Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Klaret Dabrowski (* 1955)

• narozen 13. června 1955 v Ostravě

• studium Gymnázia Hladnov ve Slezské Ostravě

• nepřijat ke studiu na teologické fakultě v Litoměřicích

• vojenská služba na Slovensku

• v roce 1978 vstup do františkánského řádu a počátek teologických studií

• v roce 1983 intervence u německého velvyslance za uvězněné františkány

• v roce 1986 tajně vysvěcen na kněze biskupem Peterem Dubovským

• v roce 1989 účastníkem svatořečení Anežky České v Římě

• od roku 1990 kněžská služba v Čechách a na Moravě

Když komunistický režim nedovolil mladému muži studovat na kněze, bylo to možné brát jako vyznamenání. Antonín Klaret Dabrowski se však své touhy nevzdal, stal se členem v ilegalitě působícího františkánského řádu a na kněze byl vysvěcen bez požehnání státu.

Strýc padl ve wehrmachtu

Narodil se v Ostravě 13. června 1955 rodičům Ferdinandovi Dabrowskému a Anně, rozené Kasprzakové. Oba rodiče byli polské národnosti. Otec byl původně vyučený malíř natěrač, ale aby uživil rodinu, nastoupil na šachtu dolu Rudý říjen, kde nejprve působil jako havíř, později opravář vzduchových lamp. Přestože se rodina vždy hlásila ke katolické církvi, otec byl krátce členem komunistické strany. Ke vstupu ho přemluvili kamarádi, kteří to zdůvodňovali jeho dělnickým původem. Radost však straně nedělal, chodil do kostela a nechodil na schůze. Jednou, když jej přišli spolustraníci navštívit domů a on tam nebyl, požádali o stranickou legitimaci matku, která jim ji ochotně vydala. Nato byl otec ze strany vyloučen s odůvodněním, že „dal stranický průkaz do rukou nestranici“.

Pamětníkova maminka studovala na gymnáziu. Počátkem války však studia přerušila a po válce na ně již nenavázala. Svůj čas věnovala především svým dětem, třem synům a dvěma dcerám. V čase, který jí zbýval, pracovala jako uklízečka, aby pomohla rodinnému rozpočtu. Protože měla matčina rodina slezskou národnost, museli její dva bratři narukovat do wehrmachtu. Jeden z nich ve válce padl, druhý skončil v sovětském zajetí, ze kterého se později vrátil.

Polská krev a písnička

Tajemný je osud dědečka z matčiny strany, který sloužil jako polský celník. Na počátku války byl odvlečen a už se nevrátil. Poslední zpráva od něj přišla ze Lvova. Přestože byl prohlášen za padlého, babička na něj vzpomínala po celý život. Byla to zbožná žena, narodila se na Ukrajině, ale vždy se hrdě hlásila k Polsku.

Rodiče velmi dbali, aby si rodina uchovala polskou identitu. Otec navštěvoval v Ostravě tzv. Polský dům, v němž se polská komunita pravidelně setkávala, a o vánočních svátcích trávili rodiče s dětmi mnoho času zpěvem polských koled. „Dodnes znám více polských písniček než kdekterý Polák,“ dodává s úsměvem pamětník.

Chtěl bych být tak dobrý

Hluboce věřící rodina měla vždy mnohé přátele mezi kněžími a řeholními sestrami. Antonín Dabrowski rád vzpomíná zvláště na otce Bohuslava Jedovnického, kněze řádu redemptoristů, jemuž komunistický režim odňal státní souhlas k výkonu kněžské služby. Kněz, který žil na faře v Hrušově, patřil takřka do rodiny a děti ho oslovovaly ‚strejdo‘. „Kdybych byl knězem, chtěl bych být tak dobrý jako on,“ říkal si pamětník už jako kluk.

Se službou v kostele začal po vzoru svých starších bratří velice brzy. Jeho horlivost pro ministrování ilustruje událost z první třídy základní školy, kdy o Velkém pátku požádal soudružku učitelku, aby v sobotu nemusel do školy, protože by chtěl v kostele klečet u Božího hrobu (v ten čas byly ještě pracovní soboty). Soudružka učitelka, manželka bachaře věznice v Heřmanicích, mu absenci povolila, ale požádala ho, aby to příště neříkal před ostatními dětmi.

Posilou v prožívání víry byly pro rodinu návštěvy příbuzných a přátel v Polsku, v němž život církve nebyl komunistickým režimem paralyzován, jako tomu bylo v Československu. Antonín Dabrowski vzpomíná na mnohá inspirativní setkání s polskými kněžími a také na své první setkání s bratry františkány, mezi nimiž poznal svého bratrance.

Srpnové ráno

Mezi rodinné přátele patřily také sestry Neposkvrněného početí, které v Bohumíně vedly domov pro opuštěné děti. U oblíbených sester trávil Antonín se sourozenci mnoho času. Ministroval zde při bohoslužbách, pomáhal s drobnými pracemi a také užíval volných prázdninových dní. Jedno prázdninové ráno u sester však bylo zcela jiné: „Ráno 21. srpna přišla sestra představená, sestra Narcisa Brachmanská, s pláčem do mého pokoje a řekla mi: ,Je válka, jsou tady ruské tanky. Měl bys jít asi domů, ať maminka nemá strach.‘“ Antonín si od sester půjčil kolo a kličkující mezi tanky jel domů. Cestou se stavil u své neslyšící babičky, které napsal na papír: „Jsou tady Rusové.“ A reakce babičky? „Vůbec v ní nevzplál žádný negativní cit. Ona říkala: ,Jé, to jsou chudáci, oni mají pořád hlad.‘“ Tak je babička poznala při osvobození v roce 1945.

Ve svých 14 letech se stal členem skautského oddílu. Přezdívku Dingo dostal od kamarádů podle svého zvučného hlasu. Přestože skauting byl vzápětí opět zakázán, na tábor v „Údolí jeleního potoka“ v Jeseníkách a skautské výpravy dodnes rád vzpomíná.

O správné a nesprávné volbě

Po ukončení základní školy nastoupil na ostravské Gymnázium Hladnov. Volba humanitní školy nebyla náhodná, v tom čase byl už rozhodnutý, že chce studovat na kněze. „To jsem samozřejmě nikde nehlásal,“ upřesňuje.

Ve třídě, kde bylo jen pár kluků a většina dívek, byl zvolen předsedou a svou školu úspěšně reprezentoval na pěvecké soutěži německého jazyka, při níž zúročil poctivou rodinnou hudební průpravu i prázdninový pobyt v Drážďanech, který si pro prohloubení znalosti jazyka iniciativně sjednal s rodinným známým, německým oratoriánským knězem.

Problém nastal až v maturitním ročníku, když oznámil své rozhodnutí studovat teologii. Úmysl mu marně rozmlouval ředitel školy i třídní učitel, který se obával o svou budoucnost na gymnáziu. Rozmluvy ani domluvy pedagogického sboru nepomohly, tak mu do posudku alespoň zanesli, že se hodí spíše na studium matematických oborů.

Řádně podaná přihláška na bohosloveckou fakultu pak zůstala bez odpovědi, a nepřišlo ani pozvání k přijímacímu řízení. Na odvolání bylo čerstvému maturantovi sděleno, že podmínky pro přijetí nesplňuje a doporučeno absolvování vojenské základní služby. 

Bílá a zelená zkušenost

Čas zbývající do nástupu vojenské služby pracoval krátce v ČSAO (Československé automobilové opravny) a později jako řidič záchranné služby v Ostravě-Fifejdách. Práce na „záchrance“ se pro něj stala první větší zkušeností se zdravotnictvím, které si dodnes velmi cení. Nejenže tam byly zajímavější platové podmínky, ale při práci poznal mnoho krásných míst a měl příležitost potkávat se s lidmi, což pro něj bylo vždy důležité. 

Vojnu sloužil na Slovensku, nejprve v Cerove pri Krupině, později ve Zvolenu. Když to bylo jen trochu možné, navštěvoval o vycházkách katolický kostel, což jeho velitel nesl s velkou nelibostí. „Na nástupu mi řekl, že mě dá zavřít, když budu chodit do kostela mimo posádku. Tak jsem mu říkal: ,Ale soudruhu majore, když tam chodí vojáci do hospody, tak to nikomu nevadí.‘“ Problém s velitelem nakonec vyřešilo Antonínovo převelení do Zvolena, kde byl oceněn titulem „Vzorný voják“.

Jak Antonín Dabrowski vypráví, dva roky strávené na vojně pozitivně ovlivnila přísná abstinence, pro kterou se rozhodl pod dojmem myšlenek kněze Antonína Huvara, který před alkoholismem silně varoval. „Říkal jsem si, zkusím to. A tak jsem během celé vojny nepil a byla to pro mě záchrana.“ Velitelé zjistili, že je na něj spoleh a získal tak jejich důvěru. Pro pobavení pak přidává úsměvnou vzpomínku z vojny – slova majora Kukučky, nositele vyznamenání za účast v SNP, pronesená před cvičením: „Vojáci, čušte, lebo CIA počúva!“

Odvolání od čerta k ďáblu

Po ukončení vojenské služby se Antonín Dabrowski vrátil k záchranné službě. Stále rozhodnutý stát se knězem podal přihlášku na teologii, ale odpověď byla opět negativní. Zamítavé stanovisko a neúspěšné odvolání jej přimělo vydat se na ministerstvo kultury řešit věc osobně. „A oni mně tehdy řekli, že jsem na vojně nebyl ani v SSM. Tak já říkám: ,No dobře, vždyť jdu na teologii, tak přece nepůjdu do SSM.‘ ,No, to je váš problém,‘“ popisuje argumentaci ministerských úředníků, které se nedalo oponovat.

Když nepochodil na ministerstvu, šel se poradit za kardinálem Tomáškem. Pan kardinál ho přijal velmi laskavě, pustil své pověstné rádio bránící odposlechům a srdečně si s mladým adeptem kněžství popovídal. Přestože tomu nedával příliš naději, doporučil mu odvolat se ještě na prezidentskou kancelář. „No, napsal jsem na prezidentskou kancelář a oni mi odepsali, že podle příslušnosti, nebo jak se tomu říká – kompetence, moji stížnost poslali na ministerstvo kultury. A z ministerstva kultury mi odpověděli, že mi už odpověděli,“ líčí dnes s pobavením celou anabázi. 

S vámi už nechci mluvit

V tomto období oslovila Antonína Dabrowského Státní bezpečnost. Orgán jej „přátelsky“ požádal, aby jim pomohl přemluvit svého bratrance, jenž „neuváženě“ utekl do západního Německa. Požádali ho, aby si vše rozmyslel, o schůzce nikomu neříkal a přišel na další setkání do kavárny Elektra. Antonín se o všem poradil s důvěryhodným lékařem, o němž věděl, že má podmínečný trest, protože na vojně přivedl za nemocným vojákem kněze. Ten mu schůzku rázně rozmluvil. „Tak jsem tam nešel a on mi potom asi za dva dny volal a říkal: ,Že vy jste o tom s někým mluvil?‘ A já jsem říkal: ,Ano, ale s vámi už mluvit nechci.‘ A tím to skončilo.“

Nová cesta

Když se o svém opětovném nepřijetí ke studiu na bohoslovecké fakultě svěřil v Polsku, byl svým bratrancem-františkánem informován o možnosti tajného teologického studia, které v Československu probíhá v rámci františkánského řádu. „A já jsem říkal: ,No, ale já bych nechtěl jenom studovat u františkánů, já jsem dokonce měl v plánu, že když vystuduju, tak bych potom k františkánům šel.‘ A on říkal: ,No to můžeš jít hned, ale nemusíš, můžeš tam jenom studovat.‘“ Bratranec mu poskytl kontakt na otce Jana Baptistu Bártu, představeného liberecké františkánské komunity, kterému se měl hlásit.

Tajná teologická studia inicioval františkán Jan B. Bárta pro bratry jako přípravu ke kněžství a pro řeholní sestry. Zásadou bylo, že studium nesmí mít nižší úroveň než tehdejší fakulta v Litoměřicích. Studijním materiálem byla především postupně překládaná německá a polská literatura.

„Tak jsem potom jel do toho Liberce. V Liberci mi otec Bárta řekl: ,Ano, můžeš k nám nastoupit.‘ O něm jsem věděl, že byl 16 roků v kriminále, a tak jsem si říkal: ,To je fajn, to aspoň vím, že on to nedělá pro nějakou kariéru nebo pro nějakou slávu. A tak bude na něho asi spolehnutí.“

V sedmdesátých letech přišel otec Bárta s koncepcí řeholního života v malých ilegálních komunitách, v samostatných domech rodinného typu, které nebyly pod přímou kontrolou církevních tajemníků. Takové domy byly vytvořeny především v Liberci, Praze, Brně Bratislavě a Košicích.

Františkánem

Z rodné Ostravy do Liberce se přestěhoval v květnu roku 1978. V těch letech byly v Liberci tři františkánské komunity, ve Vesci, Ruprechticích a v domečku Na Perštýně, jenž se stal novému františkánskému bratrovi – bratru Klaretovi – domovem. Členové komunity žili před svým okolím v utajení, chodili do práce jako běžní lidé, ale doma jejich život probíhal podle jasně daných řeholních pravidel. Bratr Klaret pracoval v Severografii, později odečítal vodoměry u Severočeských vodovodů a kanalizací a současně studoval teologii, která byla nezbytnou podmínkou pro přijetí kněžského svěcení. V liberecké komunitě byl po čtyři roky svědkem horlivé a neohrožené činnosti otce Bárty, kterou provázely domovní prohlídky, zabavování věcí a obdobné aktivity iniciované StB. Když v prosinci roku 1982 otec Bárta zemřel, jeho pohřeb se stal velkou manifestací víry. Konal se za početné asistence StB, která obřad pečlivě monitorovala.

Akce Vír

Jak bratr Klaret dále vypráví, události kolem pohřbu otce Bárty měly dohru: „Na pohřbu byla také sestra generální vikářka od františkánek, ona přijela z Říma. A když se potom vracela do Itálie, tak ji na hranicích sebrali adresy a seznamy a udělali potom na Květnou neděli domovní prohlídky. A bratři a sestry, na které byly psány domy, se dostali do vězení.“

Akce Vír, jak ji Státní bezpečnost nazývala, proběhla na Květnou neděli, 27. března 1983. Zátah se týkal nejméně 18 řeholních komunit, zatčeno při něm bylo 15 osob.

Významnou roli v propuštění bratří a sester sehrál bratr Klaret, který za uvězněné intervenoval u západoněmeckého velvyslance, s nímž mu domluvil schůzku východoněmecký spolubratr. „No, a domluvil mi schůzku s ním, u katedrály svatého Víta. Tak jsem tam přišel, a teď jsme chodili kolem katedrály, no a domlouvali jsme, že on se bude snažit udělat všecko pro to, aby se ti bratři dostali z vězení ven.“

Díky následnému tlaku zahraničních sdělovacích prostředků byla po šesti týdnech většina zatčených propuštěna. Podle slov bratra Klareta se ve věci angažoval tehdejší západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher.

Splněné přání

Po ukončení teologických studií, která komplikovala zvýšená aktivita StB, dostal bratr Klaret od řádového vedení svolení ke kněžskému svěcení. U františkánských bratří, jejichž existence a studium bylo v Československu ilegální, probíhala vždy v přísném utajení. Světiteli bratří byli v osmdesátých letech biskupové Joachim Wanke z Erfurtu a Peter Dubovský, působící ve farnosti v Handlové, od nějž přijal bratr Klaret kněžské svěcení na svátek Povýšení sv. Kříže v roce 1986. 

Jako tajně svěcený kněz nemohl veřejně působit, avšak okruh lidí, kteří o jeho kněžství věděli, se pomalu rozšiřoval. Navštěvoval rodiny, dával požehnání, děti učil náboženství, připravoval je ke svátostem, a své místo našel také v doprovázení nemocných. StB o jeho kněžském působení pravděpodobně věděla, ale v atmosféře konce osmdesátých let již do života františkánských komunit nezasahovala tak aktivně. Vyvrcholením byla před několika lety ještě nemyslitelná účast na svatořečení Anežky Přemyslovny.

To už nemá cenu

„Když jsme jeli z Říma, zastavili jsme se ve Vídni. A ve zprávách tam ukázali studentské nepokoje, tak jsem si vzpomněl na to, co říkal Halík – že nebude v Čechách svoboda, dokud Anežka nebude svatořečena. Tak jsem si říkal: ,To jde tak rychle, to je hrozné, to je rychlejší jak mrknutí oka.‘“ Při prohlídce na státní hranici celníci u bratří objevili mnoho knih z Křesťanské akademie v Římě. Nejprve si je odnesli, ale pak bratra Klareta zavolali se slovy: „Vezměte si to zpátky, to už nemá cenu.“

Po příjezdu z Říma se františkáni zapojili do „sametového dění“. V Liberci je na veřejných setkáních zastupoval především kvardián bratra Klareta Antonín Pavel Kejdana. Bratři začali opět svobodně chodit v řeholních hábitech, což jim režim dosud zakazoval. „Hábit je pro mě pořád výrazem svobody nebo znamením, a jsem vděčný za to, že ho můžeme nosit,“ vysvětluje bratr Klaret.

V normálních kolejích

Od roku 1990 se bratři františkáni mohli oficiálně zapojit do pastorační služby. Litoměřický biskup Josef Koukl vybavil kněze liberecké komunity nezbytnými pravomocemi a bratru Klaretovi svěřil farnost v Rochlici. Ten, vedle povinností farního správce, vyučoval náboženství na několika libereckých školách a docházel na okresní radu Junáka jako jeden z duchovních vůdců. „Dnes už si vůbec neumím představit, jak jsem to mohl všechno stihnout. Ale tehdy to šlo.“

V průběhu dalších let, kdy se život řeholního společenství dostal do normálních kolejí, působil bratr Klaret ve františkánských komunitách v Liberci, v Praze u Panny Marie Sněžné, v Moravské Třebové a Uherském Hradišti, kde v současnosti (2022) vykonává službu nemocničního kaplana.

Válka na Ukrajině

Při zmínce o současné válce probíhající na Ukrajině vzpomíná příběh svého dědečka, kterého s velkou pravděpodobností zabili příslušníci SS, nebo mnohdy ještě krutější banderovci. A dodává: „Má se projevit naše prosba ,Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme…‘“ Je rád, že se český národ jako celek staví vůči Ukrajincům vstřícně. Na slova, že někteří Ukrajinci nejsou potřební, má jednoduchou odpověď: „Je škoda nepomoci někomu potřebnému kvůli tomu, že bychom ho podezírali, že potřebným není.“