Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Martin Cvrček (* 1960)

• narozen 13. prosince 1960 v Praze

• jeho rodiče, kteří pocházeli ze zámožných rodin, doplatili na komunistický převrat v roce 1948

• maminku Jarmilu zavřeli komunisté i s jejími rodiči na počátku 50. let 20. stoleté za údajné hospodářské nesrovnalosti. Na svobodu se dostali díky prezidentské amnestii v roce 1953

• zažil okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, sovětská armáda se usadila nedaleko Jíloviště

• po gymnáziu vystudoval Strojní fakultu Českého vysokého učení technického

• během vysoké školy chodil na vojenskou katedru, v roce 1984 na závěrečném soustředění u vojsk v Janovicích nad Úhlavou postihla skoro všechny vysokoškoláky epidemie angíny

• v roce 1986 narukoval jako absolvent vysoké školy na jeden rok na vojnu, sloužil u vojenského střediska v Sázavě

• ve funkci velitele čety se snažil tlumit šikanu, kvůli které dělali vojáci druhého ročníku vojákům prvního ročníku z vojny peklo

• zažil mimořádnou událost, při níž zmrzl cestou z lékařského vyšetření ve Žďáru nad Sázavou kuchař vojenského útvaru

• po návratu z vojny se věnoval své profesi, strojařině

• v roce 2022 žil v Jílovišti

Martin Cvrček byl špagi, špagát, absík i věčný zobák. Tak totiž říkala na vojně vysokoškolákům většina vojáků základní služby –  takzvaných záklaďáků. V 80. letech 20. století jim dávali znát své opovržení a pohrdání. Mnoho z nich jim nepřálo nic dobrého. Důvod byl prostý – závist, že vysokoškoláci díky studiu na vojenských katedrách vysokých škol chodili do armády pouze na jeden rok, zatímco záklaďáci na dva. Navíc se vyhnuli bezohledné šikaně, kterou vojáci druhého ročníku – mazáci, trápili nebo dokonce mučili vojáky prvního ročníku – zobáky.

Nevraživost záklaďáků k absolventům poznal strojní inženýr Martin Cvrček poprvé u bojového útvaru v Janovicích nad Úhlavou na závěrečném letním soustředění, kterým končila studentům Strojní fakulty ČVUT vojenská katedra.

 „Do Janovic nás v létě 1985 přijelo asi sto osmdesát studentů, budoucích autařů, velitelů tanků nebo techniků tanků. Na vlakovém nádraží na nás čekal slovenský četař absolvent Müller a vedl nás asi dva kilometry až za městečko,“ vzpomíná Martin Cvrček. „Obrovská kasárna s vysokým komínem připomínala koncentrák. Šli jsme po silnici, otevřela se brána a před námi se objevil veliký buzerplac, nástupiště pluku. Pokračovali jsme k naším ubikacím kolem baráků, co stály okolo. Bigoši koukali z oken a řvali na nás: ‚Špagi!‘ a samé vulgarity. Bydleli jsme odděleně od nich, na jídlo jsme chodili odděleně od nich, ale stejně jsme se báli, že na nás vletí. Žádná selanka. Měli jsme výsadu jít na vojnu na jeden rok a byli jsme pro ně nenáviděné osoby.“

Na buzerplace se skácel jak semafor

Bigoši bylo hanlivé označení pro motostřelce, vojáky, kteří tvořili osádku bojových vozidel pěchoty. S výjimkou velitelů družstev, střelců operátorů a řidičů šlo převážně o mladé muže bez vyššího vzdělání, často soudně trestané.

V západočeských Janovicích nad Úhlavou se rozkládala vojenská posádka, tvořená motostřeleckým plukem, tankovým praporem, dělostřeleckým oddílem a průzkumným praporem. Šlo o takzvaný prvosledový bojový útvar, položený necelých patnáct kilometrů od hranice se Západním Německem, tenkrát nepřátelskou zemí.

„Závěrečné soustředění v Janovicích trvalo pět týdnů. Bylo nám dvacet tři dvacet čtyři let a stala se taková věc, že ve vysokých teplotách kolem třiceti stupňů jsme začali omdlévat. Stáli jsme na buzerplace a zažil jsem, jak jeden kluk přede mnou upadl najednou na obličej. Skácel se jako semafor a porazil kluky před sebou,“ tvrdí Martin Cvrček. „Naměřili mu čtyřicítku horečku a během sobotního dopoledne se složilo dalších několik desítek lidí. Na ošetřovně nás skončilo sto padesát ze sto osmdesáti, mě tam přijali mezi posledními. Léčili nás antibiotiky, injekcemi do nás píchali pendepon.“

Kvůli epidemii mezi vysokoškoláky dorazili k útvaru vojenští lékaři z Klatov a z Plzně. Pro nemocné vyčlenili oddělený „teskobarák“ na druhé straně kasáren. Zjistili, že se mezi studenty rozšířila vysoce nakažlivá angína lacunaris, vyvolaná hnisavými mikroby. „Pak se k nám doneslo, že voják základní služby, který měl angínu lacunaris, naplival do jídla, které pro nás udělali v kuchyni,“ dodal. „Prostě nám chtěli něco vyvést a ukázat, že jako špagáti nebudeme mít jednoduchou vojnu.“

Vojáci si dělali peklo sami mezi sebou

Studenti nesměli o hromadné nákaze v Janovicích psát domů a důstojníci nechtěli, aby se původ angína dávala do souvislosti s hygienickými problémy v kasárnách. „Vedoucí vojenské katedry plukovník Bergl si při nástupu stoupl před nás a říká: ‚Soudruzi, moje žena na žádném závěrečném soustředění u vojsk není a také onemocněla, také zvrací, také je jí špatně.‘ A z oken baráku, kde byli záklaďáci se ozvalo: ‚Jo, ale z tebe!‘“ podotýká Martin Cvrček.

V Janovicích si poranil koleno, úraz ho přebolel, ale po návratu ze závěrečného soustředění mu při fotbale praskl meniskus. Proto nenarukoval na vojenskou základní službu v říjnu 1985, ale až o rok později. Po měsíčním přijímači v Praze ho převeleli do Vojenského zkušební střediska 050 v Sázavě, jenž příslušelo k Železničnímu vojsku.

U menšího útvaru s necelými dvěma sty vojáky byl svědkem šikany, během níž si řada mazáků vybíjela své nejnižší pudy na zobácích. Když se zobáci po roce proměnili v mazáky, novým zobákům mnozí z nich příkoří vraceli stejně krutě. „Záklaďáci si dělali na vojně peklo sami mezi sebou,“ vysvětluje Martin Cvrček. V Sázavě se odehrála i tragédie, při níž umrzl voják základní služby. Důstojníci pak dali volnou ruku mazákům, aby potrestali údajného viníka. Zmlátili ho tak, že musel do nemocnice.

Po komunistickém převratu šli rodiče s dcerou do basy

Martin Cvrček přišel se narodil 13. prosince 1960 v Praze. Otec Karel i matka Jarmila přišli na svět v roce 1922 a jejich rodiny doplatily na komunistický převrat v roce 1948. Rodina matky přišla o svůj majetek a prarodiče a matku pamětníka uvrhla totalitní justice v roce 1950 do vězení za smyšlené hospodářské zločiny. Dědeček dostal deset let, babička osm a jejich dcera Jarmila pět let.

„Šlo o akci naplánovanou Komunistickou stranou Československa proti majetným lidem. Prarodiče i maminka se dostali na svobodu po prezidentské amnestii v roce 1953. Můj tatínek na maminku čekal celou dobu, co byla ve vězení,“ upozorňuje Martin Cvrček. „Obvinili ji také ze spolupráce s americkou výzvědnou službou CIC, ale nic jí nedokázali. Vždycky jsem se jí smál: ‚Ty a agentka?‘ Ale když se po roce 1989 otevřely archivy, tak jsem objevil, že s CIC opravdu asi něco měla.“

Martin Cvrček vyrůstal se dvěma staršími bratry a žili v Jílovišti. V domě zabaveném tatínkovi komunistickým režimem bydleli v nájmu. Tatínka, syna statkáře a absolventa střední zemědělské školy nahnali komunisté k lopatě. Dělal u Silnic Praha, jakmile se však politické poměry uvolnily, vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze. Maminka musela po komunistickém převratu skončit jako učitelka hudby, zabavili jí nádherné klavírní křídlo s anglickou mechanikou a díky znalostem angličtiny a němčiny sehnala alespoň úřednickou práci ve Výzkumném ústavu jaderných paliv na Zbraslavi.

Okupanti obsadili vysílač Cukrák

Pohodové dětství Martina Cvrčka narušila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, jež 21. srpna 1968 přerušila snahu reformního křídla KSČ o takzvaný socialismus s lidskou tváří. „Sovětské tanky přijely po nově udělané strakonické výpadovce a okupanti se usadili asi kilometr vzdušnou čarou od Jíloviště na televizním vysílači Cukrák. Někteří kluci tam s nimi provozovali výměnné obchody, jeden si třeba od Rusů přinesl hnusný fialový kapesní nožík a všichni se mu smáli. Nás otec jezdil po okupaci v bílé tatře 57 s československými vlaječkami. Jeden sovětský voják mu jednu ulomil i se zpětným zrcátkem,“ uvádí. „Jednou odpoledne šel otec do sklepa, smíchal tam barvy a ze žebříku namaloval na budovu B u jílovišťského hotelu Hubertus nápis – Walter Ulbricht rovná se Hittler.“

Walter Ulbricht byl nejvyšší představitel komunistů v Německé demokratické republice, která se na obsazení Československa rovněž podílela. „Nápis na zdi vydržel docela dlouho a hosté hotelu Hubertus ze Západního Německa si ho fotili. Komunisti pak otcovo dílo přetřeli bílou barvou, ale nápis po dešti vždycky vylezl ven. Na tatínka jako na autora nikdy nepřišli.“

Po základní škole se všichni tři synové dostali na střední školy, první bratr na střední zemědělskou školu v Čáslavi, Martin Cvrček a druhý bratr na gymnázium v Dobříši. „Měli jsme štěstí, že dědečka, babičku a maminku odsoudili jako pachatele hospodářských trestných činů, a ne jako politické pachatele,“ tvrdí Martin Cvrček. „Gympl byl výborný, řediteloval tam Miroslav Olíč. Za války přežil koncentrák, ale do KSČ nikdy nevstoupil. Záda mu kryl zástupce, člen KSČ. V Dobříši učili vynikající profesoři, vyhození po roce 1968 ze středních škol v Praze.“

Na vojně se naučil svařovat

Ještě na gymnáziu čekal Martina Cvrčka odvod na vojenské správě. Jelikož si tam nepřipadal úplně dobře, spletl si pánskou a dámskou toaletu. Když vycházel z dámské ven, potkal vojákyni z povolání. Málem se srazili a ptala se ho: „Co jste tam dělala, člověče?“ Pohotově jí odpověděl, že se cítí být ženou. Jeho drzost přešla mávnutím ruku. Její kolegové pak uznali Martina schopným služby v Československé lidové armádě (ČSLA). 

Kvůli ročnímu odkladu nastoupil po vysoké škole na vojnu až 1. října 1986. Úvodní měsíc si odbyl v Praze v kasárnách šoférů, využívaných Ministerstvem národním obrany. „Byla to fešácká vojna, po přísaze jsem jezdil obden domů do Jíloviště. V Praze jsme ani nechodili na nástupy, což ale skončilo na Sázavě, kam mě poslali. Připravovali jsme tam techniku pro stavbu železničních svršků,“ prozrazuje. „Stal jsem se velitelem druhé čety, nejdřív mě dali do kanclu jako kresliče. Ale čas tam vůbec neutíkal, tak jsem se rozhodl jít na dílnu, kde jsem se naučil hodně věcí. Pracoval jsem se železem, naučil jsem se svařovat a vojna pro mě nepředstavovala jenom ztracený rok.“

Martin Cvrček se neuvedl u sázavského útvaru jako vzorný voják. U dozorčího pozdravil ‚Dobrý den‘. „Podpraporčík Havlíček, přezdívaný kvůli svému plačtivému hlasu Plačko, na mě pak z třiceti centimetrů řval, čemuž jsme říkali ‚někoho fénovat‘. Ptal se mě, kdo mě naučil hlásit se na vojně ‚Dobrý den‘. Odpověděl jsem, že maminka. Řval ještě víc a nahlásil mě nadřízeným.“

Velitel sázavského útvaru byl podplukovník Braun. Podle Martina Cvrčka se klepal před kontrolami vyšších důstojníků. „Jednou viděl přicházet jejich delegaci a slyšeli jsme, jak se uklidňuje: ‚Už jdou, už jdou. Ale já se z toho nesesypu.‘ Když měl ale podat hlášení svému nadřízenému, před celým praporem ze sebe vykoktal: ‚Soudruhu plukovníku, voják Braun přišel jsem na váš rozkaz.‘ Plukovník nehnul ani brvou a odešel na oběd. Znemožněný Braun počkal, až zajde dovnitř a prchal za ním.“

Absíci byli fackovací panáci důstojníků

Martin Cvrček charakterizuje vojnu v 80. letech jako nepřetržitý souboj absolventů vysokých škol, záklaďáků a vojáků z povolání, jimž se nadávalo do zelených mozků, lampasáků a gumáků,. „Absíci byli fackovací panáci důstojníků. Po denním vojenském výcviku zůstal v kasárnách jenom jeden důstojník jako dozorčí a veškeré další velení se přenášelo na absíky,“ popisuje. „Tlumili jsme zvyky záklaďáků, kteří si šikanou dělali z vojny peklo. Vojáci z povolání mazáckou vojnu většinou tolerovali. Sejmula z nich totiž starost o pořádek v kasárnách. Postarali se o něj právě šikanovaní zobáci. Lampasáci neměli zájem cokoliv měnit, o vymýcení šikany nestáli. Jen se nesměly dít úrazy a další mimořádné události, kvůli nim by totiž přišli o prémie.“

Šikana se na vojně odvíjela od takzvaného čísla – počtu dní zbývajících vojákům k odchodu do civilu. Prvoročáci s číslem od 730 do 366 byli zobáci, případně holubové. Druhoročáci s číslem 365 a nižším byli mazáci, případně staří psi. Prvoročáci museli druhoročákům sloužit, dělali rajóny a nejednou se stávali terčem potupného ponižování a hrubého násilí. Po takzvaném povýšení po prvním roce vojny se řada mazáků těšila, jak zobákům vrátí všechno špatné, čím si během prvního roku vojny prošli.

„Asi dvacet pět procent kluků bylo slušných a nechtěli dělat zobákům svinstva, zbytek si na nich vylejval vztek nahromaděný z toho, že jsou zavření v kasárnách. Slabým jedincům dělalo jako mazákům dobře, že měli nad někým navrch. Nás absíků se ale nikdo z nich nedotknul, jen vyhrožovali a nadávali nám do věčných zobáků,“ vysvětluje Martin Cvrček. „Se šikanou jsme pohnout nemohli, ale snažil jsem alespoň, aby nepřesáhla únosnou mez. Pamatuju si, jak jsme dělali v únoru venku na mrazu a po práci mazák Němčovič nechal zobáky ještě pochodovat. Měřil tak sto šedesát centimetrů, vážil sedmdesát kilo a šikanoval mnohem silnější kluky. Říkám mu, ať je nechá a hned jsem slyšel: ,Špagi, jdi do p…! Za kolik to máš? Jsi věčný zobák, nebudeš tady nikomu poroučet!‘ Ale stejně jsem řekl klukům, ať jdou do tepla na cimru. Večer přišel Němčovič k nám k absolventům do kanceláře, ve slipech s americkými hvězdami a že mě pověsí na lustru. Odpověděl jsem mu: ,No tak dělej.‘ Otočil se a namachrovaným krokem odešel.“

Mazák prohodil zobáka vitrínou

Prvoročáci museli kromě jiného čistit mazákům vojenské boty – kanady. Jednou přistihl velitel útvaru podplukovník Braun zobáka, jak leští dvoje kanady. Jedny sobě, druhé mazákovi. Když se ho zeptal, proč nepucuje jenom svoje boty, provoročák si vymyslel, že je čistí jinému provoročákovi, kterého bolí namožená ruka.

„Braun mu říká: ,Neříkáte mi pravdu, lžete mi a bojíte se, že dostanete od mazáků přes držku, a to jsou tři důvody, proč lžete,‘“ popisuje Martin Cvrček omezené velitelovy vyjadřovací schopnosti.

Pucování kanad však považovali zobáci za příjemnou činnost. Mnohem horší věci je potkávaly, pokud jejich mazáci dorazili z vycházky opilí.

„Vzali si pak prvoročáky do prádla. Museli například drhnout chodbu kartáčkem na zuby. Naše ubikace byla poměrně moderně stavěná, byly tam prosklené vitríny s výklenkem. Prvoročák se vzepřel a mazák ho prohodil vitrínou, rozbila se výplň a kluk se pořezal o střepy,“ tvrdí Martin Cvrček. „Byl by malér, kdyby se zjistilo, že se něco dělo. Tak záklaďáci chodili po útvaru a hledali sklo na vyříznutí. Sloužil tam s námi voják sklenář. Výklenek zasklil, aby se nic neprovalilo. Prvoročák prohozeným vitrínou byl sice pořezaný, ale na ošetřovně řekl, že se poškrábal, když přelejzal plot. Takovými výmluvami vyšuměly skoro všechny průšvihy do ztracena.“

V hospodě byli vojáci jak urvaní ze řetězu

Pověstné ucho se utrhlo na konci roku 1986, kdy se u útvaru odehrála tragédie. Zavinil ji alkohol. V kasárnách ho měli vojáci zapovězený, jakmile je však opustili, jako by se urvali ze řetězu.

„Až na výjimky se zlili jak carští důstojníci. Obětí alkoholu se bohužel stal náš kuchař Olda, silný sebevědomý pohodář a hodný kluk i jako mazák. Po Vánocích uklouzl na vlhké podlaze a udělal si výron. Noha ho hrozně bolela a náš doktor absík ho poslal na odborné vyšetření do Žďáru nad Sázavou. Jel s ním ještě jeden prvoročák, taky měl nějaký úraz,“ uvádí Martin Cvrček. „Kluci se dostali do Žďáru vlakem a když tam absolvovali prohlídku u doktora, upravili se strašlivým způsobem v hospodě. Byli tak opilí, že na zpáteční cestě vlakem přejeli zastávku v Sázavě a vystoupili až v Přibyslavi. Nechtělo se jim čekat na vlak do Sázavy a řekli si, že půjdou po staré železniční trati. Kasárna ležela na ní a nemohli je minout. Jenže už během dne začal padat těžký sníh a strašně je vysílilo, jak v něm šli šest nebo sedm kilometrů. Olda si lehnul pod smrk a usnul.“

Prvoročák doklopýtal do kasáren úplně podroušený asi v pět hodin ráno. Ovšem sám, a aniž by věděl, kde ztratil kuchaře. Začalo velké vyšetřování, kam se poděl. „Nastoupila figura, poručík nebo nadporučík Marcinko, zástupce vojenské kontrarozvědky. U našeho útvaru se pohyboval v civilu, jezdil zelenou Škodou 120 a nikdo nám ho oficiálně nepředstavil. Ale věděli jsme, co je zač. Marcinko navštívil Oldovy rodiče a kamarády, vyptával se a nakonec předpokládal, že Olda utekl do Rakouska,“ poznamenává Martin Cvrček.

Zmrzlého kuchaře našli za měsíc a půl

Dodal, že zima pokračovala a uhodily tři vlny silných mrazů. V polovině února přišla velká obleva a nějaký civilista objevil útvarového kuchaře, jak leží mrtvý pod stromem.

„Nastal velký kolotoč, přijeli lidi z vyššího velitelství a vyšetřovalo se. Výsledek byl, že našemu útvaru sebrali titul vzorný, a že vojáci z povolání přišli o prémie. Což je rozběsnilo nejvíc,“ vzpomíná. „Při nástupu praporu oznámili, že za Oldovu smrt může prvoročák, protože mu neposkytl pomoc, a když přišel do kasáren, tak nic neohlásil. Ale při pitvě se zjistilo, že k útvaru došel, když už Olda zmrznul. Tak prvoročáka prokurátorovi nedali. Ale naši důstojníci veřejně řekli všem vojákům, že morální odpovědnost za smrt kuchaře nese prvoročák. Dali mazákům zelenou, aby ho pořádně zvalchovali. Prvoročáka zmlátili tak, že měl přeraženou čelist a odvezli ho do vojenské nemocnice.“

Vztahy mezi důstojníky a vojáky základní služby, které se nedaly označit za soudružské, dokresluje okamžik, kdy kvůli hlášení u velitele útvaru sešel Martin Cvrček s majorem Murárikem. Vojáci mu přezdíval Koktavé Íčko kvůli vadě řeči a podobě s legendárním filmovým ET Mimozemšťanem.

„Podplukovník Braun Murárikovi rozkázal, že pojede jako doprovod ve vlaku Přibyslav–Brno s vojáky propuštěnými do civilu. Bylo pět vteřin ticho, Murárik stál jak zařezaný a hlesnul: ,Čo som len tomu Braunovi urobil? Čo keď tam vo vlaku zostaněm ležať?‘ Tak moc se bál, že ho kluci za dva roky vojny zmydlí.“

Ve vojenské knížce měl diagnózu Zánět dělohy

Svobody se po roce dočkal i Martin Cvrček. Za pět měsíců poté ho však překvapivě povolali na vojenské cvičení. Nechtělo se mu tam, tak si obstaral lékařské potvrzení o problémech s operovaným meniskem.

„Pozvali si mě na přezkum na vojenskou správu na Praze Západ. Ještě v Sázavě jsem zjistil, že mám ve vojenské knížce napsanou Diagnózu 617, chronický zánět dělohy. Na vojenské správě seděl doktor, major. Ptá se mě: ,Co je vám chlape?‘ Odpověděl jsem: ,Soudruhu majore, ta děloha už je dobrá, ale koleno mě furt zlobí.‘ Vyjel na mě: ,Co to kecáte za kraviny, jaká děloha?‘ Řekl jsem mu, ať se podívá na diagnózu do vojenské knížky. Pak nadával, jakou blbost tam mám, vzal tužku, přeškrtal Diagnózu 617 a napsal tam 717. Prostě se předtím upsali se o stovku.“

Máme cejch, že jsme se nedokázali bránit

Když se v květnu 2022, Martin Cvrček ohlížel za rokem vojny v Sázavě, neměl o Československé lidové  armádě v letech 1986/1987 valné mínění. „Probíhala právě Gorbačovova perestrojka a naše důstojníky zajímalo hlavně to, aby ji nějak přečkali, aby nepřišli o své pěkné peníze a dobrou zašívárnu. Nic víc nechtěli,“ prohlašuje.

Své vzpomínky poskytl Paměti národa zhruba dva a půl měsíce po zahájení ruské agrese proti Ukrajině. „Ukrajince nesmírně obdivuju, že jsou schopni se Rusku vzepřít a vzdorovat mu,“ říká Martin Cvrček. „My jako národ máme cejch, že jsme se nedokázali bránit ani Německu v roce 1938 a ani Sovětskému svazu v roce 1968. A po roce 1948 jsme zavřeli západní vojáky, hrdiny, kteří ve druhé světové válce opravdu nasazovali kejhák. Bohužel si nedokážu představit, jak bychom se teď ve válce zachovali my.“