Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Čovejová (* 1963)

• narozena jako Kotlárová 10. května 1963 v Krnově

• pochází z jedenácti dětí

• vyrůstala v Hynčicích na Krnovsku

• po základní škole pracovala jako dělnice v textilní továrně

• porodila dvě dcery a jednoho syna

• v roce 1986 ji sociální pracovnice a lékaři přesvědčili k podstoupení sterilizace

• vyhrožovali jí odebráním dětí do dětského domova

• v nultých letech se připojila ke spolku žen poškozených nezákonnou sterilizací

• po rekvalifikačním kurzu začala dělat ošetřovatelku v krnovském domově seniorů

• v roce 2022 žila v Krnově a pomáhala sterilizovaným ženám získat odškodnění

Když bylo Marii Čovejové dvacet tři let, podstoupila pod nátlakem sterilizaci. V roce 1986 měla tři děti a lékaři a sociální pracovnice jí tvrdili, že to je pro její dobro a že za pět let bude moci po drobném zákroku opět otěhotnět. Říká, že tomu uvěřila. Navíc se bála o děti. Sociální pracovnice totiž hrozily, že když na operaci nepůjde, mohou její děti skončit v dětských domovech.

Brzy pochopila, že další dítě už nikdy mít nebude a že takových jako ona je více. „Komunistický stát se tímto způsobem snažil omezit počet romských dětí. V době, kdy jsem to zažila já, prodělalo sterilizaci za různých okolností snad třicet romských žen jen z Krnovska, mezi nimi tři mé sestry,“ říká Marie Čovejová. Je přesvědčená, že žádnou romskou ženu by samotnou nikdy nenapadlo dobrovolně se zbavit možnosti rodit děti.

Roky o tom nechtěla mluvit. „Bylo to velmi ponižující. Nebyla jsem už ženou jako dříve,“ říká. Když ji po roce 2000 oslovila Elena Gorolová z Ostravy, mluvčí spolku nezákonně sterilizovaných žen, svěřila se jí. „Neobešlo se to bez slz, ale zjistila jsem, že mi to dělá dobře. Taky jsem si uvědomila, že chci, aby se vědělo, že to, co nám udělali, nebylo v pořádku,“ vysvětluje Marie, proč se připojila k ženám, které se snaží domoci uznání, že se staly obětí nezákonného a nehumánního jednání.

Matka měla jedenáct dětí, babička deset

Marie se narodila jako Kotlárová 10. května 1963 v Krnově. Na svět přišla jako třetí z jedenácti dětí Olgy a Františka Kotlárových. Matka porodila poslední dítě asi v osmačtyřiceti letech. Její prarodiče z matčiny strany Terezie a Dezidor Vlačuhovi měli deset potomků.

Marie vyrůstala v Hynčicích na Krnovsku. V domku u lesa žili i prarodiče a teta s rodinou. Na sobotu a neděli k nim jezdili další příbuzní z Krnova. „Kolikrát nás bylo na baráčku i více než třicet. Pro všechny se našlo místo na spaní. Moc se mi líbilo, když jsme byli všichni spolu. A vzpomínám si, že se hrálo, zpívalo a tančilo,“ vypráví.

Výjimečnou autoritou byl pro ni dědeček Dezider pocházející ze Slovenska. „Ve své době byl jediný z rodiny, který uměl číst a psát. Maminka vyprávěla, že sepisoval a vázal knihy, které pak prodával. Také šil a spravoval boty, hrál na housle a rád je opravoval. Vedl nás k hudbě a modlil se s námi. Všichni ho brali jako člověka, který se vyzná ve světě, všichni ho poslouchali,“ vypráví. Dezider také Marii a jejím sourozencům, sestřenicím a bratrancům vyprávěl, jaké to bylo za starých časů.

Otec František Kotlár pracoval ve slévárenském provozu podniku Strojosvit v Krnově. Marie si také pamatuje, jak už od léta nosil z lesa dřevo a chystal ho na zimu, aby bylo čím topit. Matku obdivuje za to, jak dobře se dokázala postarat o všechny své děti. „Nikdy nás nikomu nedala. Měli jsme krásné dětství. Znám rodiny z Krnova, které taky měly hodně dětí, ale nezvládaly to, takže některé skončily v domovech,“ vypráví. Dodává, že její matka po všech porodech ještě asi deset let těžce pracovala ve slévárnách.

Do školy dojížděly Kotlárovy děti do nedalekého Města Albrechtice. „Učitelé na nás byli hodní a měla jsem pocit, že nás mají rádi. Ve škole jsem nezažila žádné příkoří kvůli romskému původu,“ říká. Když jí bylo patnáct let, rodina se přestěhovala do Krnova.

Sterilizovali nás jako na páse

Doma i ve škole jí říkali, aby se vyučila, ale Marie chtěla jít rovnou do práce. Nastoupila jako dělnice v krnovských závodech S. K. Neumanna, kde se vyráběly šňůrky, prýmky a jiné drobné textilie. Ještě neměla sedmnáct let, když poprvé otěhotněla. Jako svobodná porodila první dceru. Když jí bylo dvacet, provdala se za Gejzu Čoveju, se kterým měla další dceru a syna. Mezitím pracovala v podniku Strojosvit, kde uklízela kanceláře.

Bylo to podle ní na jaře roku 1986, kdy ji začaly navštěvovat sociální pracovnice z úřadu i z nemocnice a nutily ji, aby šla na gynekologický zákrok, po kterém prý jen pět let neotěhotní. Při třetí návštěvě už přišly s termínem nástupu do nemocnice. „Musela jsem tam jít, i když jsem měla angínu a brala jsem antibiotika. Dali mi jen acylpyrin a vzali mě na sál. Když jsem se probudila, měla jsem vysokou teplotu, rána se mi špatně hojila. Všechno bylo špatně. Mezitím udělali sterilizaci dalším ženám,“ říká pamětnice.

I v případě její sestry Pavlíny prý sociální pracovnice velmi spěchaly, aby ji co nejdříve dostaly na operační sál. „Měla tenkrát několikaměsíční dcerku, kterou neměl kdo hlídat. Její muž byl zrovna na manévrech. A tak zařídili, aby po dobu její hospitalizace vzali dítě do kojeneckého ústavu,“ říká Marie Čovejová. Vzpomíná, že jedna sousedka se nenechala zastrašit a na zákrok nešla. Sociální úřad jí prý děti opravdu odebral, ale do roka je měla zase zpátky doma, protože prokázala, že se o ně dokáže dobře postarat.

„Dělo se to všechno narychlo. Brali nás jako na páse. Krnov, Bruntál, Opava. Postupem času jsme zjišťovali, že to dělali i neromským ženám, které žily s Romy. Nevím, kdo a kdy to přesně rozhodl. Sociální úřady ale jen dělaly práci, kterou jim nařídili z vyšších míst,“ popisuje pamětnice.

Některé ženy šly na zákrok za pračku

Marie zná mnoho případů sterilizovaných žen také díky práci ve spolku, kterému poskytla podporu a zázemí ostravská nezisková organizace Vzájemné soužití vedená Kumarem Vishwanathanem. „Nejhorší na tom bylo, že některým ženám za to dávali finanční hotovost. Jinde viděly sociální pracovnice domácnost, kde žena prala v rukách, tak jí koupili pračku. Mnohým ženám to udělali u porodu. Třeba mojí kamarádce. Říkali, že museli, ale nebyla to pravda,“ říká pamětnice.

Podobně jako Elena Gorolová, jejíž příběh Paměť národa také natočila, zdůrazňuje, že sterilizace připravily ženy nejen o možnost svobodně se rozhodnout, kolik budou mít dětí, ale také mnohdy způsobily rozkol v soužití manželských párů. „Některé ženy se rozvedly, třeba moje sestra Olina. Romští muži to berou tak, že když žena nerodí, tak už není dostatečně ženou. Mají to tak zakódováno,“ vysvětluje. Její muž ji ale neopustil. „Mám hodného manžela, který viděl, jak to tenkrát bylo,“ přibližuje Marie Čovejová.

Ze tří dětí jí zůstaly jen dvě. Jediný syn dostal v patnácti letech epilepsii a o rok později se při jednom z častých záchvatů utopil. Radost jí dělají dcery, ale také práce. Když přišla po změně majitelů Strojosvitu o zaměstnání, nemohla sehnat jinou práci. Absolvovala rekvalifikační kurz, díky kterému se dostala do krnovského domova seniorů. V roce 2022 tam dělala sedmnáctým rokem ošetřovatelku.

„Zpočátku jsem to nemohla snést, ty babičky a stařečky, to umírání. Teď jsem ráda, že jim můžu při odcházení pomáhat,“ říká. Ve volném čase pracuje pro spolek žen, které tak jako ona přišly o možnost rodit děti.

Dostala jsem chorobopis s nesprávnými daty

I díky téměř dvacetileté práci tohoto ostravského spolku prezident České republiky na konci roku 2021 schválil zákon o odškodnění nezákonně sterilizovaných žen ve výši tři sta tisíc korun. V době rozhovoru pro Paměť národa Marie Čovejová pomáhala shromažďovat podklady pro žádosti obětí z moravskoslezského regionu. V České republice se v té době o odškodnění hlásilo několik stovek žen.

Řadě žen však chybí dokumentace, která by potvrzovala nezákonné provedení sterilizace. Některé chorobopisy byly již skartovány. Také Marie Čovejová má s dokumenty z krnovské nemocnice problém. „V mém chorobopise je uvedeno, že jsem zákrok prodělala v roce 1989, ale je to špatně. Jsem si jista, že to bylo v roce 1986,“ říká pamětnice. Myslí si, že i tyto vady svědčí o tom, že nešlo o běžné zákroky a že dokumenty se zřejmě dodatečně upravovaly.