Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herta Coufalová (* 1926)

• narozena 23. ledna 1926 v židovské rodině v Třebíči

• dětství v židovské obci v Třebíči

• v roce 1941 zatčen její otec Emanuel a maminka Irma

• v květnu 1942 byla s bratrem Harrym a babičkou Hermínou Reichovou transportována do Terezína

• v koncentračních táborech zahynula celá její rodina

• prošla koncentračními tábory v Terezíně, Osvětimi, Kurzbachu, Gross-Rosenu, Bergen-Belsenu

• v Bergen-Belsenu se nakazila skvrnitým tyfem a málem zemřela

• po válce léčena Červeným křížem ve Švédsku

• v roce 1948 byl znárodněn jejich rodinný podnik Heřman-Glasner v Třebíči

• obchod jí nebyl vrácen ani po roce 1990

• dnes pravděpodobně jedna ze dvou posledních žijících pamětníků z židovské obce v Třebíči

Herta Coufalová, rozená Glasnerová, se narodila v roce 1926 v Třebíči rodičům židovského původu. Kvůli své národnosti prošla během války několika koncentračními tábory, mimo jiné Terezínem, Osvětimí, Bergen-Belsenem. Několikrát byla na pokraji smrti a celé utrpení přežila jen zázrakem. Její rodina už takové štěstí neměla. Otec Emanuel, maminka Irma i bratr Harry byli zavražděni v koncentračních táborech.

Dětství Herty Coufalové je spojeno s židovskou obcí v Třebíči, kde rodina bydlela. Otec tam měl se svým bratrem velkoobchod a dílnu se sklem a porcelánem Heřman-Glasner, ve které pracovalo pět zaměstnanců. „To byl malý obchůdek a teprve ti dva bratři to tak vybudovali.“ Rodiče byli silně věřící, a tak pravidelně navštěvovali místní synagogu. „Já jsem byla vychovávána v hluboké židovské víře a zvycích, ale víru jsem díky událostem, které se staly, ztratila,“ říká dnes Herta Coufalová. Doma se mluvilo hlavně česky a všichni se cítili součástí nového československého státu. „Já jsem byla jednu dobu hrozný národovec.“

První šel otec a hned po něm matka

Rodiče si přáli, aby Herta vystudovala dobrou školu, a tak ji přihlásili na obchodní akademii. I když přijímací zkoušky zvládla a byla přijata, do školy nakonec nenastoupila. Bylo to v době Protektorátu Čechy a Morava, na jehož území začaly být uplatňovány norimberské zákony. „Napřed přišla vyhláška, že jsme směli nakupovat jen od 15 do 17 hodin. Nesměla jsem bruslit, lyže se musely odevzdávat. Během doby jsme všechno odevzdali. Šperky, kožichy. To nebylo najednou, to přišlo etapově,“ vzpomíná paní Herta. Místo obchodní akademie tak začala v Brně studovat školu určenou jen pro židovské děti. Ta však byla za rok také zavřena. Nezbývalo tak nic jiného, než se učit tajně doma, a to jen díky obětavosti třebíčského rodáka profesora Liškaře, který děti chodil tajně doučovat.

V roce 1941 byli zatčeni oba rodiče. Nejprve otec Emanuel, který byl jedním z prvních zatčených v Třebíči. Domů už se nikdy nevrátil. Takto na tuto smutnou událost dnes vzpomíná jeho dcera Herta: „Tatínek šel z obědu ke druhé hodině a už tam na něho na městě čekalo gestapo a sebralo ho. Byl transportovaný do Jihlavy a z Jihlavy ho potom dali do Kounicových kolejí, ale zrovna tenkrát bylo to stanný právo. Tak z Kounicových kolejí šel okamžitě do Osvětimi. A z Osvětimi když přišel v prosinci telegram takovouto němčinou: Umřel tehdy a tehdy v tolik a tolik hodin v koncentračním táboře Osvětim.“ Následně byla zatčena maminka Irma: „Maminka byla zatčena na druhý den židovského nového roku. To bylo v září. Byla předvolána do Jihlavy na gestapo a už se nevrátila. Z té Jihlavy přišla na Cejl do Brna a z toho Cejlu šla do Ravensbrücku. V lednu ’42 už byla po smrti. To jí bylo zrovna asi čtyřicet let. A snad by to byla maminka přežila, ale tehdy ještě nebylo to zaplynovací zařízení a krematoria. A tehdy nahnali Židovky, to byla taková noční přepadová akce, a nahnali je do těch nákladních vozů a tam je zaplynovali. Nebyla to žádná taková místnost. Nebylo to tak vědecky propracovaný, jako to bylo v Osvětimi a všude jinde.“

Herta s bratrem se tak stali sirotky. V domě svých rodičů žili s dalšími příbuznými, kteří se k nim nastěhovali z centra města, kde měli Židé zakázáno bydlet.

V terezínském ghettu

V květnu 1942 bylo na příkaz německých okupačních úřadů z Třebíče deportováno 281 místních Židů do koncentračního tábora v Terezíně. Mezi nimi se nacházela také Herta, její bratr Harry a babička Hermína Reichová. V Terezíně byli rozděleni do jednotlivých částí ghetta. Herta byla nejprve v tzv. Hamburských kasárnách. Díky známé pracovala v prádelně a mohla se tak alespoň dostat mimo ghetto. Později pracovala v zahradách na Šancích, kde alespoň občas mohla získat nějakou zeleninu. „Pěstoval se tam výměnný obchod. Hlavně že jsem tak mohla přispět babičce a bratrovi, aby ten hlad nebyl takový.“ O tom, že tím velmi riskovala, svědčí případ mladého hocha jménem Ficek, který si ze zahrad odnesl pět ředkviček pro vlastní mámu a byl chycen nechvalně proslulým českým velitelem četníků Janetschkem: „Hrozně ho tenkrát zmlátili a dali ho na pevnost a z pevnosti šel hnedka do Osvětimi. A to bylo vždycky napsaný: Návrat nežádoucí. Bylo mu sedmnáct let. Takovej šikovnej kluk to byl. Dříč. A Janetschek, ten měl spoustu věcí na svědomí. To byl opravdovej hajdalák,“ vzpomíná Herta Coufalová.

I když utrpení, které Herta Coufalová v Terezíně zažila, muselo být obrovské, tak i přesto dnes dokáže najít na životě v Terezíně nějaká pozitiva. Ráda mluví hlavně o kulturním životě, který v ghettu zažila. Takto vzpomíná na několik věhlasných mužů a žen, kteří Terezínem prošli a z nichž se většina už nikdy nevrátila domů: „Třeba vychovatelem mého bratra byl spisovatel Poláček. Zase na druhý straně, po té intelektuální nebo kulturní stránce, pokud jste měli zájem, tak to byla ohromná škola v tom Terezíně, protože tam byli takoví lidé, ke kterým byste se nikdy nedostali. Člověk vůbec neví, jak se to mohlo stát. Třeba Karla Ančerlovýho, který byl takový význačný dirigent. Tak ten byl v Terezíně a dal tam dohromady kvarteto. Tak tam hrálo ve sklepě, ale jak tam dostali nástroje, to já vůbec nevím. Byla jsem taky natolik mladá, neměla jsem takové šance, abych se k tomu všemu dostala. Ale ten kulturní život potom byl už trochu oficiálně povolený. Ten byl v Terezíně ohromnej. Vlastně to byla moje škola, páč bych se nikdy nedostala k lidem, jaký jsem tam potkala. Třeba nějakej Gideon Klein. To byl klavírista, mladej člověk. Taky zahynul. Dneska vám ani nemůžu říct, jakým stylem se tam najednou ten klavír objevil. Nebo tam byl nějakej Rafael Schächter. To byl brněnský dirigent ze Zemského divadla. Třeba jsem tam slyšela Verdiho Requiem. No měl tu smůlu, že vždycky, když to dal dohromady, tak zase byl transport a zase někdo šel. To víte, že to nebylo v takovým provedení, jako tady když dneska jdete a slyšíte. Máte tu techniku k tomu, ale to byl pro nás svátek. Prodaná nevěsta. Tam zpívala Mařenku Němka, to byla nějaká přední německá sopranistka. Slyšel jste. Viděl jste takový lidi, ke kterým byste se v normálním životě nikdy nedostal.“

Stejně jako v jiných koncentračních táborech fungovala v Terezíně židovská samospráva, v jejímž čele stála rada starších, která podléhala příkazům nacistické komandatury. Mimo jiné musela určovat seznamy lidí pro transporty na východ. Jak vzpomíná Herta Coufalová, drželi ochrannou ruku nad sirotky a do těchto cest za smrtí je nezařazovali. Hertě se dokonce díky známostem několikrát podařilo vyřadit z transportu babičku. V květnu 1944 se ale musela rozhodnout, buď babička Hermína, nebo bratr Harry. Takto dnes vzpomíná na tuto těžkou volbu: „Babičku, tu jsem vždycky vyreklamovala. Vždycky se mi to nějak podařilo. Nepodařilo se mi to až v květnu 1944. To šly poslední dva transporty starých lidí. A babička do toho druhýho spadla. On tam spadl taky bratr. Což bylo moje velké dilema. Protože ten dotyčný, který nad nimi držel ochrannou ruku, povídal: ,Tentokrát nemůžu nic dělat. Musíš se rozhodnout. Buď babička, nebo brácha.‘ No tak si to představte. To byl takový Damoklův meč. Říkala jsem si, že se třeba maminka vrátí. Mamince bylo 39 let. Zahynula akorát na svoje narozeniny, v lednu 1942. Ona se narodila 18. ledna 1922. Tak to nepřežil ani jeden, ani druhý. Kdyby se babička bývala udržela v tom Terezíně, tak by to bývala přežila. Ona byla zdravá. Byla velice šikovná ženská. Pracovitá.“

Ani Herta, ani Harry se nakonec transportu na východ nevyhnuli. Do jednoho z posledních, mířícího v říjnu 1944 do Osvětimi, byli zařazeni i oni. Paní Herta na „přivítání“ na rampě osvětimského koncentračního tábora, kde naposledy zahlédla svého bratra, už nikdy nezapomene: „My jsme šli s bratrem zároveň. Jenomže jak Vám říkám, to byl vždycky takový chaos. No to bylo samozřejmý. Dneska to člověk ví, že to bylo záměrně takový divadlo. Řev. Furt: ,Los! Los!‘ Šel jste na tu rampu. Měl bílý rukavice… Vyleštěný boty a teď ukazoval na lidi. ,Napravo!‘ Pán nad životem a smrtí. Tak já jsem šla na tu pravou stranu. Brácha šel na tu levou stranu. Můj bratr šel hned do plynu. Byl devětadvacátej ročník, a on nebyl takový jako já. Já jsem byla vždycky taková mařena a on byl takovej útlej. Tak taky zahynul... No byl to samozřejmě takovej psychickej nátlak. Jste přišel vyjukanej. Nahnali nás do takové místnosti. ,Všechno dolů.‘ Teď jste tam stál, jak Vás pán Bůh stvořil. Teď do těch sprch. To víte, lidi nevěděli, jestli tam pustěj ten plyn, nebo ne. To jsme věděli až potom. Proto ti, co už to prožili a byli tam, tak nikdo nechtěl jít do těch sprch. Protože jste nikdy nevěděl, co na Vás pustěj.“ I když byla pamětnice v Osvětimi jen krátce, viděla a zažila spoustu utrpení a smrti. Nejvíce mluví o nekonečných apelech, kdy hladoví a nedostatečně oblečení lidé museli stát v mrazech nekonečné hodiny v řadách. „Tam hrozně moc lidí zařvalo.“

Někdy kolem listopadu 1945 bylo tisíc žen určeno na práci v lese v osadě Kurzbach poblíž města Ohlau (Oľawa). V té době měli Němci prakticky válku prohranou a fronta se stále přibližovala. Bylo proto rozhodnuto o pochodu na východ. Cílem cesty byl koncentrační tábor Gross-Rosen. Hladové, unavené a podvyživené ženy se tak musely vydat na několik desítek kilometrů dlouhou, namáhavou cestu. „Jó, my jsme šli na pochod smrti akorát na moje devatenáctý narozeniny. To byl dobrej dárek. To bylo toho 23. ledna 1945,“ vzpomíná Herta Coufalová.

V Gross-Rosenu se vězni zdrželi jen chvíli, poté byli naloženi do transportu, který mířil do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Nikdo z nich neměl tušení, kam jedou. První zastávka byla ve Výmaru (Weimar), kde na ně spojenecké bombardéry spustily bomby. Několik vězňů při tom zahynulo a Herta Coufalová dnes vypráví, že byli tak zničení a frustrovaní, že si jen málokdo z nich ještě uvědomoval cenu lidského života: „Nás vezli potom na těch hytlákách, na otevřených vagonech, do toho Belsenu. A ve Výmaru jsme zažili strašný bombardování. Bylo to v pravé poledne. Modrý nebe bylo, nádherný, ale byla tenkrát zima. A najednou já povídám: ,Podívejte se, jaký krásný letadla. Jak je krásná modrá obloha.‘ Teď ty letadla stříbrný. A teď to začalo pršet. To víte, Němci utekli. My jsme byli v zaplombovaných vagonech. Ale kam bychom byli tam utekli, v tom Výmaru. Měli jsme zase štěstí. A to nás teda bylo v tom vagonu, v tom hitláku. Ani jsme si nemohli sednout, kolik nás bylo. Tak jsme si na etapy sem tam sedali. To jsme byli v zaplombovaných vlacích, ale byly to otevřený vagony, jak se vozí uhlí. Tam ten vlak na vedlejší koleji dostal do lokomotivy plnej zásah, takže spousta lidí zemřela. Němci byli pryč, no, a my jsme byli rádi, nakonec jsme byli tak bezcitní, že někdo umřel. Tak jsme ty mrtvoly dali na hromadu, abysme si mohli alespoň sednout. Už jsme byli taky takový zvířata. Dostalo to dost lidí. Kór ti, co byli v těch předních vagonech. Protože ta lokomotiva vedle dostala přímý zásah. Jak Vám říkám: Člověk přežil vlastní smrt.“

V Bergen-Belsenu

Vlak ukončil svou pouť v městečku Celle, odkud vězni museli pěšky do koncentračního tábora Bergen-Belsen. I když se jednalo přibližně jen o třicet kilometrů, pro hladové, zmrzlé a unavené vězně to byla nekonečná pouť. „Najednou jsme skončili v Celle a odtamtud jsme šli pěšky do toho Belsenu. To už bylo dosti těžký. Možná jsme mysleli, že je to tak daleko, možná že to ani nebylo. To víte, měli jsme hlad, měli jsme žízeň. Byla hrozná zima. To bylo v lednu, únoru, a nebyli jsme vůbec oblečení. Byli jsme víc nahý než oblečení.“

Do Bergen-Belsenu mířily ke konci války nekonečné davy vězňů transportovaných před blížící se frontou. V přeplněném táboře panovaly otřesné podmínky. Lidé nedostávali žádný příděl potravin ani vodu a o nemocné vězně se nikdo nestaral. Byli v podstatě určeni k pomalému a bolestivému vymření. V táboře navíc vypukla epidemie tyfu, jehož nejtěžší formou se nakazila i Herta. „Ten Belsen, to teda byla štace. No nebyly tam plynový komory, ale ty tam být nemusely. Tam lidi kapali jako... To bylo hrozný. My jsme spali na podlaze, na betonu. To jsme ani slámu neměli. A ty hygienický podmínky už tam nebyly vůbec žádný. Voda tam nebyla, nic, a to minimum toho jídla, to se vůbec nedalo. To bylo horší než všude jinde. Bylo to tam opravdu špatný.“

Dozorci SS se ze strachu z nemoci v táboře moc neukazovali. Stále ale po vězních vyžadovali nekonečné apely. Herta Coufalová už na ně nebyla schopna dojít a na shromaždiště jí pomáhala kamarádka Alžběta Priová, se kterou se pamětnice seznámila na rampě v Osvětimi. Tím jí také nejspíše zachránila život. „My jsme byly s Lízou kamarádky na život a na smrt. Ona se postarala o to, že jsem přežila. Když už jsem na tom byla tak špatně, tak mě vytáhla a lidé v řadě mě drželi, abych nespadla. Já jsem byla celkem vyřízená. Jenom díky té soudržnosti nebo proto, že jsem byla mladá, jsem přežila. Nevím.“ S Lízou se pravidelně setkávaly i po válce a Herta Coufalová byla u jejích posledních chvil, když v šedesátých letech zemřela na rakovinu žaludku.

Dne 15. dubna 1945 byl Bergen-Belsen osvobozen 11. britskou pancéřovou divizí, v jejíchž řadách bojovali i kanadští vojáci. Na jejich zděšení při pohledu na vězně vzpomíná paní Herta ještě dnes: „To jste viděl to zděšení v těch očích těch vojáků. Tohle z nich nikdo nikdy neviděl.“ Britští vojáci nejprve otevřeli nacistické sklady, které našli plné plesnivých potravin. Ze svých zásob potom rozdávali podvyživeným vězňům jídlo, aby se po nekonečném hladu mohli konečně do sytosti najíst. Jejich těla to ale nevydržela a mnoho jich ještě umřelo na zkolabování organismu. „My umírající jsme na tom vlastně byli líp než ti, co na tom byli relativně dobře, protože ti lidé dostali jídlo, a my jsme jíst nemohli, a oni se s odpuštěním podělali k smrti.“

Na svobodě

Herta Coufalová na tom nebyla zdravotně vůbec dobře. Měla skvrnitý tyfus a vážila pouhých 31 kilogramů. Proto byla z Bergen-Belsenu odvezena Červeným křížem do Švédska, kde se několik měsíců léčila. V říjnu 1945 se konečně vydala domů. Z její rodiny a příbuzných skoro nikdo nepřežil, a tak v Třebíči zůstala sama. Jako zaměstnankyně pracovala v rodinném obchodě, který zabral národní správce, a to i přesto, že bylo známo, že paní Herta válku přežila. Několik let se potom pokoušela o navrácení rodinného majetku. „Cítila jsem takovou povinnost, abych se ujala obchodu.“ Vrácen jí byl až v březnu 1948. Z obchodu se ale dlouho neradovala. U moci byli totiž komunisté a ti majetek znárodnili se zpětnou platností k únoru 1948. Herta Coufalová byla v té době již provdaná za Karla Coufala a oba dva v Třebíči neměli ani kde bydlet. Proto se nakonec rozhodli pro odchod z města. Jako místo nového působení si vybrali Šumperk, kde Herta Coufalová žije i dnes. S sebou si vzala nějaké drahocennosti a šperky po rodičích jako památku. Ani ty jí ale nezůstaly, protože jí o jejích narozeninách někdo vykradl byt a všechny památeční věci odnesl. Obchod v Třebíči paní Hertě také nevrátili, a to ani po roce 1990, i když o něj několikrát žádala.

Paní Coufalová má tři dcery – Janu, Jitku a Helenu. Žádnou z nich však nevychovávala k židovské víře. „Já jsem ani nechtěla, aby to věděly. Říkala jsem si, že nemusí mít takové problémy, jako jsem měla já.“

Dnes Herta Coufalová své vzpomínky vypráví smířeně a bez velkých emocí. Ale nebylo tomu tak vždy: „Mně uvízlo všechno v paměti. Jsou věci, na které nezapomínáte, že se neumíte k tomu vyjádřit, tak to je jiná věc, ale v tom vnitřním obraze na to nemůžete nikdy zapomenout. Dneska je to dobrý. Dnes se s každou blbostí chodí k psychologovi. Nejhorší byly ty sny. Těch se člověk nezbavil. Teď už se mi o tom nezdá, ale léta letoucí mě ty sny neopouštěly, i když se proti tomu bráníte.“