Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Agnieszka Critchlow (* 1976)

• narodila se 7. března 1976 v polské Varšavě

• v 11 letech osiřela

• adoptovali ji američtí manželé, s nimiž roku 1989 emigrovala do USA

• v Americe vystudovala vysokou školu

• v roce 2001 využila nabídky učit na Karlově univerzitě

Když mi bylo jedenáct, tak jsme se se ségrou staly sirotky

Agnieszka Critchlow se narodila 7. března 1976 v polské Varšavě. Na své dětství nevzpomíná příliš ráda, oba její rodiče, Božena a Stefan Nowakovi, propadli závislosti na alkoholu a brzy zemřeli. „Když mi bylo jedenáct, tak jsme se se ségrou staly sirotky. A v komunistickém období se o takové děti nikdo moc nezajímal,“ vzpomíná.

V této těžké situaci Agnieszce a její sestře Madaleně pomohla učitelka ze školy. „Seznámila nás s lidmi z Ameriky, kteří pracovali pro ambasádu, přijeli na rok učit americký dějepis.“ A tito manželé, Donald a Patricia Critchlow, se rozhodli, že obě děvčata adoptují. Ještě předtím, než společně v červnu 1989 odjeli do Ameriky, ale musela Agnieszka absolvovat různá soudní jednání. „Soudce se mě zeptal, jestli chci jít s novou rodinou do Ameriky, nebo zůstat v Polsku. Rozhodovala jsem se ve dvanácti letech.“ Nakonec odpověděla, že odjet chce. A to i s vědomím toho, že dělá rozhodnutí i za svou mladší sestru a že neví, co je vlastně čeká. Podle tehdejší komunistické propagandy byly totiž Spojené státy velmi nebezpečnou zemí.

Šla jsem do obchodu a všude jsem viděla naše fotky

Příjezd do amerického Chicaga pro ni samozřejmě nebyl lehký, sama nemluvila anglicky a její rodiče zase polsky, navíc se znali jen tři měsíce. „Naštěstí se ke mně všichni chovali slušně. V Americe to byla velká věc, hodně to ‚propagandovali‘, že adoptovali děti z komunistické země. Když jsem šla do obchodu, tak jsem viděla všude naše fotky.“ Poprvé také v Americe ochutnala Coca-colu, Sprite nebo nosila džíny. „Pamatuju, že jsem šla do obchodu a poprvé v životě jsem viděla párek – a hned 20 druhů párků!“

Po základní a střední škole začala studovat na univerzitě v Kansasu. „Rozhodla jsem se, že se pokusím vrátit do svých původních bodů života a začít se zase učit slovanské jazyky.“ V posledním ročníku studia pak dostala nabídku od české učitelky, aby přijela učit angličtinu na Karlovu univerzitu do Prahy. Letenky měla koupené na 13. září 2001. Dva dny po teroristických útocích v New Yorku ale žádná letadla nelétala, a tak letěla až o něco později prvním letadlem, které vůbec do Evropy po 11. září letělo. „Všichni byli hodně nervózní a kdykoliv šel někdo tmavší pleti na záchod, tak ho všichni sledovali. Nikdo celou dobu nespal,“ popisuje.

Dnes (2022) již žije 20 let v České republice a stále zlepšuje svou češtinu. „Na začátku to zas tak těžké nebylo, měla jsem tu ruštinu a polštinu. Ale i teď mi říkají, že jsem z Ruska nebo Ukrajiny. A když jsem v Polsku, tak se mě ptají, kdo jsem, co tam dělám.“ Češi na ni ze začátku působili jako uzavření a studení, ale když je více poznala, hodnotí je jako upřímné a zdá se jí, že si i umí užívat života. Mladým lidem Agnieszka vzkazuje, aby počítali s tím, že „život se může rychle změnit. To, co máme teď, se může rychle změnit. A občas to jsou věci, které my neovlivníme.“