Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Čtvrtečka (* 1942)

• narozen 2. prosince 1942 v Praze

• otec Jaroslav Čtvrtečka byl významný teoretik lyžování

• matka byla dcerou majitele továrny na zemědělské stroje Knotek Jičín

• vyučen v ČKD Vysočany

• po úspěších v juniorském družstvu kanoistů přizván do klubu Dukla Praha

• od devatenácti let profesionálním sportovcem

• na olympiádě v Mexico City roku 1968 získal čtvrté místo v závodě singlkanoistů na jeden kilometr

• od roku 1971 spolupracoval s Vojenskou kontrarozvědkou

• roku 1976 ukončil aktivní sportovní kariéru

• pokračoval v Dukle jako trenér

• po roce 1989 zakladatelem Českého klubu olympioniků, kde je stále členem předsednictva

„Čechoslovák s nevyslovitelným jménem,“ tak byl kanoista Jiří Čtvrtečka znám mezi cizinci při sportovních výjezdech do zahraničí. Rychlostní kanoistika mu jako závodníkovi i jako trenérovi otevřela cestu do světa, zároveň ho ale působení ve světě vrcholového sportu postavilo před nejedno morální dilema. 

Jiří Čtvrtečka se narodil 2. prosince 1942 v Praze ve sportovně orientované rodině. Jeho otec Jaroslav Čtvrtečka, původem z Orlických hor, byl sjezdový lyžař, který před válkou reprezentoval Československo na olympiádě, později přednášel o lyžování na FTVS, byl jedním ze zakladatelů mezinárodní asociace pro výuku lyžování Interski a spoluautorem knihy Čáry na sněhu. Matka byla dcerou majitele firmy na zemědělské stroje Knotek Jičín, po znárodnění přejmenované na Knotex, závod národního podniku Agrostroj. „Doma se o rodinné minulosti moc nemluvilo. Matka se snažila své jméno za svobodna moc nezmiňovat, protože kdykoli se někde objevilo, byly z toho nepříjemnosti,“ říká Jiří Čtvrtečka, ale nedomnívá se, že by on sám byl kvůli dědečkovi továrníkovi někdy perzekvován.

Politika mě nezajímala, chtěl jsem hlavně trénovat

Jeho nejranější vzpomínka z dětství je spojená s bombardováním Prahy v únoru 1945. „To bylo tak rychlé, že jsme nestačili ani sejít do krytu. Bydleli jsme na nábřeží v blízkosti dnešního Tančícího domu a všechna okna v našem bytě byla silou explozí vytlučená,“ říká pamětník. Tehdy dvouletého chlapce zážitek natolik poznamenal, že ještě o léta později v horečkách blouznil o létajících střepech.

Na své dětství vzpomíná Jiří Čtvrtečka především jako na období nejrůznějších sportovních her. V centru Prahy tehdy bylo mnoho plácků, kde děti mohly hrát fotbal, a běhaly i po ulicích, ve kterých jezdilo jen minimum aut. Fotbal se hrál i na Střeleckém ostrově, v létě chlapci chodili plavat na plovárnu na Žofíně. O prázdninách jezdil Jiří a jeho bratr s rodiči na chatu na Živohošti, kde sportování pokračovalo. „Začátek padesátých let, to byla éra Emila Zátopka, všichni jsme chtěli být Zátopkové, a tak jsme běhali ostošest,“ konstatuje pamětník a dodává, že díky otci se s Emilem a Danou Zátopkovými osobně znali a ovdovělou sportovkyni chodil navštěvovat až do její smrti v roce 2020. Otec samozřejmě zasvěcoval své syny také do lyžování a na základě výsledků závodů v běhu na lyžích dostali oba chlapci pozvání do sportovního oddílu Slavia Žižkov. Jiřího bratr časem přesedlal na atletiku, zatímco Jiří se začal věnovat kanoistice: „Můj kamarád Mirek Adámek mi řekl, že jeho parťák z deblkánoe odchází na vojnu a jestli bych s ním mohl trénovat místo něho. Začal jsem s ním trénovat za oddíl Slavoj Oděvní služba a už po roce jsem se dostal do juniorského družstva.“
Politickou situaci padesátých let Jiří Čtvrtečka příliš nevnímal, třebaže jeho rodiny se citelně dotkla: jeho o dvacet let starší bratranec Zdeněk Hejzlar, bývalý odbojář, komunista a poúnorový poslanec Národního shromáždění, byl v rámci čistek v KSČ vyloučen a nastoupil jako dělník v ostravských hutích.

Jiří Čtvrtečka se soustředil výhradně na sport, studium pokládal za nepotřebné, a tak se spokojil s tím, že se vyučil v ČKD Stalingrad Vysočany. „Až později jsem si uvědomil svoji chybu a večerně jsem si dodělával průmyslovku,“ říká. Hned v osmnácti letech mu v továrně nabídli vstup do KSČ. „Mě politika nezajímala, chtěl jsem mít hlavně klid a nechtěl jsem se o ničem dohadovat. Ale v práci do mě hučeli, hlavně jeden starší kolega, nástrojař. Pokaždé, když jsme u svěráků něco pilovali, stál vedle mě a mluvil o tom, že ve straně potřebují mladé lidi. Nakonec jsem tomu podlehl. Výhoda byla, že jako člen strany jsem už nemusel chodit do žádných mládežnických organizací,“ říká Jiří Čtvrtečka a upřesňuje: „Nikdo mi nevyhrožoval, že pokud nevstoupím, vyloučí mě z reprezentace.“ Stal se tedy kandidátem komunistické strany a později, během vojenské služby, i regulérním členem.

Brzy nato, na základě výsledků z juniorské reprezentace, Jiřího Čtvrtečku přijali do Dukly Praha a stal se profesionálním sportovcem. „Trénovali jsme od nevidím do nevidím. Dnes se všechno váží na lékařských vahách, tehdy byl přístup spíš amatérský, ale o to víc jsme žili jako kolektiv,“ vypráví. Dukla byla armádní sportovní klub, a Jiří Čtvrtečka se tedy stal vojákem z povolání. Příliš mnoho vojenských povinností ale plnit nemusel. „Jen asi třikrát do roka jsem měl službu dozorčího útvaru nebo dozorčího posádky,“ vysvětluje.

S Rusy se nebavil nikdo, Věra Čáslavská ale byla nejviditelnější

V roce 1964 postihla Jiřího Čtvrtečku jako sportovce těžká rána – onemocněl žloutenkou, nadlouho vypadl z tréninku a přišel o možnost účastnit se olympiády v Tokiu. Díky své houževnatosti se ale do reprezentace brzy vrátil. Okupaci Československa v srpnu roku 1968 tak už opět vnímal především prizmatem svého sportovního života: „To byl krutý rok, protože jsme nevěděli, jestli budeme moci jet na olympiádu.“

Invaze vojsk Varšavské smlouvy přišla právě v období příprav na olympijské hry v Mexiku, které se konaly v říjnu téhož roku. Jiří Čtvrtečka trávil čas na vysokohorském soustředění na jezeře v Alpách. „Měli jsme tam puštěné rádio, hrála hymna, všichni jsme si stoupli a byli jsme trochu vyplašení, protože jsme vůbec nevěděli, co se děje. V televizi jsme viděli rozstřílené domy, bylo to nepříjemné,“ popisuje pamětník tísnivou atmosféru na soustředění. Spolu s československými sportovci tam trénovali i západní Němci. Jeden z nich, Čtvrtečkův velký sportovní konkurent Detlef Lewe, mu nabídl, že kdyby chtěl odejít do emigrace, může bydlet a trénovat u něj. „Ale já jsem měl v Československu všechno, byli tu rodiče, brácha. Řekl jsem, že se chci vrátit domů,“ dodává Jiří Čtvrtečka. „Později jsem dostal ještě pár jiných nabídek: mohl jsem odejít do Španělska, do USA. Tam všude by mě bývali brali. Ale nějak jsem nechtěl odejít,“ konstatuje.

Po návratu do Prahy zjistili, že Vltava je uzavřená a trénovat se může jenom na souši. A přestože sportovci nevěděli, zda jim bude povolen odjezd na olympiádu, intenzivně se na ni připravovali. A v říjnu potom skutečně startovali na olympijských hrách v Mexiko City. Jiří Čtvrtečka tam podal dobrý výkon a skončil jako čtvrtý v závodě singlkanoistů na jeden kilometr. Dodnes se domnívá, že sovětský závodník, který ho tehdy předjel, získal bronzovou medaili jen díky dopingu.

Československá delegace se na olympiádě pod vlivem dějinných událostí těšila velké pozornosti. „Bydleli jsme v nejhezčí části olympijské vesnice, téměř jako čestní hosté, a všude, kam jsme přišli, nám fandili,“ vzpomíná Jiří Čtvrtečka. Sportovci navíc ještě nebyli tak izolovaní od svých příznivců jako později, po tragédii na olympiádě v Mnichově, kdy do organizace olympijských her zasáhly obavy z terorismu. „Z vesnice jsme to měli na závodiště asi osmdesát kilometrů. Ale kdykoli jsme čekali na autobus, během pár minut nám zastavilo nějaké auto,“ dodává pamětník.

Jedním ze zlatých hřebů československé přítomnosti na olympiádě v Mexico City byl tichý protest Věry Čáslavské: když stála na stupních vítězů a zazněla sovětská hymna, gymnastka odvrátila hlavu od sovětské vlajky a upřela pohled do země. Podle Jiřího Čtvrtečky se takových protestů v Mexiku objevilo více, ale tento byl nejvíce medializovaný. „S Rusy se nebavil nikdo,“ říká. „Ale když Věra stála na stupních vítězů, bylo to u ní lépe viditelné. Je pravda, že čím je sportovec populárnější a úspěšnější, tím víc je sledovaný a lidé ho vnímají.“

Když se dopingu ujali lékaři, byl alespoň bezpečnější

Nastupující normalizace zasáhla rodinu Jiřího Čtvrtečky poměrně citelně: jeho otec byl vyloučen z KSČ a raději „dobrovolně“ odešel do penze, bratranec Zdeněk Hejzlar, který se v době Pražského jara dočkal rehabilitace a pracoval jako ústřední ředitel Československého rozhlasu, roku 1969 emigroval do Švédska. Pamětník uvádí, že jeho osobně normalizace nezasáhla. Prostě pokračoval ve sportovní činnosti a jediné, co vnímal, byl tlak na dobré výsledky a medailová umístění, „abychom se pokud možno dostali na bednu, aby se vědělo, že Československo existuje“. Sportovní soupeření mezi socialistickým Východem a kapitalistickým Západem podle něj více než závodníci prožívali funkcionáři, kteří je řídili: „My jsme chtěli porazit kohokoli, jakéhokoli soupeře. Porážet Západ, to byla spíš politika těch bafuňářů nahoře.“

V onom „porážení Západu“ měl ovšem československým sportovcům pomáhat také státem řízený doping. Do kanoistiky pronikl později než do jiných sportovních odvětví, a tak se s ním Jiří Čtvrtečka podle svých slov setkal poprvé až ve druhé polovině sedmdesátých let, když opustil závodní kariéru a působil v Dukle jako trenér. Zakázané povzbudivé látky pronikaly mezi sportovce nejprve živelně, získávali je při zahraničních cestách. Jiří Čtvrtečka konstatuje, že když se doping dostal pod oficiální kontrolu, vnímal to jako určité zlepšení: „V okamžiku, kdy se doping stal řízeným, začal se jím zabývat štáb lékařů a usměrnilo se to alespoň natolik, že ti, kteří doping brali, nebyli tak zdravotně ohrožení. V době předtím nikdo nevěděl, co to s kým udělá, která látka co způsobí. Proto jsem docela uvítal, že přišli lékaři a začali se o to starat.“

Kontráš měl kancelář přímo v Dukle

Podle záznamů ve svazku s archivním číslem A-65335, uloženém v Archivu bezpečnostních složek, v květnu 1971, tedy ještě v době jeho závodnické kariéry, získala Jiřího Čtvrtečku ke spolupráci Vojenská kontrarozvědka. On sám uvádí, že pohovory s kontrarozvědkou byly běžnou součástí života sportovců Dukly a podstupovali je před každým výjezdem na Západ, stejně jako po návratu: „To je dané tím, že jsme byli vojenští sportovci. Každý sportovec, který vyjížděl za hranice, musel podepsat nějaký papír, odevzdat vojenskou knížku a podobně. Po příjezdu se psalo, kde člověk byl a s kým se tam setkal. To bylo běžné. Kontráš, tedy člověk z kontrarozvědky, měl přímo v Dukle ve čtvrtém patře svou kancelář. Všichni, kdo vycestovali, se museli u něj hlásit. To bylo stejné, jako když člověk vyplňoval celní prohlášení. To jsme tenkrát považovali za normální a neprotestovali jsme proti tomu.“ Z výše uvedeného svazku však vyplývá, že Jiří Čtvrtečka si byl vědom, že jeho spolupráce je tajná a jeho kolegové ze sportovního týmu ani rodinní příslušníci o ní nemají být informováni. S příslušníky kontrarozvědky se podle údajů ve svazku setkával i mimo kancelář v Dukle. 
Podle záznamů Vojenské kontrarozvědky (svazek arch. č. A-65335) podával Jiří Čtvrtečka podrobné informace o svých sportovních partnerech a svěřencích, kteří byli podezřelí, že plánují emigraci. Jedním z nich byl Tomáš Šach, který s Jiřím Čtvrtečkou závodil na deblkánoi.

Sám Jiří Čtvrtečka to ovšem v rozhovoru pro Paměť národa popírá: „Nevzpomínám si, že by někdo v Dukle chtěl emigrovat. To si opravdu nevzpomínám.“
„Váš kolega, pan Šach, emigroval,“ namítá sběrač. 
„Vlastně Tomáš... To je pravda. Ten je ve Švýcarech,“ konstatuje pamětník a dále se k osobě Tomáše Šacha nevyjadřuje. 
Další osobou, jejíž jméno ve svazku často zaznívá, je kanoista Petr Kubíček, kterého měl Jiří Čtvrtečka na starosti jako trenér. 
„Ten Kubíček, já nevím, jestli emigroval. Myslím, že si vzal Němku, a s tou se tam odstěhoval.“
„Neptali se vás na něj?“ táže se sběrač. 
„O něm jsem ani nevěděl, že se chystají emigrovat, tak jsem žádná hlášení podávat nemohl,“ konstatuje Jiří Čtvrtečka. Zde je jeho výpověď v přímém rozporu se zprávami ve spisu, podle nichž byl o vztahu Petra Kubíčka s německou sportovkyní Juttou Kuhlmannovou velmi dobře informován a informace předával dál. Například v záznamu ze schůzky 24. října 1983 se uvádí: „Dne 22. 10. oznámil KUBÍČEK pramenu, jako svému trenérovi, že se má v pátek 28. 10. setkat s KUHLMANOVOU (sic) na svatbě Zdeňka Krpaty, kam jsou oba pozváni. Za tímto účelem přijede KUHLMANNOVÁ do ČSSR. (…) Pramen k osobě KUBÍČKA dále uvedl, že se mu ani mjr. SOUČKOVI jeho styky s Němkou nelíbí, že by zde mohlo dojít ke zběhnutí.“ (Arch. č. A-65335.)

Spolupráce Jiřího Čtvrtečky je příslušníky kontrarozvědky podle údajů ve zmíněném svazku hodnocena velmi pozitivně a několikrát byl za ni finančně odměněn částkami ve výši sto až dvě stě korun. Poslední záznam ze schůzky s VKR je datován 24. dubna 1989.  Pamětník sám ovšem trvá na tom, že setkání s VKR se odehrávala pouze v souvislosti se zahraničními výjezdy sportovců.

Ta voda je nádherná

Po listopadu 1989 Jiří Čtvrtečka vystoupil z KSČ, stejně jako jeho další kolegové z Dukly. „Ale byl jsem apolitický, řekl jsem, že do Občanského fóra nevstoupím, že už nevstoupím do žádné strany,“ dodává. Stal se spoluzakladatelem Českého klubu olympioniků, který sdružuje bývalé a podporuje současné olympijské závodníky. Dodává, že zdrojem duševního klidu a pohody pro něj vždy byl zejména sport a pobyt na vodě: „Ta voda je nádherná. Každý, kdo na vodě někdy jezdil, ví, jak je krásné, když jede nedotčenou přírodou. Já osobně jsem miloval jezdit velmi brzo ráno, vstával jsem před půl šestou, když už bylo vidět. Jezdíval jsem se projet do té mlhy nad vodou, do takového oparu – všude ticho, nikde nic, jen šplouchá ta voda.“