Josef Čunek

* 1955

  • „Samozřejmě jsme věděli, kde jsme, že tu jsou někteří dobří profesoři a někteří jen kvůli tomu, že byli v Pacem in terris a že máme dokonce mezi sebou spolustudenty, kteří jsou tu vlastně jen proto, aby pozorovali, co se děje. Tak jsme to přijímali jako danou věc. Většina z nás, určitě aj dvě třetiny, studenti teologie věděli, že je to věc ne našich přednášejících, ale našeho samostudia. Takže jsme si začali vytvářet skupinky a setkávali se s tajně vysvěcenými kněžími nebo s bývalými profesory, kterým bylo zakázané učit. Takže jsme si hledali cesty do Prahy. Nebo třeba doktor Zvěřina za námi jezdil, ne do Litoměřic, ale do vedlejších vesniček, kde jsme se vždycky domluvili v nějakém domě na nějakém semináři. Tenkrát Dominik Duka byl dělník někde v Plzni, tak ten za námi taky jezdil.“

  • „První bylo setkání s přerovským církevním tajemníkem. To už jsou dneska, řekl bych bonmoty. Jak mohli lidé vypouštět takové věty? Církevní tajemník mě vítá a říká: ‚Vítám Vás tady v tomto okrese, já jsem okresní tajemník a přál bych Vám úspěchy ve Vaší práci, ale prosím Vás, všímejte si raději oprav kostela a lešení, které je kolikrát potřeba, a méně lidí.‘ On Vám to řekne přímo a vůbec se nezardí. Hned Vám řekne méně lidí a především s mládeží se moc nekontaktujte.“

  • „Vzpomínám si v devadesátém roce, když jsem připravoval děti ve třetí třídě na první svaté přijímání, tak asi v únoru v devadesátém roce vyskočil osmiletý klučina, ve třetí třídě, naráz se postavil, už se mu nechtělo poslouchat a učit se, tak říká: ‚My teď děláme stávku, už se nebudeme učit!‘ Jak se to naučil z televize a od rodičů, tak chtěl dělat stávku, (smích)...“

  • „Potom mě převeleli do Tábora, do Bechyně tedy a tam pak vznikla taková parta lidí, kteří byli věřící. Byli to různí absolventi, třeba lékaři. Byl mezi námi také jeden evangelický kazatel, Jonatán se jmenoval, takovým příznačným starozákonním jménem. Bylo to v Bechyni na letišti, kolem les, tak jsme se měli kde schovávat. Domluvili jsme si, každý týden večer v sobotu jsme zmizeli ze svých rot. Měli jsme takovou spiritistickou seanci, setkali jsme se věřící lidé, mohli jsme spolu mluvit o Bohu, povzbudit se. Prostě úžasné věci oproti tomu, že jsem zjistil, že mě kontrolují, a naráz jsem zjistil, že mám uřezaný zámek od osobních věcí. Měli jsme malé výtisky Nového zákona, zmizely, dopisy zmizely. Přišla kontrarozvědka a ptala se. Když vás otravují měsíc, tři měsíce, půl roku, tak to ten žaludek cítí, i když si to nepřipustíte. Takže jsem měl sice radost ze života, ale z vojny jsem se vracel s problémem žaludečních vředů.“

  • „Podél zdi, která obklopovala fabriku, byl na cestě tank vedle tanku. Na to jsme samozřejmě hleděli jak zjara. A tam, jak jsem mluvil o tom volejbalovém hřišti, tak to bylo lemováno stromy a křovím a šlo až blíž k hlavní cestě, ale ne úplně – tak padesát metrů, pak byl trávník. Tak si vzpomínám, jak jsem v tom křoví byl a ty tanky tam byly. Tak mi to nedalo, abych nezvedl nějaký kámen a hodil. Domnívaje se, že mě tam nikdo nevidí. A vzpomínám, jak se otočila ta věž i s dělovou hlavní tanku. Tak to jsem hned pocítil strach. Schovával jsme se pak už ne v křoví, ale za další stromy. Ta potřeba se bránit nebo nějak ukázat, dát najevo, že se tu děje něco nesprávného, to převýší strach.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Velehrad, dist. nahr., 23.03.2021

    (audio)
    délka: 01:54:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Velehrad, dist. nahr., 26.03.2021

    (audio)
    délka: 51:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Velehrad, 15.07.2022

    (audio)
    délka: 03:03:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nemusím dělat velké revoluce, ale vím, za čím jdu

První svaté přijímání, Zlín, 1963
První svaté přijímání, Zlín, 1963
zdroj: archiv pamětníka

Josef Čunek se narodil 6. června 1955 v tehdejším Gottwaldově (dnešní Zlín). Vyrůstal v rodině, kde se mísilo matčino živé katolictví s protestantstvím ze strany rodiny otce a už od útlého věku ministroval. Roku 1968 vstoupil do katolického skautského oddílu Kamzíci. Po vyučení elektrotechnikem sloužil v letech 1977 až 1979 základní vojenskou službu na letištích v Brně a Bechyni. V této době o něj – coby „skrytého náboženského fanatika a nepřítele socialistického zřízení“ – projevila zájem kontrarozvědka a v říjnu 1978 byl na pamětníka zaveden signální svazek s krycím jménem Klér. Ačkoliv Josef ještě sám nebyl v té době rozhodnut, že nastoupí kněžskou dráhu, byl už tehdy ze strany tajné Státní bezpečnosti v podezření, že je tajně vysvěceným knězem. Do jezuitského řádu vstoupil tajně roku 1979 a litoměřickou teologickou fakultu vystudoval v letech 1980 až 1985. Den po své primici se zúčastnil pouti na Velehrad, která se stala manifestací věřících z celého Československa. Jako duchovní působil v Přerově a Lidečku. Po roce 1989 se stal oficiálně členem jezuitského řádu a nějaký čas prožil i v redakci vatikánského rozhlasu. Od roku 2004 působil v Praze jako rektor kostela sv. Ignáce a zároveň superior, představený komunity jezuitů v Praze. Poslední roky je duchovním správcem na Velehradě.