Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Milena Cubrová (* 1925)

• narodila se 26. října 1925 v Písku

• dětství a mládí prožila v Polné u Havlíčkova Brodu a v Kutné Hoře

• v roce 1944 zažila bombardování Pardubic

• v letech 1946 až 1948 vystudovala farmacii na přírodovědecké fakultě

• bratr Přemysl v 50. letech nasazen k PTP

• v roce 1971 bratr Přemysl emigroval přes Alžírsko do Francie, následně byla pamětnice vyslýchána StB

• s bratrem se shledala v roce 1982

• v roce 2023 žila v Praze

Její rodina patřila mezi ty, které represivní politika komunistického režimu v padesátých letech tvrdě zasáhla. Milena Cubrová byla nejstarší ze čtyř dětí, ale byl to bratr Přemysl, který zanechal v jejím životě nejhlubší stopu. Možná proto, že ho v životě ztratila hned dvakrát. V padesátých letech ho komunisté poslali na tvrdou práci do dolů a v roce 1971 se rozhodl pro emigraci do Francie za svou láskou, a to – dle vyprávění – stěží představitelným způsobem: přes moře na šlapadle.

Dětství a mládí během protektorátu

Milena Cubrová, rozená Schürerová, se narodila 26. října 1925 v Písku do rodiny JUDr. Miroslava Schürera a Růženy Smetanové. Schürerovi se často stěhovali kvůli otcovu povolání notáře, Milena většinu svého dětství prožila v Polné u Havlíčkova Brodu a později v Kutné Hoře. Pro Milenu nebylo období protektorátu dobou velkých dramat, ale opatrnosti. „Věděla jsem, že bych měla být poslušná německé říši, na všechno si dávat pozor, a to nebylo nic příjemného.“ Ve válečném přídělovém systému bylo riskantní opravdu všechno. Vysoké tresty hrozily i za to, když si chtěla rodina vylepšit jídelníček nad rámec toho, co dovolovaly hubené potravinové lístky. „Jednou jsme s bratrem Přemkem pašovali husy, kterými se chtěl jeden sedlák odměnit tátovi. Jeli jsme na kolech do vesnice, kde nám sedláci dali každému do batohu jednu husu, a strachy jsme byli zpocení až na zádech,“ vzpomíná Milena.

Jejím útočištěm byla hudba. Hrála na klavír, maminka si přála, aby zkusila konzervatoř, kam byl prý za války velký nával. Dle vzpomínek pamětnice byla konzervatoř záchranou pro ty, kteří by jinak museli do totálního nasazení do Německa. Nedostala se. Po maturitě na kutnohorském gymnáziu v roce 1943 se Milena rozhodla následovat rodinnou tradici a nastoupila na praxi do lékárny v Pardubicích. Tam zažila v létě 1944 nálety. Bydlela tehdy ve vilové čtvrti v domě pana lékárníka, u něhož pracovala. „Jeho dům naštěstí nálety nezasáhly, ale všude kolem byla taková spoušť, že jsem opravdu věřila, že to je konec světa.“

Nepřátelé státu

Skutečné drama pro její rodinu ale začalo po válce. Její otec byl údajně už po roce 1945 uvězněn kvůli svým antikomunistickým postojům. „Začalo to už v Polné, kde ho sousedé-komunisté prostě nenáviděli. Po válce ho tahali po ponižujících výsleších, až ho zavřeli. Po měsíci ho dostal na svobodu jeden známý,“ doplňuje vyprávění Mileny Cubrové její dcera. Milena v letech 1946 až 1948 ještě stihla vystudovat farmacii na přírodovědecké fakultě, její bratr Přemysl ale podobné štěstí neměl.

V padesátých letech pak byla rodina Schürerových, stejně jako mnoho jiných, zasažena represivní politikou komunistického režimu. Otec rodiny Miroslav musel opustit svou práci notáře kvůli svým antikomunistickým postojům. Strýc Přemysl Schürer, který provozoval lékárnu v Holešovicích na Staré poště, přišel o živnost, což jej přivedlo na pokraj finančního i emocionálního kolapsu. Jeho žena byla touto nespravedlností tak zasažena, že onemocněla a předčasně zemřela. Milena, která u strýce pracovala, musela odejít do jiné lékárny. „Prý abych si nemyslela, že je strýcova lékárna moje,“ dodává.

Milenin bratr Přemysl byl v této době studentem matematicko-fyzikální fakulty. Avšak režim neměl slitování ani s ním. Byl nucen opustit studia a z rozhodnutí vojenské správy narukovat k PTP (Pomocným technickým praporům, které byly využívány komunistickým režimem k trestání „politicky nespolehlivých“ osob) do karvinských dolů. Těžké pracovní podmínky, odloučení od rodiny a nesvoboda v něm zanechaly hluboké jizvy. „Mohli jsme si jen psát. Maminka stále plakala,“ vypráví Milena Cubrová. Přes veškeré režimní peripetie se nakonec – v roce 1957 – bratrovi podařilo úspěšně dostudovat matfyz, kde pak v šedesátých letech působil jako asistent.

Bratrova emigrace

V srpnu roku 1968, kdy do republiky vtrhla vojska Varšavské smlouvy v čele se sovětskými okupanty, byla Milena Cubrová s rodinou na dovolené v Jugoslávii. Rozmýšlela se, že by zůstala za hranicemi, uměla docela dobře německy, ale manžel do Německa nechtěl. Přibližně v této době pobýval její bratr Přemysl v Londýně na kurzu francouzštiny. Potkal zde svoji osudovou ženu Jeanette, původem z Francie. Po měsíci se oba vrátili do svých domovů a jejich vztah pokračoval hlavně prostřednictvím dopisů. Milena vzpomíná: „Jeanette navštívila Československo a zdálo se, že by zde možná i zůstala. Avšak myšlenka života v komunistickém státě ji odradila.“

Přemysl se tedy rozhodl pro radikální krok – emigraci. Poslední Milenina vzpomínka na jejího bratra je spojena s návštěvou v lékárně, kde pracovala. Přemysl se s ní tehdy přišel rozloučit před odjezdem na dovolenou v Alžírsku. „Tehdy mě ještě nenapadlo, že se nevrátí. Mávl na mě a řekl jen: ‚Sbohem,‘“ vzpomíná Milena. Když se Přemysl z dovolené nevrátil, tušila, co se stalo. Její obavy potvrdil telefonát od Státní bezpečnosti. „Byla jsem vyděšená, nic jsem nevěděla a nemohla jsem jim nic říct. O bratrovi jsem neměla žádné zprávy a měla jsem o něj strach,“ vzpomíná. Velkou úlevou byl až dopis, který přišel po několika měsících. Přemysl napsal z Francie, že je v pořádku.

Přes moře na šlapacím člunu?

Způsob, jakým se Přemysl dostal z Alžírska do Francie, byl dle vyprávění neobyčejný. Milena se podrobnosti dozvěděla z knihy, kterou jí bratr tajuplně zaslal. Na první pohled se jednalo o francouzské vydání knihy Bedřicha Engelse Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Ani při zběžném prolistování na ní nebylo nic podezřelého. Jen pečlivější pozorovatel musel objevit, že uprostřed knihy stránky změnily formát písma a papír. Přemek do knihy nechal vlepit samizdat, také ve francouzštině, v němž popisuje neuvěřitelnou anabázi své emigrace.

Ve stručnosti jeho obsah vypráví Milena Cubrová takto: „Bratr si koupil dovolenou v Alžírsku, kde se setkal s Jeanette. Mysleli si, že přesvědčí francouzského pilota, aby je vzal s sebou do Francie, ale ten se obával problémů, a tak z toho nic nebylo. Jeanette se musela vrátit do Francie, protože už jí skončila dovolená, ale Přemek se s tím nehodlal smířit. Rozhodl se, že uteče přes moře, a to na šlapacím člunu,“ vypráví pamětnice a dodává: „Byl odhodlaný buď zemřít, nebo se dostat do Francie. Plavil se čtyři dny, byl na smrt vyčerpaný, a když už přestával věřit v dobrý konec, uviděl v dálce loď, ke které se mu podařilo dostat. Byla to polská loď převážející uhlí mezi Polskem a Španělskem po Středozemním moři.“

Dle vyprávění se bratr bál, že by ho kapitán polské lodě mohl nahlásit a vrátit zpátky do Československa, proto předstíral, že je Angličan. Vymyslel si historku, že se s kamarády vsadili a takhle to dopadlo. Loď ho vzala do italského Livorna, kde si vyžádal francouzského konzula. „Měl strach, že by ho anglický konzul poslal zpátky do Československa. Francouz byl velmi srdečný, sympatický pán a pomohl mu. Byli pak dlouho přátelé. Jeanette poslala peníze a doklady, a tak se Přemek dostal do Francie, kde našel nový domov,“ vypráví Milena Cubrová. Přemysl Schürer se ve Francii zabydlel, učil na chlapeckém učilišti a s Jeanette žil až do své smrti.

Rodiče už se s Přemyslem neshledali

Bratrova emigrace měla největší dopad na kariéru Milenina manžela, který pracoval v zahraničním obchodě, v Koospolu, a později na ministerstvu zahraničního obchodu. Nemohl pracovně vycestovat na Západ. Po jeho předčasné smrti v roce 1982 dostala Milena povolení vycestovat do Francie. Do Paříže přijela vlakem na nádraží, kde si po jedenácti letech padla s bratrem do náručí.

Milena Cubrová navštívila svého bratra vícekrát, on se už ale do Československa nikdy nepřijel ani podívat. „Po roce 1989 se bál, že ho budou pronásledovat, ale hlavně se mu nelíbilo, jak se k němu stát v minulosti zachoval, a zanevřel na něj,“ vysvětluje Milena Cubrová. Rodiče se se svým synem od jeho emigrace už nikdy neshledali, protože komunisté jim nedali povolení za ním vycestovat. Přemysl Schürer zemřel v roce 2007 ve Francii.