Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Čvančara (* 1934)

• narodil se 14. ledna 1934

• díky rodinné tradici byl odmala blízko kinu a filmu vůbec

• před válkou zažil zabavování filmů s židovskou tematikou

• na konci války byl svědkem bombardování Prahy

• v srpnu 1945 byly rodinné biografy znárodněny

Naučil jsem se číst rok předtím, než zakázali Mladého hlasatele

Film doprovázel Miroslava Čvančaru už od dětství. Jeho otec a strýc vlastnili v Praze několik biografů a půjčovnu filmů. V třicátých letech otcovy biografy prosperovaly a další radostí byli dva synové. První z nich, Miroslav, se narodil 14. ledna 1934. Film slavil zlaté období a jenom na Žižkově, kde Čvančarovi bydleli, bylo dvanáct kin. Miroslav Čvančara vzpomíná, že chození do biografů bylo celé dětství jeho hlavní zálibou. „Oba rodiče vyrostli ve velmi chudých poměrech, a tak nám mohli dát to, co oni sami neměli.“

Kromě návštěvy filmových projekcí trávil pamětník hodně času hraním si na ulici s ostatními kluky ze Žižkova a také čtením. Za války začal číst časopis Mladý hlasatel a stal se fanouškem spisovatele Jaroslava Foglara. „Měl jsem smůlu. Naučil jsem se číst v roce 1940 a ten časopis byl už na jaře 1941 zakázán.“

Ty naše filmy jsou dodneška někde v Moskvě

Druhá světová válka začala, když mu bylo pouhých pět let. Chodil do základní školy Lupáčova na Žižkově, kde se se začátkem protektorátu hodně věcí změnilo. „Bylo nařízeno, že učitel vejde do třídy a musí pozdravit vztyčenou pravicí a žáci mu musí odpovědět.“ Rodiče byli vlastenci a ve stejném duchu byl vychováván i on sám. „Když mi bylo deset let, tak mi přišel úřední dopis a tam se psalo: ,Kamaráde, jelikož jsi dovršil deseti let věku, tak jsi povinen stejně jako tvoji kamarádi vstoupit do Kuratoria pro výchovu dětí a mládeže.‘ Naštěstí to byly většinou jen akce kulturního rázu.“

Miroslav Čvančara má jednu válečnou vzpomínku, která názorně ukazuje, jak děti mohly vnímat válku okolo sebe. „Za války tu šel pán po ulici a padnul k zemi mrtvej. Přinesli ho a dali k nám na stůl. Předtím jsem dostal k Vánocům krabici kokosek. To byla veliká vzácnost! Schoval jsem si ji, že si je dám v lednu k narozeninám. Toho mrtvého položili na stůl, pod kterým jsem měl tu krabici s kokoskama. Už jsem pak nebyl schopnej se jich dotknout.“

Válka se výrazně dotkla i biografů, které Čvančarovi provozovali. S vyhlášením protektorátu bylo nařízeno přísné zatemnění. Kvůli tomu musel otec uzavřít i velké letní kino, které provozoval, jelikož za kužel světla ve veřejném prostoru by mu hrozil přísný trest. Letní kino neobnovili až do konce války. „Už koncem března 1939 se tady objevilo gestapo a zabavilo všechny filmy, které byly protiválečné, třeba jako Švejk, nebo měly židovskou tematiku, například Golem, anebo s židovskými herci či autory. Zabavili to a odvezli to do říšského filmového archivu do Berlína, kde to pak skončilo jako válečná kořist Sovětů, kteří to zase odvezli do Moskvy. Ty filmy tam někde dodneška jsou.“

Další postih přišel v září 1939, kdy začal platit přísný zákaz promítání filmů ze států, které byly s Německem ve válce. Takto postupně byla činnost biografů omezována. Největší rána přišla paradoxně až v období po konci války. V srpnu 1945 byly totiž všechny biografy znárodněny a Čvančarovi přišli o své živobytí. Na rozdíl od zestátnění, které probíhalo po komunistickém puči v roce 1948, během znárodnění byli živnostníci vypláceni.

Sirénám jsme už nevěnovali pozornost

Dne 14. února 1945 přesně v pravé poledne vozil Miroslav Čvančara v kočárku svou dvouletou sestru Janu na dvoře jejich žižkovského domku. Tak jako už několik dní předtím začaly houkat sirény. Pamětník věděl, že ohlašují přelet spojeneckých letadel. V noci létala britská letadla a přes den americká. „Rodiče ani já jsme těm sirénám nevěnovali pozornost. Viděl jsem, jak letí ty páry letadel. Otec koukal z okna a říkal: ,Hele, oni házejí nějaký balíky, to budou asi letáky.‘ A najednou strašný rány, všechno se třáslo. Já jsem popadl sestřičku a běžel jsem. Ne do sklepa, ale instinktivně za rodičema.“ Naštěstí se během náletu nikomu z rodiny nic nestalo.

Jeho budoucí žena byla během bombardování v domě na Karlově náměstí, který dostal přímý zásah. Jeho obyvatelé byli v té době ve sklepním krytu a zasypaly je trosky domu. Až po několika hodinách se k nim z vedlejšího domu prokopali hasiči a vysvobodili je. Pamětníkova žena i ostatní lidé ve sklepě přežili, ale životem zaplatila její teta, kterou právě převáželi z operace v nedaleké nemocnici. Po konci náletu vzal Miroslav Čvančara starší své syny a šli se podívat na následky ničivého bombardování.

Po válce jsme houfně vstupovali do Skauta

Ihned po skončení války se pamětník přihlásil do skautského oddílu. „Po válce jsme se tam hlásili úplně houfně.“ Konečně byl znovu povolen Mladý hlasatel a pamětník se svými sourozenci a kamarády založili Klub Mladého hlasatele Jeleni. V roce 1947 dokonce vyhledali Jaroslava Foglara a vypravili se za ním, aby jim podepsal knihy. Miroslav Čvančara začal chodit do skautského oddílu, který měl klubovnu v Bartolomějské ulici. „S tímhle oddílem jsem se zúčastnil krásného a bohužel jediného tábora na Soběšíně, kde jsme měsíc tábořili.“

V roce 1948 byla skautská organizace Junák zakázána a svou činnost musel ukončit i oddíl, kam chodil pamětník. S kamarády si alespoň vytvořili cyklistickou skupinu a o víkendech jezdili pravidelně na cyklistické výlety. Jeho bratr Jaroslav[1] se ke skautingu vrátil znovu v šedesátých letech, kdy byl členem Dvojky – oddílu Jaroslava Foglara.

Nechtěl se nechat znovu zavřít

Jeho bratr František[2] byl v druhé polovině padesátých let povolán na vojnu, kde před kamarády říkal vtipy o Sovětském svazu. Bohužel v době, kdy byl na vojně, se jeden voják vloupal do zbrojního skladu. Byl zadržen a vyslýchán. Na otázku, kdo další vede protistátní činnost, odpověděl, že slyšel Čvančaru říkat protistátní vtipy. Za to byl František zatčen a odvezen do ruzyňské věznice. V roce 1958 ho odsoudili na dva roky do pracovního tábora Vojna. „Nejhorší je, že to bylo za takovouhle blbost. On opravdu jen říkal vtipy, a to ještě navíc špatný.“

Když v roce 1968 obsadily zemi armády Varšavské smlouvy, František se rozhodl neriskovat, že ho znovu zavřou, a emigroval s rodinou do Kanady, kde žije dodnes.

Jsem šťastný, že jsem se dobře oženil

Po absolvování základní školy Miroslav Čvančara vychodil jednoletý učební kurz a rovnou šel pracovat. Jeho snem bylo již od dětství pracovat u filmu. Nelákalo ho herectví, ale technická stránka filmu. Nejprve začínal jako praktikant v kině Flora, kde si udělal zkoušky na promítače. Následně nastoupil do filmových laboratoří na Barrandově jako technik filmových kopií, kde pracoval až do roku 1992. „Za tu dobu jsem viděl 30 000 celovečerních filmů, přepočítáno na metráž.“ Dvakrát mu bylo nabídnuto členství v komunistické straně a pokaždé ho odmítl. Svou práci však naštěstí mohl dělat i jako nestraník.

V šedesátých letech se Miroslav Čvančara oženil a dnes žije s manželkou ve stejném domě na Žižkově, kde se narodil. „Jsem šťastnej, že jsem se dobře oženil, už před šedesáti lety. Ale mrzí mě, že se nám nesplnilo přání a nemáme žádné děti.“ Na dotaz, co by přál budoucí generaci, odpovídá: „Já bych si přál, aby nebyly války a různé rvačky, ale to je asi nesplnitelný. Co svět světem stojí, tak existuje závist a lidé si ubližují. Nedokážu třeba dnes pochopit, že se lidé dokážou pro náboženství vraždit.“

[1] Příběh Jaroslava Čvančary je také zpracován na Paměti národa: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2677

[2] Příběh Františka Čvančary je také zpracován na Paměti národa: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2747/#cs_2747