Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Daler (* 1940)

• narodil se 8. března 1940 v Brně-Králově Poli

• závodně jezdil na kole za TJ Slavia Žabovřesky, TJ Favorit Brno, pardubickou a později brněnskou Duklu

• na MS v Paříži 1964 získal bronz ve stíhacím závodě jednotlivců

• na OH v Tokiu 1964 získal zlato ve stíhacím závodě jednotlivců

• na MS v San Sebastiánu 1965 získal bronz ve stíhacím závodě družstev

• na MS ve Frankfurtu 1966 získal bronz ve stíhacím závodě družstev a stříbro ve stíhacím závodě jednotlivců

• na MS v Amsterdamu 1967 získal bronz ve stíhacím závodě jednotlivců

• v letech 1966 a 1967 vyhrál anketu Král cyklistiky

• v roce 1967 vytvořil světové rekordy na 4 a 5 km

• v letech 1969-70 závodil za francouzský profesionální tým Frimatic-de Gribaldy

• poté, co mu další závodní kariéra nebyla umožněna, se stal trenérem

Olympijský vítěz, cyklista Jiří Daler, se narodil 8. března 1940 v Brně-Králově Poli. Jeho matka, zaměstnaná jako domovnice, byla aktivní sokolka, otec, dělník v brněnských elektrotechnických závodech, také holdoval pohybu – na kole i pěšky. Jiří jako chlapec rád jezdil na kole své starší sestry, půjčoval si otcův a později švagrův bicykl. Kromě sportu si z dětství vybavuje i vzpomínky na válku částečně strávenou u tety a strýce v nedaleké vesnici Kobeřice. Vzpomíná na německé vojáky, kteří se v tetině domě dočasně „ubytovali“, na bunkr, který vykopal v lese jeho otec a ve kterém přečkali samotný závěr války, než se pár dní poté, co ho opustili, propadl pod přejíždějícím tankem.

A v sobotu jsem jel první závody

V mládí se Jiří Daler věnoval turistice, rychlostní chůzi, fotbalu či hokeji a samozřejmě cyklistice. „Jednou se jel závod Znojmo-Brno a já jsem se k němu na kole – to už jsem měl favorita – připletl. A nebylo čerta, který by mě z té skupiny závodníků dostal. Nakonec musel na motorce přijet jeden rozhodčí a vyhnal mě odtud,“ vypráví pamětník. Starší cyklista, se kterým se znal z letní brigády v elektrotechnických závodech, ho po této kuriózní příhodě pozval na schůzi brněnského oddílu Slavia Žabovřesky. „Já tam přišel a dopadlo to tak, že v pondělí jsem byl na schůzi a v sobotu jsem jel první závody. Dostal jsem takový prozatímní průkaz, že mám lékařskou prohlídku a že jsem členem oddílu Slavia Žabovřesky. A dokonce jsem ten závod vyhrál.“ O celoživotním směřování šestnáctiletého studenta elektroprůmyslovky a pozdějšího prvního československého cyklisty se zlatou olympijskou medailí bylo v tu chvíli rozhodnuto.

Když v roce 1957 vznikl TJ Favorit Brno, sdružující několik dosavadních brněnských cyklistických týmů, Jiří Daler za něj krátce jezdil, než odešel na povinnou vojenskou službu, naštěstí do pardubického armádního sportovního oddílu Dukla. „Dostal jsem tam přednost před dalšími dvěma kluky, kteří byli možná lepší než já. Vážil jsem si toho a trénoval jsem hodně poctivě. Pak mě strašně mrzelo, že Václav Machek, stříbrný medailista z olympiády v Melbourne 1956, který tam dělal trenéra, si mě nevybral, abych v Dukle pokračoval jako voják z povolání. Byl jsem z toho smutný.“

Během svého působení v Pardubicích také na několik let vstoupil do komunistické strany. „Myslel jsem si, že tam můžu svými názory něco ovlivňovat, ale ukázalo se, že do ničeho zasahovat nešlo. Byl jsem jen řadovým členem,“ říká dnes.

Kakao, rohlík a zlato z Tokia

Návrat do Favoritu znamenal také návrat do zaměstnání v elektrotechnických závodech. Na trénink byl čas jen brzy ráno před prací v továrně a po ní. „V té době jsem nemyslel na nic jiného než na ježdění na kole. Ale neživilo mě to. Jediné úlevy, které jsem v zaměstnání dostal na trénink, byly, že jsem mohl dvakrát týdně pracovat jen do jedenácti místo do dvou. Jinak jsem musel svých osm hodin odpracovat,“ ohlíží se Jiří Daler.

Jak říká, v té době „jezdil všechno“ – startoval na silnici i na dráze, v závodech bodovacích i vylučovacích, v takzvaných kritériích i omniích: „Mě cyklistika hrozně bavila. Snažil jsem se jí věnovat stejně času ve Favoritu jako předtím na vojně v Dukle. Tatínek vstával brzo, vždycky mi ráno udělal kakao, dal jsem s i k němu rohlík a už jsem jel.“

Jeho výkonnost se neustále zvyšovala, na ty opravdu důležité závody v sobě zpravidla dokázal zmobilizovat veškeré síly. Ze stíhacího závodu na světovém šampionátu v Paříži v roce 1964 přivezl po tvrdém boji se svým dlouholetým rivalem, Nizozemcem Tiemenem Groenem, bronzovou medaili – první mistrovský kov, který Československo získalo na cyklistické dráze.

Bez nadsázky legendární je pak vítězství Jiřího Dalera ve „stíhačce“ na OH v Tokiu ve stejném roce. „V první jízdě bylo třeba zajet dobrý čas, abych postoupil, další tři jízdy se musely vyhrát. Ve finále jsem ze začátku chvíli prohrával, asi v půlce závodu jsem pak ale cítil, že získávám, tak jsem se uklidnil,“ popisuje lakonicky. „V cíli jsem už věděl, že vyhraju, vedl jsem o nějakých deset metrů. Přilbu jsem radostí zahodil do diváků. Trenér mi pak řekl: ‚A v čem teď pojedeš družstva?‘ Ale Japonci byli tak hodní, že mi přilbu vrátili, nedokázali si ji vzít jako trofej,“ dodává se smíchem. V této přilbě pak odjezdil celou svou kariéru, jen na závody dvojic, kde hrozilo větší riziko pádu, měl jinou, pevnější.

I když prvního československého olympijského vítěze v dráhové cyklistice doma čekalo vřelé uvítání a jako výraz uznání od zaměstnavatele dostal novou ledničku, stále ještě nebyl profesionálním závodníkem. Až v následujícím roce, krátce před MS ve španělském San Sebastiánu, Jiřího Dalera přijali do Dukly Brno. Jeho přípravu na mistrovství ale negativně ovlivnila krádež kola, takže přivezl „jen“ bronz ze stíhacího závodu družstev. Stejný výsledek československý tým zopakoval rok nato v německém Frankfurtu, pamětník ale přidal skvělé druhé místo v závodě jednotlivců, kde ho přemohl jen rival Groen. Na MS 1967 v Amsterdamu pak skončil bronzový v jednotlivcích a na předolympijských závodech v Mexiku vytvořil hned dva světové rekordy: na 4 a 5 km. 

(Chvíli) profesionálem na Západě

Rok 1968 byl bouřlivý zdaleka nejen pro Jiřího Dalera. Přestože jeho život téměř beze zbytku vyplňovala cyklistika a uvolňování poměrů během pražského jara sledoval spíše zpovzdálí, srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy byla šokem prakticky pro všechny. Na olympiádě v Mexiku, kde o dva měsíce později mnohonásobným zlatem zazářila především gymnastka Věra Čáslavská, tentokrát českoslovenští cyklisté na stupně vítězů nedosáhli, i když pamětník se podle svých slov snažil podat co nejlepší výkon jako vždy. Že Čáslavská při sovětské hymně sklonila ve známém gestu tichého protestu hlavu, což ji ve výsledku stálo sportovní kariéru, prý během olympiády ani pořádně nezaregistroval.

„Po návratu z Mexika jsem řekl, že už za amatéry nebudu závodit. Měl jsem nabídku z Holandska a z Francie, šel jsem do Francie a jezdil proti světové profesionální špičce,“ říká Jiří Daler. Komunistický režim ho sice nechal v kapitalistickém zahraničí závodit (francouzský klub Frimatic-de Gribaldy ho dokonce krátce zapůjčil i do Švýcarska), neustálé komplikace mu ale způsobovala víza: „Nemohl jsem na závody v Itálii nebo v Belgii, neměl jsem víza. Když jsem chtěl jet do Německa, musel jsem buď jet pro vízum do Lyonu, nebo tam pas poslat poštou, aby mi dali štempl, že můžu vycestovat do Německa. Jenom komplikace. Z toho důvodu jsem se ani mezi závody nevracel do Československa, protože bych na další už nemusel vyjet.“ Ačkoliv se domluvil několika jazyky a ve Francii s ním jistou dobu pobývala i manželka se synem, o emigraci prý nikdy nepřemýšlel.

Když se ovšem po skončení sezóny 1970 vrátil do Brna, přišla náhlá stopka. „Řekli mi: ‚Hotovo, konec. Na další sezonu už ne.‘ Na sportovním svazu mi ještě slibovali, že na šestidenní závody mě budou pouštět, ale… to už se nestalo. Reamaterizace nebyla možná. S kariérou jsem skončil, no,“ vypráví bez hořkosti pamětník.

Nezajímalo mě, jestli na mě někdo donášel

Cyklistiky ani prostředí mezinárodních závodů se ale nevzdal, stal se v Dukle mladším trenérem a společně s legendárním Františkem Jursou vychovával řadu svých nástupců, které také doprovázel na závody po celém světě. Cesty zejména na Západ se ovšem neobešly bez dozoru Státní bezpečnosti. „Po každém výjezdu jsme samozřejmě museli dodávat informace, koho jsme viděli a tak dále. Tak to v armádě fungovalo,“ vysvětluje Jiří Daler, který v závěru svého působení v Dukle dosáhl dokonce hodnosti podplukovníka.

„Moc jsem se nezajímal o to, jestli mě tam vedou, nebo ne. Mohli si tam napsat, co chtěli,“ reaguje na skutečnost, že Archiv bezpečnostních složek eviduje záznam o tom, že ve druhé polovině 70. let byl veden jako důvěrník a později agent vojenské kontrarozvědky (a pro úplnost dodejme, že pro takovou úroveň spolupráce bylo třeba jeho vědomého souhlasu). Mezi úkoly kontrarozvědky patřilo zejména odhalování aktivit západních tajných služeb, případů velezrady, příprav zběhnutí z armády a podobně. Byla pochopitelně politicky úkolována vedením komunistické strany a tisíce jejích agentů a spolupracovníků tajně sledovaly běžné vojáky i příslušníky vojenské rozvědky, tedy další větve tajné služby.

Jiří Daler tvrdí, že získáváním informací pověřován nebyl: „Spíš jsme jim řekli, že jsme někde viděli německý vojenský konvoj, nebo podobnou ptákovinu.“ Spisy byly v roce 1984 skartovány, takže dnes není možné zjistit, co obsahovaly. V ABS se nicméně zachoval záznam o hlášení jiného informátora na pamětníka – sám tak pravděpodobně uvízl v síti, pomocí které si tajné služby navzájem pojišťovaly jednotlivé spolupracovníky. „Mě nezajímá, jestli na mě někdo donášel. Zbytečně bych se díval špatně na lidi, které jsem znával. Je to už dávno,“ říká k tomu stručně.

Bez kola to nejde

Sametová revoluce ho v listopadu 1989 zastihla v Ostravě, kde si léčil nemocné koleno. „V žádném případě jsem to nečekal. Myslel jsem, že komunismus je tu jednou provždy,“ popisuje své tehdejší překvapení ze společenského vývoje. Změně režimu ale fandil a s následným vývojem byl spokojen, byť s třicetiletým odstupem jako problematické vidí třeba omezení vývozu zbraní, kupónovou privatizaci nebo rušení mládežnických sportovních center. Stále si hodně cení možnosti cestovat. Jako divák se tak mohl podívat na olympiády v Londýně a v Riu de Janeiru.

V roce 2008 založil Nadační fond jihomoravských olympioniků: „Pořád se slibovalo, že sportovci by měli dostat nějakou rentu od státu, ale nic se nedělo. S pomocí fondů, které už existovaly v jiných krajích, jsme to rozjeli sami a jsem rád, že pro sportovní seniory se daří něco málo sehnat.“

Český klub fair play v roce 2010 ocenil olympijského vítěze, vicemistra světa, dvojnásobného světového a mnohonásobného československého rekordmana a mistra republiky a také dvojnásobného vítěze ankety Král cyklistiky hlavní cenou za kariéru. Jiří Daler i na prahu osmdesátky pořád jezdí na kole. „Bez toho to nejde,“ říká s úsměvem.