Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Daněk (* 1916)

• narozen 3. dubna 1916 v Kostelanech na Hané

• nastoupil do učení k Baťovi

• roku 1934 narukoval na vojnu a u armády zůstal

• v době protektorátu vstoupil do vládního vojska

• roku 1944 byl odvelen do Itálie jako ostraha muničního skladu nedaleko Turína

• přidal se k italským partyzánům

• v září 1944 přešel hranice do Francie a později vstoupil do Československé obrněné brigády

• 28. října 1944 se účastnil útoku na Dunkerque

• až do roku 1970 pracoval jako potravinářský kontrolor

• roku 2003 žil v Kroměříži

Coby člen vládního vojska za druhé světové války poznal italské partyzány, rozmnožil řady zahraniční Československé obrněné brigády a nakonec bojoval i u Dunkerque.

Antonín Daněk se narodil v roce 1916 v Kostelanech u Kroměříže v rodině malozemědělců. Ve čtrnácti letech odešel do Zlína k firmě Baťa, kde jako „mladý muž“ působil do roku 1932. Tehdy onemocněl plicní chorobou a byl propuštěn. Vrátil se domů a pracoval na stavbě koupaliště a později v cihelně. Koncem roku 1934 šel na vojnu – absolvoval vojenskou předvýchovu, vojenskou službu a nakonec zůstal v armádě jako délesloužící. Byl zařazen k 3. pěšímu pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži, kde zůstal až do okupace, při které působil jako výkonný rotmistr při předávání zbraní. K té době uvádí: „Dostal jsem poté upozornění, abych se rozhodl, zda půjdu do vládního vojska, nebo na práci do Německa. Volil jsem raději možnost zůstat v tuzemsku, a tak jsem šel do vládního vojska.“

 

Vládní vojsko

Sloužil u 4. pěšího pluku v Benešově u Prahy u kulometné čety. Vojenskému výcviku se však dlouho nevěnoval. „Němci zřídili pracovní tábory, které byly roztroušeny po celém protektorátu. Lidi tam získávali z vládního vojska. V první řadě tam šli ti, kteří se špatně učili německy. A mě také zkoušel důstojník. Odpověděl jsem mu špatně a on mi řekl, že jsem pes a patřím do pracovního tábora,“ vzpomíná. Až do roku 1944 tak Antonín Daněk vystřídal několik pracovních táborů (Vyškov, Praha-Žižkov, Kutná Hora, Stará Boleslav, Lipník nad Bečvou a další), kde se většinou věnoval truhlářské práci. V roce 1944 byl však spolu s ostatními odvelen do Itálie vykonávat strážní službu. A právě v Itálii se spolu s dalšími příslušníky vládního vojska rozhodl pro činnost v protinacistickém odboji.

 

U italských partyzánů

Po třídenní cestě dorazila jednotka vládního vojska do Turína. Antonín byl spolu s 12. rotou odvelen strážit sklad munice a vyřazených kanónů nedaleko zmíněného italského města. Čeští vojáci zároveň pracovali na blízké vinici, kde se dostali do kontaktu s italskými odbojáři, kteří jim zajistili přijetí do italské partyzánské jednotky. Neocenitelnou pomoc poskytl také jeden český františkán působící při této akci jako tlumočník a prostředník (vojáci jej nazývali „farář“). Hned druhý den po příjezdu došlo k plánované akci: „Ptali se nás: ‚Vy chcete k partyzánům?‘ A já říkám: ‚Chceme.‘ A náš velitel: ‚Nechceme.‘ Říkal jsem, že chceme jít k partyzánům, a že když nepůjdou oni, tak půjdeme sami. Farář se domlouval s Italem, který řekl: ‚Buď všichni, nebo nikdo.‘ Bylo nás tam dvacet – deset chtělo a deset nechtělo. Těch deset, co nechtělo, to byli strážmistři, spíše starší lidé, co byli v první světové válce. Kolega s těmi mladšími hned obsadil místnost, kde jsme měli kulomety, náboje a granáty a řekl: ‚Buď všichni, nebo nikdo – a my jít chceme, tak půjdete i vy.‘ Obstoupili je, vzali jim zbraně a šlo se. Partyzáni spustili kulometnou palbu. Farář řekl, že střílí do vrchu a že to není proti nám, jen proto, aby ti, co nechtějí jít, dostali strach. A tak jsme vzkázali, že půjdeme všichni.“ Poté, co vojáci „upravili“ základnu tak, aby vše působilo dojmem, že došlo k boji (potřísnili bunkry a jejich okolí krví ze zabitých králíků), odjeli do hor, kde byly základny partyzánů.

Antonín patřil k těm Čechům, kteří se dobrovolně přihlásili do bojových akcí. Jeho první útok byl na německá kasárna. Většinou se však účastnil přepadů na autostrádě Turín–Milán. Při jedné takové akci se jen s velkým štěstím vyhnul německému zajetí: „Přepad dopadl dobře, ale bylo avízo, že jede německá jednotka, která bude pronásledovat pachatele. Jeli jsme dva, já a šofér. Měli jsme hodně rychlé sportovní auto. Říkal, že do Ciavessy [vesnice, kde měli partyzáni základnu] se nedostaneme a že musíme zabočit někam do vinic, kde zdrhneme. Dojeli jsme k vinnému sklepu, který hlídal další partyzán. Řekl: ‚Rychle, schovat se, protože už jdou.‘ Chytl mě za ruku a vedl po schůdkách na dva a půl metru vysoký sud. Řekl mi, ať jdu dovnitř. Ptal jsem se ho, jestli je ten sud prázdný, ale on samozřejmě nerozuměl a tlačil mě dál do toho sudu. Skočil jsem tam – do vína. Stál jsem po pás ve víně. Měl jsem strach i žízeň, a tak jsem se trochu napil. Do večera byl klid. Pak tam byl ale velký kravál a střelba – prý se dívali i do některých sudů. Některé dokonce i prostříleli. V sudu jsem byl celou noc a až druhý den v poledne partyzán přišel a řekl, že můžu vylézt.“

 

Dlouhá cesta k Dunkerque

Do poloviny září 1944 zůstal Antonín u italských partyzánů. Tehdy se však kvůli plánovanému útoku Schutzstaffel (SS) partyzánské jednotky přesunuly vysoko do Alp. „Dostali jsme se až na vrcholky, kde byly zasněžené ledovce a asi 1500 partyzánů. Jeden generál tam měl projev a řekl, že Němci budou mít území obsazené asi dva měsíce a že nám doporučuje, abychom na vlastní pěst přešli do Švýcarska nebo Francie,“ říká pamětník. A tak se s dvěma dalšími Čechy a několika příslušníky partyzánských jednotek vydal Antonín na náročný pochod Alpami. Nakonec z celé skupinky zbyli jen tři Češi. Zatkli je dokonce švýcarští pohraničníci, ale podařilo se jim utéct a dostat se na francouzské území k místním partyzánům. S nimi se jako nosiči munice krátce zúčastnili boje a poté se na vagónech nákladních vlaků dostali do Lyonu. Zde bydleli v domku s Poláky, pobyli tu tři dny. Antonín si na jídlo vydělal spravováním budíků u hodináře. „Na třetí den přišel americký letecký seržant, Čechoslovák, a sháněl ostatní Čechoslováky do zahraniční armády. Hned jsme řekli, že půjdeme,“ líčí. 

 

V řadách Československé obrněné brigády

V československé jednotce byl Antonín přidělen k tankovému vojsku. Prodělal rychlý třítýdenní výcvik a jako velitel tanku a střelec se dostal k Dunkerque. Účastnil se prvního útoku 28. října 1944, kdy přišel o svůj tank Sherman: „Velitel čety mě stále tlačil na okraj k břehu. Hlásil: ‚Doleva, držte se doleva.‘ Protože to bylo rádiem, tak to slyšel také řidič. Uhýbal doleva a převrátili jsme se a bylo po tanku. Měli jsme štěstí, že jsme spadli do vody a dostali jsme se všichni ven,“ vypráví. Po zbytek svého působení u Dunkerque sloužil Antonín u strážní služby na frontovém úseku. Ani tam se mu nebezpečné situace nevyhnuly: „Dobyli jsme nějakou vesničku. Zůstali jsme tam stát a museli jsme vytvořit místní stráž. Byl jsem poslaný na úsek, kde byl živý plot. Bylo tak do půlnoci, střežil jsem a najednou vidím, že se tam někdo plazí. Myslel jsem si, že to budou Němci, a tak jsem se plazil, abych lépe viděl. Vyplazil jsem se k rohu toho živého plotu a najednou začala palba zezadu. Vedlejší hlídka si myslela, že jsem Němec a začala střílet po mně. Zůstal jsem ležet. Zraněný jsem nebyl, ale kabát a bundu jsem měl prostřílenou a na hrudi jsem měl vypálené dva pásky.“

 

Po válce

Po návratu domů odešel Antonín do civilu a pracoval v potravinářském kontrolním oddělení zemského národního výboru v Brně. Jakmile byly zřízeny kraje, odešel do tehdejšího Gottwaldova a v roce 1954 k potravinářské kontrole u Státní obchodní inspekce při Ministerstvu vnitřního obchodu. Od roku 1970 je v invalidním důchodu. V době natáčení rozhovoru (2003) žil v Kroměříži a věnoval se opravám starožitných hodin.