Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Ctibor (* 1963)

• narodil se 11. května 1963 v Mostě

• v 80. letech studoval v Praze

• byl součástí hudební komunity okolo tzv. nové vlny

• v listopadu a prosinci 1989 vystupoval jako studentský vůdce

• v roce 1990 byl kooptován do Federálního shromáždění

• v roce 2017 působí v oblasti plánování měst a infrastruktury

Věděl jsem, že chci pryč

Tomáš Ctibor se narodil 11. května 1963 v Mostě, kde absolvoval základní školu a gymnázium. „Já jsem se narodil ve velmi specifickém městě. Most byl významné královské město. Tu pozici si udržel až do 20. století, kdy přišli soudruzi a zjistili, že pod tím městem je uhlí a že to staré město zničí. Já už jako malej jsem věděl, že z tohohle města chci pryč.“

Ihned po maturitě složil přijímací zkoušky na fakultu architektury v Praze a na začátku osmdesátých let odešel studovat do hlavního města. „Dělat kvalitní nebo alespoň slušnou architekturu se za komančů v podstatě nedalo. Byl to takový vnitřní konflikt, že člověk chtěl dělat architekturu, ale zároveň věděl, že to moc nepůjde. Proto jsem uvažoval poměrně vážně, že až dodělám školu, tak odejdu někam na Západ.“

V Praze ho kromě architektury chytila především hudba. Na začátku osmdesátých let byla v Československu na vrcholu tzv. nová vlna, která byla ze strany režimu potírána. Tomáš Ctibor byl fanouškem punkové hudby a začal se podílet na organizování různých tajných koncertů a akcí. Kvůli práci se zařizováním hudebního klubu na Strahově nedokončil vysokou školu. „Já jsem odcházel ze školy za okolností, který byly spíš kvůli mým aktivitám. Tenkrát se stalo to, co já jsem se dozvěděl až o dvacet let později, že několik mých spolužáků se sešlo a napsali bez mého vědomí petici děkanovi, aby mě tam udržel. To bylo ohromně statečný.“ Děkan tehdy jeho spolužákům slíbil, že pamětníka nevyhodí, pokud mu to schválí místní SSM. Členové SSM, jeho vrstevníci a spolužáci, se vyjádřili ve smyslu, že není vhodné, aby někdo do takové míry pochybný zastával práci architekta. Tomáš Ctibor tedy z fakulty odešel. Rozhodl se odejít dobrovolně předtím, než by byl oficiálně vyloučen, a díky tomu si mohl podat přihlášku na další školu. O dva roky později byl přijat na UMPRUM. „Já jsem si hodně vážil toho, že mě přijali na tu druhou vysokou školu. Tady už jsem se fakt snažil.“

Lidi neměli rádi, když se někdo odlišoval

Kvůli tomu, že se s partou kamarádů pohyboval okolo hudby, která byla režimem zakázaná, a navíc nosil dlouhé vlasy a v uchu náušnici, byl považován za osobu krajně podezřelou. „Já jsem si propíchnul ucho a věděl jsem, že se tím vystavuji možným konfliktům. Buď s policií, ale i s lidma na ulici, kteří často neměli rádi, když se někdo odlišoval.“

Jednou se třeba s kamarádem místo školy vypravili k němu na chalupu malovat do plenéru. Okolo poledne vyrazili do místní hospody na oběd. „A jenom to, že jsme se ve všední den pohybovali po vesnici a já jsem měl dlouhý vlasy, byl problém. Šli jsme se do hospody naobědvat a okamžitě dovnitř vrazili policajti a odvezli nás na stanici. Někdo je zavolal, že se tam podezřelí lidi pohybujou po ulici. Bohužel lidi udávali. Bylo to součástí tý společnosti, že lidi na vás volali policajty.“

Mladí lidé v osmdesátých letech už neměli přímou zkušenost s rokem 1968 jako jejich rodiče a už vůbec ne s válkou a osvobozením jako jejich prarodiče. Komunismus byl pro velkou část z nich už jen absurdním reliktem, který jim z nepochopitelných důvodů bránil v tom, aby byli svobodní. „Dodnes mám i ve vzpomínkách tu dobu do roku 1989 jako černobílou. Mám velmi dobrou vizuální paměť, ale tohle vnímám jako černobílý. Ta doba byla strašně šedá, všechno bylo šedý, akorát do toho svítily ty červený hvězdy se žlutýma nápisama.“

Tomáš Ctibor chtěl dostudovat vysokou školu, takže se do přímých konfliktů s režimem nepouštěl. „To jsem tomu režimu fakt vyčítal, že mě nutí chovat se nesvobodně a neustále se bát, zda už něco nepřekračuju.“ On a jeho kamarádi se snažili žít natolik svobodně, jak to jen bylo možné, a přitom nepřekračovat hranice, které režim nastavoval. „Tím, že člověk měl nějakej jinej postoj než ten režim, tak se automaticky shlukoval s lidma, co měli ten postoj podobnej, takže se vytvářely takový malý ostrůvky, takový ghetta. Většinou to bylo kolem nějaký hospody nebo nějaký aktivity.“

Mnoho jeho přátel emigrovalo do zahraničí. Oblíbeným způsobem, jak se tam dostat, byly formální sňatky. Člověk se domluvil s někým venku a čistě formálně se vzali. Tím se stal občanem jiné země a režim ho pustil za hranice. „Já jsem si myslel, že to udělám stejně. Už jsem dokonce měl domluvenou i nevěstu, která byla ochotná si mě vzít. Naštěstí do toho přišla revoluce.“

Nikdo z nás nevěřil, že by to mohlo přijít

Od roku 1988 se začala situace ve východním bloku výrazně měnit. „V Maďarsku běžely změny. V Polsku se mluvilo u kulatýho stolu, tak jsme si říkali, jestli by se třeba něco nemohlo změnit i u nás. Když v tom ale žijete celý život a vnímáte to na tý každodenní bázi, tak nemůžete najít, kde je ta příčina, která by to mohla změnit.“ Začátkem roku 1989 začaly být i v Československu častější demonstrace. Komunistický režim vypadal však stále stejně stabilní a proti demonstracím silně vystupoval. „Ještě 17. listopadu dopoledne bych si nevsadil na to, že komunisti můžou někdy odejít. Většina z nás si to strašně přála, ale nikdo moc nevěřil, že by se to mohlo stát.“

Na 17. listopadu měl Tomáš Ctibor naplánovaný sraz se spolužáky z gymnázia v Krušných horách. „Já jsem upřímně řečeno od 17. listopadu nic nečekal, protože to byla de facto povolená demonstrace. Vždycky jsem říkal, že se nic nepohne, dokud se nepohnou severní Čechy a severní Morava. Severní Čechy se pohnuly týden předtím. Byla strašná inverze a lidi na severu začali mít až fatální zdravotní problémy.“ Na třídní sraz odjížděl s očekáváním informací o demonstracích v Teplicích a v Mostě.

Během večera na horské chatě měl podivný pocit, že přece jen i pražská demonstrace toho dne mohla mít nějaký význam. „Měl jsem nějakou intuici. Večer jsem je začal hrozně otravovat, že se určitě něco děje. Na tý chatě nebylo rádio, pak jsme tam našli nějakou televizi. Tam byla nějaká krátká zpráva. Najednou jsem měl pocit, že se něco stalo. Byl to jen podvědomej pocit.“

Druhý den se vrátil do Prahy, kde mu kamarádi na fakultě oznámili, že se od druhého dne vyhlašuje stávka. „Okupovali jsme školu. Převzali jsme klíče. U nás to byla celá škola kromě jehovistů, ti nemohli kvůli vyznání. Překvapilo mě, že my jako umělci jsme byli snad nejzorganizovanější škola, okamžitě jsme měli systém zásobování a všeho. Dodnes mě fascinuje z manažerskýho pohledu, jak to geniálně fungovalo. Ty lidi se na ničem nedomlouvali. Ráno jsme přišli do školy a během jednoho dne bylo všechno obsazený, zorganizovaný, všichni měli svoje role a úkoly a jelo to jako stroj.“

Snažili se nás přesvědčit, že naše úloha už skončila

Poměrně rychle se Tomáš Ctibor dostal do stávkového výboru školy a jako zástupce za stávkující studenty jednal i s představiteli Občanského fóra. Stávka pokračovala několik týdnů. Mnoho studentů začalo pociťovat únavu a nebylo pořád jasné, zda to celé neskončí potlačením ze strany režimu. Postupně se studenti rozdělili na umírněnější, kteří chtěli stávku ukončit, a radikálnější, kteří se nechtěli smířit s kompromisy a ve stávce hodlali pokračovat. „Ti umírnění se nás snažili i s nějakými zástupci Občanského fóra přesvědčit, že to už stačilo, že teď už to oni zařídí a naše práce už skončila.“

Na začátku prosince opravdu stávka na chvíli ustala, ale pak 3. prosince byl zveřejněn návrh vlády, kde patnáct křesel zaujímali komunisté a pouhých pět zástupci Občanského fóra a jiných stran. Studenti se rozhodli vyjádřit, že na takový kompromis v žádném případě nepřistoupí, a stávka začala nanovo. „Petr Pithart zpětně pak v nějaké debatě řekl, že se mýlil v tom momentu, kdy měla stávka skončit.“

Tomáš Ctibor měl za stávkový výbor na starost přivézt návrh demise tehdejší ministryni školství. „Zakopli jsme tam tehdy o jejího náměstka Šulistu a ten nám říkal, že by rád zprostředkoval nějaké setkání s ministerstvem. Oni mnohem lépe znali ty bolševické systémy a to setkání chtěli konspirovat, že až bude, tak se ohlásí pod heslem: ,Táta‘.“ Když jednou přiběhl Tomáš Ctibor na ústředí na DAMU, tak mu spolužačky oznámily, že mu volal táta. Pamětník si to v ten moment nespojil, a naopak si uvědomil, že se vůbec neozval rodičům. „Rodiče se o mně první informace dozvěděli, když je někdo upozornil, ať si zapnou rádio, a tam jsem mluvil v pořadu Mikrofórum.“

Najednou s námi řešili budoucnost této země

Až na ulici narazil na náměstka Šulistu, který ho sháněl kvůli důležité schůzce. Tomáš Ctibor s sebou vzal ještě dalšího ze studentských vůdců Martina Mejstříka a šli na smluvené jednání. Byli velmi překvapeni, když zjistili, že proti nim v místnosti sedí tři ministři komunistické vlády – Karel Juliš, Jaromír Johanes a Marián Čalfa. Tito muži byli vysláni, aby zjistili, co studenti požadují. „Já měl dlouhý vlasy, vypadali jsme divně, prostě s takovýma lidma se oni fakt nesetkávali a nechtěli se s nima ani potkávat. Najednou tam s námi seděli u stolu a řešili s námi budoucnost této země, což bylo vlastně úplně absurdní. A já si dodneška pamatuji, že tam byl moment, kdy jsem říkal, tady končí prostor pro jakoukoliv taktiku a teď, anebo nikdy... A jsem vděčnej, že jsem opravdu stál face to face těmhle lidem a řekl jsem jim, co si o nich myslím.“

Jednání začalo někdy okolo půlnoci a trvalo přibližně čtyři hodiny. Tomáš Ctibor vzpomíná, že nejdříve se je ministři snažili zastrašit a donutit k nějakým ústupkům. Po určité době si však hlavní slovo vzal Marián Čalfa a pokoušel se s nimi domluvit kompromis. „Čalfa nám říkal: ,Zítra přijďte na vládu, mám to tady v šuplíku, a začneme spolu budovat budoucnost.‘ To byl ten moment, kdy jsem říkal: ,Já ne, mně je šestadvacet a já se s váma o tom bavit nebudu. Zítra máte setkání s lidma, který to s váma budou řešit...‘ Pro ně to byl šok, že jsme jim řekli, že nechceme nějakou modifikaci toho socialistickýho systému, ale že chceme konec a kapitalismus, a že když se nás teda ptaj, tak tohle si teda přejem.“

To byl pro mě ten symbol  

Během necelých dvou měsíců se podařilo odstranit komunistickou vládu v Československu a zavést demokracii. Po celou dobu revoluce však nebylo vůbec zřejmé, že se to nakonec podaří. „Kdybychom si 15. listopadu sedli a řekli si, že do konce roku bude Havel prezidentem a Husák v zapomnění, tak by to bylo jako velkej vtip. To bylo naprosto absurdní.“

Václav Havel ještě na začátku listopadu nebyl veřejně moc známý a mnoho těch, kteří o něm věděli, ho znalo jako rozmazleného buržoazního floutka, jak ho komunistická masmédia prezentovala. „Pro nás studenty to bylo tak, že když bude Havel prezidentem, tak už to nemůže jít zpátky. Do tý doby všechno ostatní byl kompromis. My jsme měli hlavně strach, aby to nebyla jen reminiscence na rok 1968.“

Tomáš Ctibor vzpomíná na moment, kdy si uvědomil, že se něco významného skutečně nenávratně změnilo. Bylo to 1. ledna 1990, kdy byl Václav Havel tři dny prezidentem Československa. Pamětník a Martin Mejstřík šli tehdy do prezidentské kanceláře, kde seděl Václav Havel a koukal se na svůj vlastní prezidentský novoroční projev v televizi. „Kancelář byla furt stejná jako za Husáka. Do toho chodil číšník, který nám nabízel, jestli nechceme ananasovej džus, a já jsem nikdy předtím nepil ananasovej džus a ten den jsme jich tam s Martinem vypili snad patnáct. Ten číšník tam furt koukal, protože mu to asi připadalo úplně absurdní. To byl pro mě symbol, že ten komunista je fakt pryč.“

Ta změna byla hmatatelná

Od roku 1990 začala doba, o které pamětník snil už dlouho. „První polovina devadesátých let byla neuvěřitelná doba. Ten pocit svobody byl v konfrontaci s těmi lety předtím naprosto neuvěřitelný. Člověk opravdu fyzicky cítil, že se něco zásadně změnilo. To byla nejkrásnější léta, která jsem kdy zažil. Najednou měl člověk pocit, že cokoliv chce dělat, tak jde. To byla doba, kdy všechno začínalo.“ Na začátku devadesátých let se Tomáš Ctibor v rámci kooptace dostal do Federálního shromáždění, kde zůstal do voleb v červnu 1990.

Po několika letech se však ukázalo, že demokracii nestačí zavést, ale že je potřeba o ni neustále pečovat. „Problém je v tom, že nás tý demokracii nikdo neučil ve školách. My jsme byli opravdu strašně naivní. Mně až po deseti letech došlo, že to není něco, co se zavede a je to, ale je to něco, co se musí opečovávat a je to otázka několika generací.“

Tomáš Ctibor dnes působí v rámci plánování měst a architektury.