Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Czehowska (* 1931)

• narozena ve Frélichově v roce 1931

• rodný jazyk chorvatština, první třída česká škola, pak německé

• první stárka při posledním chorvatském kiritofu v roce 1947

• rodina vystěhována v roce 1949 do Huzové

• manžel Josef Czehowský také Chorvat, znalost chorvatštiny předána i dětem

• žila v Lipině

Poslední chorvatský kiritof se konal ve Frélichově na podzim 1947. Atmosféra sice byla napjatá, ale to už dlouhé měsíce, a tak se Chorvati chtěli pobavit alespoň jeden den v roce. Hody chystala místní mládež a otázkou bylo, která z dívek půjde za hlavní stárkovou? Volba padla na Magdalenu Hubenou.

Kiritof byl největším svátkem moravských Chorvatů. Takřka celá vesnice se oblékla do slavnostních krojů a šla se radovat. Být hlavní stárkovou se pokládalo za nesmírnou čest. Ovšem málokdo si ji mohl dovolit, protože kromě parády a obdivu první stárka také musela zajistit víno a pohoštění pro všechny krojované, a to nebylo jen tak. „V roce 1947 měl málokdo víno. Byly kroupy a pomlátily, co se dalo. Protože u nás doma nikdo víno nepil, poslala mě babička, abych víno prodala. Jenže mezitím přišel můj bratranec Joza Šuljera, jestli nechci jít s ním za stárkovou.“ Ne vždy se totiž sejdou životní okolnosti tak, aby stárkování bylo vhodné. V květnu 1947 totiž zemřel Magdaleně otec. „Maminka Jozovi řekla, že mu nemůže nic slíbit, že se musí zeptat babičky. Ta tehdy řekla: ´Jen ať jde, budeme mít smutek, ale budeme mít taky radost.´“

Rodina Hubených žila ve Frélichově v hlavní uličce na domě číslo 57. František Hubený a jeho žena Magdalena, roz. Slunská, měli společně čtyři děti, Magdalena, narozená roku 1930, byla z nich nejstarší.  Na velkém hospodářství, ke kterému patřilo 13 hektarů polí a tři vinohrady, pracovala celá rodina. Práce bylo pořád hodně a rodina měla co dělat, aby ji sama zastala.

Doma se mluvilo chorvatsky. Když v roce 1936 začala Magdalena chodit do školy, naučila se česky. Po dvou letech, se záborem pohraničí, se však změnil vyučovací jazyk na němčinu. Na rozdíl od většiny svých sousedů nemusel František Hubený narukovat do armády – již v době války měl totiž závažné problémy s plícemi. Péči o hospodářství tak postupně přebírala jeho žena, která taky zažívala různé nepříjemnosti s majetkáři, kteří po válce přicházeli do Frélichova zabírat chorvatský majetek. Chorvati je nazývali joški.

„Jožkové jednou dělali všude něco jako kontrolu. My měli hezkou bryčku a k ní i postroje, tak si došli pro ni. Řekli: ´Kde to máte?´ Matka jim odpověděla: ´Nemám to doma, ale ve sklepě na půdě.´ A on: ´Na to jsem právě čekal, co řeknete, kde to máte!´ Matka pak s ním šla do sklepa a on si to vzal, pak s tím jezdili. Po nějaké době mu matka řekla, aby to vrátil. A tak ji za to zbil, byla celá zmlácená. Představte si, ten Jožka pak byl v Rýmařově a chtěl, aby bratr František šel k němu pracovat, on byl zedník. Ale matka byla proti, že to nikdy nedovolí, aby u takového člověka pracoval.“

Možnost účastnit se kiritofa 1947 jako stárka byl jeden ze světlých okamžiků nelehké poválečné doby. K povinnostem stárky patřilo starat se taky o kiritofského kozla. „První stárka musela kozla krmit aspoň tři týdny. Pak měl na sobě plachtičku a vodil ho strýc Jan Marx. Po hodkách z kozla udělali guláš. Já ho nechtěla jíst, proto jsem si šla lehnout. Přišel za mnou ale Josef Šuljera, Slunský, a povídá: ´Přeci nemůžeš jít spát, musíš tam jít. Bez tebe to nejde!´ Tak jsem vstala a šli jsme společně na zábavu. Guláš se snědl, pohostili jsme i ostatní, kteří tam byli. Nás tehdy stárkovalo devět dívek a devět chlapců. Hezké to bylo.“

Rodina Hubených byla z Frélichova vystěhována v říjnu 1949. „Bylo to takové všelijaké. Plno pláče, všeho. Dostali jsme dekret, matka pořád říkala, že ještě nemá hotové bedny na husy... Doma jsme pak museli pořádně uklidit. Také zamést, protože když se stěhovalo, bylo po dvoře seno, sláma. Museli jsme to uklidit, kdyby přišel dovnitř nějaký pořádný člověk. Jenže místo nás přišel jeden, který býval na Křížkovém. Náš dům mu nechtěli přidělit, tak to Křížkovo stavení podpálil, aby se přeci jen mohl do toho našeho nastěhovat. V pokojích pak měl pluhy, brány, kukuřici... Naší matce pak bylo všelijak, když to viděla. Nebyl to Bulhar, byl to nějaký Čech.“ Hubení měli být původně přestěhováni do Domašova, ale nakonec se dostali do Huzové. „Mohli jsme si vzít vše s sebou. Měli jsme asi třicet vagónů, jeden vlak. Odvezli nás, vojáci nás odstěhovali do Huzové. Matka nechtěla jít jinam, protože měla v Huzové už vystěhované rodiče. Byla tenkrát už sama, jen s námi čtyřmi dětmi. Frantovi bylo patnáct, mně osmnáct, sestře sedmnáct let.“

Po příchodu do Huzové začala Magdalena pracovat v sanatorce v nedaleké Pasece. Návštěvy Frélichova byly velice složité, a to i přesto, že v místě byl pochován její otec.

„Pak jsme nemohli chodit domů, potřebovali jsme potvrzení. Matka tam ale měla pohřbeného muže, tak to povolení dostala každý rok. Jednou mi řekla: ´Víš co? Pojď se mnou.´ Já jsem bála jít, protože jsem potvrzení neměla. Ale matka mě přemluvila, že tam mám svého Jozu na vojně. A tak jsem šla. Zrovna měl můj bratranec Tomáš Kuzmič svatbu. Pak ale, kdykoliv někdo zaťukal na okno, hned jsem se bála, že už jdou pro mě. Šli jsme na nádraží, kde čekala hlídka, do Frélichova se nikdo nemohl dostat. Podél Dyje jsme pak prošli až do Novosedel, tam jsem nastoupila na vlak a jela do Mikulova. Matka se přes Drnholec zase vrátila do Frélichova. Bylo to takové všelijaké.“

Magdalena Hubená se brzy vdala za Chorvata z Frélichova Josefa Czehowského a vychovala s ním tři dcery.  Doma se mluvilo chorvatsky, a tak se i jejich dcery tento jazyk naučily.