Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dušan Čurda (* 1929)

• +narodil se 8. března 1929 v Trnavě na Slovensku +v roce 1939 byl s rodinou ze Slovenska vyhnán +v roce 1944 zažil bombardování Přerova – jedna bomba dopadla přímo na zahradu jejich domu +v Praze vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou, na které celý život působil +v polovině 80. let kvůli zahraničním návštěvám absolvoval výslech na StB +v roce 1990 se stal na VŠCHT profesorem

Dušan Čurda se narodil 8. března 1929 v Trnavě na Slovensku. Tatínek Václav se narodil v roce 1985 a hned po maturitě narukoval na frontu v první světové válce. Krátce po nástupu přešel k legiím „a prošel klasickou trasu od západu na východ. Teprve v roce 1920 se vrátil do svobodné republiky,“ říká Dušan. Poté byl otec jako drážní zaměstnanec poslán na Slovensko.

Na Slovensku nastoupil malý Dušan do obecné školy, ale nedokončil ji tam, protože v roce 1939 musel s rodinou odejít. „Vyhnali nás za dosti tvrdých okolností. Pamatuji se, jak jsme my i další Češi nastupovali do vlaků za hulákání a tak dále. Nakonec to ale bylo bez velkých fyzických problémů. Pamatuji si jen, že takzvaná Hlinkova garda, to byly ozbrojené složky, nás prohledávaly. Tedy naše zavazadla. Ale to byly celkem drobnosti proti problémům, které zažila řada lidí, zvláště Židé. Na Slovensku to potom bylo velice tvrdé. Pamatuji si na výkřiky: ‚So Sidorom proti Židom!‘“ líčí. Celá rodina se pak přesunula do Přerova, kde Dušan dochodil obecnou školu.

Na období nacistické okupace vzpomíná jako na nejtvrdší kapitolu svého života. Uchovává fotografii, na které je zachycený pohled z balkonu na zahradu, kde zeje velký kráter od bomby. „Koncem roku 1944, 20. listopadu, tam dopadla dvou set padesáti kilová bomba při přeletu amerických letadel. Stál jsem v tom okamžiku na balkoně. […] Jen zázrakem jsem vyvázl s povrchovými škrábanci. Vyletěla jenom hlína a okraj balkonu to zachytil, takže jsem byl jenom poškrábaný. Prolétl jsem otevřenými dveřmi do předsíně,“ vypráví.
Během války si také gestapo na základě udání slovenských fašistů přišlo pro Dušanova tatínka, který měl údajně na Slovensko posílat informační materiály. Po několika týdnech byl ale naštěstí propuštěný.

Zpráva o tom, že končí druhá světová válka, se pak v Přerově rozšířila ještě před samotným koncem, a sice 1. května. „První ruské tanky na mě udělaly silný dojem, když vyháněly Němce. Pomáhal jsem bořit barikády. Ve městě byly vykopány jámy, aby nemohly projíždět tanky,“ říká.

Po obecné školy, vychodil Dušan reálné gymnáziu, po kterém zamířil na vysokou školu. Vzhledem k tomu, že se v celé jeho široké rodině hospodařilo na gruntech, rozhodl se pro studium zaměřené na zemědělství. Vystudoval potravinářskou technologii na Vysoké škole chemicko-technologické, kde pak zůstal jako asistent a posléze se stal i kandidátem věd a docentem. A to přesto, že nikdy nebyl členem komunistické strany. „Záleželo silně na podmínkách na pracovišti, kdo byl rektorem, děkanem. Byly tam docela solidní osobnosti,“ vysvětluje. Celý život se věnoval problematice balení potravin a v roce 1990 se stal profesorem na Ústavu konzervace potravin VŠCHT. Na vysoké škole se také seznámil se svou budoucí manželkou, se kterou měli syna a dceru. Dnes je již vdovcem.

Pamětník jezdíval na chalupu do Borové u Poličky na Vysočině, kde rád vítal řadu zahraničních hostů, se kterými ho kontaktoval například i jeho švagr – chemik pracující v zahraničí. „Vzpomínám na výslech Státní bezpečnosti někdy v roce pětaosmdesát. Vyslýchali mě stran návštěv zahraničních hostů v Borové. Byl jsem překvapen. Měl jsem tenkrát dost korespondenci ze zahraniční a tu znali. Znali ji dokonale i kdo tam byl a tak dále. Naštěstí to bylo už v době takového uvolnění, v roce pětaosmdesát nebo šestaosmdesát, teď si přesně nepamatuji.“

Rok 1989 přivítal pamětník už jako šedesátník. „Byl jsem nesmírně nadšený, že něco tak svobodného zažívám. Nebyl jsem zrovna na Národní třídě, už jsem tam nepochodoval, byl jsem ale na Václaváku při těch slavných projevech. Vzpomínám na slavné tóny – Jednou budem dál,“ sděluje a i dnes může říct: „Jsem velice šťastný, že jsem se této doby dožil.“

Ke svému postoji v době komunistického režimu říká: „Že bych byl systematickým bojovníkem proti komunismu, to se nemůžu chlubit. Ale snažil jsem se mít jistou úroveň a být stranou nějaké trapné spolupráce nebo dehonestování druhých.“