Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Michal Danišovič (* 1945)

• narozen 20. října 1945 v Bielom Kostole na Slovensku

• pocházel z chudých poměrů

• vyučil se truhlářem, v osmnácti letech vstoupil do KSČ

• během vojenské služby pracoval jako řidič pro policejní Střední odbornou školu Felixe Edmundoviče Dzeržinského

• po ukončení vojenské služby nastoupil jako pochůzkář na Praze 7

• absolvoval Praporčickou a důstojnickou školu SNB ve Svatém Janu pod Skalou a Vzdělávací institut FMV v Pardubicích

• při zaměstnání vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• pracoval jako kriminalista na Praze 7

• náčelník odboru VB v Mělníku, náčelník obvodní správy na Praze 6

• v květnu 1989 jmenován náčelníkem Městské správy VB v Praze

• pověřen velením policejnímu opatření při průvodu 17. listopadu 1989

• zásahu nebyl osobně přítomen, řídil ho z policejního štábu na Praze 4

• 6. prosince 1989 vsazen do vyšetřovací vazby

• roku 2000 odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele na 3 roky podmíněně

• od 90. let podnikal jako provozovatel soukromé bezpečnostní služby

„Mám pocit, že jsem byl obětován. Někdo musel být potrestán a byl jsem to já,“ říká s odstupem třiceti let Michal Danišovič, který 17. listopadu 1989 velel policejnímu zásahu proti demonstrantům na Národní třídě. On sám na místě zásahu přítomen nebyl, řídil ho ze štábu Městské správy Veřejné bezpečnosti a podle svých slov prý v tu chvíli netušil, k jakému násilí na Národní třídě dochází. 

Michal Danišovič se narodil 20. října 1945 ve vsi Biely Kostol poblíž Trnavy. Pocházel z chudých poměrů – s rodiči a třemi sourozenci žili v jednopokojovém domku bez koupelny, bez elektřiny, s kadibudkou na dvoře. Tatínek pracoval v Chemických závodech Juraja Dimitrova v Bratislavě, matka chodila v létě vypomáhat na pole. Maminka posílala Michala do kostela, jeho vztah k náboženství byl ale dosti vlažný: „U kostela jsme s kamarády domlouvali fotbalová utkání, a když skončila mše, vyptal jsem se, o čem bylo kázání, abych mohl matce říci, co bylo v kostele.“ 

Rodiče ztratil brzy, tatínka v jedenácti a maminku v šestnácti letech. Po její smrti žil u dospělého bratra, učil se truhlářem a hrál fotbal v místní tělovýchovné jednotě. Právě v ní potkal člověka, který mu hned po dovršení plnoletosti nabídl vstup do KSČ: „Byl to člověk, kterého jsem si nesmírně vážil, vzorný otec, pracovitý, byl to můj vzor.“ Naopak místní faráři byli v jeho očích představiteli zkaženosti „starého“ světa: „Jeden farář byl silný kuřák a občas se s okrskářem opíjel v hospodě. A druhý farář měl v okolí několik nemanželských dětí.“

Pracovat na kriminálce je sen každého policajta

V rámci vojenské služby v letech 1964–1966 několik měsíců pracoval jako řidič pro Střední odbornou školu Felixe Edmundoviče Dzeržinského v Hybernské ulici v Praze, která vychovávala budoucí příslušníky StB a kontrarozvědky, ale vyučovala se zde i hospodářská kriminalistika a kriminalistická technika. Po nějaké době byl převelen na Prahu 6, kde pracoval jako řidič v ubytovně zahraničních studentů z afrických zemí, která spadala pod I. správu ministerstva vnitra, tedy pod rozvědku: „V té ubytovně byli mnohdy i cizinci, kteří předtím pobývali v Anglii nebo ve Francii, v kapitalistických zemích, a bylo podezření, že by mezi nimi mohli být rozvědčíci naverbovaní službami těchto států.“ Zde také poznal svou budoucí manželku; její matka, jeho budoucí tchyně, pracovala v ubytovně jako uklízečka a pozvala ho k nim domů na oslavu Silvestra. 

Po vojně měl v úmyslu u rozvědky zůstat: „Prověrku jsem měl už hotovou, ale potom mi bylo sděleno, že se jim vrátili dva řidiči ze zahraničí, takže mě nemohou přijmout. Nabídli mi, abych místo toho nastoupil do civilního sektoru jako řidič nebo příslušník VB.“ Michal Danišovič si zvolil práci pochůzkáře na pražské Letné. 

Aby mohl postupovat v policejní hierarchii, absolvoval sedmiměsíční kurz ve Vršovicích v kasárnách Jana Roháče z Dubé, potom Praporčickou a důstojnickou školu SNB ve Svatém Janu pod Skalou, a když posléze složil maturitu ve Vzdělávacím institutu FMV v Pardubicích, bylo mu nabídnuto studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. 

„Po přijímacích zkouškách na práva za mnou přišli, jestli bych nechtěl jít studovat čtyřletou školu milice do Moskvy. V té době jsem už ale byl ženatý a měli jsme dvě malé děti. Domluvili jsme se s manželkou, že čtyři roky jsou příliš dlouhá doba, že by to naše manželství nemuselo vydržet, takže studium v Moskvě jsem odmítl. Obával jsem se, aby to nemělo negativní vliv na moje další setrvání u policie, ale nestalo se nic,“ říká Michal Danišovič. 

První a čtvrtý ročník na právech měly podobu řádného studia, ostatní ročníky dělal dálkově a v zaměstnání postoupil z pozice pochůzkáře do odboru obecné kriminality. „Pracovat na kriminálce je snem každého policajta, který šlape chodník,“ poznamenává. 

Srpnová okupace snížila kriminalitu

Politické uvolnění v období Pražského jara 1968 vnímal ze své pozice spíše negativně. Jeho kolegové například těžce nesli, že nově museli začít nosit na uniformě identifikační čísla, takže občané si mohli na jejich postup stěžovat: „Množily se neodůvodněné stížnosti, zesměšňování a urážky policistů.“ Svobodnější atmosféra podle něho byla spouštěčem „nepořádku“. Nelíbilo se mu, že na pražském nádraží Praha-střed (dnešní Masarykovo nádraží) se začali objevovat bezdomovci: „Předtím jste je tam nikdy neviděli. Okupovali čekárny, a když je policisté vyhnali, čekali za rohem, a jakmile šli policisté plnit jiné úkoly, byli tam zpátky. Taková bezmoc, nebylo možné udělat pořádek.“ 

Není tedy divu, že srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy spíše přivítal: „Neměl jsem s tím problém. Například když večer na Praze 7 začali Sověti střílet do vzduchu, ulice se uklidnily, snížila se kriminalita. Lapkové a vykradači aut se báli vyjít na ulici.“ U prověrek na začátku normalizace, které absolvoval před koncem střední školy v Pardubicích, tedy bez potíží obstál: „Vstup vojsk Varšavské smlouvy jsem neodsuzoval, jenom jsem prohlásil, že jsme schopni udělat si v naší zemi pořádek sami.“

Jestli měla opozice smysl? Nad tím jsem neuvažoval

Studium práv ukončil v roce 1975 a krátce nato absolvoval dvouměsíční kurz v moskevské škole milice. Po návratu nastoupil jako zástupce náčelníka na nově zřízený kriminální odbor zabývající se starými nevyřešenými případy, převážně vraždami a loupežemi s následkem smrti. Od roku 1979 působil jako náčelník odboru VB v Mělníku, poté přešel na čtyři roky jako náčelník obvodní správy na Prahu 6. „Když jsem tam nastoupil, bylo to tam v žalostném stavu. Několik příslušníků jsem musel propustit, protože odmítali řešit své problémy s alkoholem.“ Po čtyřech letech nastoupil do funkce statutárního zástupce náčelníka Městské správy VB v Praze a řídil kriminální službu. 

Po celou tuto dobu byl k politickým otázkám spíše lhostejný a život v normalizačním režimu mu vyhovoval: „Já jsem nepociťoval cenzuru, nepociťoval jsem, že by nebyla svoboda vyjadřování. Že se nesmělo cestovat? Ale vždyť se mohlo cestovat: do Chorvatska, do Rumunska, do Bulharska, do Polska, do NDR. Za socialismu mělo z finančního hlediska možnost cestovat víc lidí než teď.“ O existenci Charty 77 se dozvídal jen okrajově („to byla záležitost StB, nikoli naše“), myšlenky opozice ho příliš nezajímaly: „Abych vám řekl pravdu, mně to připadalo nesmyslné, když na Můstku chodilo dvacet lidí do kruhu. Člověk nevěděl, proč tam chodí... To věděla Státní bezpečnost, ne my. Že opozice existovala, to každý věděl, ale jestli měla, nebo neměla nějaký smysl, nad tím jsem neuvažoval. Já jsem byl policista a tak jsem se i choval. Mě zajímaly vraždy, objasněnost kriminality.“ 

Nicméně on a jeho kolegové z kriminálky nechovali k příslušníkům Státní bezpečnosti žádné velké sympatie: „U StB byli lidi, kteří mi většinou neseděli. Lidi neféroví, křiváci. Kdyby takoví nebyli, těžko by tam mohli pracovat. My jsme dělali skutečnou práci, oni jenom shromažďovali informace a mnohdy nám i kalili vodu v té naší práci. Státní bezpečnost si někdy z řad kriminálky vybírala své lidi. Ale museli to být tací, kteří na to měli charakter. Většinou to bývali lidi, kteří na kriminálce nebyli moc oblíbení.“ 

Po dvou letech ve funkci statutárního zástupce náčelníka Městské správy VB v Praze se s Michalem Danišovičem počítalo na post náčelníka. Jenže 13. oddělení ÚV KSČ, které o obsazení funkce rozhodovalo, s tím nesouhlasilo – nechtělo, aby náčelníka pražské policie dělal Slovák. „Nakonec byl náčelníkem ustanoven podplukovník Jiří Nechanický, ale byl to spíš papírový čert, který své práci příliš nerozuměl. Spíš to jenom oficiálně zaštiťoval a praktickou práci jsem stejně vykonával já.“ 

Jiří Nechanický skončil ve funkci po jednom nepovedeném zásahu proti demonstrantům v první polovině roku 1989. „Byl určen jako velitel opatření na Staroměstském náměstí, a protože jeho zkušenosti a schopnosti nebyly dostatečné, nedopadlo to dobře. Demonstrujícím se podařilo přečíst téměř celou petici. Nechanický to nervově špatně snášel, hodil se marod a potom ve funkci skončil. Takže 1. května 1989 jsem byl ustanoven do funkce náčelníka Městské správy VB,“ říká Michal Danišovič. 

Nezasahujte, ale nepusťte je na Václavské náměstí

Pod jeho pravomoc spadali kriminalisté i uniformovaní příslušníci VB a byl to právě on, kdo byl pověřen velením policejního „opatření“ během povoleného průvodu studentů 17. listopadu 1989. „Bylo to poprvé, co jsem velel v takovém rozsahu. Předtím jsem občas velel na Staroměstském náměstí, ale nikdy celému opatření,“ vysvětluje pamětník. 

Průvod měl z Albertova zamířit na Vyšehrad a tam se rozejít. Michal Danišovič, který celé dění sledoval z řídícího štábu v Kongresovém centru, ještě navečer počítal s tím, že brzy dorazí domů a stihne s rodinou oslavit narozeniny svého syna. 

Jenže události nabraly poněkud jiný směr. Průvod studentů na Vyšehradě neskončil, ale odebral se dolů na nábřeží a mířil k mostu 1. máje (dnešnímu mostu Legií). Pamětník se domnívá, že v tom hrály roli intriky StB a jejích provokatérů nasazených v průvodu. „To, že se to pak nějakým způsobem zvrtlo, na tom má roli poručík StB Ludvík Zifčák, který vedl celý ten demonstrující dav na Národní třídu,“ spekuluje. 

Hlavním úkolem policistů bylo zabránit demonstrantům v pochodu centrem Prahy a zejména je nepustit na Václavské náměstí. Michal Danišovič dostával rozkazy od zastupujícího náčelníka správy SNB, plukovníka Jiřího Bytčánka. „Jeho pokyn zněl: nepustit je na Václavské náměstí, ale nezasahovat, pokud nedojde k napadení příslušníka. Toho jsem se držel a takové pokyny jsem dával i jednotce,“ říká pamětník. Uvědomoval si, že je v tom rozpor: jak mohou nezasahovat a současně zamezit postupu demonstrantů? Jeho nadřízený Bytčánek však byl optimistický: „Ona je zima, namrznou jim zadky a sami se rozejdou,“ prohlásil. 

Michal Danišovič nechal policisty přehradit Smetanovo nábřeží, aby demonstranti nemohli jít dál k budově ÚV KSČ, a zároveň přehradit Národní třídu na křižovatce se Spálenou ulicí. Když demonstranti dorazili až k Národní třídě, telefonoval manželce, ať začnou s oslavou bez něho, protože to nevypadá, že by stihl přijít včas. Vzápětí mu volal tajemník pražské KSČ Miroslav Štěpán. Jeho pokyn zněl: „Michale, zasáhni všemi dostupnými prostředky.“ – „Mirku, ty neznáš konkrétní situaci,“ oponoval pamětník, přestože odmlouvat krajskému tajemníkovi KSČ by si podle něho v té době troufl málokterý policista. 

Konkrétní situaci ovšem neznal ani on sám: dění na Národní třídě mohl sledovat jen prostřednictvím jednoho malého monitoru stacionární kamery. 

Na nábřeží u Národní třídy dorazila pořádková jednotka, které velel major Bedřich Houbal. „Aby se uvolnila doprava po nábřeží, dal jsem jim pokyn přejít na druhou stranu k Národnímu divadlu. Ale major Houbal to asi špatně pochopil a vydal se s jednotkou až na Národní třídu, na kontakt s davem. O tom, že se dostal tak daleko, jsem nevěděl, na monitoru to nebylo vidět,“ vysvětluje Michal Danišovič. „Dávali jsme pokyn, aby se demonstranti rozcházeli průchodem pod Novou scénou, netušil jsem, že ten je už v té chvíli uzavřený.“ Když to posléze zjistil, vydal další příkaz: ať demonstranti odcházejí postupně po chodníku: „Když se rozcházejí jednotlivci, dav se pak už těžko dá znovu dohromady.“ 

Právě přitom ale došlo k nejbrutálnějšímu násilí na demonstrantech: policie vytvořila uličku a odcházející lidi tloukla obušky i pěstmi hlava nehlava. Michal Danišovič podle svých slov nevěděl ani o tom, že se k pořádkové jednotce majora Houbala přidalo třicet příslušníků takzvaných červených baretů, speciální jednotky pod velením Státní bezpečnosti, kteří vůči účastníkům demonstrace zasahovali s mimořádnou brutalitou. „O tom, že tam byla nějaká ulička v podloubí, že byly použity obušky, jsme vůbec nevěděli,“ tvrdí. 

O násilí při zásahu se prý dozvěděl až těsně předtím, než se chystal odejít domů. „Telefonoval mi Jaromír Dus, farář, který později dělal poradce pro náboženské otázky na ministerstvu obrany. Tvrdil, že na církevní synod přišli zkrvavení lidé, že jsme je zmasakrovali...“

Nikdo mě nechtěl zaměstnat

Proč k brutalitě při zásahu došlo?  Michal Danišovič je přesvědčen, že za tím byla konspirace Státní bezpečnosti. „Protože ,se chtělo‘, aby k tomu došlo. StB chtěla vyvolat nepokoje. Proč poručík Zifčák sehrál mrtvého studenta Šmída?“ Domnívá se, že spouštěčem nadcházejících demonstrací v listopadových dnech nebylo samotné násilí na Národní třídě („ten zásah v podloubí byl mírnější než zásahy při opatřeních v lednu 1989,“ tvrdí), ale rozšíření fámy, že na demonstraci zahynul student Martin Šmíd. 

Kdy si pamětník uvědomil vážnost situace? „Ve chvíli, kdy začaly probíhat další demonstrace a inspekce náčelníka správy SNB si ze svazku ,Student‘ fotila veškeré materiály pro vojenskou prokuraturu,“ konstatuje. Byl odvolán ze služby a 6. prosince skončil ve vazbě, kde strávil dva měsíce. „Samozřejmě to byl pro mě šok, za ty dva měsíce jsem zhubl deset kilo, ztratil jsem kontakt s rodinou,“ říká. 

„Obvinění znělo, že jako velitel opatření jsem musel vědět, že při zásahu na Národní třídě došlo k porušení zákona, a že jsem proti tomu nic neudělal,“ říká. Až do června 1990 zůstal u policie s šedesáti procenty platu. Soud se táhl až do roku 2000, kdy byl Michal Danišovič, stejně jako jeho kolega Bedřich Houbal, odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele na tři roky podmíněně. 

Pamětník novou situaci zprvu těžce nesl, období začátku devadesátých let přirovnává k normalizačním čistkám: „Nikdo mě nechtěl zaměstnat. Jeden známý mi řekl: ,Jakmile Občanské fórum zjistí, že jsi tady, bude z toho problém.‘ Moje děti byly šikanovány ve škole, chodily domů s brekem.“ Velmi brzy se však dokázal zorientovat a začal podnikat. Bezpochyby i díky kontaktům mezi příslušníky předlistopadové policie založil soukromou bezpečnostní službu s více než stovkou zaměstnanců. „Byl jsem k podnikání donucen. Všechno špatné je pro něco dobré. Nebylo to jednoduché období, začínal jsem od nuly, ale měl jsem spoustu známých, kteří mi vyšli vstříc. Po materiální stránce jsem na tom byl lépe než jako šéf policie.“ 

O listopadových událostech roku 1989 i o své roli v nich má dnes Michal Danišovič jasno: „Nemám pocit, že jsem pochybil. Svou práci jsem dělal odpovědně.“