Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rostislav Čurda (* 1957)

• narodil se 5. dubna 1957 v Litoměřicích

• rodiče byli volyňští Češi

• dědeček Jaroslav Čurda přišel z Volyně jako příslušník 1. československého armádního sboru

• český Boratín byl kompletně repatriován i s evangelickým sborem do obce Chotiněves

• vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou

• během studií v 70. letech se začal stýkat s lidmi z undergroundu a disentu

• od roku 1983 vystupoval jako písničkář

• v roce 1989 se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Úštěku a následně jeho mluvčím

• v roce 2021 pracoval v litoměřické Diakonii

Když se v roce 1957 Rostislav Čurda narodil, byli jeho předci, volyňští Češi, již deset let usídlení v malé obci Chotiněves mezi Litoměřicemi a Úštěkem. Z Českého Boratína na Volyni s sebou do Čech přenesli celý evangelický sbor i s většinou zvyků a specifickým slovníkem.

Rodiče ho samozřejmě vedli k víře. Nemohlo tomu být jinak, než že se sám stal brzy členem sboru. Toto vše navíc utvrdil vliv významného bratra faráře Jana Duse v útlém dětství a osoba faráře a disidenta Zdeňka Bárty v době dospívání. Kombinace prvků evangelické víry a pevných postojů vůči komunistickému režimu se tak stala jednou z hlavních linek jeho života.

Sedli na kolo a jeli si hledat novou budoucnost

Dobývání Dukelského průsmyku, největší bitva, které se kdy Češi a Slováci zúčastnili, se odehrála v roce 1944. Padlo mnoho československých vojáků. Dědeček Rostislava Čurdy Jaroslav Čurda spolu s ostatními muži pocházejícími z volyňského Českého Boratína přežil. V roce 1945 došel s 1. československým armádním sborem tzv. Svobodovou armádou do Prahy. Na Volyni patřili do  evangelického sboru, komunity, která byla jako velice svérázný element trnem v oku tamnímu okolí. Volyňští Češi se často stávali terčem averze běžných obyvatel Ukrajiny i cílem řádění několika procházejících armád během druhé světové války. To mělo za následek jejich velice pevná vzájemná pouta a odhodlanost. Mnohé z nich to navíc přimělo vrátit se po válce zpět do Čech.

„Svobodovci“ jako osvobozenecká armáda, měli v Československu přednostní právo k záboru domů po odsunutých Němcích. Volyňští muži tak nasedali na kola a rozjížděli se po Českém středohoří hledat novou budoucnost a domov pro své rodiny. Za tímto předvojem přišly do Čech z Volyně také ženy a děti. Šlo tak o srdceryvná setkání rodin po dlouhých letech války.

Naprostým unikátem byla repatriace Českého Boratína do Chotiněvsi. I přes silnou tendenci tehdejší politiky nenechávat Volyňáky v Čechách pohromadě, zůstali obyvatelé této obce a tamního evangelického sboru pospolu. Vůle a podnikavost této komunity byla tak silná, že se lidem pod vedením tehdejšího vikáře Jaroslava Opočenského podařilo v roce 1951, v době likvidace církevních spolků a pronásledování hodnostářů ze strany tehdejšího režimu, vystavět kostel. „Jaroslav Opočenský byl mimořádný talent na diplomatická jednání. Spekulovalo se o prasatech odvážených na ministerstvo, ale nikdo to nikdy nepopsal, a možná se raději ani neptal,“ podotýká s úsměvem pamětník.

V Chotiněvsi docházelo i k situacím, kdy příchozí Volyňáci pracovali na přidělených polnostech společně s původními německými obyvateli. Pamětník vzpomíná na vyprávění svého dědečka: „Mezi ještě neodsunutými Němci a volyňskými Čechy se dokonce navazovala přátelství. Někteří pak navzájem odsun oplakali.“

Vstaváj, podnimájse, rabóčij naród

Příchod do Čech vnímali všichni zpočátku jako osvobození od útrap a hladomoru, který tehdy na Volyni panoval. Radost z nové budoucnosti však nepanovala příliš dlouho. Tvrdá konfrontace se směřováním režimu po roce 1948 a následná kolektivizace znamenaly pro všechny velké zklamání.

Stejnou deziluzi přinesla o mnoho let později invaze armád Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Na jedenáctiletého chlapce a jeho o rok staršího bratra silně zapůsobily projíždějící ruské obrněnce, ze kterých šla hrůza. Připadali si jako ve válce. V rodině pamětníka se sice poslouchalo rádio Svobodná Evropa, kvůli  trýznivým vzpomínkám na rok 1948 se však brzy přestala tehdejší okupace doma úplně řešit. Přesto se něco změnilo, jak vypráví: „Když nám maminka připravovala ráno svačinu, vždycky nás ráno budila pokřikem: ‚Vstaváj, podnimájsa, rabóčij naród,‘ [Вставай,поднимайся,рабочий народ] což je v překladu: ‚Vstávej, zvedni se, pracující národe,‘ a my jsme to nenáviděli. Po okupaci už na nás pak rusky nevolala.“

Přes otevřenou nenávist vůči Sovětské armádě byl otec pamětníka citlivý k jednotlivcům. V mrazech nosil horkou polévku vojákovi, kterého zanechala jeho jednotka poblíž domu Čurdových, dokud si ho při dalším přesunu opět nevyzvedla. 

Do hospody přišla podivná skupina zarostlých lidí

Po absolvování základní školy v Chotiněvsi nastoupil Rostislav Čurda na Střední průmyslovou školu zeměměřickou v Praze. Studentský život znamenal částečný pobyt v Praze a také časté návštěvy hospody v Lipové ulici. „Jednou přišla podivná skupina zarostlých lidí s velkou amforou pro pivo. Dali jsme se do řeči a po chvíli jsme se ocitli v bytě u Sváti Karáska, kde se konala bytová přednáška. Byla tam úžasná nabíjecí atmosféra a lidi, které jsem v té době ještě neznal,“ vzpomíná.

Psal se rok 1975 a bytové přednášky ve studentech vyvolávaly chuť po protestech, což jeden ze spolužáků projevil strháváním vlajek na ulici před Karáskovým bytem. Jeden z účastníků přednášky jim však vysvětlil, že takto jednoduše protestovat nelze a podobný čin by mohl znamenat těžké problémy se státní mocí. Za dané situace zcela zbytečné. Studenti se tak pomalu začínali sžívat se svým pozdějším angažmá v boji proti totalitní vládě.

Rostislav Čurda už tehdy pod vlivem nového přátelství s evangelickým duchovním a pozdějším chartistou Zdeňkem Bártou cítil, jakým směrem se jeho život bude ubírat. Ovlivnil nejen jeho postoje k totalitní vládě, ale také pomohl navodit jiný pocit z evangelické víry. Oproti tradičnímu pojetí přenesenému rodinnou tradicí z Volyně se postavilo moderní vnímání mladého pokrokového faráře. Z týchž důvodů to neměl Zdeněk Bárta při příchodu do chotiněvského sboru lehké. Mladý a v církvi nezkušený farář si postupem času získal uznání a respekt všech generací. Ty mu dali Volyňáci později najevo, když se za něj během perzekucí v pozdějších letech normalizace postavili.

V této době již také pamětník řešil osobní rozkol se svým o rok starším bratrem, který se vydal v životě cestou opačnou a zahájil kariéru pod taktovkou komunistického režimu. „Pro rodinu to byl rudý hadr. Skoro jsme se nestýkali a nikdy jsme k sobě nenašli cestu,“ dodává.

Také vzpomíná na akce evangelické mládeže, kdy je Zdeněk Bárta brával například na hrad Houska, kde tehdy Sváťa Karásek pracoval jako kastelán. „Při brutální hře nazvané Sardele, jejíž pravidla už nedokážu přesně vysvětlit, jsme se měli nakonec shromáždit v noci u kašny na nádvoří a on, blbec, vylezl nahoru na střechu a hodil mezi nás se strašným řevem slamník. Takové chvíle se nezapomínají. To se člověk lekne na celý život,“ vzpomíná s úsměvem.

Prolnutí činnosti evangelického sboru s činnostmi disentu a undergroundu prožíval pamětník na seminářích zvaných „Pondělníci“ na faře v Horních Řepčicích na dohled od Chotiněvsi. Byly to akce, kterých se účastnilo mnoho významných osobností tehdejší neoficiální intelektuálské a podzemní scény. „Vím, že tam byl několikrát Saša Vondra, Petr Pithart nebo Jan Sokol,“ snaží se vybavit si některé. Probíraly se zde otázky teologické, filosofické i politické. „Byl jsem tehdy posluchač a ne vypravěč. Byl jsem jak houba a nasával do sebe všechny informace, což mě hodně formovalo. Možná víc než jednotlivé osobní příklady. Byla to tehdy taková oáza svobody, kde se naprosto otevřeně mluvilo o všem.“   

Tyto činnosti však znamenaly změnu charakteru sboru a někteří sborovníci z okolí se akcemi Zdeňka Bárty cítili ohroženi. Dávali občas najevo své obavy, avšak nakonec vždy zvítězil onen volyňský charakter formovaný pohnutou historií a nebojácnost těchto evangelíků. Svým přístupem dokázali tlak státní moci udržet v odstupu. Mohl tak proběhnout například křest malého Havla Parkána (syna chartisty Viktora Parkána), kterému šel za kmotra Václav Havel. Po odebrání státního souhlasu Zdeňku Bártovi vykonávali duchovenskou činnost ostatní členové sboru, a připravovali si dokonce i svá laická kázání.

Tlak Státní bezpečnosti (StB) na členy sboru byl tak čím dál masivnější a u mnohých včetně pamětníka vyústil ve výslechy. Rostislav Čurda vzpomíná: „Celý výslech byl z mého pohledu úplně směšný. Vyšetřovatel se ve mně snažil vyvolat závist. Chtěli očernit Zdeňka Bártu tím, že si kupuje čaje z Tuzexu nebo vlastní ‚žigulíka‘.“

Rostislavu Čurdovi příslušníci StB spolupráci nikdy nenabídli. Žádné výraznější problémy neměl kvůli výslechu ani v práci. Na geodézii platil tehdy vcelku svobodný duch, a i když s kolegou odmítli vyvěšovat vlaječky na různá výročí, procházelo vše bez postihu. Dokonce ani bojkot Brigády socialistické práce neznamenal tehdy problém.

V roce 1985 se seznámil se svou budoucí ženou. Na statek Zbytov u Jimramova na Vysočině, kde se poznali, jezdil opět se Zdeňkem Bártou. Evangelická mládež statek opravovala a používala pro svoji náboženskou činnost.

V triku s nápisem „miluju Vaška“ zpíval Havel ruské častušky

Celý život Rostislava Čurdy je úzce spojen s několika vesnicemi v okolí města Úštěk. Byla to právě tato východní část Českého středohoří, do které v roce 1976, v roce procesu s kapelou The Plastic People of the Universe, utíkali lidé z jejich blízkého okolí do bezpečí před pražskou Státní bezpečností. Tak se stalo, že rodiny disidentů Parkánových a Kubíčkových, společně s písničkářem Charliem Soukupem koupili v Řepčicích u Třebušína první z undergroundových „baráků“ – hnízd svobody, míst koncertů a akcí členů undergroundové komunity. Účast na setkáních v „barácích“, kam bralevangelíky z Chotiněvsi Zdeněk Bárta, přivedla Rostislava Čurdu k situacím, které by jinde nezažil a k lidem, které by jinde nepotkal.

„Václav Havel, měl bílé tričko s nápisem ‚miluju Vaška‘ a zpíval nějaké ruské častušky, což byla prý jeho oblíbená činnost, když se namazal. Nebo četl svou hru Asanace a my jsme všichni seděli a koukali na budoucího pana prezidenta,“ vypráví.

Podpis Charty 77 znamenal pro obyvatele „baráků“, zde konkrétně toho řepčického, cestu tvrdých perzekucí a neutuchajících výslechů ze strany litoměřické StB. Vše vyústilo v násilné vystěhování v roce 1983 a následné vyvlastnění a zbourání domu. Pamětník vzpomíná, jak ještě prolézal ruiny tehdy zbořené stavby č.p.1 a odnesl si na památku hrníček po keramičce Marušce Parkánové.

Po roce 1989 se pak Václav Havel, už jako prezident, přijel do Řepčic opět podívat a na paměť tehdejších setkání nechal vysadit památný strom. Je to však počin, o kterém se dnes příliš nemluví, neboť jak připomíná Rostislav Čurda, borovice objednaná u místního hajného se ukázala být klečí a „Havlova kleč“ tak není příliš důstojným památným stromem.

Stejný osud potkal i „barák“ v Rychnově u Děčína kde žila rodina dalších disidentů – Princovi. Jejich cesta pak vedla přes Verneřice, faru v Robči u Ústěka až do Mastířovic poblíž města Štětí. Z tohoto domu je nuceně vystěhovali pod záminkou zřízení skladu civilní obrany v roce 1986.

Ďábel větrá svoje křídla / pouští prdy do gatí / aplaudují tomu činu / malí čerti rohatí

Chotiněveský sbor měl svou kazatelskou stanici v Úštěku, ve městě, které mělo vždy punc bolševického hnízda. I přesto zde vznikl prostor pro pořádání koncertů, při kterých Rostislav Čurda poprvé prezentoval svou poezii a hudbu. Hrál zde spolu se skladatelem a sitáristou Emilem Pospíšilem nebo písničkářem Petrem Lutkou. Přestože se občas tyto akce neobešly bez dohledu Státní bezpečnosti, mohli se zde vystupující projevovat víceméně svobodně. Vztah k hudbě ve formě folkového písničkářství získal pamětník po předcích, kdy dědeček i pradědeček byli ještě na Volyni hudebně činní, například ve vedení pěveckého sboru.

Písničkářská tvorba byla vždy pro Rostislava Čurdu jednou z nejdůležitějších věcí v životě. „Na výslechu mi řekli: ‚Vy hrajete! A není to úplně …‘ což měla být výhružka, že o mně vědí všechno. Měl jsem tehdy například text: ‚Ďábel větrá svoje křídla / pouští prdy do gatí / aplaudují tomu činu / malí čerti rohatí‘. Naštěstí byl výslech pouze jednou a naposledy,“ poznamenává pamětník a dodává, že „čerti rohatí“ měli být právě estébáci.

Půda kazatelské stanice se v roce 1989 stala také jedním z prvních míst formování Občanského fóra (OF). Pamětník  zůstal nakonec jako mluvčí za OF v Úštěku sám a neměl jednoduché protlačovat nové myšlenky v „bolševickém hnízdě.“ „U sloupu stál místní policajt, dopravák a člověk v civilu. Spolu s nimi pomocník Veřejné bezpečnosti. Jen stáli, zírali, a kdyby měli pistoli, tak jsem čekal, že mě zastřelí. Byla to doba dosti dramatická a dynamická,“ vzpomíná.

Po vzniku občanských funkcí a vstupu do komunální politiky došlo u pamětníka k zpřetrhání vazeb na komunitu undergroundu a částečně i k útlumu činnosti evangelického sboru. Dál se věnoval koncertování a v roce 2021 pracoval v Diakonii Českobratrské církve evangelické v Litoměřicích.