Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Cvrk (* 1933)

• narozen 28. listopadu 1933 v Praze

• svědek bombardování Vysočan 25. března 1945

• pražské povstání prožil ukrytý ve sklepě

• poválečný člen Junáka a Sokola

• účastník XI. všesokolského sletu

• na střední průmyslovou školu mohl nastoupit až po vyučení v ČKD

• v roce 2024 žil v Praze

Zdeněk Cvrk prožíval krušné dětství. Jako šestiletý musel přihlížet tomu, jak jeho milovaný, těžce nemocný tatínek doma v bolestech umírá. V těchto těžkých chvílích jim ve dne v noci pomáhal jistý doktor Pfeifer, který však měl za několik let zahynout s celou svojí rodinou v jednom z nacistických koncentračních táborů. Již v raném dětství tak Zdeněk Cvrk přišel o několik svých blízkých. Se sestrou a matkou po otcově smrti prožívali těžké roky, kdy trpěli nedostatkem. Za války pak musel čelit mnoha dalším dramatickým událostem, které ovlivnily jeho život.

Dva esesáci na nás mířili samopalem

Zdeněk Cvrk se narodil 28. listopadu 1933 v Praze Růženě a Václavovi Cvrkovým. Otec se narodil roku 1900, matka o rok později. Oba pocházeli z obce Březnice u Příbrami. Růžena Cvrková odešla za svým manželem do hlavního města kvůli jeho zaměstnání. Václav Cvrk totiž pracoval jako úředník firmy Duta. Matka pamětníka se vyučila dámskou krejčovou, ale v Praze nemohla v místních salonech jakožto venkovanka sehnat práci. Manžel jí proto domluvil místo uklízečky v Dutě.

Dětství prožil Zdeněk Cvrk po boku své o tři roky starší sestry ve Vysočanech, naproti tamnímu nádraží, kde jeho rodina bydlela v malém, jednopokojovém bytě. Roku 1939 Cvrkovy zasáhla rána v osobní i celospolečenské rovině. Ještě předtím, než německá armáda obsadila naše území, zemřel Václav Cvrk. Později se jeho syn dozvěděl, že trpěl nespecifikovanou rakovinou. Poslední týdny života prožíval v bolestech na domácím lůžku. Jedinou pomocí tehdy byl jistý doktor Pfeifer, který bydlel se svou rodinou nedaleko. „Pan doktor byl velmi ochotný. Chodil za tatínkem klidně i v noci,“ popisuje Zdeněk Cvrk. Naneštěstí se Václav Cvrk nedočkal uzdravení a zamřel. Děti zůstaly samy s matkou, která ze dne na den musela převzít funkci jediné živitelky rodiny. Jako uklízečka si příliš peněz nevydělávala, a aby své děti mohla obstarat, musela usilovně pracovat, a to i o víkendech. „Přivydělávala si ještě tím, že lidem prala. Museli jsme mamince pomoct, takže jsem se sestrou a s maminkou pral na valše prádlo,“ popisuje pamětník a dodává: „V kancelářích jsme pak ještě jednou za čtrnáct dní museli s maminkou vydrátkovat a napastovat parkety.“ Už jako sedmiletý se tak Zdeněk Cvrk zapojoval do obživy rodiny.

Jejich životní situaci nepomáhal ani fakt, že zuřila druhá světová válka. Mimo jiné měli nedostatek potravin, a tak jim pomáhal strýc z Březnice, bratr zesnulého otce. Ten jednou za dva týdny přijížděl do Prahy s Němci neevidovanými surovinami, což bylo velmi riskantní. Do hlavního města jezdil vlakem a na nádraží hlídkovali němečtí oficíři, kteří kontrolovali legitimace a co cestující převážejí. Strýce jednoho dne hlídka zastavila, naštěstí mu zavazadlo prohlížel český četník, který ho Němcům nenahlásil a varoval ho, že za podobné jednání by mohl skončit za mřížemi. Aby se strýc vyhnul prohlídkám, od té doby do Prahy nejezdil vlakem, nýbrž na kole. Každých čtrnáct dní urazil dohromady více než 160 kilometrů. Jeho odhodlání ovšem Cvrkovy zachránilo před hladem.

Další válečná vzpomínka Zdeňka Cvrka spadá do období heydrichiády, kdy po útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha nacisté spustili rozsáhlé pátrání po pachatelích. „Pamatuju si, že pro nás soused zaběhl, že je vyhlášený stanný právo, a nahnal nás do sklepa. Tak jsme tam byli a najednou tam vtrhli dva esesáci se samopaly, jeden stál u dveří a mířil na nás samopalem a ten druhej šel k mužům, kterým bylo tak mezi 25 až 35 lety. Vzal je vždycky za bradu a násilím jim otočil hlavu. A ten esesák, co stál u dveří s namířeným samopalem na nás, tak vždycky zakýval hlavou, že ne,“ popisuje pamětník dění z května 1942. Až později se Cvrkovi dozvěděli, jaký byl důvod prohlídky.

Němci vytáhli ze sklepa muže, aby rozebírali barikády

Během války jako chlapec také zažil nálety na Prahu. Na Květnou neděli 25. března 1945 se rozezněly sirény, spojenecké bombardéry zamířily nad nedaleký průmyslový areál ČKD. Cílem útoku byla také automobilka Praga a továrna Aero. Poté letadla zamířila nad kbelské letiště. „Šli jsme na střechu a dívali jsme se, jak ‚hloubkaři‘ nalítávají na to kbelský letiště. Co bylo venku, co nebylo hangárech, tak to rozstříleli,“ popisuje pamětník, jak prožíval březnový den posledního roku války, a dodává: „Němci ty trosky potom akorát buldozery shrnuli. Tam byl takovej svah vedle letiště a tam byla hromada rozstřílenejch messerschmittů. Říkalo se tomu pohřebiště. To bylo směrem k Hloubětínu pod tím kbelským letištěm.“

Po strastiplných válečných letech se pomalu, ale jistě blížila vytoužená svoboda. Ráno 5. května 1945 začalo v Praze povstání. Ten den Cvrkovi a jejich sousedé znovu utíkali do sklepa, kde strávili následující tři dny. Nedlouho poté, co se ukryli, prožili pocit déjà vu. Do prostoru náhle vtrhli němečtí vojáci – stejně jako před třemi lety. „Vyhnali všechny mužský, kterým bylo mezi 25 až 35 lety. Nikdo nevěděl, co se s nimi bude dít, jejich rodiče si mysleli, že je popravěj,“ vzpomíná pamětník a pokračuje: „Když se naštěstí všichni vrátili, tak jsme se dozvěděli, že je hnali před tankama jako štít a museli rozebírat barikády. Hnali je kolem Rokytky, potom po Sokolovský. Němci věděli, že proti našim lidem z tý barikády střílet nebudou.“

Po dramatických dnech se Pražané dočkali svobody. Zdeněk Cvrk dlouho nečekal a využil první příležitosti, aby se stal skautem a sokolem. Jak vzpomíná, už tehdy jako dítě silně vnímal, že mnoho členů Junáka a Sokola během války zahynulo v boji za vlast. Mimo jiné se také začal věnovat atletice – běhu na střední vzdálenosti – na Tyršově stadionu ve Vysočanech.

Necelý půl roku poté, co komunisté převzali v Československu moc, se Zdeněk Cvrk účastnil na dlouhá léta posledního všesokolského sletu. Sokolský průvod se stal projevem proti komunistické nadvládě. Cvičenci vzdali hold prezidentovi Edvardu Benešovi a před tribunou, na které usedl nový komunistický prezident Klement Gottwald, odvraceli tvář – jak pro Paměť národa vzpomínala další sokolka Zdislava Kodešová. „Pochodovali jsme a na tribuně už stál Gottwald. Když jsme šli okolo něj, tak jsme odvrátili hlavu pryč… Když jsme stáli potom na seřadišti, tak jsme volali: ‚Ať žije Beneš!‘“ Zdeňku Cvrkovi ze sletu v paměti utkvěl hlavně obraz mnoha milicionářů, kteří na průvod dohlíželi. Komunistická moc Sokol postupně včlenila do socialistické tělovýchovy. Jako samostatná organizace zanikl a činnost udržovaly pouze jednoty v zahraničí.[1] Stejný osud čekal i Junáka. Zdeněk Cvrk s tisíci dalšími tak přišli o důležitou součást svých životů.

Invaze nás zastihla na dovolené

Po ukončení základní školy chtěl Zdeněk Cvrk ve studiu pokračovat na střední průmyslové škole, v čemž mu ovšem režim zabránil. „Na škole mi řekli, že se nejdřív musím sžít s dělnickou třídou, a tak jsem nastoupil do učení v ČKD,“ vzpomíná. Ve vysočanské továrně se dva roky učil strojním zámečníkem, poté mohl nastoupit na průmyslovou střední školu. Po maturitě dostal umístěnku do Spolany Neratovice. Každodenní dojíždění pro něj ovšem nebylo. Nakonec se mu podařilo získat místo ve Výzkumném ústavu chemického zařízení v Malešicích, kde pracoval na ekologickém oddělení. Ještě v polovině padesátých let odsloužil dva roky na vojně v Plzni. Roku 1958 se oženil s Evou Jánskou, se kterou vychoval dvě děti – dceru a syna.

Zdeněk Cvrk se i nadále amatérsky věnoval sportu – běhal střední tratě. Když působil v ČKD, setkal se s Emilem Zátopkem, se kterým si zaběhl přespolní běh. Vzpomíná, že olympionik klidně poklusával, zatímco ostatní nemohli popadnout dech. Mimo jiné Zdeněk Cvrk pořádal s přáteli akci zvanou Panvysočanské hry, během kterých soutěžili ve smyšlených sportovních disciplínách – jako byl například skok do výšky s batohem na zádech.

Přelomem v jeho životě byla jako pro mnoho Čechoslováků invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tu prožil na dovolené v Jevanech. Vzpomíná na obrácené směrovky, které měly okupanty zmást. Ještě na dovolené oba s manželkou podepsali manifest Dva tisíce slov, z čehož ovšem nikdy neměli postih. Následující normalizační léta prožil pamětník ve stejném zaměstnání. Roku 1976 se s rodinou přestěhoval na sídliště Prosek. Na vystavení bytu čekali více než deset let – aby se vůbec dostal na pořadník, musel je nejprve sám sestavovat. Zdeněk Cvrk poukazuje na to, že získat byt v socialistickém Československu rozhodně nebylo tak snadné, jak někteří tvrdí.

Normalizaci prožil bez větších problémů. Do Komunistické strany Československa (KSČ) přes naléhání nikdy nevstoupil. Sametovou revoluci přivítal s nadšením a účastnil se demonstrací na Václavském náměstí i pražské Letné. Zdeněk Cvrk byl zaměstnán až do svých osmdesáti let, až do svých čtyřiaosmdesáti let ovšem ještě se svými kolegy spolupracoval jako soukromník.  Láska ke sportu ho nikdy neopustila a doprovázela ho i v jeho devadesáti letech. V roce 2024 žil v Praze a byl stále společensky i fyzicky aktivní.

 

[1] Historie Sokola. Online. Sokol.eu. Dostupné z: https://www.sokol.eu/historie-sokola-pamatky. [cit. 2024-01-25].