani spát.“
„A když jsem přišla do Miroslavi, bylo po válce, tak přišla za mnou jedna paní a povídá: ‚Paní Citterbergová...‘ ‚Frau Věra,‘ mi říkala, tak hodně německy, povídá: ‚Poznala jste tady nějaký lidi?‘ Já povídám: ‚Ne.‘ Já jsem nemohla říct, páč tam jsme měli usedlost v Ramoši, v Pendorfě, a když jsem tam šla, tak někdo střílel po mně, tři kulky mi prolítly u hlavy, a tak jsem se bála. To jste nevěřila nikomu. A ona mi řekla, prosila mě, jestli jsem poznala. Říkala jsem: ‚Nepoznala jsem – nikoho.‘ A povídá: ‚Nechte ty lidi odejít.‘ Oni byli už v táborech.“ (tazatel) „Jako Němci?“
„Němci.“
(tazatel) „Sudetští Němci?“
„Sudetští Němci tam byli u nás (na Volyni), oni uměli česky mluvit, oni si žili jak prasata v žitě, oni Němci vůbec... Rusi, ti byli chudáci, ale Němci přijeli k nám poprvé, tak oni přijeli na motorkách, v bílý košili, oni byli ohromně oblečení – to armáda… Kdepak Rusáci, Rusáci, povídám, chudáci byli, ti nevěděli, co je to slanina, ti nevěděli, co je to buchta, ti nevěděli nic.“
„Na Slovensku, když jsme byli v Svatém Ondreji, tam jsme pět šest dní odváželi raněný, samá utržená noha. Tak jsme ty nohy museli pilovat, dávat na nohu takovej žgud, já nevím, jak se to řekne česky, aby... Trvalo to dvě hodiny, to musel bejt převáženej do nemocnice, protože by bejval dostal otravu. A muselo se to pootevřít a okamžitě s nima do nemocnice. Tam to bylo hrozný, to se nedá vypovědět.“
(tazatel) „A vy jste byla tedy v té polní nemocnici ještě v poli přímo?“
„Přímo, přímo v poli. My jsme byli přímo v první linii, postupovali jsme.“
Věra Citterbergová, rozená Větrovcová, se narodila 26. června 1926 na Volyni. Její rodiče byli bohatí sedláci, otec byl starostou obce Brišče a za války byl zabit banderovci. V roce 1944 vstoupila paní Citterbergová do československé zahraniční armády, kde působil také její bratr Josef Větrovec a budoucí manžel Jozef Citterberg. Nejprve byla v protiletadlové obraně a poté se stala zdravotnicí, působila přímo na frontě, kde poskytovala zraněným první pomoc. Po válce se s manželem usadili v Miroslavi v Československu. Dočasně zde spravovala hotel, později se starala o domácnost a jejich tři děti. Byla také činná v Červeném kříži, ve Svazu protifašistických bojovníků a v Československé obci legionářské, účastnila se besed ve školách. Zemřela 2. prosince 2007.
