Olga Čvančarová

„Tehdy se nezamykalo na klíč jako dneska. Najednou se u nás v kuchyni ocitla osoba. Většinou se sedělo v jedné místnosti, protože nebylo čím topit. Byla tam maminka, sestra, švagr, jejich syn a já. Přišla a začala hned každému podávat ruku. Tomu jsme se divili. Švagr se jí ptá, co chce. A ona říká, že ji posílá pán od lesa, že jí říkal, ať se u nás staví, že ji přechováme. Byla to tenkrát nešťastná doba, kdy nikdo nikomu nevěřil. Nevěděli jste, jestli to někdo na vás nenarafičil, aby vás pak udal. Tak jsme jí nevěřili. Ale byl večer, tma. A tak ji dali něco najíst a zavedli ji do chléva, kde jsme měli ještě nějaký dobytek a kde bylo od zvířat teplo. A měli jsme ji u nás celý týden.“

„Někde tam blízko nás byla vykopaná velká jáma. Nedozvěděli jsme se, kde přesně to bylo. Týden co týden tam auty přiváželi Židy. Postavili je k té jámě, museli se svléknout a jeden vedle druhého si do té jámy lehnout. A někdo z Ukrajinců, kteří byli školeni v Německu, je pak jednoho po druhém postřílel. Posypali to vápnem, auto odjelo a pak zase přijelo jiné. A stalo se, že z toho auta vyskočila mladá Židovka. Říkala, že bylo hrozně moc sněhu. Vím, že to tak bylo. Někde jsme tenkrát měli až sedmimetrové závěje. Dívka z auta vyskočila a začala utíkat. Když si toho Ukrajinec, který je střílel, všiml, byla už dost daleko. Střílel po ní, ale nezasáhl. Ona padla a zůstala ležet. A jak mi potom vyprávěla, probrala se až večer.“

„Rusové tam navezli z Ruska plno strašně velkých strojů a už začali přeorávat a ničit tu úrodnou půdu. To už nebyl život! A tak, když jsme se dozvěděli, že je možnost přestěhovat se do Čech, každý se všemožně snažil se odtamtud dostat.“

„Když už jsem měla devět nebo deset roků, musela jsem nejdřív napást krávy. Už v pět hodin mě poslali s dobytkem na pole. Tam jsem ty krávy pásla asi do půl osmé. Pole jsme měli směrem, kde byla škola. Před osmou mi šli naproti s taškou a s knihami, a vzali ten dobytek domů. A v tašce jsem měla chleba s máslem nebo se škvarky, k tomu rajče nebo okurku, a už jsem šla do školy.“

„Po Vánocích k nám večer přiběhla Židovka. Byl to první den vánočních svátků. Přišla, podávala každýmu ruku. Nakonec řekli, ať si sedne a řekne, co chce. Ona říká, že je Židovka a ten pán od lesa jí řekl, ať jde k mlýnu, že ji tam lidé k sobě vezmou. Ona utekla z auta, kterým vozili Židy na střílení. Byly tam vykopaný díry, u nich se museli svléknout a nahý si lehnout, a to byla zima a mráz... Nějak nedali pozor a ta Židovka vyskočila z auta a utíkala a utíkala. A jak ji uviděli, tak po ní začali střílet. Ale už byla daleko, a tak ji netrefili. Ona si myslela, že je raněná, a tak musela ležet až do noci. Nevěděla, kde je, co je. A večer k někomu šla. My jsme se od ní nic nedozvěděli, protože taky nic nevěděla. Dostala se k těm Ukrajincům u toho lesa a tam byla asi čtrnáct dní. No jo, ale za Němců musel mít každej na dveřích tabulku, kde bylo napsaný, kolik je členů rodiny, protože se jim stávalo, že zabili třeba lidi, který do toho baráku nepatřili. Proto byli napsaní na ceduli. Švagr říká: ,No jo, jak jí máme věřit? Může být taky nastrčená.‘ V té době se nedalo nikomu věřit. Už jsme jí věřili, že to tak je. Ale co s ní, kam ji dát?“

„Někteří nadávali na ty lidi, kteří sem přijížděli. Nelíbilo se jim to. Neuměli si spočítat, že my jsme nevinní, že nebýt Hitlera, zůstali bychom tam, kde jsme byli. Nikoho bychom neobtěžovali a nikomu bychom nebrali žádné barabizny. Chlévy měli krásné, z pálených cihel, ale baráky, to byla většinou samá ‚syrovka‘ (vepřovice) a lezli tam potkani. Takový domek jsme potom dostali.“

„Zavedli jsme ji do chléva a tam byla palanda, když se třeba kráva telila nebo se koně hřebili, tak tam někdo spával. Tak jsme ji tam přechovávali a já jsem jí tam vždycky nosila jídlo a povídaly jsme si spolu. Říkala, že je studentka z Lucku a že její táta byl advokát. V tom ghettu každý týden přišli Němci a: ,Ty, ty půjdeš na auto.‘ Oni nevěděli kam. Některý možná odeslali do tábora, ale většina v té zimě šla do jam. Oni se vždycky vypláceli. Říkala, že udělali sbírku prstenů a zlata a na týden se vykoupili. Týden měli pokoj. Další týden zas přišli Němci a zas. Říkala, že už se neměli čím vykupovat. Všecko vykládala, jak to bylo.“

„Zas ta válka začala v neděli a u nás tam sestřelili německý letadlo. Hned ráno bombardovali. Já jsem pásla krávy a říkám si: Co se to děje? Takovej hukot. Mě nenapadlo, že to je bombardování. Rusi po nich museli střílet. Tak asi kilometr od nás, u panskýho dvora, spadlo německý letadlo. Všichni jsme se tam běželi podívat. Shodou okolností tam nebyli Němci, ale Francouzi. Modrý uniformy. Jeden polský kluk z Černého Lesa v Lucku studoval francouzsky, takže se s nimi domluvil. Říkali mu, že zítra ráno už tu budou Němci. Ať se lidé rozejdou, že oni to letadlo podpálí. Byli tři, jeden byl hodně zraněný, ležel na zemi. Samozřejmě museli počkat, až pro ně přiletí Rusi. To jsem viděla poprvé tak krásně vybavený letadlo. A jak byli ti vojáci oblečení. Pak jsme se rozešli a podpálili to. Vybuchlo, shořelo to. Pak říkali, že si pro ně přijeli Rusi. Ale co s nima udělali... Že je vezli do Torčína, kde bylo židovský městečko a úřady.“