Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidmila Daňková (* 1923  †︎ 2010)

• narozena 15. března 1923 v Podluskách u Roudnice nad Labem

• po dokončení obecné a měšťanské školy začala v roce 1938 studovat gymnázium v Roudnici nad Labem

• od 20. června do 22. září 1942 byla v období heydrichiády internována v Terezíně

• po propuštění nuceně nasazena u Rakovníka, v Roudnici nad Labem a v Budyni nad Ohří

• po osvobození učila na základní a zvláštní škole

• bratr Emanuel Dragoun působil ve vládním vojsku

• v roce 1981 odešla do důchodu

• v současnosti žije v Blatné a je předsedkyní místní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu

• zemřela 5. srpna roku 2010

Lidmila Daňková, rozená Dragounová, se narodila 15. března 1923 v Podluskách u Roudnice nad Labem. Tatínek byl zámečníkem u firmy Becher v Roudnici nad Labem a maminka pracovala jako švadlena. Měla dva sourozence, z nichž starší sestra zemřela již v útlém věku. Lidmila Daňková dokončila obecnou a měšťanskou školu a chystala se na učitelský ústav.

„Snila jsem, že budu paní učitelkou. Došla jsem do 4. jednoročního kurzu a měla jsem dělat pohovor na učitelském ústavu. Roudnická měšťanka spadala pod Žatec a do tamního učitelského ústavu. Nikdo se nedostal do Prahy, do Kralup nebo do jiných míst. Ten rok byly dvě přihlášky. Moje spolužačka Věra Uhlířová opakovala kurz, chtěla to zkusit ještě jednou, protože minulý rok nebyla přijata. Tehdy poprvé v životě si paní učitelka zavolala moje rodiče a tatínek jí řekl, že to děvčátko, které už opakuje, ztrácí rok a má morální nárok na školu. Maminka kroutila hlavou, ale tatínek rozhodl.“

První ženy po Marii Terezii v Terezíně

 Lidmila Daňková odešla namísto učitelského ústavu v roce 1938 na gymnázium, kde se nezvládla doučit latinu a musela opakovat ročník. Celá třída septimánů byla znenáhla v období heydrichiády roku 1942 zatčena.

„Byla sobota, měli jsme dvouhodinu němčiny a psali jsme kompozici na téma ‚Moje plány do budoucna‘. Jaképak plány do budoucna… Byla první hodina a dvouhodina byla přes přestávku v 10:00. Už končila druhá hodina, pořád nezvonilo, a tak profesor, my mu říkali Áron, vyšel na chodbu, chvíli se tam zdržel, vrátil se celý bledý a říkal, že je na škole gestapo. Také jsme byli vyjevení. Za dvacet minut vešel do třídy kladenský komisař Felkl v kožených rajtkách a v koženém kabátě. Stoupl si na stupínek a za ním přišli další gestapáci. Jeden šel k oknům, dva zůstali u dveří a my na ně vyjeveně koukali. Začal na nás řvát, že jsme proradné české svině a že si nezasluhujeme výhod Velkoněmecké říše, jak řekl ‚Velkoněmecká‘, tak jemu a dalším vylétla ruka do vzduchu, a že budeme potrestáni. My na ně koukali jako vyoraná myš, prostě úplně zničení. Začali zkoumat, kdo je ve třídě a kdo není. Čtyři žáci chyběli, tak pro ně poslali. Bylo nám řečeno, abychom nechali vše na místě. Stačili jsme akorát popadnout kapesník a strčit ho do kapsy. Všechny třídy a profesoři museli opustit školu. Vyběhli jsme na chodbu a před školu, kde stály kryté vozy, asi antony. Tam se už shromáždilo několik roudnických rodičů a celí zničení na nás koukali. Kordon je tam odtahoval. My jsme si nasedli do vozů a měli jsme sedět od sebe, abychom nemluvili. Byli jsme odvezení na Malou pevnost Terezín. Bylo to v období heydrichiády a my jsme měli zlou předtuchu, že se už nevrátíme.“

„Byli jsme u výslechu a podepisovali jsme osnování úkladů na zavraždění vyššího úředníka NSDAP, podepisovali jsme schvalování atentátu. To bylo oficiální znění našeho zatčení. Vyšším úředníkem se myslel učitel oberlehrer Bauer. Bydlel ve vilce s rodinou profesora, jehož syn Karel Dvořák chodil s námi do školy. Na dvoře mluvila dcera oberlehrera o svém tatínkovi a náš spolužák Karel Dvořák ji měl odpovědět něco v tom  smyslu, že stejně Němci tátu zabijí. Řekl to prostoduše. Holčička to doma pověděla a oberlehrer si usmyslel přípravu atentátu. Karel Dvořák byl bídný žák, a kdyby se s ním denně někdo neučil, tak možná ani neprolezl. Také byl jeden z prvních mrtvých v Terezíně. My jsme ho spíš litovali.“ 

Celá třída septimánů byla odvezena do Terezína, kde již bylo 200 vězňů a spousta prázdných cel. Terezín se teprve dostavoval a studenti roudnického gymnázia byli jedni z prvních terezínských vězňů. „My jsme si s mladickou ironií říkaly, že jsme v Terezíně první ženy po Marii Terezii…“ Po příjezdu do Terezína stáli u zdi celé odpoledne.

Prvních šest týdnů byli v Terezíně pouze mužští bachaři a poté přicházely i jejich manželky a dozorkyně. Chlapci dostávali vězeňské mundúry, zatímco děvčata měla na sobě zavšivené deky. Hned v prvním týdnu zemřeli dva septimáni.

„Byli jsme rozděleni na muže a ženy. Byli jsme tam asi tři týdny a pak gestapo přivezlo asi pět žen z Lidic, přijely z Prahy hned po porodu. Poté přivezli celé příbuzenstvo Kubiše a Gabčíka a najednou se všechny cely zaplnily.“

„Cely byly dlouhá kobka s palandami. My jsme si tu první noc lehly jedna vedle druhé a pak jsme tak zůstaly. V rohu byl otevřený záchod a to byla jenom mísa. Ještě v cele byly dřevěné lavice u dřevěného stolu.“

„Snídaně sestávala z krajíčku veky a půllitru hořkého odvaru z melty do ešusu. V poledne byla polévka z jednoho hrnce. Jenomže v Terezíně bylo ze začátku pár brambor, byly ve slupkách, to nám nevadilo, ale starý brambory postupně docházely a nové brambory nám nedávali. Tam plavalo jen pár zelných listů. To bylo všechno. Totéž, co bylo i večer. To je velmi omezená dietní strava a to jdou kila dolu.“

Na práci docházely do šancí okopávat zelí, tuřín a rajčata. „Já nenáviděla rajčata, ten zápach sázených rajčat jsem nesnášela. Tam jsme najednou sázely celé řady rajčat a pak jsme je chodily zalévat, okopávat a sklízet. Byl tam polský Němec, my jsme mu říkaly Wasserpolák, a když se otočil, tak děvčata chytla rajčata a jedla. Já jsem ho také s odporem snědla.“

„Okopávaly jsme zelí a sovětští zajatci pracovali do půl těla a hloubili nějaký odtok. Jeden se shýbl a utrhl si šťovík. Bachař ho uviděl, přiskočil k němu a začal ho kopat vojenskou botou. My jsme na to koukaly celé vyděšené a on nás okřikl, abychom odešly. Tou botou ho tam přímo umlátil, sovětskému zajatci tam totiž všude lezla žebra a neměl sílu.“

„Dostaly jsme přírůstek z Prahy, byla to stará dáma Feierabendová¹ a její vnučka. Babička s vnučkou spaly na dolní palandě a najednou v noci nastal hrozný křik, babička vstávala a říkala vnučce: ‚Pojď, on mě volá děda.‘ Druhý den jsme se dozvěděly, že tam dědu utloukli.“

„Dozorci věděli o našem velkém hladu a jedli před námi paštiky nebo šunky na chlebě. Úplně provokativně. My jsme se zase provokativně podívaly a otočily jsme se. Hlady jsme šilhaly.“

„Byl tam hodný a báječný dozorce Hohaus. Ten měl od všech vězňů z Terezína takové dobrozdání, že po roce 1945 nebyl souzen, zůstal v Čechách a žil na Litomeřicku. Jökla zatkli, ale Roika hledali jako válečného zločince. Dělal kostelníka v Rakousku a tam ho zatkli.“

„Páraly jsme monogramy na peřinách a na výbavě lidických děvčat. To se přivezlo a páralo se to. Páraly jsme také uniformy.“

„Vůbec jsme nevěděly o průmyslovácích z Roudnice. To jsme se pak dozvěděly, ale žádné kontakty jsme neměly.“

Chlapci byli posíláni do dalších koncentračních táborů a dívky byly po propuštění nasazeny do továren vyrábějících materiál pro Třetí říši. Všem bylo zakázáno studovat na středních i vysokých školách.

„V Terezíně byla taková pospolitost. My jsme byly nejprve samy, tak některá musela něco přednášet nebo vyprávět. Pak jsme na celu dostaly nejrůznější přírůstky, tak tam byla profesorka Louise z Prahy a probírala s námi všelijaké básnické sbírky. My jsme se scházely i po válce, to byly tak krásné tři dny v roce… Taková soudržnost třídy.“

Chlapci do dalších táborů, děvčata nuceně nasazena

„Nejdříve jsme byly předány na lesní práce na Křivoklátsko, polesí Míče, osada Nový dům u Rakovníka. Tam jsme vyřezávaly stromy a sbíraly bukvice. V zimě jsme byly převezené do Metallwaren Industrie v Roudnici a pak jsme byly v koželužně v Budyni nad Ohří. Tam jsme byly tři děvčata.“  

„Bylo nám nejen zakázáno mluvit o Malé pevnosti, ale ani posílat cokoliv dovnitř. Sylva Rajtrová něco poslala a někde něco řekla a byla zatčená a zplynovaná. Až do konce války jsme žily ve strachu a s nikým se nestýkaly. Pořád jsme byly pod dozorem.“ V koncentračních táborech zemřelo 12 studentů a 1 studentka.

Hned po osvobození do školy

„Přišla sobota 5. května 1945 a Praha volala o pomoc. Tak ti koželuzi to všechno odhazovali a rozruch trval až do 9. května 1945, kdy na radnici začaly zvonit zvony, že se blíží první sovětské tanky. To byla středa a už v pátek jsme se sešli v Roudnici na gymnáziu a profesoři v tom nadšení konce války udělali zvláštní učební pán, abychom neztráceli rok a shrnuli své přednášky až do 15. září, kdy jsme maturovali. Takže jsme mohli jít od 1. října na vysokou.“

Bratr Ludmily Daňkové, Emanuel Dragoun, nastoupil před válkou povinnou vojenskou službu a vzhledem k bídě způsobené hospodářskou krizí a nedostatečným finančním zajištění rodiny zůstal v armádě. Při obsazování zbytku Československa 15. března 1939 sloužil v kasárnách v Terezíně a musel je odevzdat německým vojákům. Některé zbraně před Němci ukryl a zakopal je na dvorku svého otce, aby je v době Pražského povstání vykopali a jeli Praze na pomoc.

„Bratr byl strojní zámečník, chtěl normálně pracovat, ale oni ho nepustili a zařadili do vládního vojska. Bydlel v Rakovníku se ženou. A jednoho dne vůbec nepřišel, tak švagrová běžela na velitelství, kde jí řekli o odjezdu celé posádky do Itálie. Takže se bratr vrátil až v srpnu 1945. V Itálii pracovali na tratích a hlídali je, aby se mohli dostat domů.“

„Já jediná šla učit, děvčata zůstala doma a chlapci šli všichni na vysoké školy. Tedy pouze polovina zbylých chlapců, protože půlka jich zůstala v koncentráku.“

Po válce prošla několika zkouškami, než se mohla stát plně kvalifikovanou učitelkou. Učila na základní škole a 15 let před důchodem odešla na zvláštní školu. V roce 1981 odešla do důchodu, v současnosti žije v Blatné (okres Strakonice), kde je předsedkyní tamního Českého svazu bojovníků za svobodu.

„Myslela jsem si, že se po obnovení demokracie vrátí první republika. Ta demokracie, lidé hrdí na svůj národ, vytváření spolků… Ono se to pomalu sesouvá a mně se to nelíbí. Jezdím za dcerou do Skotska a tam lidé žijí jako za první republiky. Uznávají vzdělání a zařazení člověka… Tady nastal boom a lidé zdivočeli. Žijeme si nad poměry.“

1) Feierabend zastával funkci ministra financí v Benešově exilové vládě v Londýně a jeho příbuzenstvo bylo za jeho útěk do Anglie odsunuto do koncentračních táborů.

V roce 2009 natočil a zpracoval Luděk Jirka.