Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Člověk si tam užíval akorát svrab, vši a hlad
narozena v roce 1935 v Ašchabadu v Turkmenistánu
dle občanského průkazu uvedeno datum narození 14. února 1936
prarodiče Kozmíkovi za první republiky odcestovali se Slováckou komunou do Sovětského svazu
později se pravděpodobně připojili ke komunity Interhelpo v sovětském Kyrgyzstánu
otec pamětnice byl údajně Ivan Petrovič Špilkovský a údajně velel NKVD v Žitomiru
kvůli židovskému původu nacisti postříleli v roce 1941 otcovu rodinu v Žitomiru
v roce 1941 rodina utekla z Ukrajiny
v letech 1941 až 1945 bydleli v Březnici na Zlínsku
dědeček František Kozmík byl členem odbojové skupiny v Březnici
dědeček František Kozmík se z obavy před zatčením a mučením oběsil v lednu 1943 na lesním hřbitově ve Zlíně
v roce 1945 se rodina vrátila do Žitomiru
otce nikdy nenašli
v roce 1947 se v rámci reemigrace navrátily do Československa
Ludmila Czerneková 30 let pracovala v Moravolenu v Horním Benešově
v době natáčení v roce 2022 bydlela v Horním Benešově
V únoru roku 2022 šokoval svět agresivní útok Ruska na Ukrajinu. Denně se objevovaly zprávy o bombardování evropských měst a civilních obětech této nesmyslné války. V Ludmile Czernekové vyvolaly vzpomínky z dětství. Mezi odstřelovanými městy byl i Žitomir, z něhož spolu s matkou a sestrou v roce 1941 musela uprchnout poté, co příslušníci SS vyvraždili její židovské příbuzenstvo. „Je mi moc líto těch lidí. Proč to ti Rusi ničí? Putin tam nemá co dělat. Je to druhý Hitler,“ s očividným rozčílením komentuje aktuální dění na Ukrajině Ludmila Czerneková.
Ludmila Czerneková, rodným příjmením Kozmíková, se narodila jako mladší ze dvou dcer rodičům Vlastě Kozmíkové a Ivanu Petroviči Špilkovskému v Ašchabadu – hlavním městě Turkmenské svazové republiky SSSR. Až mnohem později určili orientačně její datum narození na 14. února 1936. „Maminka toho zažila tolik, že jí to vypadlo,“ dodává Ludmila Czerneková.
Její rodiče sice tehdy bydleli v Žitomiru na Ukrajině, ale matka vždy odjela rodit za svou sestrou Ludmilou, která se pohybovala po asijských svazových republikách v SSSR. Starší sestra pamětnice Alena tak na svět přišla o dva roky dříve ve Frunze (od roku 1991 Biškek) v hlavním městě Kyrgyzstánu.
Právě Kyrgyzstán hrál významnou roli v rodinné historii. V roce 1923 bylo v Žilině založeno průmyslové dělnické družstvo Interhelpo za účelem pomoci budování socialismu v Kyrgyzstánu. V letech 1925 až 1933 odjelo 1 078 Čechoslováků do této sovětské asijské republiky. Každý nový člen přitom do družstva nejprve musel vložit svůj majetek a za utržené peníze se nakoupily potřebné stroje a zařízení. Z Březnice na Zlínsku se do těchto neznámých končin vzdálených 7 000 kilometrů vydali i prarodiče pamětnice Ludmila a František Kozmíkovi se svými čtyřmi dětmi.
Podle zjištění historika Jana Dvořáka z Ústavu pro studium totalitních režimů odcestovali Kozmíkovi do Sovětského svazu v roce 1925 v rámci tzv. Slovácké komuny, která nějaký čas fungovala poblíž obce Frolovo u Volgogradu/Stalingradu. Po zániku komuny někteří lidé přesídlili do střední Asie, kde fungovalo družstvo Interhelpo.
Sovětská realita se rapidně lišila od toho, co jim bylo slibováno. Tehdejší metropole Kyrgyzstánu připomínalo středověké městečko s prašnými ulicemi, hliněnými domky bez elektřiny, v nichž svítili petrolejovými lampami. Už v prvních měsících pobytu kvůli nedostupné zdravotní péči zemřelo mnoho dětí. Družstvu se i přesto postupně podařilo v okolních stepích vybudovat domky, elektrárnu, textilní továrnu, tírnu a další provozy. V polovině 30. let se dokonce 20 % podílelo na průmyslové výrobě Kyrgyzstánu. V té době se ale také družstvo čím dál víc podřizovalo sovětské direktivě a agresivní stalinistické politice. Jednotlivé podniky byly postupně zestátněny. Tehdy se také mnoho původních členů vrátilo do Československa. Mezi nimi i manželé Dubčekovi s dvěma syny, z nichž jeden byl osmiletý Alexandr – budoucí hlavní osobnost pražského jara. Mnohé z těch, co zůstali, čekal gulag nebo nucené práce a 19 osob popraviště. V roce 1943 bylo Interhelpo zlikvidováno.
I prarodiče pamětnice se rozhodli pro návrat do Československa. Pamětnice bohužel netuší, ve kterém to bylo roce. Ví jen, že nejprve odjela babička se dvěma syny. V Březnici začala stavět dům a až později za nimi z Kyrgyzstánu přijel její manžel. Jejich dvě dcery ale zůstaly v SSSR.
Matka pamětnice Vlasta Kozmiková se totiž v Žitomiru seznámila s Ivanem Petrovičem Špilkovským. Ludmila Czerneková neví, jak se rodiče dali dohromady, ale myslí si, že to mělo souvislost s kolektivizací v SSSR. Otec byl ukrajinský Žid a podle pamětnice v Žitomiru velel tamní tajné policii. „Otec byl náčelníkem NKVD. To jsem se dozvěděla až po válce od maminky. Slučoval kolchozy a hodně jezdil na služební cesty. Vím, že jednou měl hrozný strach, že čekal nějakou spojku a že když ten člověk nepřijde, že ho zastřelí, a už se loučil s maminkou. Ten člověk naštěstí přišel,“ vypráví Ludmila Czerneková.
NKVD měla v Sovětském svazu na svědomí represe obřích rozměrů a jen během tzv. velkých čistek v letech 1937–1938 pozatýkala přes jeden a půl milionů obyvatel, z nichž bylo skoro sedm set tisíc popraveno. Pro každý region měli dokonce stanovené kvóty a šéfové tajné policie, tajemníci místního výboru komunistické strany a oblastní prokurátoři mohli bez soudu popravit nebo poslat na dlouholeté vězení bývalé kulaky, bělogvardějce, carské funkcionáře, zástupce církví nebo údajné špiony.
Vlastu Kozmíkovou si ale Ivan Petrovič Špilkovský nikdy nevzal za manželku, i když spolu měli dvě dcery. „Nemohl si vzít cizinku, a tak jen žili spolu,“ vysvětluje Ludmila Czerneková a dodává vžitou otcovu větu, kterou často slýchávala od maminky. „Tatínek říkal, že když ztratí stranickou knížku, tak novou nedostane, ale ženu si najde vždycky.“
Ludmila Czerneková také vzpomíná, že bydleli v domku v ulici Gončarova v Žitomiru. Krom otce, matky a sestry v domě bydleli ještě prarodiče (otcovi rodiče), strýc, teta, stejně stará sestřenice a nějaký patnáctiletý slepý chlapec, kterého opatrovala babička a jenž byl nejspíš syn dalšího strýce, který zahynul po úraze v dolech.
Ludmila Czerneková má jen několik útržkovitých vzpomínek na otce. Nejvíc jí v paměti zůstalo poslední setkání. V roce 1941 totiž nacistické Německo napadlo Sovětský svaz a otec musel narukovat do Rudé armády. „Loučili jsme se. Už byl za plotem kasáren a my na druhé straně a ještě dával mamince poslední peníze, co měl, na chleba, abychom měli co jíst. Mamince ještě říkal, ať se vrátíme do Československa a že pokud bude žít, že si nás najde.“
Nedlouho poté Němci bombardovali Žitomir. „Létaly letadla, shazovaly bomby. Maminka nás jednou držela za ruce, utíkaly jsme do jakési zahrady schovat se do krytu, ale nedoběhly jsme, už ty bomby svištěly. Tak nás maminka hodila na zem pod strom a lehla si na nás. A ten kryt, co jsme do něj nedoběhly, byl zasypaný tlakovou vlnou. Potom ty lidi odtamtud vysvobozovali,“ vypráví pamětnice.
Dne 9. července 1941 do města vstoupila vojska wehrmachtu a s nimi i vražedná komanda tzv. Einsatzgruppen, která systematicky vyhledávala a vraždila židovské obyvatelstvo. „Když tam Němci přišli, tak tatínkovu rodinu vyvedli na dvůr a všechny je postříleli. My jsme zrovna s maminkou nebyly doma, byly jsme venku. Lidi, co nás potkali při cestě domů, říkali: ‚Proboha, nechoďte domů, tam je pogrom.‘ A tak nás schovali,“ vzpomíná na vyvraždění rodiny pamětnice. Krom tety, která ještě před válkou emigrovala do USA, tak z celé otcovy rodiny nikdo nepřežil.
Matka s dvěma dcerami tak zůstaly na ulici zcela bez prostředků a jen s věcmi, co měly na sobě. Hrozila jim smrt, a tak se nějakou dobu ukrývaly na různých místech ve městě. „Vlezly jsme do jednoho baráku a tam byla zastřelená stará paní. Ze strachu jsme utekly pryč,“ vybavuje si střípky vzpomínek Ludmila Czerneková. Matka se pak pokusila získat doklady k vycestování, a tak ji předvolali na gestapo. Tehdy jí prý pomohl nějaký příslušník slovenské armády, která bojovala po boku wehrmachtu, a doklady zařídil.
Několik týdnů pak strávily v nákladním vlaku, v němž Němci odváželi z Ukrajiny ukradený dobytek. „Spaly jsme mezi krávama. Ukrajinky, jak hlídaly a ošetřovaly dobytek, tak nám vždycky daly něco najíst. Jednou se tam vlaky srazily a krávy tam létaly a pošlapaly nám nohy.“ V dobytčích vagónech dojely až do Krakova. „Seděly jsme tam na lavičce na nádraží, každá z jedné strany hlavu na maminčině klíně. Přišlo gestapo, sebrali nás, zavřeli. Až se ty dokumenty nějak vyřídily, tak nás pustili a jely jsme na Slovensko,“ vypráví Ludmila Czerneková.
Až po několikaměsíční strastiplné cestě se krátce před Vánocemi roku 1941 dostaly do Zlína, odkud zamířily pěšky za rodinou do Březnice. „Maminka měla válenky, takové teplé boty. My jsme šly ve střevíčkách, tak nám v nich vždycky chviličku zahřívala nohy, až jsme došly těch šest kilometrů přes les k babičce. Dodnes tu babičku vidím, jak nám přišla na práh naproti, spráskla ruce a říká: ‚Bože, dcérko, co tu děláš?‘ Tak jsme tam zůstaly.“
Ludmila se sestrou a matkou pak bydlely u už zmíněných prarodičů Ludmily a Františka Kozmíkových, kteří se několik let předtím vrátili z Kyrgyzstánu. Děda byl v Březnici napojen na odbojovou organizaci vedenou tamní komunistickou stranou. Odbojáři tiskli ilegální tiskoviny a prováděli různé sabotážní bojové akce. V okolí Březnice se nacházelo devět lesních úkrytů. Jeden ze zatčených členů ilegálního výboru KSČ Stanislav Růžička začal kolaborovat s gestapem. Odbojářům se ho podařilo odstranit, ale gestapo již od něho získalo dostatek informací a ke konci roku 1942 začalo rozsáhlé zatýkání a jen v Březnici si gestapo odvedlo 62 občanů. Dědeček pamětnice František Kozmík proto raději utekl a ukryl se u příbuzných na Vsetínsku. Z obavy o rodinu a také aby během mučení nikoho neprozradil se v polovině ledna 1943 oběsil na lesním hřbitově ve Zlíně.
Jen o několik dní později při likvidaci lesního bunkru na Kříbech zastřelili Němci dědečkova bratra a vedoucího březnického odbojového střediska Jana Kozmíka. Ihned poté v Březnici proběhla další vlna zatýkání a obci hrozil podobný osud jako Lidicím či Ležákům. „Celou rodinu dědečkova bratra gestapo pozavíralo. Vedle u sousedů se schovávali kluci a jeden z nich utíkal a když skákal přes plot, tak ho zastřelili,“ dodává pamětnice.
Tehdy sedmiletá Ludmila ale o dědečkově odbojové činnosti neměla tušení, protože doma se o tom nemluvilo. Spolu se sestrou chodila do školy ve Zlíně, a protože matka pracovala jako uklízečka ve filmových ateliérech, dala děti na nějakou dobu do opatrovnictví k jeptiškám. Právě u nich Ludmila zažila v druhé polovině roku 1944 letecké poplachy a bombardování Zlína. „Když byl nálet, tak houkali a všichni šli do sklepa a my se sestrou jsme zdrhly. Sestra mě drapla za ruku a místo do krytu jsme utíkaly přes les těch šest kilometrů domů. A když jsme během náletů dvakrát utekly, tak nás tam už maminka nedala.“
V květnu 1945 Březnici po bojích osvobodili vojáci Rudé armády. Rodina tehdy několik dní strávila v úkrytu ve sklepě. Krátce poté se matka rozhodla, že vezme své dvě dcery a vrátí se hledat jejich otce do Žitomiru. V poválečném chaosu, kdy utečenci ve statisících křižovali celou Evropou, strávily opět několik měsíců v dobytčích vagónech a různých táborech. Nejprve se kvůli epidemii skvrnitého tyfu zdržely několik týdnů v Malackách na Slovensku a nějakou dobu také v Maďarsku. „Vzpomínám si, kde jsme bydlely. Na stěnách a po zemi byla ještě krev a ženský to umývaly,“ vypráví Ludmila Czerneková a dodává, že ve vagónech bylo nebezpečno a během cesty se je několikrát pokusili okrást. „Jednou se po nás v noci někdo sápal a my jsme dělaly, že spíme a ani jsme nepíply. Sebral nám deku a pak už jsme se neměly ani čím přikrýt.“
Přes Rumunsko se pak dostaly na Ukrajinu a do Žitomiru, kde je umístili do domu, odkud před čtyřmi lety utíkaly. K dispozici ale dostaly jen průchozí kuchyni. „Bydlely tam ještě dvě vdovy se dvěma dětmi a v pokoji takový urostlý pán se svou matkou. Vůbec se s námi nebavil. Jednou mě chytl a tak se mnou křápal, že mě málem uškrtil, že jsme mu sebraly dva klacky dřeva na topení,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že poválečné podmínky ve městě byly drastické. „To si člověk užíval akorát svrab, vši a hlad. To bylo všechno, co tam bylo.“
Otce ale nikdy nenašly. „Někdo z těch lidí říkal, že ho viděl, že neměl ruku, někdo zas, že neměl nohu. Psaly jsme na místa, kde byli posbíraní invalidi. Dopisy se nevrátily a nedostaly jsme žádnou zprávu.“
Po dvou letech proto matka využila československo-sovětskou dohodu o přesídlení Čechů a Slováků žijících na Volyni do Československa. V rámci této reemigrační vlny v roce 1947 nastoupily opět do dobytčích vagónů. „Vlak byl plný lidí. Každý dostal koutek, kde si dal svoje bagančata a kde spal. Tak jsme jeli všichni. Moc lidí tam bylo.“
Opět se nastěhovaly do Březnice, ale následně odešly do moravských Sudet do obce Luhy u Horního Benešova, kde dostaly k dispozici dům původních německých majitelů zařazených do odsunu Němců. „Sestra už ani do školy nechtěla chodit. Měla 14 roků a byla ve čtvrté třídě, a tak šla ve čtrnácti do fabriky,“ vypráví Ludmila Czerneková, která také hned po základní škole nastoupila do Moravolenu v Horním Benešově, v němž pak pracovala třicet let do odchodu do invalidního důchodu.
V roce 1955 se pamětnice provdala za Miroslava Czerneka, s nímž pak měla dcery Evu a Ludmilu. Do Žitomiru se s dcerami a manželem podívala už jen jednou v roce 1974. Setkala se tam ještě s kamarádkou z dětství Zojou. Dnes někde na území bývalého Sovětského svazu ještě bydlí její sestřenice Ludmila Valentina, ale Ludmila Czerneková o ní již dlouho nemá žádné zprávy. Další sestřenice Galina se v 70. nebo 80. letech přestěhovala ze Sovětského svazu do Československa a někdy v 90. letech se vrátila i matčina sestra Ludmila.
„Poctivý, vlídný, vstřícný. Být takový k lidem, jak chceš, aby se lidi chovali k tobě,“ říká na závěr vyprávění své poselství pro budoucí generace Ludmila Czerneková, která v době natáčení v roce 2022 bydlela se svým mužem v Horním Benešově.
Březina, M., Interhelpo, Pomoc československých dělníků při modernizaci sovětského Kyrgyzstánu. Bakalářská práce, Univerzita Pardubice, 2008. Dostupné z URL: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/30060/BrezinaM_Interhelpo.%20Pomoc_ZV_2008.pdf?sequence=1&isAllowed=y
PROKEŠ, A., Ilegální činnost KSČ v oblasti Březnice. Gottwaldov, 1982.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)