Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Čoková (* 1936)

• narodila se roku 1936

• otec byl řezník a hospodský

• vyučila se automechaničkou v podniku Škoda Mladá Boleslav

• pracovala na poště

• během srpnové okupace v roce 1968 pořídila po celé Praze sto fotografií

• některé z jejích fotografií se objevily na výstavě v Národním muzeu

• dokumentovala i dění v listopadu 1989

• je matkou muzikanta Viléma Čoka

Františka Čoková se narodila v roce 1936 v malé vesnici u Mnichova Hradiště. Tatínek byl řezník a spolu s maminkou provozovali pohostinství. „Už jako malá holka jsem uměla točit pivo,“ vzpomíná. Z válečných let si pamatuje zejména soudržnost mezi sousedy a pocit všeobecného strachu. „Do hospody k nám chodili z kasáren i němečtí vojáci a po mamince chtěli, aby jim sehnala vejce. Maminka musela chodit po vsi a žebrat o vejce pro Němce. Bylo to pro ni nepříjemné a těžké,“ přibližuje. Ze školních let přidává vzpomínku, kdy jim nízko nad hlavou létala letadla a ona musela se spolužáky zalehnout do nejbližšího příkopu a vydržet bez hnutí.

Po válce se vyučila ve Škodovce v Mladé Boleslavi automechaničkou. „Potom jsem si udělala i papíry na auto a u pošty jsem rozvážela balíky,“ říká. Během srpnové okupace se ocitla v Praze přímo v centru dění u budovy Československého rozhlasu, kam se místo rozvážení balíků z pošty v Jindřišské ulici vydala s kolegyní. Nejprve se ukryly v Domě potravin na Václavském náměstí. „Viděla jsem, jak střílejí na Muzeum a že hoří domy proti Rozhlasu. Ozývala se střelba a to jsme všichni lehli na zem. Byli mezi námi i dva mrtví,“ líčí. Spolu s kolegyní odšroubovávaly okupačním vozům ventilky a vypouštěly pneumatiky. Celé dění i v následujících dnech dokumentovala svým fotoaparátem Flexaret. „Měla jsem tenkrát asi sto fotografií,“ udává. Objevily se i na výstavě, kterou k výročí okupace pořádalo Národní muzeum. Díky poštovnímu vozu, který řídila, měla všude přístup. V jednu chvíli se při focení dostala do konfliktu s ruským vojákem. „Viděl, že fotím a chtěl, abych mu přístroj odevzdala. Řekla jsem mu: ‚Nedám, je můj!‘ a začali jsme se o něj přetahovat. Naštěstí se seběhli lidé a zastali se mě,“ vypráví. O několik hodin později se dostala do situace ještě vyhrocenější. Její poštovní vůz byl polepený protiokupačními plakáty, což se znelíbilo jednomu z vojáků. „Chtěl, abych z auta plakáty sundala. Mířil na mě bajonetem a tak jsem udělala, co chtěl. Byl to strašný pocit. Nevím, co by se stalo, kdybych neposlechla. Tomu vojáčkovi nemohlo být víc než dvacet let, měl výrazný obličej, pořád ho před sebou vidím,“ dodává.

Pamětnice fotila i dění během Sametové revoluce v roce 1989. „Násilí, které musel národ přečkat, a normalizaci, to bylo děsné. Lidi ale brzo zapomněli. Byli jsme ušlápnutí,“ glosuje. Za pád komunismu je vděčná – zejména je ráda, že dnešní mladí lidé mají větší možnost cestovat i studovat a to vidí jako naději pro sebevědomí národa.