Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Cvejn (* 1944)

• narodil se 13. srpna 1944 ve Velkém Poříčí u Hronova

• otce nutili ke vstupu do KSČ, ale nakonec ho akceptovali jako nestraníka

• otec byl jediný, kdo v podniku uměl německy

• jako dítě z věřící rodiny měl pamětník problém s přijetím na střední školu

• v roce 1968 vstoupil do Československé strany lidové

• 18. srpna 1968 se vracel z Rujány a potkal na hranici armádu

• po okupaci spálil legitimaci Svazu československého-sovětského přátelství

• v roce 1969 při prověrkách odmítl souhlasit s okupací

• v 80. letech složil státní zkoušku z němčiny

• po roce 1989 byl jediný, kdo v podniku uměl německy

• stal se vedoucím zahraničního obchodu

• byl radním a zastupitelem Velkého Poříčí

• zasloužil se o odluku městyse Velké Poříčí od města Hronova

• po odchodu do důchodu se stal městským kronikářem

• celoživotním koníčkem se mu stala výtvarná tvorba

• v roce 2022 žil ve svém domě ve Velkém Poříčí

Na 1. máje roku 1961 se konal tradiční prvomájový průvod i v Náchodě. Zástupy se zrána formovaly před textilkou Tepna, kde stál i dav studentů z průmyslovky. Chodil na ni i tehdy sedmnáctiletý Václav Cvejn. Kolem zrovna procházela děvčata ze školy od Plhova. Každá dívka měla v ruce balonek s tváří majora Jurije Gagarina, jenž krátce předtím slavně oblétl zemi. „Hoši od nás nelenili a začali skobičkami balonky sundávat a Gagarini prořídli,“ vzpomíná Václav Cvejn.

Jenže funkcionáři KSČ si toho záhy všimli a nastalo velké vyšetřování. Učitelský sbor se rozdělil na dvě poloviny, jedni říkali, že to je klukovina, a druzí se chtěli zasadit za vyloučení zločinců ze školy. Naštěstí zvítězil první tábor a chlapce rok před maturitou nevyloučili. Dostali po trojce z chování a ředitelské důtce.

V roce 1968 byl Václav Cvejn s kamarády na Rujáně, vraceli se 18. srpna. Dojeli k hranicím těsně před soumrakem a rozhodli se přenocovat v lese u města Bautzen (Budyšín). Jenže všude naráželi na sovětské tanky a obrněná vozidla. Nakonec přece jen našli kousek prázdného prostoru a přespali. „O pár dní později nás doma v Československu překvapila invaze armád Varšavské smlouvy a teprve tehdy jsme všechno pochopili,“ vzpomíná pamětník.

Na protest proti okupaci své země spálil průkazku Svazu československo-sovětského přátelství. V roce 1969 musel jako jiní před prověrkovou komisi. Řekl, že nesouhlasí se vstupem okupačních armád Varšavské smlouvy. Zapsali si, že je politicky nezralý a je potřeba na něm zapracovat. A nadále s ním nepočítali na žádné vedoucí místo v ČKD.

Po roce 1989 se stal dlouholetým radním, zastupitelem a kronikářem své rodné obce Velké Poříčí. Zasloužil se o její odluku od města Hronova.

Tatínek v roce 1938 nemohl bránit svou zemi

Otec Josef Cvejn vystudoval obchodní školu v Náchodě. Byl na takzvaném handlu v Teplicích nad Metují, které v té době byly převáženě německým městem. V sudetoněmecké rodině se naučil výborně německy. Po válce pracoval třicet let v podniku Rubena Náchod jako úředník a účetní.

Tatínek byl ve 30. letech na vojně u jezdeckého pluku v Košicích. V roce 1938 nastoupil při všeobecné mobilizaci k obraně Československa. Jeho pluk se shromáždil v Lázních Bohdaneč a přesunul se na hranice. Jenže Mnichovská dohoda znamenala konec všem nadějím. Josef Cvejn chtěl jako mnozí jiní bránit svou vlast před německými uchvatiteli a velmi ho zklamalo, když se musel bez boje vrátit domů.

Maminka Božena Cvejnová, rozená Růžičková, byla dlouho v domácnosti s dětmi Václavem a Boženou. Poté pracovala v textilním závodě Tepna v Náchodě. „Bydleli jsme tehdy v chalupě bez vody, chodili jsme pro ni do studánky za domem. Maso bylo jen v neděli nebo o svátcích, ale nouzí jsme netrpěli,“ vzpomíná pamětník na rané dětství.

Nikdy nevstoupili do KSČ

Rodiče odmítli vstoupit do komunistické strany, protože se jim nelíbilo komunistické zacházení s drobnými živnostníky a s rolníky. Otce nutili ke vstupu v zaměstnání, ale museli se nakonec smířit s tím, že se členem KSČ nestane. A přesto ho museli ponechat na jeho pracovní pozici. Jako jediný v podniku uměl německy, a to ve firmě s převážně německy mluvícími zákazníky bylo rozhodující.

Rodiče vedli své děti ke katolické víře. Pamětník byl dlouhá léta ministrantem. Chodil také na náboženství, účastnil se všech katolických akcí, svátků a mší.

Prastrýc vyprávěl o první světové válce

Prastrýc Jan Koleta (původní jméno jeho rodiny znělo Kolertovi) bydlel v Poříčské ulici čp. 10. Cvejnovi se sem nastěhovali, když museli opustit svůj dosavadní podnájem. Bydlel tu prastrýc se ženou Františkou a babičkou Apolenou. Nabídl jim dvě světničky v přízemí a pomáhal jako šikovný řemeslník a kutil s upravením světničky v podkroví, kam se přestěhoval.

Jan Koleta bojoval v první světové válce na srbské frontě. „Vzpomínal, jak je důstojník ve chvíli bubnové palby vyháněl k útoku na bodáky, vyhrožoval jim zastřelením, pokud by odmítli. A tak vojáci vyběhli ze zákopů a snažili se ukrývat v dírách po granátech,“ vypráví pamětník a dodává, že zmíněný důstojník po dvou dnech padl s kulkou v hlavě.

Verbíři z JZD veřejně ukradli hospodáři hnůj

Vedle prastrýce bydlel starší hospodář pan Klemt, jenž za žádnou cenu nechtěl vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Když za ním přijeli náboráři z JZD s komisařem Národního výboru, snažil se schovat za to, že velmi špatně slyší. 

„Nakonec se naštvali a poručili traktoristovi, aby všechen hnůj ze dvora odvezl na jejich pole. Tuhle loupež provedli za dohledu dvou příslušníků Veřejné bezpečnosti,“ vypráví pamětník o svém zážitku a dodává, že zapomněli na jednoho malého očitého svědka, který se na krádež díval z vedlejší zahrady. Václava Cvejna.

Na průmyslovku ho nejdřív nechtěli

Václava Cvejna od dětství provázela potřeba malovat, výtvarná tvorba se mu stala celoživotním koníčkem. „Chtěl jsem jít na výtvarnou školu, ale ředitel základky mi řekl, že jako dítě z věřící rodiny můžu jít tak akorát do učení nebo do dolů,“ vzpomíná pamětník. Po zásahu rodinné známé, která byla komunistka a na stranické schůzi řediteli rázně domluvila, se mohl přihlásit na Střední strojně-textilní školu v Náchodě.

Studoval tam v letech 1958 až 1962. V druhém ročníku školy přišel učitel a řekl třídě, že všichni jistě velmi dobře chápou význam Svazu československo-sovětského přátelství a že se tedy pochopitelně nenajde nikdo, kdo by nechtěl vstoupit. A tak tam byli všichni. „Tuhle legitku jsem v Náchodě odevzdal na hořící hranici spolu s ostatními lidmi po srpnové okupaci roku 1968,“ říká pamětník.

Po maturitě pamětník nastoupil do Strojtexu v Meziměstí. kde pracoval celý rok před vojnou. „Naučil jsem se tu řemeslo a získal praxi,“ říká pamětník.

Na vojně zažil šikanu

V roce 1963 dostal povolávací rozkaz k povinné vojenské službě do Rožmitálu pod Třemšínem jako radista a spojař. Měl za úkol takzvaně chytat výstrahy, tedy sledovat radiová hlášení o vzdušných cílech. „Například v západním Německu vzlétly stíhačky a letěly k našim hranicím. Tak i naši vzlétli a letěli souběžně s nimi podél hranic, pak se zase všichni vrátili na svá letiště,“ vysvětluje pamětník hrátky navzájem znepřátelených armád.

Zažil i šikanu, obvyklý nešvar v tehdejší Československé lidové armádě. Mazáci, tedy vojíni a poddůstojníci, kteří sloužili na vojně už druhým rokem, takzvaným zobákům shazovali komínky s prádlem na zem a nutili je stále znova skládat. Zábava zvaná akvárium znamenala kbelík vody a několik rozpuštěných lepivých mýdel na podlaze, které vojíni museli ručně uklidit. „Inteligentnější mazáci se v buzeraci nevyžívali, ale kdo byl magor, tak si užíval moc, kterou najednou získal,“ říká pamětník a dodává, že sám v druhém roce získal hodnost desátníka a se svými vojáky zacházel bez nátlaku a šikany.

Po vojně nastoupil do Kovotexu v Červeném Kostelci jako plánovač a udělal si tu zkoušky na strojního zámečníka.  Vydržel zde do roku 1968 a pak odešel do ČKD, později Wikovu Hronov. Tady pracoval až do roku 2008, poté odešel na odpočinek.

Vstoupil do Československé strany lidové

Od roku 1968 byl pamětník členem Československé strany lidové . Důvodem bylo jednak členství jeho otce a také neochota vstoupit do KSČ, jejíž aktivisté ho stále pronásledovali s nabídkami světlých zítřků. „V lidové straně jsme se za komunismu věnovali spíše nepolitickým věcem. Udržovali jsme místní parčík, prořezávali lípy na hřbitově, starali se o rekonstrukci kostela, chodili na přednášky a besedy, jezdili na výlety,“ vysvětluje pamětník. Po srpnové okupaci začali lidovci pořádat lidové plesy jako určitou formu protestu.

V roce 1971 se oženil s Věrou Křížovou ze Zbečníka a měli spolu dva syny, Petra a Michala. Dům čp. 10 postupně rozšířili a upravili na vícegenerační bydlení. Bydlela tu totiž celá rozšířená rodina, Cvejnovi s dětmi, sestra Božena s manželem a dětmi a staří rodiče.

Naučil se německy

V roce 1972 ho přátelé přivedli do výtvarného kroužku při Tepně Náchod, kde ho učili známí výtvarníci Karel Šafář, Ivo Švorčík či Bohumír Španiel. Dále zde působili Milan Jícha, později Michal Burget. V roce 2002 se stal členem Spolku malířů Podkrkonoší se sídlem v Nové Pace pod vedením Evy Šinkmanové.

V 80. letech začal studovat jazykovou školu, nejprve v Náchodě a poté v Hradci Králové, zakončenou státní zkouškou z německého jazyka. „Kolegové v práci se mě ptali, proč se učím německy. Oni studovali Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML) a chlubili se, co všechno za dva roky budou díky ní mít,“ usmívá se pamětník.

Po roce 1989 přišla továrna ČKD Hronov o většinu výroby, protože Sovětský svaz jako většinový zákazník už nic neodebíral. Václav Cvejn byl jediný, kdo v ČKD uměl německy a mohl jednat s německými zákazníky. Od roku 1994 pracoval jako vedoucí zahraničního obchodu.

Zasadil se o odluku Velkého Poříčí od Hronova

Od roku 1949 se obce Hronov a Velké Poříčí spojily. Důvodem byla budoucí předpokládaná prosperita obou obcí, jež se ale nepotvrdila. Velké Poříčí naopak citelně strádalo, jeho občanská vybavenost upadala. Už v roce 1968 se místní občané shodli, že bude lepší zasadit se o odluku. Nicméně okupace Československa tehdy zastínila všechno ostatní a záležitost se odložila.

O více než 20 let později spoluzakládal pamětník s ostatními členy lidové strany Občanské fórum ve Velkém Poříčí. Václav Cvejn se poté stal spolu s Františkem Čejchanem, Bohuslavem Lantou a Jiřím Šulitkou členem rozšířené rady města Hronova a nechal zpracovat a nechal zpracovat peněžní rozvahu, z níž vyplývalo, že Velké Poříčí opravdu ztrácí ze společného rozpočtu velké peníze. To se stalo pádným argumentem pro celý rok chystanou odluku od Hronova.

Václav Cvejn celý rok 1990 pracoval v ČKD Hronov, v městské radě i ve zdravotní komisi města Hronova. „Pracoval jsem od rána do večera včetně sobot, pro sebe a pro rodinu jsem si ponechal jen neděle, prostě to nešlo jinak“.  V dalších letech v obci, následně městysi Velké Poříčí pracoval jako neuvolněný zastupitel 6 volebních období, z toho čtyři jako radní, dále dvě jako zastupitel a předseda finančního výboru, a to až do roku 2018. Od roku 2008 se stal kronikářem Městyse Velké Poříčí.