Josef Čunek

„První bylo setkání s přerovským církevním tajemníkem. To už jsou dneska, řekl bych bonmoty. Jak mohli lidé vypouštět takové věty? Církevní tajemník mě vítá a říká: ‚Vítám Vás tady v tomto okrese, já jsem okresní tajemník a přál bych Vám úspěchy ve Vaší práci, ale prosím Vás, všímejte si raději oprav kostela a lešení, které je kolikrát potřeba, a méně lidí.‘ On Vám to řekne přímo a vůbec se nezardí. Hned Vám řekne méně lidí a především s mládeží se moc nekontaktujte.“

„Vzpomínám si v devadesátém roce, když jsem připravoval děti ve třetí třídě na první svaté přijímání, tak asi v únoru v devadesátém roce vyskočil osmiletý klučina, ve třetí třídě, naráz se postavil, už se mu nechtělo poslouchat a učit se, tak říká: ‚My teď děláme stávku, už se nebudeme učit!‘ Jak se to naučil z televize a od rodičů, tak chtěl dělat stávku, (smích)...“

„Potom mě převeleli do Tábora, do Bechyně tedy a tam pak vznikla taková parta lidí, kteří byli věřící. Byli to různí absolventi, třeba lékaři. Byl mezi námi také jeden evangelický kazatel, Jonatán se jmenoval, takovým příznačným starozákonním jménem. Bylo to v Bechyni na letišti, kolem les, tak jsme se měli kde schovávat. Domluvili jsme si, každý týden večer v sobotu jsme zmizeli ze svých rot. Měli jsme takovou spiritistickou seanci, setkali jsme se věřící lidé, mohli jsme spolu mluvit o Bohu, povzbudit se. Prostě úžasné věci oproti tomu, že jsem zjistil, že mě kontrolují, a naráz jsem zjistil, že mám uřezaný zámek od osobních věcí. Měli jsme malé výtisky Nového zákona, zmizely, dopisy zmizely. Přišla kontrarozvědka a ptala se. Když vás otravují měsíc, tři měsíce, půl roku, tak to ten žaludek cítí, i když si to nepřipustíte. Takže jsem měl sice radost ze života, ale z vojny jsem se vracel s problémem žaludečních vředů.“

„Podél zdi, která obklopovala fabriku, byl na cestě tank vedle tanku. Na to jsme samozřejmě hleděli jak zjara. A tam, jak jsem mluvil o tom volejbalovém hřišti, tak to bylo lemováno stromy a křovím a šlo až blíž k hlavní cestě, ale ne úplně – tak padesát metrů, pak byl trávník. Tak si vzpomínám, jak jsem v tom křoví byl a ty tanky tam byly. Tak mi to nedalo, abych nezvedl nějaký kámen a hodil. Domnívaje se, že mě tam nikdo nevidí. A vzpomínám, jak se otočila ta věž i s dělovou hlavní tanku. Tak to jsem hned pocítil strach. Schovával jsme se pak už ne v křoví, ale za další stromy. Ta potřeba se bránit nebo nějak ukázat, dát najevo, že se tu děje něco nesprávného, to převýší strach.“