Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Cvak (* 1949)

• narozen 3. května 1949 v Budkově Ladislavu a Miluši Cvakovým

• po komunistickém převratu přišel jeho otec o pole a musel vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• soused Zelenka skončil za neplnění dodávek ve vězení

• po okupaci Československa v srpnu 1968 uvažoval o emigraci

• vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• v podniku Galena Opava se podílel se na výrobě námelových alkaloidů z vlastního námele

• v roce 1994 zažil prodej Galeny izraelské firmě

• v době natáčení v roce 2023 žil a pracoval v Opavě

Do chudé rodiny se narodil v Budkově na Českomoravské Vysočině 3. května 1949 Ladislav Cvak. „Nikdy jsem doma neslyšel, že první republika byl svobodný a demokratický stát. Naši se za první republiky neměli dobře, byli chudí a nemohli studovat. Své vize pak přenesli na nás – své děti,“ vysvětluje Ladislav Cvak.

Otec Ladislav, vyučený truhlář, hospodařil se svou paní Miluší na čtyřech hektarech polí. Ani obci Budkov se však nevyhnula kolektivizace venkova. „Jednotné zemědělské družstvo (JZD) vzniklo v roce 1951 a táta do něj vstoupil z donucení v roce 1956. Sebrali mu úrodná pole blízko vesnice a dali mu místo nich neúrodná na kopci u lesa,“ vzpomíná na otcův nelehký osud. Kromě půdy zabavili rodině také jejich dobytek. „Když odváděli naše krávy, babička hodně plakala.“

Těch, co nechtěli vstoupit do JZD, bylo málo. Mezi nimi i sedlák Zelenka. „Komunisté mu předepsali dodávky zemědělských produktů, které nemohl zvládnout, a tak ho zavřeli. Byly zrovna žně, takže dodávky nesplnil ani další rok. Do JZD nakonec vstoupil,“ zakončuje téma kolektivizace Ladislav Cvak. Rodina Cvakova si časem na podmínky zvykla a opět si pořídila krávu, což mělo výhody.

​Nechoď do Pionýra, běž radši na pastvu

Rodiče zaměstnaní v místním JZD vydělali za měsíc 500 korun, tedy tolik tolik, kolik dostali za mléko od své krávy. A proto kladl otec devítiletému Ladislavovi na srdce: „Nechoď do Pionýra, choď radši s krávou na pastvu, to je užitečnější,“ vzpomíná na otcova slova.

Náboženství bylo v padesátých letech potlačováno, ale v Budkově býval v tu dobu ještě kostel plný. „Náboženství jsem bral vážně, i slova pana faráře, že svět je starý pět tisíc let. V sedmé třídě jsem se odmítal učit v přírodopise geologii, kde se mluvilo o stáří Země,“ doplňuje Ladislav Cvak.

Třídy byly v Budkově původně tři a dělit se o ně museli s dětmi z místního zámku. „Byly tam nejdříve děti korejské a potom i děti řeckých komunistů. Moc s námi nepřišly do styku. Měly vlastní třídu a řeckého učitele,“ vysvětluje pamětník.

​Rusi přišli a západ to tak nechal

Studijní léta na chemické průmyslovce strávil Ladislav Cvak v socialismu s tím, že nastolený řád je lepší řád. Na politické a společenské uvolnění v roce 1968 vzpomíná takto: „Byli jsme nadšeni, ale starší lidé nám říkali, že to neprojde, protože Rusi to nedovolí. A my oponovali, že je jiná doba a Západ by to tak nenechal. A pak Rusi přišli a Západ to tak nechal. Tehdy jsme ztratili iluze, a museli se přizpůsobit.“

Po studiích v Brně nastoupil na obor Organická chemie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze (VŠCHT). Předmět Dějiny mezinárodního dělnického hnutí v prvním ročníku odbyla docentka sdělením, že se přehodnocují. „Pak jsme se dozvěděli, že docentku vyhodili a vybudovali nový ústav marxismu-leninismu,“ vysvětluje Ladislav Cvak a pokračuje další vzpomínkou. „Na místo Dějin jsme probírali Poučení z krizového vývoje v roce 1968. To byl Husákův dokument a my mu říkali ‚Husákova Kámasútra‘, protože Kámasútra byla také poučení – o rozkoši. Dělali jsme si z toho legraci.“

​Pro zápočet jsem šel do hospody

Z jiného politického předmětu nazvaného Vědecký komunismus je zkoušel profesor na velmi pozoruhodném místě. „Bylo na něm evidentní, že je to alkoholik. Když už nás trochu znal, zkoušel nás rovnou v hospodě. Přišel jsem tam, něco odvykládal a dostal zápočet. Nikdo to moc neřešil,“ tvrdí.

V odborné knihovně nenašel knihu profesora Hudlického, jelikož ležela na dně zapečetěné bedny. Jen proto, že byl emigrant. Ta otázka jej pálila už od střední školy. „Měli jsme jen dvě možnosti – buď tady zůstaneme a přizpůsobíme se, nebo utečeme do Západní Evropy,“ vrací se v myšlenkách a dodává: „Emigrovala elita předních chemiků a  tady pak chyběli. Třeba můj vrstevník František Tureček. Ten je dnes v USA profesorem na Cornellově univerzitě,“ doplňuje Ladislav Cvak.

V té době založilo na pražské VŠCHT šestnáct studentů Socialistický svaz mládeže (SSM) a lákali další. „My je nenáviděli a říkali jim ‚esesmani‘. Další noví studenti, kteří nastoupili do prvního ročníku po nás, už většinou v SSM byli. Na střední škole jim totiž řekli, že když nevstoupí do SSM, tak se na vysokou nedostanou,“ přibližuje zastrašování středoškoláků.

Vstoupit do SSM musel i on, neboť s manželkou Marcelou potřebovali ubytování na manželské koleji v Praze. Byla prý pod správou Ústředního výboru SSM. „Sešli se tam studenti z různých vysokých škol. Bydleli tam s námi například pozdější dirigent Stanislav Macura nebo režisér Jiří Adamec.“

V Galeně se dělal ​Švejkův Opodeldok 

Po základní vojenské službě v Mikulově, kterou odsloužil u chemiků, nastoupil v roce 1977 do opavského farmaceutického podniku Galena. „Vedoucí osobního oddělení mi řekl, že berou jen ty, co mají všech pět pé. Na moji poznámku, že mám červený diplom odpověděl, že to je na nic, ale poradil mi, že mám vstoupit do strany a oni mě přijmou,“ vzpomíná na první návštěvu Galeny. „Vstoupit do strany jsem nemusel, protože jsem se dobře uvedl u technického náměstka Jiřího Spáčila.“

Historii továrny před druhou světovou válkou a první léta po ní zná zejména z vyprávění starších kolegů. Jedním z nejznámějších léčivých preparátů bývalé Hellovy továrny byl Opodeldok. Ten proslavil hlavní hrdina Haškova románu voják Josef Švejk, když si jím mazal revmatická kolena. „Výroba Opodeldoku v Galeně skončila až po roce 1990, “ doplňuje střípek minulosti Ladislav Cvak.

Po válce se ještě produkty ve skleněných lahvičkách balily ručně. „Ženy seděly kolem stolu, balily a zpívaly u toho kostelní písničky. To proto, že potřebovaly zabít celou pracovní dobu a kostelní písně byly dlouhé,“ uzavírá poválečnou dobu pamětník.

​Kofola chutnala jinak, ale byla černá a ujala se

Doménou opavské Galeny byla extrakce léčivých rostlin. Proto se v Galeně vyráběl louhováním bylin i koncentrát pro Kofolu. „Komunistická vláda nechala vyvinout náhražku Coca-coly ve Výzkumném ústavu léčivých rostlin v Praze. Galeně pak přidělili výrobu extraktu. Původní receptura a chuť byla jiná než u Coca-coly, ale Kofola byla černá a ujala se,“ vzpomíná.

Mimo další významné spolupracovníky, kterými byli například Tomáš Elis nebo Adolf Immr, vyzdvihuje Ladislav Cvak především jméno technického náměstka Jiřího Spáčila: „Říkali jsme mu King. Byl to člověk na svém místě, hnal fabriku dopředu a určoval její směr. Také zařídil, že se do Galeny dostaly námelové alkaloidy.“

Extrakce, neboli máčení rostlinných surovin za účelem získání účinné látky se používá i při zpracování námele, cizopasné houby rostoucí na obilí. Získané a chemicky upravené látky z něj se pak používají k výrobě medikamentů například při léčbě Parkinsonovy choroby. „Námel se extrahoval etherem v uzavřené nádobě,“ upřesňuje Ladislav Cvak.

​Nemáme, zeptejte se po žních

„Podnik Léčivé rostliny na Zbraslavi nám dodával námel,“ pokračuje pamětník. „Výroba námelových alkaloidů šla v sedmdesátých letech strmě nahoru, takže se stalo, že jsme veškerý námel spotřebovali někdy v únoru a pak jsme zákazníkům říkali ‚Nemáme, zeptejte se po žních‘.“

Jiří Spáčil se postaral o to, že pěstování námele přešlo pod Galenu. Vytvořil ve firmě skupinu pro jeho šlechtění, ve které pracovali kolegové Zdeněk Malinka a Pavel Harazim, a vybudoval Agroservis. „Díky šlechtění a vlastnímu pěstování námele jsme zvýšili produkci alkaloidů desetinásobně a stali se největším výrobcem námelových alkaloidů na světě,“ dodává.

Ladislav Cvak a jeho spolupracovníci, zejména Josef Stuchlík a Miroslav Bořecký, se na začátku osmdesátých let několikrát zúčastnili soutěže Mladých vynálezců v Československu. Recyklací látek získaných z námele ušetřili Galeně miliony korun.

Měl fotku na titulní straně Mladého světa

„Soutěž pořádal ústřední výbor SSM za úspory ve výrobě. V roce 1981 jsme ji vyhráli. Kromě peněžní odměny nám to přineslo i slávu. Psali o nás v novinách a kolega Stuchlík dokonce vystoupil v Televizním klubu mladých. Rozhovor se mnou otiskl populární časopis Mladý svět, kde byla na titulní straně moje fotografie,“ popisuje stoupající publicitu Ladislav Cvak.

Po roce 1989 řešilo nové vedení, komu firmu prodá. „Mladí lidé z Boston Consulting Group z nás tahali rozumy a pak nám oznámili - Jste postsocialistická fabrika před krachem a když nedostanete injekci zahraničního kapitálu, tak zkrachujete,“ vzpomíná na rok 1994, ve kterém Galenu odkoupila americká společnost Ivax.

„Byli jsme hrdí na to, že je Galena naše. Obávám se, že dnešní zaměstnanci na své firmy už tak hrdí nejsou,“ zakončuje své poselství Ladislav Cvak s dovětkem, že nestačí mít nadání, ale je potřeba tvrdě pracovat.