Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Čonka (* 1935)

• narodil se v roce 1935 v Piskorovcích na Slovensku

• na konci války se s rodinou skrývali v lesích před německými vojáky

• neměli co jíst, ani kde bydlet

• v létě 1945 jim pomoc poskytla UNRRA, založená Organizací spojených národů (OSN) na pomoc obětem války

• odstěhovali se do Čech za prací

• pamětník se až ve 12 letech naučil číst

• vyučil se strojním zámečníkem

• pracoval v ostravských hutích, jako řidič nebo lodník

• v roce 1980 emigroval do Německa, vrátil se po 20 letech

• v roce 2013 bydlel v Ostravě

Michal Čonka prožil rané dětství v období druhé světové války. Ve svém rodném šarišském kraji ve vsi Piskorovce nedaleko města Stropkov zažil strach o život, strádání, zimu a hlad.

„V roce 1945 jsme spali v lednu venku kolem ohně, protože naše chalupa byla vypálená. Zažili jsme pořádný hlad a bídu, půl roku jsme neviděli chleba,“ vzpomíná na těžké časy pamětník. V létě 1945 jim v nouzi nejvyšší poskytla pomoc UNRRA, založená Organizací spojených národů (OSN) na pomoc obětem války.

Po válce se rodina přestěhovala do Čech za prací. Teprve tady se Michal naučil číst. Vyučil se strojním zámečníkem a pracoval v ostravských hutích, později jako řidič autobusu či lodník. V roce 1980 emigroval do Německa a dvacet let strávil ve Frankfurtu nad Mohanem.

Rodiče neuměli číst ani psát

Michal Čonka pocházel z rozvětvené rodiny, měl dalších sedm sourozenců. Maminka sloužívala jako pomocnice v domácnosti u židovské rodiny. Tatínek zůstal v pěti letech sirotkem, se svými čtyřmi bratry se protloukali ve službě na statku. Sedlák, jenž byl zároveň kovářem, ho naučil kovařině.

Přestože Čonka starší neměl výuční list, mohl složit kovářské zkoušky a podnikat. Od něj se jeho syn Michal naučil všechno, co souvisí s železem a ohněm, a to se mu při jeho další pracovní cestě velmi hodilo. „Rodiče byli negramotní, ale přesto se nám stali vzorem. Snažili se, abychom aspoň my uměli číst a psát, tlačili nás do škol,“ vypráví pamětník.

Jejich vesnice lehla popelem

Vesnice v roce 1943 zčásti shořela následkem neopatrného zacházení s ohněm ve stodole jednoho z vesničanů. Zbytek vypálili němečtí vojáci, když pátrali po kováři Čonkovi, jenž se staral o koně partyzánům. Otec i většina vesničanů se stihli před útokem skrýt.

Na útěku před frontou, jež se koncem roku 1944 již značně přiblížila, sebou Němcihnali i obyvatele několika obcí. Mezi nimi se ocitli Čonkovi. Pěšky došli až do Giraltovců, kde měli ve zdejší škole počkat na vlak, jenž měl končit cestu až v Osvětimi. Ale mezi hlídači se našlo několik vojáků rusínské či ukrajinské národnosti, kteří je pustili na svobodu. Uprchli a skrývali se v lesích. Příbytek nacházeli v kolibách, tedy v přístřešcích pro pastýře. Na samém konci války našli ubytování ve vesnici Ďurďoš, v níž se dočkali příchodu Rudé armády. Na cestě zpátky domů viděli zpustošené vesnice a mnoho mrtvých lidí.[i]

Když se v lednu 1945 vrátili ke svému zděnému domku u lesa, zjistili, že je také vypálený. První mrazivou noc strávili u ohně. Postupně si chalupu opravili, přestože to bylo spojeno s obtížemi. „Stačilo udělat střechu ze dřeva z nedalekého lesa, ale všechno bylo zaminované. Když šel člověk do lesa, už se taky nemusel vrátit,“ vypráví pamětník. Sužoval je hlad, ale i kdyby měli nějaké peníze, nic by si za ně nekoupili. V červnu 1945 se k nim dostala potravinová pomoc z americké organizace UNRRA. Jejich radost ze silně nasoleného špeku, mouky a cukru byla nezměrná.

Teprve ve dvanácti letech se naučil číst

V roce 1947 rodina odešla za prací do Čech, do Hronova ve východních Čechách. „Jako kdybychom přišli do ráje. U nás bylo všechno zničené a bída,“ zamýšlí se pamětník. Začal tu i pořádně chodit do školy, jenže to pro něj nebylo snadné. Neuměl číst ani psát, neovládal češtinu. Mluvil jen romsky, ve škole se u nich hovořilo rusínsky a slovensky. Navíc škola v jeho rodišti za války shořela a od té chvíle si děti hrály na louce a nikdo se nestaral o jejich vzdělání.

V Hronově Michal chodil na základní školu, kde se ho ujal jeho spolužák a pomohl mu naučit se česky. „Pak jsem ležel v knížkách a svojí pílí se naučil číst,“ hrdě popisuje svůj úspěch pamětník. Zanedlouho se Čonkovi odstěhovali do Teplic. Michal tu chodil na základní školu až do roku 1951, ale mnoho se tu nenaučil. S bídou ovládal jen násobilku. Pak jeho otec rozhodl, že půjde pracovat. Nastoupil ve čtrnácti letech do zámečnického skladu u Pozemních staveb v Teplicích.

Vyučil se zámečníkem, protože nechtěl celý život pracovat jako nekvalifikovaný dělník

Jednou vypomáhal při skládání dřeva z vagonu a na druhý den ho bolelo celé tělo. „Říkal jsem tomu skladníkovi, jmenoval se Wilke, že nemůžu chodit a potřebuji si odpočinout. A on mi odpověděl, že když se nebudu učit, tak budu celý život dělat jen takovou práci,“ vykládá pamětník. Skladník se postaral o to, aby Michal mohl nastoupit do dvouletého učení v oboru strojní zámečník v Karlových Varech.

Nicméně po půl roce ho chtěli vyhodit z učení, protože v teoretické části výrazně zaostával. Všechno, co se nenaučil na základní škole, mu teď citelně chybělo. V dílně byl ale bezkonkurenčně nejlepší, protože odmala pracoval s tátou v kovárně. Instruktor praktické výuky svého nejlepšího učně podpořil a povedlo se mu Michala na škole udržet. „Když jsme dělali v roce 1953 závěrečnou zkoušku, tak jsem dostal nejhorší známku trojku, měl ze mě radost,“ usmívá se pamětník.

Na Slovensku pomáhal rozjet fabriku

Po vyučení se vrátil zpět do Teplic, kde zůstali jen někteří starší sourozenci. Rodiče mezi tím odešli zpátky domů na Slovensko, z výdělku si postavili pěknou chalupu. Romové, kteří po válce pracovali v Čechách, chtěli vesměs přijít k penězům  a vrátit se domů, aby si mohli opravit či postavit nové bydlení. Jenže mladí Čonkovi se už na Slovensko vracet nechtěli. Michal jel za rodiči jen na vánoční návštěvu, ale nakonec zůstal celý rok. Ve Stropkově totiž podnik Kovoslužba otvíral novou továrnu a neměli tu žádného dobrého řemeslníka. Tak ho přemluvili, aby jim vypomohl. „Slíbil jsem, že zůstanu do vojny. Mnoho lidí jsem tu naučil řemeslo,“ popisuje pamětník.

Vojnu strávil v roli řidiče náklaďáku na letišti u obce Líně na Plzeňsku v letech 1955 až 1957. Kvůli maďarským událostem v roce 1956 byl na vojně o dva měsíce déle. Vrátil se pak zpět na Slovensko, a dokonce se tu i oženil, ale už tam opravdu nechtěl žít. V lednu 1960 se přihlásil do celostátního náboru pro řemeslníky do ostravských hutí a v Ostravě už zakotvil. Později se za ním přestěhovali i rodiče.

Soudružko, ty tu zavádíš rasismus!

Nastoupil na Novou huť na výklopník. Jenže to byla sice těžká, ale jinak nepříliš složitá práce. Michal Čonka chtěl náročnější a zajímavější zaměstnání. „Dal jsem jim podmínku, že buďto mi dají jinou práci a byt, nebo že odejdu,“ vypráví pamětník, jak se dostal na rekultivační statek v Hrušově. Zúrodňovala se tu půda tím, co se vyváželo z šachet. Michal získal práci jako opravář zemědělských strojů a později jezdil s náklaďákem.

V létě 1960 si v novinách přečetl, že Dopravní podnik města Ostravy přijme řidiče autobusu. Právě začínal kurz do řidičské skupiny D2, podmínkou byla dvouletá řidičská praxe, kterou měl. Jenže na osobním oddělní dopravního podniku mu sekretářka řekla, že už měli zaměstnance romského původu a že utekli i se všemi dosažitelnými kabely. „Povídám, já jsem byl tenkrát ve straně, vážená soudružko, vy tady zavádíte rasismus. Splňuji všechny podmínky, to budeme řešit na stranické půdě,“ směje se pamětník. Ještě toho dne mohl nastoupit do kurzu a později do práce jako řidič linkového autobusu.

Po smrti manželky se musel postarat o děti

Po necelých dvou letech se uvolnilo velmi žádané místo řidiče zájezdového autobusu. Přihlásilo se asi sedmdesát zasloužilých řidičů, ale vyhrál Michal Čonka. Měl totiž v dopravním podniku výbornou pozici. V opravárenské dílně autobusů vytvořil několik zlepšovacích návrhů, například bezpečnější kladku na zvedání motorů. A když v dílně potřebovali, chodil jim pomáhat se složitějšími opravami. „Tak jsem jezdil se zájezdy po republice nebo do socialistických států. To byl krásný život,“ říká pamětník.

Se zájezdovým autobusem mohl jezdit jen do roku 1970, kdy mu zemřela manželka. Musel se pak postarat o své tři dcery, nejstarší bylo jedenáct, prostřední šest a nejmladší tři a půl. „Tak jsem toho musel nechat a jezdil jsem do pětasedmdesátého roku už jenom linkovým autobusem,“ s povzdechem vypráví pamětník.

V roce 1969 se seznámil s rodinou Holomkových, zakladateli romské organizace s názvem Svaz Cikánů-Romů. Podílel se na chodu Svazu do jeho zrušení v roce 1973.

Na lodi emigroval do Německa

V roce 1975 nastoupil jako lodník v národním podniku Československá plavba labsko-oderská. V roce 1980 na lodi emigroval do Hamburku. Následujících dvacet let žil ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud se vrátil do Ostravy až v roce 2000. „Když něco umíš, uživíš se na celém světě,“ říká pamětník lakonicky.

V Archivu bezpečnostních složek existuje statistický záznam u Krajské správy SNB v Ústí nad Labem, kde  Michala Čonku vedli jako prověřovanou osobu. Datum založení svazku je 18. dubna 1980. Dne 7. ledna 1982  svazek založili do archivu StB v Ústí nad Labem a v Ostravě.

Jsem hrdý, že jsem Rom, nestyděl jsem se za to

Michal Čonka zastával názor, že problémy s Romy nastaly až po roce 1990, když do Čech přišli Romové z osad kvůli velkorysým sociálním dávkám. „Ti, co přišli po válce ze Slovenska jako my, se hodně snažili, pracovali a vzdělávali své děti. Jen v naší rodině, co je dnes vysokoškoláků. Ale tihle se odnaučili pracovat a jsou zvyklí jen natahovat ruku,“ s přesvědčením říká pamětník a dodává, „rasismus byl, je a bude, ale ubránit se mu dá jedině tak, že se člověk postaví k práci jako každý jiný.“

Michal Čonka a jeho žena získali vzdělání, přesto oba dobře věděli, že bez něj je život mnohem složitější. Proto své děti povzbuzovali k učení a k práci. A nenaučili je romsky, aby vrostly spíše do většinového světa. „Dcery mi to teď vyčítají a mají pravdu. My jsme si tehdy s manželkou mysleli, že jim pomůžeme, když na ně budeme mluvit jen česky,“ vysvětluje pamětník dávné rozhodnutí.

V době natáčení rozhovoru v roce 2013 bydlel Michal Čonka ve svém bytě v Ostravě a užíval zaslouženého důchodu.

 

[i] Paměť Romů - Čonka Michal. Paměť Romů - Home [online]. [cit. 25.02.2022]. Dostupné z: https://www.pametromu.cz/index.php/pametnici-prehled/141-conka-michal