Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Coufalová (* 1950)

• narodila se 13. listopadu 1950 v Olomouci

• absolvovala Střední školu oděvní v Prostějově

• zažila vpád sovětských vojsk do Prostějova v srpnu 1968

• 25. srpna 1968 byla v Prostějově svědkem střelby do civilistů

• vystřídala řadu povolání

• v létě 1997 jejich dům v Litovli zasáhly ničivé povodně

Jitka Coufalová se narodila 13. listopadu 1950 jako nejmladší z pěti sourozenců. Narodila se v Olomouci a vyrůstala v nedaleké Litovli. Dětství měla hezké, s ostatními dětmi hrála šipky, na schovávanou apod. Otec byl muzikant, hrál na trumpetu, a hlavně kvůli němu se naučila dobře tančit. Spolu s několika kamarádkami se přihlásila na Střední školu oděvní v Prostějově, na kterou má dobré vzpomínky.

Kolem trati stáli vojáci s namířenými samopaly

Studenti si v rámci praxe nebo na chmelové brigádě tenkrát vydělali i relativně dobré peníze, vedle toho si užívali různé zábavy, soutěže, chodilo se tančit. Když byla pamětnice ve třetím ročníku, psal se rok 1968. V srpnu studentky pobývaly na školním internátu, místo běžných prázdnin absolvovaly praxi v prostějovských oděvních závodech.

Jednoho rána je probudila vychovatelka a řekla jim o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Pamětnice vzpomíná, jak v práci z rádia slyšela hlas prezidenta Ludvíka Svobody. Večer dívky viděly, jak do centra Prostějova přijely tanky a obrněné vozy okupačních armád. Průběh okupace měl nakonec v Prostějově tragické vyústění. Dne 25. srpna začali dezorientovaní vojáci pálit do civilistů. Výsledkem byli tři mrtví a řada vážně raněných obyvatel Prostějova.

Ve městě vládl strach, a tak se Jitka Coufalová s ostatními dívkami rozhodla odjet domů. Když jely z Prostějova do Olomouce, kolem celé trati stáli vojáci s namířenými samopaly. Dívky ležely na sedačkách a strachy se neodvážily vystrčit nos, natož celou hlavu. Olomoucké nádraží bylo celé obsazené vojáky, šlo o důležitý železniční uzel. Na trati z Olomouce do Litovle už naštěstí vojáci nebyli, stejně tak v Litovli vládl klid.

Rodiče byli rádi, že dcera je doma a že se jí nic nestalo. Ale za tři dny už ji ze školy začali shánět a musela se vrátit zpět, jinak by měla problémy. Rodiče si telefonicky zjistili situaci, a když se dozvěděli, že je už všechno v pořádku, pustili dceru zpět. Internát ještě nesl stopy řádění okupantů, okna i televizor ve společenské místnosti zůstávaly rozstřílené. 

Jitka Coufalová kvůli svým prožitkům cítí despekt k Rusům, i když chápe, že řadoví vojáci za nic nemohli: „Všechno to spískali vládní úředníci a ti důstojníci, ti uměli dobře jen chlastat a poroučet.“

Během povodní se vztahy utužily

Jitka Coufalová se vyučila pánskou krejčovou, ale v tomto oboru pracovala jen rok a půl. Poté se živila jako dělnice, hospodská, revizorka u ČSAD či pumpařka na benzínové pumpě. Nakonec nastoupila jako kuchařka do hospody, kde pracovala až do důchodu. Se sovětskými vojáky se setkávala i v pozdějších letech. Po roce 1980 jezdila na Libavou, kde navštěvovali manželovu matku. Městečko se tehdy ocitlo uprostřed vojenského újezdu, obsazeného okupačními vojsky, a bylo možné dostat se tam jen na propustku.

Jitka Coufalová přivítala změny poměrů po roce 1989, devadesátá léta jí ale přinesla traumatický zážitek. V červenci roku 1997 zasáhly Litovel ničivé záplavy. Dům rodiny Coufalových se ocitl z poloviny pod vodou, celé vnitřní vybavení bylo zničeno. Pamětnice nejvíc lituje, že přišla skoro o všechny fotografie. Vzpomíná, jak se s dětmi museli brodit zaplaveným domem a na toaletu chodili na střechu.

Tehdy se našli i lidé, kteří na nouzi chtěli vydělat a prodávali třeba chleba za 50 korun, ale sousedské vztahy se prý v nouzové situaci spíše utužily a lidé si vzájemně pomáhali. I přese vše, co prožila, zůstává Jitka Coufalová optimistkou, říká: „Když se člověk usmívá, hned je lepší svět.“