Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Coka (* 1923  †︎ 2015)

• narozen v roce 1923 v Dulovu na Podkarpatské Rusi

• útěk do SSSR

• gulag u města Uchty

• voják československého vojska v SSSR

• Buzuluk

• bitva o Kyjev

• bitva o Bílou Cerkev

• Dukelský průsmyk

• Liptovský Mikuláš

• osvobození Vsetína

• zraněn v Bystřici pod Hostýnem

• v roce 1949 degradován na vojína

• vstup do KSČ, vyloučen roku 1971 pro nesouhlas se sovětskou okupací

• zemřel 9. ledna 2015

Vasil Coka se narodil v roce 1923 v obci Dulovo na Podkarpatské Rusi. Jeho vyprávění je ukázkou toho, co všechno je mladý člověk schopen vydržet. Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi se Vasil Coka v roce 1939 společně se spolužákem z gymnázia rozhodl pro útěk do Sovětského svazu. Tehdy sedmnáctiletý Vasil byl i se svým kamarádem zadržen hned na hranicích sovětskou pohraniční hlídkou. Vasila Coku pak sovětské úřady za nelegální přechod hranic odsoudily na tři roky nucených prací na Sibiři, což se prakticky rovnalo trestu smrti. V drastických podmínkách, kde smrt byla každodenní realitou, přežil tři roky v gulazích u města Uchty, ležícího stovky kilometrů severovýchodně od Moskvy. Nebylo nic výjimečného, když tam v zimních měsících teploty klesaly až k mínus čtyřiceti stupňům. V létě zas vězňům ztěžovali život všudypřítomní komáři roznášející smrtelnou malárii. Z pekla gulagů ho vysvobodil až vznik československých vojenských jednotek v SSSR, kam byl v únoru 1943 zařazen. Vasil Coka pak prošel slavnými boji o Kyjev, Bílou Cerkev, Dukelský průsmyk a Liptovský Mikuláš. Jak sám říká, i když i v armádě kolem něj umírali kamarádi, on sám po zažitých hrůzách v gulazích neměl strach ze smrti. Těsně před koncem války, 6. května 1945, utrpěl při osvobozování Bystřice pod Hostýnem průstřel plic a žaludku a až do konce roku 1945 se léčil z následků těžkého zranění.

Chtěl jen dokončit školu

V rodné obci Dulovo žil Vasil Coka jen do čtyř let, kdy se rodina odstěhovala za otcem Ivanem do Francie. Lidé v Podkarpatské Rusi žili velmi chudě, a proto hodně z nich odcházelo za prací do zahraničí. Otec ve Francii pracoval v továrnách a rodina tam s ním strávila několik let, než se v roce 1935 museli vrátit zpět do Dulova, protože matka a děti nedostaly povolení k dalšímu pobytu. Vasil Coka pak nastoupil na reálné gymnázium v Chustu, ale od března 1939 Podkarpatskou Rus okupovalo Maďarsko a gymnázium obsadilo maďarské vojsko. Následně musel Vasil Coka do maďarských mládežnických vojenských oddílů Levente. „Byl jsem zařazen do nějaké přípravy na vojenskou službu pro maďarskou armádu. Ještě rok jsem chodil do maďarské školy a učil se maďarsky,“ vzpomíná.

Se spolužákem Simulíkem se proto rozhodl pro útěk přes Polsko do Sovětského svazu, kde chtěli pokračovat ve studiu nebo vstoupit do vojska bojujícího proti nacistickému Německu. Sedmnáctiletý Vasil měl tehdy hodně matné představy o dění v komunistickém Sovětském svazu. „Vůbec jsme o tom nic nevěděli. Můj tatínek byl komunista a na půdě měl zabudovaný nějaký komunistický letáky, které jsem našel. Z nich jsem se dozvěděl, že v Sovětském svazu je to jiné, že je tam dobře. Komunisté to tenkrát velice propagovali. (…) My jsme ani nevěděli, že Sovětský svaz má dohodu s Německem o neútočení a že obsadili východní část Polska.“

Vasil Coka se nahlásil na práci pomocného dělníka do lesů poblíž hranic. Když se jednoho dne vydal pro proviant dělníkům, zpáteční cestou společně se Simulíkem odbočili směr hranice. Několik hodin pak bloudili po lesích a v jednu chvíli je málem zatkli maďarští pohraničníci. Nakonec se přece jen dostali za hranice, ale tam je 5. června 1940 zatkla sovětská pohraniční hlídka. V nedaleké obci Rafailovo pak byli podrobeni prvnímu výslechu. Vasil Coka vzpomíná, že se k nim chovali slušně a nedošlo k žádnému fyzickému násilí, a tak podlehli iluzi, že budou po prošetření propuštěni. Po výslechu byli zavřeni do sklepa. „Tehdy si pamatuji, že jsem otevřel kufřík a v něm byl ještě kousek špeku, co jsem ho měl donést těm lesním dělníkům. Jenže nůž jsme neměli, tak jsem se to snažil ukousnout, ale nešlo to. Vzteky jsem ten špek hodil pod pryčny a na ten špek jsem dodnes nezapomněl. To víte, v gulagu byl hlad,“ vzpomíná Vasil Coka.

Tři roky v sibiřském pekle

Z Rafailova byli převezeni do Nadvorné, pak do Stanislavova a následně do města Rovna, kde Vasila Coku odsoudili za nelegální přechod hranic na tři roky nucených prací. V Rovně také naposledy viděl svého kamaráda Simulíka. „V Rovně nás rozdělili a od té doby jsem ho už nikdy neviděl. O Simulíkovi já vůbec nic nevím,“ vypráví Vasil Coka o příteli, který nejspíš nepřežil hrůzy gulagu.

Z Rovna odvezli odsouzené do Moskvy a pak zažil sedmnáctiletý Vasil Coka v zimě několikatýdenní transport v dobytčím vagonu do města Kotlas v severní evropské části Ruska. „To byly vagony s pryčnama. Byly tam takový vincky, malinký kamínka. Naložili nám tam kusy polen na vytápění, ale ani nůž ani sekeru. Jenom ty polena. Nejhorší bylo to, že nás celou dobu krmili, oni tomu říkali ťulky. To znamená marinovaný rybičky naložený v sudech a potom velké rybky. A po tom byla velká žízeň. Jenomže žádný pití. Já jsem měl udělanou dřevěnou lžičku a s tím jsem škrabal jinovatku, co jsme nadýchali ve vagoně, abych zahnal žízeň. Krmili nás jednou za čas. Otevřeli nám vrata a dali nějakou polévku. To už jsme věděli, že je to špatné. Já jsem byl nemocný, nemohl jsem s nohama. Měl jsem je úplně oteklé. Oblečení jsem měl furt stejný, jako když jsem utíkal. Nic nám nedali a byla hrozná zima. Bylo to špatný. Tam bylo tolik sněhu a žízeň a my jsme do toho sněhu nemohli. Někteří kluci byli tak zoufalí žízní a hladem a už přestali myslet a skočili do toho sněhu. To znamenalo, že tam umřeli. To byla katastrofa,“ vzpomíná Vasil Coka na transport v přeplněných dobytčích vagonech, kde vězni vykonávali své tělesné potřeby před ostatními do plechové bedny a vagon tak byl po celou cestu zamořen výpary z výkalů.

Nákladními automobily pak pokračovali dál na sever až k řece Pečoře, kde si vězni museli pro sebe vystavět lágr. Zanedlouho poté byl Vasil Coka přemístěn do lágru nedaleko Uchty ležící stovky kilometrů severovýchodně od Moskvy. „Tam byli vězněni Japonci, Němci, Poláci, Rusi, kteří z nich byli nejhorší.“ Lágr byl přísně střežen a zabezpečen kulometnými věžemi, třímetrovou zdí z kůlů a ostnatým drátem. Skládal se prý ze čtyř dřevěných baráků, do jednoho z nichž byl Vasil Coka zařazen. „Vnitřkem tam byla vedena taková roura, která rozváděla teplo. Žádný kamna. Byly to dřevěný baráky a všude byly vši a hlavně štěnice. Byly tam tři pryčny nad sebou. Já jsem spal dole. Když ten, co spal nade mnou, lezl nahoru, tak z něho padaly štěnice přímo na mě. Člověk byl sice chudý, hubený, samá kost, ale samá štěnice.“

Vasil Coka byl přidělen na práci v lese, kde museli vězni každý den bez ohledu na počasí plnit normy natěženého dřeva. Problém to byl zvláště v zimních měsících, kdy museli na kost promrzlí vězni nejprve odhrnout několik desítek centimetrů sněhu, aby po kácení nezůstal pařez větší než předepsaných patnáct centimetrů. Takto Vasil Coka vzpomíná na každodenní práci v lese, kdy jednoho dne málem umrzl: „Šli jsme do lesa v štrůdlu a nesměli jsem udělat krok ani vlevo ani vpravo. Když nás pustili z vrat, tak hlídači s puškama ohlásili: ,Šag vpravo, šag vlevo, strilaju bez předupřiriždenija.‘ To znamená krok vpravo, krok vlevo, střílím bez upozornění. Když jste měli průjem, tak jste museli honem utíkat k prvnímu a rychle to vykonat, abyste neskončili na konci, kde by vás odstřelili. Přijeli jsme do lesa, tam nám určili zónu, kde se můžeme pohybovat. Kdyby se stalo cokoli, tak jsme ji nesměli opustit, jinak by nás odstřelili. Museli jsme nejdřív nasbírat suché dříví, zapálit oheň pro hlídače a hlavně pro ruský trestance, mafiány. My jsme se u toho ohně nemohli ohřát a byla velká zima. Já si pamatuji, že jednou jsem byl tak strašně špatný, že jsem si sedl na peň, abych si odpočinul, a už jsem mrzl. Už se mi zdálo, že jdu takovou krásnou pěšinkou, zelená travička. A to jsem umíral. Ale my jsme jeden druhého hlídali a ten parťák mě začal honem třít sněhem, a tak jsem se z toho dostal.“

Při této velmi těžké práci dostávali vězni na den jen tři sta gramů chleba a k němu kroupy nebo jinou luštěninu. A i tyto pro život zcela nedostačující příděly jim byly při nesplnění normy odepřeny. Situace se zhoršila po napadení Sovětského svazu Německem, kdy se příděly ještě zmenšily. Z nedostatku potravy a vitamínů vězni ztráceli zrak a vypadávaly jim zuby. „V zimním období jsme nařízli břízu, měli jsme udělaný takový korýtka a nechali celou noc téct tu březovou mízu. To vám do rána nateklo a kuchař pak z toho dělal takový škrob. Nebo v letním období jsem chodil v lese s komandantem, hlídačem, trhat trávu. To se dávalo do kotle a uvařilo se to, páč to už nás v lágru nebylo čím živit. To už byli Němci pod Moskvou a Rusáci už neměli co.“

Nebezpečí smrti nepřicházelo jen z vyčerpání, nedostatku potravin, nemocí a všeho schopných dozorců, ale také z vlastních řad. Část ruských vězňů skončila v lágru za vraždy nebo násilnou trestnou činnost a tito muži pak společně terorizovali ostatní. Vasil Coka vzpomíná, že se jim říkalo žulíci a blatari a v táboře měli privilegované postavení. Nepracovali, a když se jim někdo z vězňů znelíbil, bez milosti ho zavraždili. Přitom mezi sebou hráli karty a ten, který prohrál, musel vraždu vykonat. Když se Vasil Coka jednou ocitl v trestním baráku, stal se přímým svědkem, jak tito tzv. žulíci zavraždili kvůli botám jednoho spoluvězně: „Byl jsem tam s jedním chlapcem, který věřil v sobotu. Kácel dřevo a ten strom si nechal pověsit, aby nespadl. Vylezl na ten strom a tam začal zpívat svoje sobotnické písně. Když nic neudělal, tak ho zavřeli do toho karceru (márnice). Já jsem tam byl taky zavřený, ale proč, to už nevím. Byl jsem tam dvě noci. Vždycky nás tam zavřeli na noc a ráno jsem vstal a šel do práce. Ten sobotník se dostal do lágru jako čerstvý trestanec z vnitrozemí. Všichni Rusáci tam nosili vysoké boty. Teď tam byli tři trestanci, kteří nepracovali. A jeden z nich povídá: ,Podívej se, on má boty.‘ Tak skočili dolů, chlapa zmlátili a sundali mu boty. Byli tři, a tak hráli karty, kdo si ty boty vezme. Ráno přišel komandant a nahnal nás do práce. Tak jsme šli s tím kolegou sobotníkem. S tím zmláceným trestancem a komandant povídá: ,Co ty boty?‘ Měl jen ponožky. Ten ještě měl ponožky, my jsme měli onuce. On povídá, že mu je sebrali. Komandant se vrátil, sebral boty a dal mu je. Na noc jsme šli zpátky. Teďka tam sedím já a ten sobotník v rohu. A ten jeden Rusák povídá: ,Podívej, to je ten, co nám sebral ty boty.‘ Skočili dolů, chlapa tam zmlátili, až ho zabili. Ale nemohli ho to... Tak ho řezali nožem, který si dělali z plechu. Nemohli ho podříznout, tak ho dobili. Vždycky se na mě obrátily jen ty bělma, ty oči. ,Běda, když někomu řekneš, kdo to udělal.‘ Já jsem myslel, že strachy prorazím zeď srubu. Ráno přišel chlápek, vzal mrtvýho chlapa a hodil ho vedle do márnice. A život běžel dál.“

Vasil Coka vzpomíná, že žil v totální beznaději. Věděl, že i po ukončení trestu nebude z lágru propuštěn. Zůstal by sice jako volný jedinec, ale stále s omezeným pohybem, nebo se mohl stát dozorcem a terorizovat život svým bývalým spoluvězňům. Každý den v táboře umíral jeden nebo více vězňů, kteří pak byli za dvě naběračky polévky zakopáni jinými vězni někde za lágrem a v zimních měsících jen přikryti sněhem. „V gulagu už jsem si nic nepřál. Přál jsem si jenom, abych se dostal do vnitrozemí a tam můžu hned umřít.“ Ani přátelství vězňům nepomáhalo, protože každý se v této bezvýchodné situaci staral především sám o sebe. „Žádný přátelství neexistovalo. Tam byl každý na vlastní pěst. Během půl až roku člověk přestal myslet a stal se zvířetem. Nemyslícím člověkem.“

Ani útěk v neobydlené rozsáhlé sibiřské tundře nebyl dost dobře možný. Vasil Coka vzpomíná, že se o to přesto tři vězni bezvýsledně pokusili. „Samozřejmě je chytli. Ráno, než jsme šli do práce, nás nechali nastoupit do dvojstupu, a najednou se z venku otevřely dveře a teď ti potrhaní chlapi museli mezi náma utíkat a dva vlčáci je škubali. Museli utíkat, protože jinak by na ně vlčáci neskočili. Tak je tam týrali, že chlapi samozřejmě umřeli. Nám to ukazovali jako výstrahu, že kdyby náhodou, tak víme, co nás čeká. To byl taky jeden z těch příběhů z gulagu, ale takových tam byla spousta,“ vypráví pamětník.

Vasil Coka po nějaké době tak zeslábl, že byl zařazen do skupiny vězňů neschopných práce a zůstal v táborové zóně. Z vlastní iniciativy začal odsekávat led tvořící se na cestě z vylité vody, kterou vězni nosili do kuchyně. Všiml si ho přitom čínský kuchař a ten mu za to začal dávat trochu polévky navíc, a nakonec ho vzal na výpomoc do kuchyně. Vasil Coka pak dostával větší porci polévky a chleba a o své porce se dělil s brigadýrem, který ho za to zařazoval na lehčí práce. „Když jsem později dělal v lágru v cihelně, tak tam byl takový tunel na vypalování cihel a ten velitel mně řekl, ať tam jdu. Já jsem tam vlezl a on mě zadělal cihlama. Nikdo o tom nevěděl a já jsem nemusel pracovat. On mě tam vždycky zazdil a večer pustil a já jsem mu za to dával chleba.“

Mysleli si, že je chtějí postřílet

Počátkem roku 1942 se začaly v sibiřském Buzuluku formovat jednotky z Čechoslováků nacházejících se na území Sovětského svazu. Hodně těchto budoucích vojáků přicházelo z gulagů. V prosinci 1942 začali odvážet i vězně z lágrů v okolí Uchty. Vasil Coka vzpomíná, že nevěřili, že je pouští na svobodu, a mysleli si, že je někde po cestě zastřelí. Vlak však opravdu směřoval do Buzuluku, ale z plánovaných čtrnácti dnů se cesta prodloužila na tři měsíce, a tak pro bývalé vězně scházely zásoby a ti si je museli obstarávat ve vesnicích. „Měl jsem takový pytlíček udělaný z hader a ušitý jehlou z rybí kosti. A taky jsem šel na tu žebrotu do té vesnice. Já jsem tam přišel možná úplně poslední, protože jsem byl natolik slabý, že jsem nemohl. Ti silnější, kteří na tom byli lépe a přišli první, druzí nebo třetí, ti dostali brambory nebo kousek chleba. Rusi dali všechno, když věděli, jaký jsme žebráci, že jdeme z gulagu. A oni věděli, co je gulag, tak dali i to poslední. Já jsem dostal třeba jen půl vařeného bramboru nebo půlku syrového. A to všechno jsem si dal do pytlíčku. Tak jsme se potom vrátili do vagonu a každý si ten pytlíček nad sebe schoval, aby ho jeden druhému neukradl. Víte, my jsme byli jako zvířata. Nerozlišovali jsme tvoje, moje. Tak jsme cestovali až do Buzuluku,“ vzpomíná Vasil Coka, který do Buzuluku dorazil 17. února 1943. „Když nám otevřeli vrata v Buzuluku, a když jsme viděli oblečený vojáky do anglických uniforem, pásek s lvíčkem, čepici s lvíčkem, tak když jsme uviděli československého lvíčka a československého vojáka oblečeného v anglické uniformě, a ne Rusáky, tak jsme jeden druhého štípali, jestli to je pravda, jestli to je sen nebo skutečnost. Takhle si to pamatuju.“

Bývalí vězni gulagu se na svobodě po několikaletém trvalém hladu chtěli hlavně do sytosti najíst, což jejich vysílené organizmy nezvládaly. „V kasárnách jsme dostali měsíc karantény. Někteří blázni snědli všechno jídlo najednou. Někteří vám ukradli boty a vyměnili je za jídlo. Někteří na otravu umřeli, proto tam byla ta karanténa a jídlo bylo pod kontrolou.“ Vasil Coka prošel v Buzuluku základním vojenským výcvikem a pak byl jako bývalý gymnazista zařazen do poddůstojnické školy. Vzpomíná, že si v Buzuluku našel i přítelkyni, která jako vysokoškolačka jezdila s traktorem pro místní kolchoz. „Když jsem odjížděl, tak jsme se velice těžce loučili. Plakala a pak jsem o ní už nikdy neslyšel.“

Od Kyjeva po Dukelský průsmyk

Z Buzuluku byl Vasil Coka převelen do Novochoperska a pak jako desátník protitankové roty ke svému prvnímu bojovému střetnutí ke Kyjevu. Vzpomíná, že tenkrát procházeli zcela zpustošenou krajinou. „Viděli jsme rozbité tanky, auta, vozy, vypálené chalupy. Ještě to všechno hořelo. To byl právě první válečný křest. Stohy, zahrady, stromy, slaměné chalupy. Všechno zničené a všechno ještě hořelo. Tolik mrtvol lidských, koňských.“

 

Bitva o Kyjev proběhla 3. až 6. listopadu 1943 a vojáci 1. československé samostatné brigády v SSSR v ní sehráli velmi důležitou roli a jako první se dostali do centra města. Takto na ni vzpomíná Vasil Coka: „Dostali jsme se za protitankové překážky a byli jsme na okraji Kyjeva. Byly tam velký paneláky a dostali jsme příkaz, že nemáme nic zvedat, sahat na kliky, protože Němci mají všechno zaminované. Najednou jeden takový velký panelák vyletěl do vzduchu. Střepiny ze střech na nás padaly do zákopů. (…) Já byl u protitankové roty. Velitel byl Slovák Bačkovský a já byl desátník. Přes spáleniště, přes krvavé řeky, to byl můj křest. Ale já jsem byl šťastný, že jsem se dostal ven z gulagu, tak pro mě neexistoval nějaký strach. Měl jsem nádhernou protitankovou pušku. To byla jediná zbraň, které jsem si vážil. Sám jsem z toho střílel. A když jsem zamířil na bunkr, tak jsem to trefil přesně. Dokonce do obzoru. Němci měli celý Kyjev obklíčený zákopama, protitankovýma překážkama, to znamenalo dva a půl metru do písku a ještě ostnatý dráty. Když tam vjel tank, tak se třeba nevyhrabal. My jsme ale neměli moc těch tanků, to bylo až potom. Po levé, po pravé straně jsme měli Sověty. Tehdy na Kyjev to nebyla žádná hrůza, poněvadž určitou hodinu se dohodlo s Rusákama o akci. To znamená, že všechno, co střílelo, muselo střílet. A ty ruský letadla, to byly potvory. Objevily se nízko nad stromama, přímo nad jejich zákopama. Všechno to zbombardovaly. Němci to měli tak zajištěné, že měli v těch bunkrech sklady, potraviny, všechno spojené kolem dokola Kyjeva.“

 

Potom se Vasil Coka zúčastnil velmi těžkých bojů o Bílou Cerkev, za což mu byl v poválečném zmatku v roce 1946 omylem udělen válečný kříž in memoriam. Na rozdíl od spousty jiných vojáků ale tyto boje přežil. „Padlo tam hodně chlapů. Německé tanky střílely za jízdy. Některým našim vojákům to utrhlo hlavu a běželi, jak když slepici useknete hlavu. Podle mě to tam bylo skoro horší jak na Dukle,“ vzpomíná Vasil Coka.

Vojáci československé brigády postupovali dál na západ a v Lucku ve Volyňské gubernii byl Vasil Coka zařazen do pětiměsíční školy na důstojníka pěchoty v záloze. Později byl určen jako velitel trestaneckého oddílu, kam byli zařazováni vojáci, kteří se bez důvodu vzdálili z boje, sebepoškozovali se nebo neuposlechli rozkaz. Tyto oddíly většinou dostávaly ty nejtěžší úkoly a důvodem k propuštění z trestaneckého oddílu byla statečnost v boji. „To byli kluci, že já jsem nikomu z nich nemusel nic přikazovat, protože každý z nich sám chtěl.“ Měli za úkol průzkum terénu a nepřátelských jednotek a eventuálně zatknout německého vojáka a získat z něho nějaké informace. Vasil Coka vzpomíná, že také měli vybudovat bunkr pro štáb. Po nalezení vhodného místa vojáci poblíž objevili německý bunkr, z něhož přes vyslovený zákaz Vasila Coky začali přenášet materiál na výstavbu bunkru. Německý bunkr byl ale zaminován. „Když šli podruhé nebo potřetí, tak to vybuchlo. Jednomu chlapovi to utrhlo nohu a druhý přišel o oko.“

Těžce raněn na samém konci války

Po ukončení bojů na Dukle byl Vasil Coka přeřazen do Chustu na Podkarpatské Rusi nedaleko svého domova, kde se podílel na mobilizaci Čechoslováků. Tehdy po několikaletém odloučení navštívil rodiče. „Můj tatínek seděl vedle mě a jenom se na mě díval a poslouchal můj hlas. Naposledy mě viděl, když mně bylo třináct roků, a vrátil jsem se jako urostlý chlap v uniformě,“ vzpomíná Vasil Coka, kterého doma zatkla sovětská hlídka, že agituje pro československou armádu. Sovětský svaz totiž už tenkrát počítal, že Podkarpatská Rus k němu bude připojena. Naštěstí byl Vasil Coka hned druhý den propuštěn. O několik týdnů později ho přeřadili na východní Slovensko, kde se opět podílel na mobilizaci. Na Slovensko vzal i svého bratra Petra, který se nakonec jako voják československého vojska zúčastnil ostravské operace.

 

Vasil Coka se pak jako velitel protitankové roty ještě zúčastnil bojů v západním Slovensku a na Moravě. Dokonce vzpomíná, že se svou rotou jako první osvobodil Vsetín. V části Vsetína zvané Horní město se totiž 3. května 1945 ocitl dřív než ostatní jednotky. „Občané vylezli z dvorků a nabízeli cigarety a jídlo a já je hnal zpátky, že ještě není konec války.“ Konec války opravdu ještě nebyl a krátce poté se ozvala německá střelba z místního zámku. „Z okna zámku začali po našem děle střílet Němci. Koně se lekli a postavili na zadní. Naštěstí neběželi na náměstí, ale hned kolem zámku do spodního města. Viděl jsem, že lidé mávají, že je chytli. Takhle jsme ten Vsetín dobyli, ale najednou vidím, po pravé straně holého terénu jde rojnice. To byli naši chlapci, kteří šli z vrchu. To jsem měl největší strach z celé války, že mě postřelí naši vlastní. Páč chlapi byli nevycvičení a takovou situaci neznali a z té dálky jsme byli jako nepřátelé v uniformě. Jenže to byli opravdu nováčci, a jak utíkali k zámku ,Urá,‘ tak se rozptýlili a nikdo dodnes neví, že jsem byl osvoboditel.“

 

O dva dny později Vasil Coka prožil boje na kopci zvaném Tesák mezi Vsetínem a Bystřicí pod Hostýnem, kde těsně před koncem války padlo šest československých vojáků. „Dostali jsme se až na Tesák a takový liják a mlhu jsem nikdy nezažil, ani v Rusku na frontě. Tam člověk neviděl ani sám sebe.“ Okolo půlnoci se náhle ozvala střelba, která v řadách odpočívajících vojáků vyvolala chaos. „Teď chaos. Němci utíkali k sobě. My ke svým jednotkám. Každý vystřelil z minometu nebo moji kluci z děla. Kam stříleli, nevím, ale stříleli. V té mlze tam nepoznal jeden druhého. Potom tam bylo mnoho nezkušených nováčků. (…) Každý hledal svoji jednotku. Já jsem vyskočil a utíkal na své palebné postavení. Jak jsem utíkal, tak jsem narazil na chlapa. On mě nic a já jemu taky nic. Pak jsem si uvědomil, že to byl Němec, poněvadž měl přilbu, a my jsme ji na frontě nikdy nenosili a německá přilba měla zvláštní obrysy a my jsme měli jiný.“

 

Další den se vojáci dostali do Bystřice pod Hostýnem, kde byl Vasil Coka těžce raněn. Pět místních mužů ho totiž tenkrát požádalo o pomoc, že Němci chtějí vypálit předměstskou část Bystřice pod Hostýnem Rychlov. „Já blbec jsem s tím souhlasil. Šel jsem tam se svou posádkou zahrádkama. Koně táhli moje pětačtyřicetimilimetrové dělo. Postavili jsme se tam do palebného postavení a viděl jsem, jak se Němci z blízkého kopce zákopama dostávají do Rychlova. Tak jsem po každým střílel. Byl jsem na chodníku. Na jedné straně domečky a za cestou taky domečky a v nich byli Němci. O tom jsem ale nevěděl. Najednou asi deset metrů ode mě explodoval náboj z minometu. Ten dým vidím ještě dodnes. Jak jsem tam klečel a sám střílel, tak jsem koupil několik střepin. Měl jsem prostřelený plíce a žaludek. Vstal jsem a říkám: ,Stáhněte dělo a já si jdu zavázat ruku.‘ Myslel jsem, že jenom krvácím. Nevěděl jsem, že jsem raněný. Šel jsem za roh asi deset metrů a už jsem se nestačil obvázat. Začaly se mi dělat kruhy před očima a omdlel jsem.“

 

Vasil Coka byl na místě ošetřen a pak převezen na operaci do Vsetína. „Operovali mě za živa, páč jsem měl v sobě střepiny. Doktora jsem prosil, aby mi dal narkózu. Nemohl prorazit tu plicní blánu. Nakonec docílil toho, že mně to vyčistil v břišní dutině, ale na druhé straně plic mně ta střepina zůstala. Pamatuju si, že se mi tenkrát zdálo, že nabírám vodu, a byla tam strašně špinavá voda a já se držím jen za kousek lávky a ta voda mě bere. Najednou přišla černá vdova a podala mi ruku,“ vypráví Vasil Coka, který se ve vsetínské nemocnici léčil až skoro do konce roku 1945.

 

Bývalý vězeň gulagu se komunistům nehodil

 

Zatímco sourozenci a rodiče byli v Podkarpatské Rusi, Vasil Coka se rozhodl, že zůstane v Československu. Po válce nějakou dobu pracoval ve Vojenské invalidovně v Jenerálce v Praze, než byl kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům v polovině roku 1947 propuštěn z činné vojenské služby. Potom odešel do Krnova, kde získal jako účastník národního odboje trafiku.

 

I po převzetí moci komunistickým režimem nepřestal otevřeně mluvit o poměrech panujících v Sovětském svazu, a dokonce se prý pokusil přejít hranice na západ, což se mu nakonec nepodařilo, protože domluvený převaděč byl údajně zatčen Státní bezpečností. V roce 1949 byl Vasil Coka pro svou nespolehlivost vůči lidově demokratickému zřízení degradován na vojína. „Já jsem byl šťastný, že mě nezavřeli a že si mě NKVD stejně jako několik mých kamarádů neodvlekla na Sibiř,“ vypráví pamětník.

 

Trafika v Krnově byla nakonec znárodněna a Vasil Coka pak prošel několika zaměstnáními. Nejdéle pracoval jako vedoucí v několika restauračních a hotelových zařízeních. V roce 1964 byl částečně rehabilitován a povýšen na kapitána v záloze. Právě někdy v tomto období také vstoupil do komunistické strany. „Přesvědčili mě, abych vstoupil, že mám dceru a ta bude chtít studovat. Tak jsem to podepsal. Přišel rok ’68 a já byl strašně zaujatý proti sovětským okupantům. Tak se mně pomstili tím, že mě vyloučili ze strany,“ vzpomíná tento statečný muž, který dnes žije s dcerou ve Frýdku-Místku.

 

VLČEK, V., Totalitám navzdory. Kostelní Vydří, 2011.

BRAVENEC, J., Gulag byl můj osud. Vyznání pana Vasila Coky. 2006.

http://www.ustrcr.cz/cs/vasil-coka

 

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz.